Konec
„Nesnáším zápach těch ohyzdných tvorů,“ pomyslel si.
Dešťové kapky bubnují do klášterní střechy a náboženský zpěv rve Pánovi pekel uši. Upírá své, nyní už krví podlité, oči ke sboristům. Ti se na něj usmívají a jeden z přihlížejících mnichů se ke starci vypravil v domnění, že je jen neškodným bezdomovcem, aby mu nabídl nocleh.
Najednou se tělo starce trhá na kusy a z něj vystupuje obrovské planoucí Satanovo tělo. Sboristé přestávají zpívat a snaží se jeden přes druhého dostat z dosahu Ďábla.
Mnich padá na kolena a začíná se modlit. Ani poslední Otčenáš mu nebyl dopřán. V momentě se jeho hlava válí na druhé straně kostela a tělo se bez života hroutí k zemi.
Vtom se vrata kláštera rozlétají dokořán. V nich stojí muž s jizvou přes rozesmátou tvář. Dešťové kapky mu stékají po vlasech, kapou do očí a pokračují svou cestou po tváři.
„Mejdan skončil!“ zařval na Satana.
Obluda se otočila. Pozoruje muže mezi dveřmi a se strašlivým řevem se na něj vrhá. Muž nabíjí brokovnici a střílí. Satan se jen zašklebil a letícím kulkám se vyhnul. Ty končí v tělech vylekaných sboristů. Jejich bílé hábity se barví rudou krví, jak žhavé střely trhají střeva. Kostelem se ozývá šílený a smrtelný řev.
Satan se jediným mocným skokem dostává k Lovci. „Myslel jsem, že se objevíš dřív. Dlouho jsme se neviděli. Už jsem si skoro začínal myslet, že tě nějaký z mých poskoků odstranil. Přišlo mi to nedůstojné a myslel jsem, že je snad i potrestám, kdyby to byla pravda. JÁ ti chci vyrvat srdce z těla,“ zakvílel Satan.
Lovec uhodl již dávno před tím, než vstoupil do kostela, že nastává jeho poslední hodinka. Sevřel ruku v pěst. Ani bránit se nemusí. Jeho osud je zpečetěn.
Satanova ruka strašlivou rychlostí vystřelila a projela mužovým tělem. Muž vytřeštil oči. Z posledních sil a na sklonku života vrazil Satanovi do srdce malý křesťanský křížek.
Čas se zpomalil. Satan padá mrtev k zemi, sboristé dopadají na slavnostně načančané květiny, které barví vlastní krví. Lidé šílí a šlapou po sobě. Nikdo nechce být již déle v bortícím se kostele. Trosky řítící se střechy padají na masu lidí pod sebou a konají dílo zkázy.
Země se otřásá v základech. Na jejím povrchu vypadají nově vzniké trhliny a díry jako vrásky na tváři staré zlobící se ženy. Z trhlin vyráží rudé světlo, probodává nebesa a míří dále do vakua okolo planety. Mraky se ihned shlukují a vytváří neproniknutelný šedý štít, od kterého se trhlinová záře odráží a rozlévá se pod nimi jako krvavá pěnící řeka. Barevná okna kostela vybuchují a tříští se do okolí. Střepy zarývající se do země tvoří zářezy, které se okamžitě plní krví. Padající zdi drtí pod svou vahou zbytky ještě před chvílí se poklidně modlících lidí. Zvuk drcených kostí i zkázy ihned utichá a je zapomenut.
V jedné trhlině, vedoucí až kamsi do srdce světa, se formuje cosi, co by se náhodnému a trochu přisleplému pozorovateli mohlo jevit spíše jako bouřící se hladina moře než jako zástup temných a mlčenlivých postav.
Vypukla bouře. Bouře takové síly, že vyrvává z kořenů staleté velikány, kteří znají začátek a možná i konec věků. Smýká se zvířaty a lidmi jako hadrovými panenkami a i směle se tyčící stavby vysmívající se nebi sráží na kolena. Zástup se dává do pohybu. Rostliny v jeho okolí usychají a zvěř zděšeně prchá. Pod jejich nohama zmírá tráva a písek se taví na sklo. Ohlušující rána hromu ničí sluchová ústrojí živých tvorů a blesk rozráží nebe.
Andělé se zlámanými křídly a oděvy rudými vlastní krví padají k zemi. Moře se vypařila a řeky jsou plněny novou tekutinou. Nazývá se krev. Krev všech, kteří pykají za smrt Vůdce.
Zástup dospěl ke zřícenině kostela a zastavil se. Neproniknutelné mraky rozčísla ohnivá koule, která svým ohonem jisker skrápí zpustošenou Zemi. Ze zástupu vychází postava prohledávající trosky. Ozve se sborový zpěv a je zvolen nový Vůdce. Vůdce temné armády bořící a zotročující další světy. Mše se dnes povedla.
k ZA 32 Speciál
k Povídkám
k ZA
na start