Leť k popravčímu kříži, čarodějko!
Slabě sykla utrpením, naštěstí jí nevěnovali pozornost. Nejistě k nim pohlédla skrz splihlé vlasy, jež padaly do umouněné tváře, znala všechny do jednoho. Ternoda Vzteklého, tlustého Lomira, parádivého Krasomila i kulhajícího Jana, nemluvného Salda, nevraživou Girenu, nezkrotnou Svěslavu i závistivou Taralinu. Ještě před pár krátkými dny žili společně ve stejné tvrzi a oni k ní přistupovali s podlézavou úctou a patřičnou náležitostí, vše změnila násilná otcova smrt.
Táta zavítal do zdejšího kraje před pár roky a společně s mnoha dalšími dobrovolníky vstoupil do armády, která bojovala o osud království s nesmlouvavými skřety. Protože byl voják tělem i duší, dostávalo se mu patřičných poct a neustále rostl, až se vlastní pílí vypracoval na jednoho z předních velitelů. Proto ho panovník po vítězném ukončení války jmenoval za vykonané služby zemanem a svěřil mu do péče jistou část zachráněného území.
Ještě dnes si jasně pamatovala, jak po nastolení pořádku přijela společně s matkou za otcem do Kalmiru, do opevněného sídla, které se stalo jejich novým domovem. Lidé je nadšeně vítali, jako kdyby měly nějaký podíl na vítězné válce, a vůbec jim nevadilo, že strávily líté manévry v hlubokém zázemí a tátu nejméně rok neviděly. Zahrnuli je voňavými květy.
Jelikož je však člověk tvor notně vrtkavý a silně přelétavý, po několika krátkých letech zapomněli místní obyvatelé na otcovy zásluhy. Přestali si uvědomovat, že oproti bývalému zemanovi snížil daně a nastolil v kraji pořádek, stal se trnem v oku. Záviděli mu panovníkovu přízeň a skrytě remcali, že jim vládne cizák, když se však táta veřejně otázal, kdo má nějaké výhrady, nikdo z rýpalů nezvedl ruku a nepromluvil. Každý radši sklopil zrak a zbaběle mlčel.
Všechno se změnilo během několika posledních dnů. Otec s matkou i s družinou nejvěrnějších odjeli na návštěvu k sousednímu zemanovi a už se nevrátili. Před léty zahnaní skřeti tajně zformovali rozbité šiky a tvrdě zaútočili. Napadli malou skupinu v mnohonásobné přesile a povraždili je, jen dva lidé přežili lítý masakr. Utekli do Kalmiru a zpravili ostatní o krvavé řeži, v sídle vypukla panika. Po otcově smrti se totiž nenašel jediný odvážlivec, který by převzal moc, a vyděšení obyvatelé se ze strachu před příchodem skřetů dali na kvapný úprk. Opustili dřevěnými kůly opevněný Kalmir a ukryli se v hlubokých lesích, nezbylo, než odejít s nimi.
Nepřátelé vyplenili a vypálili tvrz ponechanou napospas osudu, což jim stačilo ke spokojenosti, a vesele odtáhli. Tím však začalo její utrpení. Zdrcení spoluobyvatelé hledali viníka neštěstí a obrátili se proti ní. Zahrnuli ji výčitkami, že neochránila před zkázou domy a kopyty rozrytá pole, prožitá hrůza je změnila. Vybičováni násilím a ztrátou majetku podlehli bývalí soukmenovci falešným předsudkům a rozhodli si na ní vybít nashromážděný vztek. Zmlátili ji a znásilnili, stala se z nich dravá zvířata neznající slitování.
Při sprostém lynčování ji sice nezabili, ale nakonec ji stejně odsoudili k smrti. Báli se, že po propuštění vznese stížnost a král je po právu krutě potrestá, stala se nepohodlnou. Aby skryli vlastní chyby, očernili ji z čarodějnictví. Obvinili ji, že přivolala ohavné skřety a spolčila se s rohatým ďáblem, nařkli ji z létání na koštěti a z obcování s kozlem. Marně se bránila proti vzneseným pomluvám, zůstala sama proti všem. Nikdo se jí v davovém poblouznění neodvážil veřejně zastat.
Nyní bezmocně visela na pokraji hustého hvozdu na dřevěném kříži a čekala na smrt. V odkrvených pažích ztrácela cit, bičem rozšvihaná a zkrvavená kůže pálila jako žhavý olej. Zbytky kdysi drahého oblečení visely na zmučeném těle v rozervaných cárech, ve staženém hrdle vyprahlo. Dychtila po kapce vody, ale od zběsilých věznitelů nemohla trochu občerstvení očekávat. Leda tak další pohlazení drsným karabáčem.
Tiše zaúpěla. Proč radši nevypustila duši a není mrtvá? Milosrdný konec bude vysvobozením. Kéž ji zabijí jedinou ranou a upustí od dalšího týrání, představa nové bolesti vytvářela ohavný škraloup na ztrápené duši.
Po očku pozorovala věznitele. Lemtali laciné víno, které jim stoupalo do hlavy, a vesele halekali, všimla si, že Květoslav se Svěslavou, aniž se schovali před zraky ostatních, zalehli pod nedalekým keřem a podlehli chlípnému chtíči. Dvě nahá těla k sobě přirážela v churavém svitu prskajícího ohně, jenž líně prozařoval noční krajinu. S hrůzou si uvědomila, že se blíží konec. S půlnocí dorazí k lesu zbylí obyvatelé rozbořeného Kalmiru a ve jménu pohanských bohů ji upálí na hranici. Otřásla se hrůzou a přejela jazykem po popraskaných rtech. Proč jsou lidé tak zlí?
Náhle ve tmě zaduněla koňská kopyta a z ticha nepřístupných stromů vycválal bujný oř. Klisna černá jako bezhvězdná noc, ve vyšňořeném sedle spočívala sličná žena. Na útlá záda splývaly husté havraní vlasy, vyvinutou hruď zahalovala přiléhavá halenka, která dávala plně vyniknout bujnému poprsí. Namísto tradiční sukně měla po kolena sahající krátké kalhoty, jaké nosívali muži z jihu, u pasu jí visel štíhlý meč. Vyklouzla z potemnělého lesa jako bájný přízrak překvapení.
Mučitelé jako na povel zaraženě strnuli a ohromeně zůstali civět na neznámou. Jak si všimla, uprostřed pohybu zkoprněli i oba milenci. První procitl z nenadálého ohromení Ternod Vzteklý. Prudce vyskočil a svižně tasil meč, vzápětí mu stanul po boku stejně ozbrojený Saldo. Napodobit se je pokusil i pajdavý Jan, ale přemíra vypitého vína ho srazila zpátky do trávy, kde se převalil na záda.
„Nepřijíždím ve zlém, mocní válečníci,“ pronesla nasládle žena a zastavila funícího oře. Přátelsky pozvedla prázdné ruce: „Přicházím v míru.“
„Kdo jsi a odkud přijíždíš?“ otázal se znepokojeně Ternod Vzteklý a přes ubezpečování neznámé o srdečných úmyslech švihl výhružně mečem. Netoužili po případných svědcích chystaného upálení, přítomnost neznámé byla na obtíž.
„Jmenuji se Lavia a přijíždím z dalekého Myranaru,“ odvětila klidně žena a seskočila z koně do měkkého mechu. „Zahlédla jsem mezi kmeny hořící oheň, a tak jsem se rozhodla na chvilku zastavit. Doufám, že neruším?“
„Ne,“ zabručel Ternod Vzteklý a stejně jako ostatní potlačoval vzrůstající zlost. Nejradši by ženu vynesl v zubech. I když, ušklíbl se, co není, může být.
Lavia, aniž reagovala na nepřívětivost přítomných, ukázala prstem na odsouzenou a zeptala se: „Kdo je to? Co provedla?“
„Silvie! Ta čarodějnice!“ vyprskla zlostně Taralina.
„Ta?“ poznamenala pochybovačně Lavia a tázavě si ji změřila. „Tomu se nechce věřit.“
Slova příchozí zahřála zmučenou Silvii hřejivě na srdci, přesto strnula. Podobnými řečmi si žena nesmlouvavé věznitele příliš nenakloní, spíš je proti sobě poštve. Copak si neuvědomuje, že není vítána? Vypasený Lomir i Girena vrhají lačný pohled k sedlovým brašnám, v nichž tuší ukrytou kořist, Saldo netrpělivě svírá zbraň, jako by čekal na povel k útoku. Vyplenění tvrze vytvořilo z klidných osadníků nezkrotnou zvěř, ještě žena skončí po jejím boku!
Naštěstí zatím všichni trnou, jestli se z lesa nevynoří doprovod, proto jednají vstřícně. V duchu se pomodlila. Kéž k ohni zavítá skupina ozbrojených poutníků a osvobodí ji!
„Ty pochybuješ o našem tvrzení?“ zabručel na příchozí nevrle Ternod Vzteklý. „Je to čarodějka!“
„Překvapilo mě,“ opáčila se stoickým klidem Lavia a usmála se, „že nemá v puse nasazený roubík. Copak se nebojíte, že pronese nenávistné kouzlo a očaruje vás?“
Mučitelé na sebe tázavě pohlédli, takovou poznámku nečekali. Ozval se až Krasomil. Pořád nahý, vrátil se se zakaboněnou Svěslavou v patách k plápolajícímu ohni.
„Nezdá se ti, že toho víš nějak moc?“ řekl jizlivě.
„Slyšela jsem vyprávění jednoho lovce čarodějnic,“ pokrčila Lavia rameny. „Tvrdil, že je nutné ježibabu úplně znehybnit a zacpat jí ústa. Jen potom je bezbranná.“
„Hloupost!“ pronesl uštěpačně Krasomil, přestože ve skutečnosti nevěděl o daném tématu vůbec nic. Musí však ospravedlnit bídné počínání. „Natrefilas na nějakého lháře, který se chlubil cizím peřím. Na slovech nezáleží, bez použití paží je čarodějka v koncích. I kdyby ječela na celé kolo, ničeho nedosáhne.“
„Správně,“ přitakal sedící Lomir, načež se Taralina snaživě přidala: „Když na tebe čarodějnice nemůže ukázat prstem, nic se ti nestane.“
„To jsem nevěděla,“ pronesla Lavia a bez špetky soucitu si změřila odsouzenou Silvii, která rázem přestala věřit v případné osvobození. Z černých očí neznámé sálala touha po prolité krvi.
„Jestli je tomu skutečně tak, zaslouží smrt,“ dodala Lavia a zvedla z trávy staré koště, které k lesu přitáhli věznitelé coby důkaz provinění. Zeptala se: „Na tomhle létala?“
„Jo,“ přikývla Girena a Jan se zakřenil: „Zkus na klacek usednout a uvidíš, jaké to je. Naskáčí ti na zadku mozoly.“
„Skutečně?“ pronesla pobaveně Lavia a obkročmo se uvelebila na drsném koštěti. Vzápětí k úžasu přítomných vzlétla. Vznesla se pár stop nad zem, a než se stačili vzpamatovat, držela v ruce meč. Lesklou štíhlou zbraň, která lehounce opsala smrtící oblouk.
Useklá hlava Ternoda Vzteklého vylétla do výše a dopadla do trávy o pár kroků dál. Tělo se svezlo bezvládně k zemi.
Ještě nevyprchal šok z viděného a smějící Lavia se proměnila v zuřící bestii. Létala na koštěti a zabíjela. Připomínala lítého dravce. Jediným švihem srazila Krasomila s Girenou, vstávajícímu Janovi rozsekla krk. Planinu zalila stříkající krev.
Jediný Saldo zareagoval včas. Hbitě uhnul před smrtonosnou čepelí a sám zaútočil. Chladné ostří nezadržitelně zamířilo na ženinu hlavu a chystalo se ji rozpůlit. Přestože se zdálo být o boji rozhodnuto, rána nedopadla. Ruka s mečem se nenadále vychýlila z daného směru a těsně minula. Pouze neškodně pročísla vzduch.
Síla vloženého úderu vychýlila Salda z rovnováhy a ten se zapotácel. Lavia stočila koště a zasáhla ho. Skalpovala půlku odhalené hlavy a poslala bojovníka do říše mrtvých.
Ani Svěslava se nehodlala snadno vzdát. Popadla o strom opřené kopí a bodla po útočnici. I tentokrát směřoval hrot na odkrytá ženina záda a zpíval píseň smrti, do střetu znovu zasáhla neznámá síla. Strhla Svěslavu stranou a ta o pověstný vlásek minula nechráněný trup. Málem se převážila. Vzápětí sledovala, jak jí mezi prsy zajíždí špičatá čepel, se zachroptěním padla do trávy. Zaškubala sebou v poslední křeči a z rudých rtů skápla vlastní krev.
Lomir se pokusil zmizet. Využil situace, kdy mu nevěnovali pozornost, a vzal nohy na ramena. Příliš daleko neutekl.
Lavia v letu sebrala upuštěné kopí a vrhla jím jako oštěpem. Zbraň mrazivě zasvištěla, hrot se prudce zabodl do mužových zad a vyjel hrudí, poslal uprchlíka na onen svět.
Zbývala Taralina. S vytřeštěnýma očima sledovala okolní masakr a nedokázala se pohnout, jen zděšeně řvala. Když cizinka přilétla před ni, padla prosebně na kolena.
„Nezabíjej mě, prosím.“
Útočnice neznala slitování. Jediným švihem odsekla skloněnou hlavu, která se s očima rozevřenýma dokořán odkutálela k ohni. Rozčepýřené vlasy vzplály a prostranstvím zavál pach spálené kůže.
Lavia zkontrolovala, zda nikdo nepřežil, a přistála v trávě. Utřela zakrvácenou zbraň do kusu utržené látky a se spokojeným úsměvem ve tváři přešla k uvězněné.
Silvie polkla. Polil ji pot, bála se. Žena představovala skutečnou čarodějku, démona temnot. Očividně létala povětřím a vládla nadpřirozenými schopnostmi, každý obyčejný člověk by ve strašlivém, ale krátkém střetu dávno padl. Už chápala, proč žena vyjela z temného lesa samotná. Zlá ježibaba nepotřebovala ochranný doprovod, vystačila si sama.
Uhnula očima pod zkoumavým pohledem, jenž drze pronikal do morku kostí, přichystala se na násilnou smrt. Zemře hrdě, nebude zbaběle prosit o slitování.
Čarodějka švihla zbraní. Vzápětí Silvie k vlastnímu úžasu spadla do trávy a zabořila se nosem do kypré hlíny. Žila. Lavia ji jediným seknutím zbavila pout.
Zaržál kůň. Pozvedla hlavu. Čarodějka spočívala v sedle, meč zasunutý v jelenicové pochvě, chystala se odjet.
„Děkuji,“ špitla Silvie, aniž chápala, proč zůstává naživu. Možná se nad ní Lavia smilovala, protože představovala zdánlivou, přestože falešnou kolegyni, co se magie týká. „Děkuji ti za osvobození.“
„Cože?“ podivila se čarodějka, načež se hlasitě rozesmála. „Ty hloupá! Snad nemyslíš, že jsem tě přijela zachránit? Přilákala mne sem pouze touha po čerstvé krvi, kterou ti nejapní tupci podpořili přiblblými kecy. Tebe nechávám žít jen proto, aby měli kalmirští obyvatelé na koho svést smrt těch osmi nekňubů. Až sem zanedlouho dorazí, vybijí si na tobě zlost a o mně se nikdo nedoví.“
Čarodějka se ještě jednou vesele zachechtala a pobídla klisnu. Ztratila se v hlubokém lese.
Osaměla. Ležela na zemi, zbičované tělo pálilo. Doplazila se k čutoře s vínem a svlažila rty. Připadala si hrozně. Jako ve zběsilém snu.
Z dálky zaslechla blížící se ozvěnu hlasů, zahlédla světýlka. Mihotavé blikotání zažehlých loučí. Kalmirští soudci přicházeli vykonat plánovanou popravu, šli ji upálit.
Strach ze smrti ji vyburcoval k aktivitě. Prchla do houštin a plazila se černým lesem, nedaleko za zády uslyšela kvílení osadníků, kteří objevili mrtvé společníky. Prostorem zazněl nenávistný řev.
„Povraždila naše kamarády a ulétla do hlubokých bažin,“ slyšela rozhořčené volání. Naštěstí se za ní nevydali. Zachvátil je strach a dali se na zbabělý útěk, vydechla úlevou. Sužovaná horečkou a bolestmi by neunikla daleko, pustit se po jejích stopách, chytili ji.
Dobelhala k drobnému potůčku. Lemtavě pila přímo z koryta a chladila krvavé šrámy, děkovala bohu. Přežila odsouzení k smrti i lítý masakr, zítra odejde do míst, kde nikdo nezná její minulost a začne nový život. Vyčerpaně se stočila do klubíčka a zavřela oči. Konejšivá noc přes ni shovívavě přehodila černou duchnu a rozprostřela nad Silvií ochrannou náruč porozumění. Nezemřela.
k ZA 32 Speciál
k Povídkám
k ZA
na start