O úžasné Magdaléně
Magda byla někým jiným. Celá v černém, odhadem šest sedm stříbrných řetězů na krku, tmavě zrzavý přeliv. A oči! Kdysi tomu říkávaly kolejnice. Výrazné linky patřily spíš do Egypta, Magdu vytáhly stranou věkových kategorií. Odedávna normální holka se po třicítce proměnila v divnou postavu, jakou si normální člověk drží od těla dál.
„Koukáš, co? Pořádně jsem na sobě zapracovala a našla svůj styl. Komu by se chtělo zapadat prachem u plotny?! Musíš hledat, zkoušet, ne krnět někde za pultem! Napadlo tě, že máš maturu? No jasně, nic neříkej, skočilas po prvním místě, co se naskytlo. Hrůza! Roky nevytáhneš paty z vesnice, utrhla ses až teď. A jenom kvůli mámě, že musí do nemocnice!
Podívej na mě. Podnik šel do háje a já? Hned jsem koukala po dalším! Ještě před krachem jsem si našla kurz a stihla ho dodělat. Taková kosmetička poznává spousty dalších věcí a lidí, co otevřou nový obzory. Pořád jedu dál a leckdy ten vejvar stojí za to. Řekla bys, že tyhle dva řetězy jsou z platiny?“
Pavlína vykulila oči a polkla, jak se od ní čekalo. Platina! Téměř se ostýchala opět zvednout oči a číst v Magdině pohledu zbytek hodnocení své neschopnosti. Ona vždycky uměla vyhmátnout slabinu a strčit ji Pavlíně pod nos! Nebrala si servítky a dovedla s přehledem zadupat do země, koho si vzpomněla. Jenže jsou dospělé a, sakra práce, maminy od rodin! Pavlína se vzchopila k neslýchané vzpouře.
„Proto vypadáš tak ...divadelně?“
Magda si lehce odfrkla a z krabičky na stole vytáhla cigaretu. Víko dřevěné kazety sklapla až po zahrání melodie a cigaretu vsunula do špičky.
„Pavlí, tady jde přece o výraz osobnosti! Taky trochu věštím, víš? Z pleskání babských podbradků bych to tak rychle neměla, to dá rozum. Patnáct ksichtíků tejdně bohatě stačí. Navíc jde řeč, že neberu jen tak někoho a to dělá divy.
Lidi taky moc dobře vědí, koho chtějí vidět. Mohla bych být ještě blondýna, jenže těch je v tomhle městě už pět. Divadelně, jo? Jdi se vysmát! Samozřejmě, že předvádím, čeho si lid žádá! Kdybys mě viděla v kaftanu se stříbrným lemem, taky bys zírala!“
„Aha, tak ty ses stala ... jako...“
„Klidně to řekni: Čarodějnicí!“
Magda se opřela v křesle a elegantně vypouštěla kouř. Skoro se jí povedlo jedno kolečko.
„Jo, holka, dneska je tajemno in. Jsi z toho vedle, jako bys neviděla ani Astro! Píšou o tom přece všude! Hele, tady mám plnou skříň věcí. Křišťálovou kouli, svíčky v barvách zvěrokruhu, kameny, karty...knihovna je celá jen moje.“
Pavlína pokračovala v žasnutí. Pár pojmů znala i ze své Tiny, ale tady viděla naskládáno mnohem víc. Čchi? Čakry? No jo, to je tamto... Reiki? Kouzlo tarotu, Moc podvědomí, Proroctví královny ze Sáby, Nostradamus. Jenom čtení by zabralo rok! Magda shovívavě pokyvovala hlavou.
„Tohle mám komplet nastudovaný a dost literatury bylo jen půjčený. To potom byly fofry!“
Obklopena Pavlinou úctou vzpomínala, jak rozpoznala své léčitelské schopnosti právě na těch kytkách okolo. Živou energii přenáší dotykem a takhle to roste!
Pavlína se upřímně zastyděla za svůj uschlý vánoční kaktus, ale Magda si mlčení nevšimla. Právě líčila, jak z děcek stahuje horečku. Pavlína přikyvovala a držela se, aby neprozradila, jak se její banda ani na třicet osm nezmůže.
Zmenšovala se, byla malinká a ještě menší, jenom ji zašlápnout do chlupů koberce.
„Jó, Pavlí, to tvoje dětský sbírání zaříkadel a blbejch rýmovaček se s opravdickou magií srovnat nedá! Hrály jsme si hezky, ale když o tom přemýšlím, bylas docela divný dítě. Co se stalo, že tak děsně buchtovatíš?! Hele, vážně se nad sebou zamysli, já prostě nemůžu uvěřit vlastním očím. Záleží mi na tobě, víš? Chlap tě zblbnul natolik, že rodině otročíš a ještě jsi z toho blahem bez sebe!“
Poté za slabou hodinku probraly nejdůležitější svatby, pohřby, rozvody, pár úspěchů spolužáků a známých. Venku se zatáhlo a setmělo. Už měly přijít Magdiny děti a taky byl čas na cestu městem, aby máma neměla strach. Pořád si myslí, že davy kriminálníků číhají na každou ženskou, která jde pár metrů sama.
Magda nabízela doprovod na zastávku trolejbusu, ale Pavlína odmítla. Vždyť to hned pojede, má to akorát! Magda si viditelně oddechla a loučila se o to vroucněji. Venku bylo opravdu hnusně.
Ostatně jako vždycky kolem půlky prosince ve čtyři odpoledne. Zase byla cítit chemička... Pavlína se otřásla odporem. Zlatá samota u lesa! Předvánoční úklid byl znát všude.
I u chlívku na kontejnery. Binec jak v tanku, roztahaný až mezi čtyři vysoké břízy. Matrace, zbytek sedačky, nařízlé igelitové pytle s nějakou sutí...
Nechtělo se jí šlapat nevlídnou tmou ani kodrcat půl hodiny trolejbusem. Hlavu měla plnou Magdy a potřebovala by to v klidu strávit. Panebože, na co se ta holka dala?! Tam chyběla už jenom lebka, svěcená voda a tak podobně! Bohužel bylo zřejmé, že se kámoška co nejdřív chytí i toho. Takový tyátr!
Pavlína potřebovala pryč od lidí. Prostor, volno do široka i dálky... Vítr do tváří a ticho letu! Všimla si několika tyček. Někdo je opřel u smetiště, vypadaly schopně. Opatrné rozhlédnutí a šup! Už jednu zkoušela.
„Paninko, dyž potřebujete něco strkat mezi nohy, tak mám lepčí kolík!“
Div leknutím nespadla. Rychle našla rovnováhu a pozorně hleděla do kouta, odkud se přátelsky blýskla nabízená láhev.
Ochmelka nebo bezdomovec! Zavrtěla hlavou.
„Děkuju, nechci. A nezlobte se, vůbec jsem vás neviděla.“
Zblbla jsem skutečně, ale z Magdy, usoudila. Rychle napravit školáckou chybu! Tentokrát se rozhlédla pečlivěji a potom luskla prsty.
Ožrala civěl na tyč. Visela si tam ve vzduchu, nejmíň metr a půl nad zemí. Po pár minutách se otočila, stoupala někam nad lampu - a dál neviděl. Vyhrabal se z ušáku a hledal, kam zmizela ta ženská. Odněkud shora ji přece slyší?!
„Ene bene, až si lokneš, celý večer zapomeneš!“
Chvíli spokojeně pozorovala, jak si přihnul a zalezl zpátky. Blbý básničky, Magdičko, ale dělají svoje! Zvedla to až nad věžáky a zamířila přes údolí k centru.
Pod sukni mírně táhlo a vítr strhával řízení doprava. Když holt nebylo pořádný koště... Jo, březový, to by byla báseň!
k ZA 32 Speciál
k Povídkám
k ZA
na start