Mami, na vánoce budu doma
„Jo, už to tak bude.“ Pokýval hlavou Jirka a smyknul s koštětem..
„Ty vole, já tady budu eště hnít pěkně dlouho.“
„Tak to ti teda nezávidim. Máš rodinu?“
„Ne vole, sem sám a rodiče sou už voba mrtví.“
Jirka kývl a zase párkrát máchl koštětem, dal si dřevěnou násadu pod bradu a opřel se.
„Já mám rodinu. Dva bráchy, ségru a mámu. Táta je už mrtvej. Je to škoda, měl sem ho rád, i když si ho moc nepamatuju. Sem nejmladší.
Kdybys věděl, jak já se domu těšim. Stihnu to přesně na Štědrej den. Máma mi psala, že pro mě budou mít skvělej dárek. Zajímalo by mě, co to bude.
Loni sem byl na vánoce tady. Ti povim, vole, neni to nic příjemnýho, když jsem se dozvěděl, že pudu o pět měsíců dřív za dobrý chování, měl sem fakt radost.“ Jirka se šťastně usmál.
„Docela ti závidim. Za co tady vlastně seš?“
„Napadení veřejnýho činitele, ublížení na zdraví a předtim sem měl podmínku za ňáký krádeže. Teď je mi dvacet tři a chci si užít život.
„Máma taky psala, že možná pustí i nejstaršího bráchu, tak snad budeme všichni. To by bylo skvělí. My sme skvělá rodina. Držíme při sobě, víš. Bráchové mě a ségru dycky chránili jako oko v hlavě. Když jsem byl malej, tak mě brácha nosil na ramenou. To byly časy.“ Odmlčel se a zasněně se zahleděl na vytřenou podlahu.
Po době, která se mu připadala jako věčnost, Jirka udělal krok ze vrat věznice. Byl to krok svobody a on tu svobodu cítil. Cítil ji, když se nadechl a cítil její dotyky, když zafoukal větřík. Cítil ji všude, při každém kroku.
Máma mu psala, že bohužel pro něj nikdo nemůže přijet. On ale ve vězení vydělal nějaké peníze, takže mohl nasednout na autobus a jet domů. Konečně domů.
Přes okno autobusu sledoval okolní krajinu a bylo mu skvěle. Naplnila ho jaká si podivná nálada. Sněžilo a on zase cítil pravé kouzlo Vánoc.
Vystoupil z autobusu, nasadil si na hlavu vlněnou čepici od mámy a zapnul bundu. Usmál se a vykročil. Domů to bylo už jen kousek.
Když procházel známou cestou k jejich rodinému domku, hlavou mu procházely vzpomínky. Byly to vzpomínky na všechny členy rodiny, na vězení a také na otce. Litoval, že jej nemohl více poznat.
Za oknem domu svítilo světlo a Jirka spatřil ozdobený stromeček. Přišel k vrátkům, bylo odemčeno. Šel dál. Vpravo stála velká bouda.
„Hej, Bade!“ Křikl.
Z boudy vylezl hnědý bulteriér. Když Jirku vycítil, začal vrtět ocasem a štěkat. Cenil své velké zuby, jakoby se smál.
Jirka k němu přiběhl a začal jej škrábat mezi očima, tak jak to měl rád.
„Na místo!“ Ukázal Jirka na boudu a velký pes do ní zalezl.
Ve chvíli, kdy došel ke dveřím, se otevřely.
„Jiříčku!“ Zvolala jeho matka.
„Tak si se vrátil,“ objímala jej.
„Jasně mami.“ Usmíval se Jirka.
„Poď dál.“
Jirka vkročil do domu a opět cítil teplo domova.
Za matkou stál jeden z bratrů.
„Nazdar chlape,“ poplácal Jirku po zádech.
Na schodech proti dveřím stála Jirkova sestra.
Vyfoukla cigaretový kouř z úst a řekla. „Ty bláho, brácha, ty si nějak posiloval ne, seš ňákej větší.“
„To víš, nebylo co dělat.“ Řekl Jirka a přivítal se s ní.
„Lenko, kolikrát ti mám říkat, že kouřit smíš jenom venku nebo na balkóně.“ Řekla máma přísně.
„Jasně mami.“ Odpověděla Lenka, vyhodila cigaretu ze dveří a zavřela je.
„A kde je Kája?“ Zeptal se Jirka na nejstaršího bratra.
Matka smutně sklonila hlavu.
Bratr Ondra mu odpověděl. „Bohužel Káju nakonec nepustili. Nevyšlo to.“
„Ale aspoň že seš tady ty.“ Podotkla matka.
„Teda mami, ta večeře byla skvělá.“ Vyřkl Jirka pochvalu, zatímco vyškrabával poslední zbytky bramborového salátu.
„Díky.“
„Jo bylo to fakt skvělý.“
„To jo.“
Řekli Ondra s Lenkou na stejně.
„Děkuju,“ začervenala se trochu máma a začala poklízet ze stolu.
„Tak se pudem kouknout, co je pod stromečkem. Ne?“ Navrhl Radek.
Všichni jsme se zvedli a šli do obývacího pokoje.
Stromek byl krásný, hustý a vysoký a skvěle ozdobený.
Lenka dostala mobil, drahý make-up a ještě dražší voňavku.
„Jé, děkuju.“ Řekla, když vyzkoušela vůni.
Ondra dostal vysoké pevné boty s okovanou špičkou. Obrovský nůž, další do jeho sbírky a kytaru. Hnědé Jumbo, které si vždycky přál. Ondra hrál vždycky dobře. Jirka si vzpomněl na večery strávené u ohně.
„Je mi to líto, ale já pro vás nic nemám.“ Řekl Jirka zklamaně.
„Ale no tak, nám stačí, že si tady s náma.“ Prohlásila matka, která dostala červený svetr, sadu hrnců a také voňavku.
„Tak a teď tvůj dárek Jiříku.“ Zvedla se matka navlečená v novém svetru a šla do sklepa.
Jirka netušil, co by to mohlo být.
Když došli do sklepa, matka otočila vypínačem a pokynula Jirkovi, aby vešel do místnosti.
Jiří tak učinil.
Vevnitř, ležela na posteli do naha svlečená a přivázaná, překrásná žena. Její černé vlasy zpola zakrývaly tvář s roubíkem a její tělo vypadalo nádherně, když se svaly, které zatínala, aby se osvobodila, stále napínaly.
„Je celá tvá.“ Řekla Jirkova maminka.
„Děkuji.“ Odpověděl Jirka a oči mu svítily.
Škoda, že tady není Kája, aby ji viděl. Pomyslel si Jirka. Přijal Ondrou nabízený, veliký nůž a vykročil ke zmítající se ženě.
k ZA 32 Speciál
k Povídkám
k ZA
na start