Místo pro mír
Kapitán Kirk už z toho byl úplně na prášky. Doktor McCoy si neustále stěžoval, jak prý má zachraňovat lidské životy, když tu tahle kraksna sedí jak slepice na vejcích, ale co bylo nejhorší - ani Spock nedokázal přijít na to, co je tu vlastně drží („Nepochybně nějaká obdoba vlečného paprsku.“)! Jejich senzory nemohly o té lodi zjistit téměř nic, snad jen, že všechno na ní je ze v této galaxii neznámého materiálu. Podle těch několika málo údajů a také z exteriéru lodi nejlepší vědci na Enterprise usuzovali, že se jedná o velmi zastaralou technologii. Byla možná zastaralá, ale pořád držela jeho loď v šachu.
Už tu trčeli pěkně dlouho a z cizí lodi se neozvalo ani pípnutí, ani náznak vysvětlení. Teď, po třiceti minutách, se Kirk rozhodl vyhlásit poplach.
„Stejně to k ničemu není,“ pomyslel si, posádka nemůže nic dělat. Kdybychom alespoň věděli, proč a odkud se tu tahle příšera ukázala, co je zač...
„Pane!“ vytrhl ho náhle z pochmurných úvah něčí hlas. Okamžitě se vrátil myslí zpět na můstek. Sulu a Uhura jen nešťastně seděli u svých konzolí. Pan Spock taky, i když to na něm nebylo vidět. Zato Čechov vypadal, jako by zrovna uviděl Bílou paní.
„Copak je, pane Čechove?“ zeptal se Kirk ospale.
„Pane, nevím sice, jestli náš počítač funguje tak jak má, ale jestli ano, tak jsme v průšvihu. Zrovna jsem vypočítal zpětný kurz těch kozáků...totiž, té neznámé lodi a zjistil jsem, že letěla přes Janus IV!“
„Problém.“ stručně okomentoval Kirk a vyskočil z křesla.
„A my tu musíme sedět a civět na tu plechovku.“ povzdechl si Sulu a znechuceně pohlédl na obrazovku. Byla to pravda. Kirk si tedy znovu odevzdaně sedl. Uhura na něj znepokojeně pohlédla.
„Myslíte, že by mohli ..“
„Vyloučit to nemůžu,“ přerušil ji Kirk, protože uhodl, kam míří „ musíte uznat, poručíku, že moc přátelsky nevypadají. Ještě se ani neozvali.“ Zrovna v tu chvíli se na Uhuřině panelu rozblikala kontrolka. Všichni (samozřejmě až na pana Spocka) se na ni dychtivě zahleděli. Vzápětí už hlásila napjatým hlasem:
„Pane, zdá se, že nás volají.“ Konečně!
„Na obrazovku!“ Uhura se sklonila nad svým panelem. Přes obrazovku přeběhlo několik statických vln, ale zůstávala na ní stále jen neznámá loď. Kirk tázavě pohlédl na Uhuru.
„Nemohu zachytit nic vizuálního. Vysílají jen audio a mají tam nějakou divnou blokádu...“ Ale to už se z reproduktoru rozezněl po můstku hlas. Bylo to neuvěřitelné, ale mluvil interlingvou. Ne bezchybně, ale mluvil. Že by přece jen byl z této galaxie?
„Tady velitel Grňstk,“ Tak tohle jméno nezní povědomě. „ Já velím této lodi a nyní ovládám i vaší. Teď splníte mé požadavky, pozemšťané.“
Kirk pohlédl na Uhuru, ale ta zavrtěla hlavou. Tak fajn, ať je po tvém. „A potom uvolníte naši loď, veliteli?“ zeptal se směrem k membráně.
„Ano, pustím vás.“ ozvalo se po chvíli váhání. Kirk se očima dorozuměl se Spockem. Pak znovu napjatě promluvil: „Dobrá. Co po nás tedy chcete?“
Grňstk odpověděl zřejmě nejvíce konverzačním tónem, jakého byl schopen: „Není toho moc. Jenom potřebuji vědět, kde je vaše rodná planeta, Země. Zdá se, že vaše technologie se rychle vyvíjí a je třeba tomu zamezit. Alespoň otestuji odolnost vašeho lidu. I když pochybuji, že dokážete přežít na holém asteroidu.“ dodal ještě výsměšně. Na můstku se na chvíli rozhostilo hrobové ticho. Nikdo se ani nepohnul, všichni jen šokovaně hleděli na nepřátelskou loď, která rozhodně nevypadala na to, že by dokázala úplně zničit veškerý život na jakékoli planetě. Ale velitel Grňstk byl zřejmě přesvědčen o opaku. Kirk nemohl uvěřit svým uším. To snad nemyslí vážně! Přece nemůže doufat, že mu jen za cenu své svobody vyzradíme polohu domovské planety. V jiných galaxiích to možná takhle chodí, ale tady ani náhodou. A proč si to, ksakru, nevytáhne rovnou z počítače Enterprise, když ovládá tak skvělou techniku? Potom promluvil pevným hlasem: „Tak to vám asi ještě nějakou chvíli budeme dělat společnost, protože tuhle informaci vám nikdy dobrovolně neposkytneme.“
Hlas z druhé lodi vydal podivný zvuk, skoro jako by se smál. „Ale notak, pozemšťane, nebuď blázen. Já se to stejně dříve nebo později dozvím. Můžete si ušetřit mnoho utrpení, když mi to řeknete dobrovolně. Mohl bych klidně zničit celou vaši loď, ani byste nemrkli. Dám vám ještě den na rozmyšlenou a jestli si to nerozmyslíte, začnu jednat podle vlastní filozofie.“
„Nemáme si co rozmýšlet, veliteli.“
„Ještě se uvidí, pozemšťane.“ řekl hlas hrozivě a spojení se přerušilo.
„Tak tohle je ta vaše zaostalá technologie, Spocku?“ pravil ironicky kapitán a pohlédl na svého vědeckého důstojníka. Zrovna zahájil poradu v zasedací místnosti. Kromě jeho a Spocka tu byl ještě doktor McCoy, šéfinženýr Scott a Charlene Mastercová. Spock, ačkoli si byl vědom toho, že něco nesouhlasí, nijak na tuto poznámku nereagoval.
„ Nicméně je nasnadě, že tato cizí civilizace ještě ani nepřišla na způsob přenosu obrazu.“ řekl nakonec.
„Třeba se jen nechce ukázat. A naše přístroje přece dokáží zachytit obraz ať už ho vysílají, nebo ne. Ale i kdyby byla vaše domněnka správná, je to jen malá útěcha proti tomu, že Enterprise tu trčí přičiněním Velitele v prostoru a nemůže se ani hnout. A planety se dají ničit i bez obrazu...“
„Co když blufují?“ ozval se McCoy, kterého celý tento incident mírně řečeno dopaloval.
„Kostro, myslel jsem, že jsi dost dobrý psycholog na to, abys poznal, že tahle bytost už má pár planet za sebou.“
„A mimo to,“ přisadil si Spock: „Proč by měli blufovat? Jejich filosofie se od naší poněkud liší. Je přece jasné, o co jim jde, doktore.“
McCoy se ještě pokusil odporovat: „A co když je to jenom záminka? Třeba jen chtějí zkoumat cizí planety...“ ale jakmile to vyslovil, věděl, že to byla hodně hloupá myšlenka. Ostatní ji nechali raději bez komentáře. Ve vzduchu bylo cítit, že každý přemýšlí, jak z toho ven. Nakonec se znovu ozval doktor.
„Tak přece pošli zprávu Flotile, Jime!“
„To už jsme taky zkoušeli. Bez výsledku.“ řekl unaveně Kirk.
„Jak to myslíš?“ zeptal se McCoy roztržitě. Protože na kapitánovi bylo vidět, že zrovna nemá chuť něco vysvětlovat, ujal se slova Spock:
„ Nepřátelská loď vytvořila mezi námi a okolním vesmírem nějakou pomyslnou hradbu. Nemůžeme se vzdálit, posílat zprávy, ani je přijímat. Naše senzory mají jen omezený dosah a údaje jsou částečně zkreslené.“
McCoy něco zamumlal a nadechl se k nové otázce: „A proč teda nepošleme ..“
Scott ho přerušil: „ Nemá cenu posílat člun. Bůhví, co by s ním ta kraksna provedla. Sám vidíte, jak vyřídila Enterprise a s člunem by to šlo ještě líp.“
„Hm,“ vyjádřil se McCoy „ to je vlastně pravda. Vzdávám se.“ Vypadal úplně zničeně. Už ho nenapadalo vůbec nic.
„Tak to bychom měli.“ promluvil znovu kapitán „ A teď k vašim hlášením.“
Když všichni postupně přednesli své objevy a domněnky, věděl téměř to samé co před pár hodinami. Nic. Plášť z neznámé slitiny, hlouběji senzory nepronikly. Jsou-li na palubě nějací tvorové a jestli ano, jací a kolik se tudíž nedalo zjistit. Pohon nadsvětelný, ale kapacita nezjištěna. Zbraně jakbysmet. Funkce jiných zařízení neznámá. Ostatní obvyklé vybavení vůbec nenalezeno. Závěr - pro jakýkoli závěr nedostatečné údaje. Jediná věc byla jasná každému. Polohu Země za žádných okolností nesmí vyzradit.
„Kapitán Kirk na můstek.“ vytrhl Kirka ze zamyšlení Uhuřin hlas. Okamžitě zpozorněl.
„Co se děje poručíku?“
„Cizí loď nás volá, pane.“ A je to tady.
„Už běžím!“
Sotva na můstku dosedl do křesla, ozval se Velitelův hlas. Kirk už si zvykl nazývat ho 'Velitel', protože cizincovo jméno bylo pro lidský jazyk absolutně nevyhovující.
„Tady velitel Grňstk. Lhůta vypršela, pozemšťane. Jak jste se rozhodli?“
„Nijak jsme nezměnili názor od našeho posledního rozhovoru.“ řekl Kirk tvrdě. Ale na cizince jeho tón vůbec nezapůsobil.
„No dobrá, pozemšťane, řekl sis o to.“
„Pane!“ vykřikl v tu chvíli Spock „ Zaznamenávám vlnu energie zaměřenou přímo na můstek!“
„Spocku, můžete ..“ začal Kirk, ale nedořekl. Čechov, který až do té chvíle seděl na svém místě klidně, sebou překvapeně trhl a zlomek sekundy na to byl pryč. Žádné jiskření, hučení, ani jiné náznaky přenosového efektu. Jednoduše a doslova zmizel. Sulu, který si toho nejdřív nevšiml, protože pozorně sledoval svou konzoli, radostně vykřikl:
„Pane! Kormidlo zase reaguje!“ Sotva vzhlédl zmateně se podíval na Čechovovo prázdné křeslo a pak na Kirka.
„Pane Spocku? Můžete zjistit, co se stalo s podporučíkem Čechovem?“ zeptal se kapitán místo obvyklé odpovědi.
„Podle všeho byl transportován na nepřátelskou loď.“ odpověděl bezbarvě první důstojník. Tak tohle byla jeho filozofie? Unést jednoho člena posádky a z něj pak dostat všechny informace?
„Dobrá, pane Sulu, pátou nadsvětelnou k Janusu IV.“
„Ale pane,“ protestoval Sulu „ přece tady Čechova nenecháme?“
„Pan Čechov je důstojník Flotily,“ odvětil ledově Kirk „Prošel výcvikem, jak se bránit proti násilnému vymáhání informací. Teď může počkat. Rozkaz platí.“
„Ano pane,“ řekl zaskočený Sulu.
Cizí loď zmizela z obrazovky.
„Uhuro, zavolejte Janus a zeptejte se, jestli je všechno v pořádku.“
„Ano pane,“ Uhura chvíli něco kutila na svém panelu a potom zmateně vzhlédla. „Neodpovídají!“
Už celou věčnost se Uhura pokoušela spojit s Janusem IV. Za tu dobu se Kirkovi honily hlavou ty nejhorší představy. Cizí loď tamtudy projížděla. Co když už tam není nikdo, koho by bylo možno zachraňovat? A oni tam jedou nadarmo, místo aby se pokusili osvobodit Čechova. Ne, i kdyby tam nezůstal nikdo živý, mohou alespoň zjistit něco víc o cizí technologii a zbraních. Vtom ticho na můstku, které rušilo jen hučení motorů, prořízl Uhuřin vítězoslavný hlas.
„Pane! Konečně reagují! Je to slabé, ale srozumitelné!“
„Na obrazovku.“ Kirkova mysl už zase stoprocentně fungovala. Na hlavní obrazovce se za chvíli objevil nějaký zaměstnanec dolu. Byl na něj hrozný pohled. Na obličeji a šatech zaschlá krev, podlitiny po celé tváři, zmučený výraz. Opravdu, nevypadal moc ve své kůži. Obraz přeskakoval a slova byla téměř nesrozumitelná:
„Všichni mrtví ... jen já přežil ... zničte ho ... on zničí nás všechny ... zničte ho ...“
„Tady vesmírná loď Enterprise, kapitán Kirk. Co se vám stalo?“ zeptal se stručně kapitán. Spojení se trochu vylepšilo a i neznámý se zřejmě sebral, protože byl schopen celkem souvisle mluvit:
„Enterprise ... kapitán Kirk,“ bylo vidět že si oddechl „ Ano, řeknu vám to. Jestli nás někdo může zachránit, jste to vy.“ Potom se zhluboka nadechl a začal vyprávět.
„Asi před pěti dny se tu objevila nějaká cizí loď. Její velitel chtěl po nás bezpodmínečně vědět všechno o Zemi a ostatních planetách tady v Galaxii. Taky o našem systému, Federaci, zbraních a vůbec ho všechno náramně zajímalo. Ned, teda jako šéf, se mu vysmál. Přece nějakýmu cizákovi hned nevyklopíme všechno co víme, když se ani pořádně nepředstavil. Asi ho to naštvalo, a tak si mě nějak přenesl nahoru k sobě. Bylo to strašné. Ten když po vás takhle něco chce, řeknete mu všechno. I já jsem mu to řekl. Naštěstí jsem se nikdy nevyznal ve všech těch souřadnicích a číslech, na Zemi už jsem taky nebyl ani nepamatuju, takže se moc nedozvěděl.“
„Co jste mu řekl?“ zeptal se skoro zbytečně ostře Kirk. Horník na něho poplašeně pohlédl.
„Stalo se něco hrozného, že ano?“
„Ještě ne tak docela, ale brzo se stane, jestli nám rychle neřeknete, co od vás Velitel ví!“
„No... já...“ Kirk už začínal být netrpělivý.
„Rychle!“
Hej! Co se děje? pomyslel si zmateně Čechov. Ještě před chvílí byl na můstku Enterprise a najednou se ocitl ve tmě a chladu. Fajn, jedno vím jistě. Určitě nejsem na Enterprise. Nikde na Enterprise nebylo takhle zatuchlé a temné místo a mimo to neslyšel hukot motorů. Ale kde teda? Někdo mě musel přenést. A jelikož nikde kolem není nic než nepřátelská loď a já nejsem na Enterprise, musím být na nepřátelské lodi. Teď, když ji poznal i zevnitř, líbila se mu ještě méně. To kolem něj musela být zaručeně cela a to cela velmi nehostinná. No skvělý, jsem ve vězení na nepřátelské lodi, o které nevím vůbec nic. To znamená, že mám problém, takže se zvedni Čechove a začni něco dělat!
Bohužel, v této situaci se moc dělat nedalo. Začal prohledávat stěny místnosti. Byly z něčeho chladného, asi z kovu. Sem tam ucítil pod prsty spáru, ale po bližší prohlídce ani jedna neposkytovala možnost k úniku. Přece tu někde musí být dveře! To zřejmě ano, ale Čechov je bohužel nedokázal najít. Když důkladně prohledal celou místnost, aniž by něco pořádného našel, rozhodl se sednout si a znovu si všechno promyslet a srovnat v hlavě. Stejně nemohl dělat nic jiného.
Bohužel, nebylo mu to dopřáno. V okamžiku, kdy hledal pohodlné místo na sezení, ozvaly se za stěnou nějaké zvuky. Znělo to skoro jako by někdo odemykal elektronický zámek. Potom se v protější stěně OTEVŘELY DVEŘE!!! a dovnitř vnikl paprsek šedého světla. Čechova to z neznámého důvodu rozzuřilo. Zřejmě proto, že ty dveře sám nedokázal najít. Štěrbina se zvětšovala, až mohl rozeznat matné obrysy dvou postav. Zamrazilo ho. Tak teď se konečně všechno dozví. Ale nebyl si jist, jestli o to opravdu tak moc stojí.
Když se k němu strážci (alespoň myslel, že jsou to strážci) blížili, bleskl mu hlavou nápad. Teď má jedinečnou šanci na útěk! Dveře jsou volné... Ale hned na to ho zavrhl. Jeho věznitelé byli o dvě hlavy vyšší a mnohem mohutnější než on. A i kdyby se mu podařilo jim uniknout, co by asi tak dělal potom? A to už ho dva obři uchopili každý z jedné strany a vyvlekli ho z cely.
Venku panovalo jen o něco menší přítmí než ve vězení. Proplétali se tolika chodbami, že Čechov za chvíli úplně ztratil veškerý pojem o tom, kde je. Za celou cestu nezahlédl ani jedny dveře nebo interkom, jen holé, lesklé stěny.
Na konci jedné chodby konečně nastala změna. Jeden ze strážných namačkal něco na nějakém panelu na zdi a za chvíli se objevila kabina výtahu. Nastoupili a rozjeli se vzhůru.
„Co se mnou chcete udělat?“ vztekal se Čechov „A nemusíte mě tak držet, stejně nemám kam utéct!“
Jeho průvodci ale nereagovali a stále ho pevně svítali, div že mu nerozmačkali paže. Zanedlouho se výtah zastavil a oni vstoupili do místnosti, která zřejmě byla můstkem, nebo něčím takovým. Tady už bylo víc světla. Čechov toho využil, aby si prohlédl své věznitele. Měli vlhkou, slizkou pokožku a žluté štěrbinovité oči. Nápadná byla zvláště mohutná, hranatá brada. Oblečení byli v těžkých kožených košilích a na rukou měli rukavice ze stejného materiálu. Čechov nikdy žádnou podobnou kůži neviděl, ale podobnosti tu byly. Bylo to divné, ale připadalo mu, že všichni na můstku vypadají úplně stejně.
Bytost, která stála po jeho levém boku, vydala nějaký podivný zvuk, zřejmě ve svém rodném jazyce. A na to se k nim otočilo velitelské křeslo. Seděl v něm Velitel. Nebyl tak mohutný, ale výraz měl snad ještě krutější, než všichni na můstku dohromady.
Blahosklonně pokynul hlavou. Strážci se v okamžiku vytratili a nechali Čechova jemu na pospas. Říct o Čechovovi, že byl vystrašený, by bylo moc slabé vyjádření. Krve by se v něm nedořezal. Ale nedokázal odtrhnout pohled od těch samolibých rysů. Je to zlý. Vlastně už to asi horší být nemůže. Ale to se mýlil. Mohlo.
Velitel si ho nejdříve dlouho prohlížel. A z toho pohledu nebylo Čechovovi zrovna moc do ejchuchů. Když se Velitel dost vynadíval, vstal z křesla a řekl:
„Teď půjdeš se mnou, pozemšťane, a budeš dělat co ti řeknu, jinak...“ Vytrhl od opasku úzkou kovovou tyč. Jak se brzy ukázalo, když Velitel pro demonstraci bez zábran zabil jednoho ze svých podřízených, byla to zbraň.
Nemělo to samozřejmě žádný smysl. Čechov věděl, že ho potřebují pro informace, a proto ho nezabijí. Rozhodl se, že toho co nejvíc využije.
Velitel zřejmě na můstku moc potřeba nebyl, protože si ho vzal na starost osobně. Čechov nekladl odpor. Stejně by si tím moc nepomohl. Ale strach měl, ještě pořád. Momentálně se nejvíc obával detektoru lži a podobných vymyšleností. Věděl sice jak na ně, ale v téhle situaci si nějak moc nevěřil.
Za celou cestu po lodi nepronesl Velitel jediné slovo. Po několika minutách dorazili k nějakým dveřím. Velitel je otevřel a strčil Čechova dovnitř. Žádná sterilní laboratoř, jakou Čechov očekával. Ani kupa všech možných i nemožných důmyslných přístrojů neznámé technologie. Žádný detektor lži, vymývač mozku, nebo něco jim podobného. Nic takového. To Čechova uklidnilo, i když mu trochu kazilo radost, že to tu vypadalo trochu jako v mučírně. Ale Velitel se choval jako domácí paní,která zve hosty na čaj.
„Posaď se, pozemšťane.“ řekl s úšklebkem. Teprve teď si Čechov všiml, že v přítmí u protější zdi stojí podivné křeslo. Bylo z kovu, jako všechno na téhle lodi a vedle něj byla namontovaná nějaká skříňka. Tak přece. Ale nemínil na sobě testovat, jak to funguje.
„Proč bych to dělal?“ zeptal se tedy zatvrzele.
„No, protože tě tady nemá nikdo ani trochu rád.“ Velitel potěžkal v ruce zbraň.
„Jenže když mě zabijete, už nebude nikdo, aby odpověděl na vaše otázky.“ Snažil se Čechov o přesvědčený tón. Ale nebyl si vůbec tak jist, jak předstíral. Velitel jeho pochybnosti ještě prohloubil.
„Jsi bystrý,“ řekl s předstíraným uznáním. „Tedy, ne že by byl problém získat někoho jiného... Tak ty neposlechneš? Jak chceš.“ Pokynul směrem k zakrytému výklenku. Vystoupili z něho dva strážní. Chytili bránícího se Čechova a bez znatelné námahy ho posadili na křeslo. Jeho bezmocnost ho rozzuřila. Velitel, který zatím odkryl panel pod skříňkou, zmáčkl nějaké tlačítko. Na to Čechova obejmula kožená pouta. To ho rozzuřilo ještě víc. Podle jeho názoru vypadaly pásy poněkud nebytelně, a tak sebou v zoufalém pokusu vší silou trhl.
Pouta byla docela volná, takže by se z nich snad dokázal uvolnit, ale právě kvůli tomu si nevšiml jedné maličkosti. Kůže byla na rubu pobita ostny ostrými jako jehly. Zranění na ruce, ze kterého mu McCoy sundal před pár hodinami obvaz, začalo znovu krvácet a ostatní části těla protestovaly proti takovým nebezpečným pohybům, takže se radši vzdal dalších pokusů.
Velitel se mírně samolibě usmíval. Bylo to jednoduché a, jak zjistil, v této galaxii zastaralé, ale stále účinné. Čechov se tedy opřel hlavou o hladkou zeď za sebou (což byla zřejmě nejpohodlnější pozice, pokud se vůbec dá mluvit o nějakém pohodlí) a snažil se nepřemýšlet o tom, co se s ním teď asi bude dít.
Velitel se mezitím s pobaveným výrazem věnoval panelu. Potom se narovnal a zkoumavě se na Čechova zadíval. Tomu to bylo velmi nepříjemné, protože si náhle připadal jako nějaký nový mikrob prohlížený bakteriologem. Ale neměl kdy na to moc myslet. Už za pár sekund měl pocit, jako kdyby mu za hlavou něco zelenomodře zářilo. Jako hnilobné světlo ze starého pařezu, pomyslel si. Ale když se chtěl podívat, co to tam tak divně svítí, zjistil, že nemůže pohnout hlavou. Jako by mu přirostla ke zdi. Potom se mu od zátylku začalo šířit nepříjemné bodavé vibrování, ještě horší, než masáž od Sulua. V panice se pokusil tomu uniknout, ale nabodnuté svaly už nechtěly ani slyšet. Pokusil se uklidnit. Kromě toho, že se mu klepala hlava, až cvakal zuby, se v podstatě nic nedělo. A potom uslyšel Velitelův tichý hlas.
„A teď, pozemšťane, teď se všechno dozvím!“ Čechov si nebyl jistý, jestli je to jen jeho představa, nebo s ním Velitel doopravdy komunikuje. Zdálo se mu totiž, že hlas vychází a tvoří se z toho chvění v jeho mozku. Ani nápad! Ode mne ne! Vibrace zesílila. Bylo to krajně nepříjemné.
„Kde je Země!“ otázal se dychtivě Velitelův hlas. Neřeknu! Teď už měl Čechov hlavu jako mraveniště. Na čele se mu objevily krůpěje potu.
„Ale ano, řekneš. Tak kde je Země? A ostatní planety vaší – Federace? Jakou má vaše loď frekvenci štítů? A zbraně? Odpověz!“ Čechov věděl, že nic z toho nesmí ani omylem vyzradit. Ale čím víc v něm sílila myšlenka na odpor, tím byla bolest a chvění nesnesitelnější. Do celého těla se mu zarývaly ostny na poutech, jako kdyby napínáním svalů mohl pomoci své mučené mysli. Chtěl upadnout do bezvědomí, věděl, že už to dlouho nevydrží. Bohužel, nestalo se tak. Velitel se stále chtivějším hlasem vyptával a Čechov, který se stále beznadějně snažil odporovat, mu musel všechno říct.
„Alespoň že to zvíře neví, kde je Země.“ řekl pochmurně kapitán Kirk. Sakra! Ti civilové nic nevydrží! Udělá se na ně bububu a oni vyklopí všechno, co ví.
„Chtěl jste říct, že to Velitel nevěděl, když odsud odjížděl, kapitáne,“ řekl střízlivě Spock a obrátil se k horníkovi na obrazovce: „Pane Landone, popište nám prosím jeho způsob... získávání informací.“ Horník se na něj zadíval skoro zoufale.
„Jestli dostal jednoho z vašich lidí, tak je zaručeně po nás všech!“
„Můj první důstojník se vás na něco ptal!“ řekl důrazně Kirk. McCoy, který stál vedle jeho křesla, po něm hodil zpytavý pohled. Kirk ho ignoroval a věnoval se obrazovce.
„No dobře, když to chcete vědět... Je to strašné. Nemůžete se hýbat a v hlavě jako by vám řezala motorová pila, jestli víte, jak to myslím. Každá myšlenka, že mu nic neřeknete, to ještě zhorší. A dříve nebo později mu to musíte říct. Nejde zemřít ani se nějak jinak vyřadit. Prostě musíte.“ Při těch slovech se mu ve tváři usazoval znovu výraz zoufalství a beznaděje.
„ o by stačilo!“ přerušil celou debatu nespokojený McCoy. Pak se obrátil na Kirka „ Přeneste mi ho sem na ošetřovnu. Nechápu, proč jste to neudělali hned!“ Sotva odešel s brbláním z můstku, obrátil se Spock ke Kirkovi:
„Kapitáne, nerozuměl jsem sice všemu, co pan Landon říkal, ale ten případ se mi zdá velmi naléhavý.“
Kirk přikývl. „Ano Spocku. A když si představím, co se teď asi děje s Čechovem...“
„Obávám se, že s panem Čechovem už se toho moc neděje. Cizí loď už není v dosahu našich senzorů.“ Tohle JE velký problém.
„Pane Spocku, pokuste se zjistit, jak je můžeme nejlépe dohonit. Pane Sulu, zatím nejvyšší nadsvětelnou k výchozímu místu. Na Spockův příkaz změňte kurz.“
„Ano pane!“ ozvalo se dvojhlasně a loď vyrazila vpřed.
„Kapitáne, máme je!“ vykřikl Spock. Kirk by dal ruku do ohně za to, že to znělo skoro vítězoslavně.
„Můžeme se tam transportovat?“ zeptal se okamžitě. Spock se na něho zkoumavě zahleděl a teprve po chvíli řekl:
„Myslím že ano. Zřejmě nás jejich senzory ještě nás nezachytily a nemají zvednuté štíty. Kirk uhodil do tlačítka interkomu.
„Transportní místnost, tady kapitán. Připravte se k přenosu dvou osob na nepřátelskou loď.“ Sotva domluvil, pokynul Spockovi, předal velení znepokojenému Suluovi a vydal se k turbovýtahu.
Na cestě do přenosové místnosti je dostihl McCoy.
„Hej, Jime, to nemyslíš vážně! Jen tak se transportovat k tomu kruťákovi?“
„Na palubě je stále ještě podporučík Čechov. A i kdyby ne, je možné že se s Velitelem tváří v tvář snadněji domluvíme. Je to nutné.“ odpověděl mu místo kapitána Spock.
„Jasně, že je to nutné, ty nechápavý Vulkanče. Ale já chci s vámi!“
„Doktore,...“
„Ticho, nechci nic slyšet. Možná že Čechov potřebuje doktora. Prostě jdu s vámi a hotovo!“
„Rozkaz, pane,“ řekl s kamennou tváří Spock. McCoy se tázavě podíval na Kirka. Ten pokrčil rameny. S výrazem zadostiučinění se k nim McCoy přidal.
V transportní místnosti nastalo další dilema. Scott jim sdělil, že když se tam takhle naslepo přenesou, můžou taky skončit ve stěně..Nakonec se rozhodli přece jen riskovat. Vybrali místo, kde, alespoň podle Spocka, muselo být volné prostranství, a tam se přenesli. Když se materializovali, kolem nich nebyl ani kov, ani spousta cizích bytostí, ale tma. Po chvíli hledání zjistili, že jsou v nějaké neuzamčené místnosti.
„Kapitáne, myslím, že můžeme vyjít ven. Podle mého trikodéru nejsou na blízku žádné živé bytosti.“ řekl Spock, když dokončil sken okolí.
Vyšli na chodbu. Tady už bylo světla víc, i když ne o moc.
„Fascinující,“ řekl Spock tlumeným hlasem. Opravdu nemohu identifikovat žádný z těchto materiálů!“ meditoval nad trikodérem. McCoy něco zamumlal, ale zdržel se komentáře. Dál šli raději mlčky a ostražitě, dokud se znovu neozval Spock.
„Pane, stále žádní neznámí tvorové. Zato jsem právě zachytil jednoho člověka.“
„No konečně něco užitečného. Na co ještě čekáme! Pohyb, pánové, Spocku veďte nás.“ Spock po něm hodil téměř pobaveným pohledem a poslušně se rozběhl kupředu chodbou.
„Kostro, nechceš to vzít za mě?“ optal se Kirk s úšklebkem. McCoy se opět uchýlil k ignorování.
Po několika minutách („Spocku, nežeňte tak! Z vás by měl být honicí pes!“) dorazili ke dveřím velmi podobným těm, které už dneska otevírali. Stejně jako ty první nebyly zamčené. Když se Spock ujistil, že nikde okolo není posádka lodi, vstoupili dovnitř. A uvnitř uviděli – tmu. Spock pohlédl na svůj trikodér a ukázal do jednoho předpokládaného rohu. McCoy se tam okamžitě rozběhl a za chvíli už bylo slyšet:
„Jime, někdo tu je! Haló, probuďte se, to jste vy, Čechove? Notak, co je to s tím trikodérem...á, už to je...“ Během jeho horečné samomluvy měli Kirk a Spock čas přijít blíž.
„To je k vzteku, nic nevidím. Ale podle trikodéru je to špatné. Zatraceně, potřebuju hned na ošetřovnu!“ Zatímco se McCoy skláněl nad Čechovem, který byl podle všeho v bezvědomí a Spock se snažil něco vydolovat ze svého analyzátoru, Kirk vytáhl komunikátor.
„Scotty,“ řekl tiše: „Přeneste McCoye a pana Čechova na loď.“
„Jo, kapitáne,“ ozval se zbytečně hlučně Scottův hlas. V té chvíli Spock prudce vzhlédl od údajů.
„Kapitáne, někdo sem jde!“
„Počkejte ještě, Scotty,“ Kirk spustil ruku s komunikátorem. Po Spockových slovech i McCoy přerušil svůj monolog. V nastalém tichu bylo slyšet jen Čechovův přerývaný dech. A po pár minutách kroky. Dvoje kroky těžkých nohou. Muži z Enterprise se ani nepohnuli. Stejně neměli kam. Do dveří, které předtím nechali otevřené, aby měli alespoň trochu světla, vstoupili dvě postavy. A z chodby už se blížil dupot dalších. Jakmile Kirk uviděl jejich rozměry (nic jiného vidět nebylo), bylo mu jasné, že boj by byl marný. Spock za ním nehlasně řekl: „Kapitáne, je jich šest.“
Kirk přikývl a znovu pozvedl komunikátor. Cizí bytosti, zřejmě zvyklé na skoupé světlo, to postřehly a zřejmě pochopily jako nepřátelský pohyb, protože na ně okamžitě namířily své tyčovité zbraně. Kirk instinktivně pomyslel na phaser. Ne, bůhví, co ten by na téhle lodi provedl. Nevypadaly, že by se daly usmlouvat. Raději pomalu dokončil svůj pohyb a co nejklidněji řekl:
Pane Scotte, přeneste nás, rychle.“ Temnotu cely na chvíli prozářily jiskry transportního paprsku a tři cizinci s vězněm se před oslněnýma očima cizích vojáků v té záři rozplynuli do poslední molekuly.
V transportní místnosti na Enterprise se konečně mohli podívat, jak to s Čechovem vypadá po vzhledové stránce. Byl v této chvíli nápadně podobný horníku Landonovi. McCoy bleskurychle zavolal pohotovostní četu a za pár minut už s Čechovem na nosítkách zmizel ve dveřích. Kirk věděl, co se teď stane. Teď se ozve Uhura, že je volá Velitel.
„Pane, dostávám zprávu z nepřátelské lodi,“ Ne, ta loď nemůže být zas tak z daleka.
„Ano, už jdu,“
Na můstku ho uvítal skřípavý Velitelův hlas. Kirk si uvědomil, že i po návštěvě jeho lodi neví jak vypadá.
„Kapitáne Kirku,“ Ano, byl důkladný. „ Jak se opovažujete vstoupit bez dovolení na mou loď?“
„A jak vy se opovažujete přenášet k sobě bez dovolení mou posádku?“ oplatil mu Kirk stejným. Na druhém konci bylo chvíli ticho. Pak se znovu ozval Velitel:
„No dobrá, teď jsme tedy vyrovnaní. Jenže já mám všechno a ty nic.“ Samozřejmě kromě kupy potíží. „Já letím k Zemi a ty do záhuby, jestli se mi pořád budeš lepit na paty.“
„Věřte, udělám všechno proto, abych vám zabránil v uskutečnění vašich záměrů, Veliteli.“ Opět ten vlezlý zvuk podobný smíchu.
„Ale ty nemůžeš nic dělat! Tvoje loď je proti mé úplně bezmocná.“
„Ne, tomu nevěřím.“ řekl po krátkém zaváhání Kirk: „Musí existovat něco, co tě zastaví.“
Teď byl smích nesporný. „Tak ti tedy dáme lekci!“ Po tomto výroku se spojení přerušilo.
„Sakra!“ Kirk uhodil rukou do područky křesla. „Spocku, máte velení. Já budu na ošetřovně.“
Doktor McCoy a sestra Chapelová starostlivě hleděli na bledého Čechova na biolůžku. Nebyl na tom tak zle, jak si zprvu mysleli a podle údajů už by se měl dávno probrat. Ale on místo toho údaje ignoroval a byl stále v bezvědomí. Najednou sestra, která se právě odvrátila, aby znovu zkontrolovala hodnoty na panelu, vykřikla.
„Pane, zdá se, že přichází k sobě!“ Opravdu. Čechovovi se neznatelně zachvěla víčka a pohnul rukou, na které měl už jen malé jizvy. Pak pootevřel oči.
„Jak se cítíte Čechove?“ naklonil se k němu McCoy. Dostalo se mu překvapivě jasné odpovědi.
„Ještě se ptejte. Hůř už to asi nejde!“ Zřejmě až potom si Čechov uvědomil kde je a co se mu stalo, protože jeho výraz se znatelně změnil. Teď už nevypadal na další jiskrné odpovědi. Zrovna v té chvíli vstoupil Kirk. Podíval se na McCoye a když ten nic nenamítal, přistoupil k lůžku. Pak zachytil Čechovův pohled.
„Kapitáne...“ promluvil tiše Čechov. „Já jsem zradil. Dostal ze mě všechno. Úplně všechno, co jsem věděl. Já...“ Hlas se mu zlomil. Působil dojmem, že se každou chvíli rozpláče, tak bezmocně a zoufale zněl jeho hlas.
„Pane Čechove,“ pokusil se ho uklidnit Kirk „Tomu, čemu jste byl vystaven, by neodolal nikdo z nás.“ Čechov k němu vzhlédl a Kirkovi připadalo, že v jeho očích uviděl jakousi naději na vykoupení, hledání opory.
„Každý jiný by se jistě ospravedlňoval, že za to nemůže, že byli úplně bezmocní a není jim tedy co vyčítat. Ne tak dobrý důstojník. A to vy jste. To všechno je samozřejmě pravda a já vám nic vyčítat nebudu, ani kdybyste chtěl.“ Čechov se na něj vděčně usmál.
„Ale něco teď pro nás přece můžete udělat. Možná by pomohlo, kdybyste řekl na oplátku nám, všechno co jste se dozvěděl.“
„Co přesně je důležité, kapitáne?“ zeptal se unaveně Čechov „Omluvte mě, ale po tom všem, co mi ten kozák provedl, už skoro nemůžu ani myslet.“
„Ehm, ano.“ Kirk se pokoušel rozluštit tento rusko-anglický výrok.
„Pro začátek nám třeba povězte, jak ti vaši kozáci vypadají.“ Vložil se do rozhovoru McCoy, kterému se ulevilo, když se jeho pacientovi začal vracet humor.
„Ošklivě,“ řekl prostě Čechov a zatřásl se při vzpomínce na slizkou pokožku.
„Je jasné, že když ze mě někdo málem vytřepe duši, nebude mi připadat překrásný.“ pronesl lehkým tónem McCoy. Čechov si povzdechl, očividně se mu o ničem takovém nechtělo mluvit.
„No,“ řekl nakonec: „Mají nechutně slizkou pokožku...ještěrčí oči, hranatou hlavu...a na sobě mají všechno z nějaké kůže...každopádně jsou hodně silní.“
„Mohlo mě napadnout, že to bude něco takového, když jsem byl uvnitř. Ta tma a zima...“ meditoval McCoy.
„A co takhle nějaké stroje?“
„Tak to vám opravdu neřeknu. Tam mají snad jen holé zdi. Když někdy přece jen něco uvidíte, vypadá to hrozně primitivně, ale je to účinnější než...“ Přerušil ho Spockův bezbarvý hlas:
„Kapitáne, cizí loď zpomalila na podsvětelnou a míří k nám. Teď zvedla štíty.“ Ale to už Kirk vyletěl z nemocnice a řítil se na můstek.
Na obrazovce se k Enterprise blížila Velitelova loď. Kirkovi se v mysli vybavila slova „tak ti tedy dáme lekci“. Jen doufal, že to není to, co si myslel.
„Pane, zase nás volají,“ hlásila Uhura. Vypadala už dost unaveně. „Tady ho máte.“
Z reproduktoru se rozlehl Velitelův krutý hlas.
„Teď se ukáže, co zmůžete proti mé lodi. Stejně už jsi mě začínal nudit, pozemšťane.“ Kirk chtěl nějak duchapřítomně odpovědět, ale nedostal příležitost. Spojení se přerušilo. Okamžik na to Spock ohlásil:
„Pane, podle údajů určitě nabíjejí zbraně!“
„Štíty!“ štěkl Kirk. Současně s jeho hlasem se rozeřvaly sirény a celý můstek zaplavilo rudé blikání. V tu chvíli se z přední části cizí lodi vyřinuly dva paprsky energie a naplno zasáhly primární trup Enterprise. Loď se zazmítala. Kirka otřes vyhodil z křesla a poslal ho po hlavě ke stanovišti kormidelníka.
„Říkal jsem zvednout štíty!“ rozkřikl se na Sulua, když se vzpamatoval. Asiat, který jako zázrakem vydržel na svém místě, řekl zmateně:
„Ale vždyť JSOU zvednuté!“ Kirk se na něho nechápavě zadíval. Jejich štíty byly, jak se zdálo, tedy k ničemu. To nemůže být možné!
„Dobrá. Pane Sulu, opětujte palbu.“ Vrátil se do křesla. Totéž už udělala jeho potlučená posádka.
„Phasery jedna a dva pálí.“ komentoval Sulu své ruce tančící po panelu. Pak se rozhostilo ticho. „Ani škrábnutí.“ řekl nakonec tiše Japonec. A to už to do nich cizí loď znovu plnou silou našila.
„Strojovna můstku,“ ozval se do všeobecného zmatku Scottův hlas „ Kapitáne, ještě pár takovejch zásahů a je po nás!“
„Beru na vědomí,“ utrousil Kirk na cestě ke křeslu.
Najednou se otevřely dveře a z turbovýtahu nejistým krokem vyšel Čechov. Všichni se na něho tázavě zadívali.
„Chci umřít ve službě,“ zamumlal tedy na vysvětlenou.
Kirk v duchu zuřil. Moje zatracená domýšlivost! Kdybych se pořád nenaparoval jak holub na báni! Těchhle čtyři sta nadějných, mladých a schopných lidí zemře a to jen kvůli mně! Měli před sebou ještě dlouhý život... Ale dříve nebo později by k tomu stejně došlo. A kdyby Velitel vyhladil Zemi, nebo Vulkan...
Nový mohutný otřes znovu vyhodil Kirka z křesla. Už toho měl plné zuby. Tahle plechovka ničí jeho loď a on nemůže nic dělat! Nebo spíš jen nic nedělá?
„Pane Spocku, hlášení,“ řekl tedy, protože si všiml Vulkancova zaujatého výrazu.
„Myslím kapitáne, že jsem objevil místo nekryté štíty,“ hlásil téměř nejistě Spock.
„Fajn, Sulu, zamiřte phasery!“
„Phasery zamířeny.“
„Počkejte, kapitáne,“ zarazil další rozkaz Spock a zahleděl se na Kirka „Proč byste nechával díru ve štítech? Možná byste chtěl, aby právě tam nepřítel střelil.“
„Spocku,“ řekl pomalu Kirk s pohledem upřeným na prvního důstojníka „ Je to od vás hezké, ale my stejně umřeme, jestli to takhle půjde dál. A možná něco zjistíme.“
Spock se beze slova obrátil spět ke své konzoli. Kirk, s pohledem stále na něm, zavelel: „Pal!“
Ale nestalo se nic. Jedinou reakcí bylo další otřesení lodi.
„Je po nás,“ konstatoval klidně Sulu, když prohlédl údaje. Čechov nevypadal, že by se ho to nějak moc dotýkalo.
„Víš, na co jsem si zrovna vzpomněl?“ Věta byla určena Suluovi, ale poslouchala celá osádka můstku. Ještě jeden zásah a bude po nich.
„Když ze mě ten kozák tahal rozumy, byl trochu ostrý. A já si pamatuju, že když mi kapala z ruky krev na zem, trochu jako by to bublalo. Není to legrační, mít místo krve kyselinu?“
„Že sis ještě všímal takových věcí.“ prohodil ledabyle Sulu.
„No, to bylo z té rány, jak mě před týdnem pokousala ta ošklivá potvůrka.“
Z debaty je vytrhl Spockův prudký pohyb. „Co se stalo Spocku?“ zeptal se za všechny Čechov, který byl zrovna rozmluvený.
„Zrovna mě napadla jedna velmi zajímavá teorie, pane Čechove.“
„Tak už nás přece nenapínejte! Že by teorie všeho?“
„To ne, ale možná by nás to mohlo zachránit. Napadlo mě, že ve vaší krvi byl nějaký prvek, který má ničivý účinek na cizí materiál.“ Kirka to okamžitě začalo zajímat.
„Železo?“ řekl pochybovačně.
„Nemyslím,“ uvažoval nahlas Spock „Ale jak podporučík Čechov zdůraznil, šlo o poraněné místo. Takže je docela možné... co takhle jód?“
„Muselo ho tam být maličko a přece dokázal slušně leptat!“ Zároveň Kirk uhodil do tlačítka interkomu. „ Kostro, kolik máme na palubě jódu?“
„Spoustu. Vezeme...vezli jsme ho přece na Janus IV. Proč prosím tě?“
„Na to nemáme čas. Okamžitě ho dostaň k zásobníkům fotonových torpéd!“ Pohlédl na Vulkance „ Tohle je vaše parketa, Spocku. Vezměte si ještě Scottyho.“
„Ano kapitáne.“ První důstojník se hbitě zvedl a zamířil k turbovýtahu. Kirk se za ním s úsměvem díval.
„Ten Vulkanec mě stále překvapuje.“
Spock, McCoy a Scott stáli nad rozkuchaným fotonovým torpédem.
„A to myslíte vážně? Jód do torpéda? Neblázníte náhodou?“ ujišťoval se Scotty.
„Je až moc ve své kůži.“ zakřenil se na Spocka McCoy. Spock jen povytáhl obočí.
„Jestli se má domněnka ukáže jako správná, zachráníme nejen sebe, ale i Zemi.“ pronesl.
„Ale vždyť už jsem zticha,“ usmál se inženýr. Druhé obočí vylétlo vzhůru.
„Tak tedy do práce, pánové.“
„Pane, mám tu další zprávu od Velitele.“ Kirk už byl tak dost nervózní a ještě tohle k tomu.
„Tak sem s ní,“ řekl jenom. Opět uslyšel ten odporný, syčivý hlas.
„Kapitáne, rozhodl jsem se vám ukázat vám naši nejlepší zbraň. Stoprocentně ničivou. Za deset sekund zasáhne vaši loď proud částic, které na sebe navážou každičkou její molekulu. Asi víte, co bude následovat. Tak sbohem, dobře jsem se s vámi pobavil.“ Spojení nebylo přerušeno, ale Kirk neměl potřebu nějak reagovat. Tohle je konec. Zrovna uprostřed příprav záchrany. Směšné. Měl nutkavou potřebu zeptat se Spocka, jak jsou daleko s přípravami torpéda, ale mohl by tak jedině vyzradit Veliteli svůj plán. Tedy ne že by na tom v této situaci záleželo. Stejně to neudělal.
Sekundy neúprosně ubíhaly. Nikdo ani nepromluvil. Bylo to příliš náhlé, než aby si smrt doopravdy uvědomovali.
A uběhlo deset sekund. Na Spockově panelu se rozsvítila kontrolka. Všichni věděli, co to znamená. Enterprise sebou neznatelně pohnula. Dvanáct sekund, patnáct, tak co je? A nebylo nic. Jen dvě lodi a oněmělá posádka. Po dvaceti sekundách se z membrány ozval Velitelův překvapený, skoro zoufalý hlas.
„Jak to... co se děje? To není možné, naše nejlepší zbraně...“ Byl zřejmě ve velkém šoku. Kirk to konečně pochopil.
„Jiné zbraně, jiný materiál... to znamená i jiné chemické reakce. Nejlepší zbraň, ale v jiné galaxii.“ pronesl pomalu. Velitel zakvílel. Jestli měl nějaké vlasy, teď si je určitě trhal. A jestli ne, zaručeně alespoň bil hlavou do zdi.
Vtom se ozval Spockův hlas: „Pane, torpédo připraveno.“
Kirkovi bylo Velitele líto. Teď už neměl svou ničivou zbraň. Ale za tu krátkou dobu ho stačil poznat dost dobře, aby řekl: „Proveďte.“
Na obrazovce se objevil zářící bod. Ten bod se čím dál víc přibližoval k nekrytému místu lodě z jiné galaxie, až ho zasáhl. Spockova teorie byla správná. Velitelova loď se v pár sekundách obrátila ve vesmírné trosky. Všichni na to se smíšenými pocity hleděli.
„Člověče,“ nahnul se Čechov s úsměvem k Suluovi: „Nikdy bych si nepomyslel, že moje postřehy zachrání Zemi.“ Na můstek vstoupili Spock, Scott a McCoy. Okamžitě pochopili, co se asi stalo a dvěma z nich se na tváři usídlil široký úsměv. Spock se místo toho zadíval na Kirka.
„ Kapitáne,“ řekl tiše, ale důrazně: „Právě jste zachránil Galaxii.“ Způsob, jakým to řekl, Kirka rozesmál. I Sulu a Uhura s Čechovem se usmívali. Spock překvapeně zdvihl levé obočí.
„Galaxie ještě nejsou připraveny na střetnutí. Ani jedna z těchto dvou. Ale přesto nemyslím, že by se stalo zrovna tohle,“ řekl Kirk a vzpomněl si na Velitelův bezmocný hlas v posledních sekundách. Potom se zahleděl na prvního důstojníka. „Ale jestli přece, já jsem v tom hrál tu nejmenší roli.“
Možná, že jednou, až veškeré bytosti přestanou ostatní a sebe posuzovat podle ničivosti zbraní, až přestanou hledat smysl existence v dobývání a zabíjení, až pochopí, potom bude možná ve vesmíru místo pro mír. Však ne dřív.
k ZA 32 Speciál
k Povídkám
k ZA
na start