Koššťoškola
„To jsem zase dopad,“ bručel si pošťák pod chmýří pod nosem.
„Že já vůl vždycky takhle blbě naletím! To bylo samý „práce na čerstvém vzduchu, seznámení s novými lidmi, úcta společnosti a v neposlední řadě slušný výdělek“! Jo, prdlajs! Jak je den dlouhej lítam jak soumar po kraji, vedro k padnutí, ani v hospodě se nemůžu stavit, a to všecko jenom proto, abych moh tenhle pamflet dotáhnout nějaký“ - upřel své vodnaté oči na svitek, který třímal v ruce, a slabikoval si adresu - „nějaký pošahaný starý ježibabě s úchylnym jménem, která si myslí, že bydlet uprostřed lesa mimo veškerou civilizaci je fakt bezva nápad! No to je zase brigáda k posrání!“
Odplivl si, otřel pot z čela a zamžoural k temné linii lesa, tetelící se ve žhavém vzduchu nad obilným lánem. Pak si upravil pošťáckou kabelu, aby ho netlačila do ramene, a opět se vydal na cestu. Mouchy se vrátily na něžně páchnoucí výkal a když mladík zmizel za zatáčkou, daly se opět do jídla.
Xantilila Hermelína Žlučovodá si užívala svou odpolední siestu. Seděla ve svém oblíbeném ušáku, na stolku voněla konev s čerstvě uvařeným šedým hrabětem (jde samozřejmě o vzácnou cizokrajnou bylinu, ne o postaršího šlechtice - to aby bylo jasno) a lumík, zajišťující pohon stropního ventilátoru, ser snažil, seč mu krátké nožky stačily. Lila - tak si říkala, protože za celý svůj dvaadvacetiletý život si na své jméno nezvykla a po celou dobu marně přemýšlela, odkud asi musela její matka spadnout, že ji pojmenovala jako něco, co je popsáno v učebnici patologie - si zrovna listovala svým oblíbeným notně odrbaným vydáním milostných spisů z edice „Bard Marigold velkým písmem“, když ji z romantického vzdychání vytrhlo zaklepání na dveře.
Vyskočila z křesla jako bodnutá šídlem. Oklepala ze sebe drobky z čajových sušenek, zamilovaný paperback šoupla pod koberec, rychle v naleštěné pánvi zkontrolovala, jestli má tu správnou profesionální vizáž a odcupitala ke dveřím. Nadechla se, nasadila ležérní výraz a prudce otevřela. A hned zase zabouchla.
„U kulhavý krůty,“ vydechla. „On je to chlap!“
Celá zčervenala v obličeji a dech se jí zrychlil. Očekávala, že za dveřmi uvidí nějakou vyschlou babku s artritidou, kterou vyléčí troškou toho šláftruňku z bezinek, a místo toho teď na dvoře přešlapoval relativně použitelný mladý muž. Kvalit místního hezouna jménem Leon Áron du Kapr sice nedosahoval ani náhodou, ale znáte to, kde nic není... Lila si už dlouho představovala, že k jejímu domku jednoho letního dne přijde její bílý rytíř a odežene od ní samotu, přece jen byla to holka v nejlepších letech a široko daleko byste pohlednější materiál nenašli, jen to její nešťastné řemeslo potenciální zájemce poněkud odrazovalo. Proto zadoufala, nadechla se ještě víc, nasadila svůj nejmilejší úsměv , stiskla kliku a vyšla na dvorek.
Pošťák na Lilu přiblble zíral. Byl ještě pořád trošku v šoku z toho, jak na něj předtím vybafla, přičemž se tvářila jako šamanka v extázi, když ji ale teď viděl v celé své kráse, trošku pookřál a vykoktal:
„Vy... vy jste Xantilila?“
Lila se zaculila a ukázala palcem přes rameno na malou mosaznou cedulku vedle dveří, na které stálo: „Xantilila Hermelína Žlučovodá, čarodějka s.r.o.“ a „Klepejte, nefunguje zvonek“.
„Jo, to jsem já. Co mi chceš, fešáku?“ zašvitořila a smyslně na pošťáka mrkla. Mladík chvilku úspěšně imitoval Pavlovovy psy, pak jí vrazil do ruky svitek, zamumlal svoje _nasleanou_ a měl se urychleně k odchodu - o čarodějkách slyšel spoustu věcí, a i když byl z této konkrétní čarodějky totálně paf, nechtěl riskovat. Jeden nikdy neví, vedle čeho se ráno probudí, případně jako co se probudí. Jestli se tedy vůbec probudí.
„Počkej, nechceš jít na čaj? mám i sušenky!“ zkoušela to Lila ještě, ale mladík raději spěšně zmizel v houští u cesty, mumlaje cosi o studené sprše a těsných kalhotách.
„Tak zase nic, holka, máš prostě smůlu,“ povzdechla si mladá čarodějka, naštvaně kopla do choroše, který rostl pod prahem, a zmizela v domku.
Idylka byla kompletně v čudu. lila sebou praštila zpět do křesla, nalila si šálek čaje na uklidnění a rozvinula svitek. Pozorně si jej přečetla, rychle zamrkala, projela text ještě jednou a pak se začaly dít strašně zajímavé věci.
Čarodějka napřed zbledla, pak zrudla, zezelenala, nakopla kočka a nakonec začala ječet tak, že dobrovolní hasiči z širého okolí začali připravovat stříkačky, kdyby něco.
„To snad není možný! To si asi dělaj srandu! U veverčí paty, co se to s tím světem děje, že ani čarodějkám nedají pokoj, byrokrati mizerný?!?“
Magie, uvolněná tímto výbuchem emocí způsobila, že kávovar po babičce se změnil v korečkové rypadlo, z pytlíku na mouku vylezlo hejno světle modrých trpaslíků v bílých kalhotkách a na gauči se zničehonic objevil vyjeveně se tvářící bizon.
„Dopravní inspektorát! Pf! Žabaři, ať mi vlezou na hrb, škoda že žádnej nemám!“ soptila Lila. „Že prej nemám licenci na lítání na koštěti! To je jasný, že nemám, když ani nevím, co to ta podělaná licence je, ale já jsem ČARODĚJKA!!! Já to mám v popisu práce, lítat po nocích, a ať si nemyslej, že mě to nějak zvlášť baví! Hovada!“
Ještě pár hodin si velmi nahlas a velmi sprostě stěžovala na nespravedlnost vládnoucí světem, ale pak jí došly nadávky. Pochytala tedy modré trpajzlíky, usmažila si je na másle, povečeřela, vyhodila bizona na zahradu a šla spát.
Na svitek na stolku dopadlo měsíční světlo, tak jasné, že se dalo bez problémů přečíst:
„Vážená slečno, jelikož používáte dopravního prostředku - konkrétně koště, létající, sériové číslo ZB13 - a dosud vám nebyla udělena licence pro provoz tohoto prostředku, posíláme k vám našeho inspektora, aby zajistil vaše přezkoušení z pravidel letového provozu, první pomoci a údržby. Za dopravní inspektorát s úctou Vincenc Mobilius, vrchní inspektor.“
Když se Lila ráno probudila, slunce již stálo pěkně vysoko nad komínem, ptáci zpívali a ze zahrady se ozývalo bizonovo hladové bučení. Znechuceně vstala, Protáhla se, zívla, promnula si oči a začala přemýšlet, jak vybruslit z té prekérní situace s inspektorem. Bylo jí jasné, že pokud dojde na testy, nemá šanci. Nalétaných hodin sice měla víc než dost a své koště ovládala s bravurou stíhacího esa, ale pravidla vzdušného provozu? O něčem podobném slyšela prvně v životě.
„Budu na to muset jít trošku jinou cestou,“ řekla si tiše pro sebe a zálibně se prohlédla v zrcadle.
„Ostatně, nevypadám nejhůř.“
Zrcadlo jí lehkým zakýváním dalo za pravdu. Lila byla fakt kočka.
„Teď už mi zbývá jen doufat, že ten inspektor bude... chlap, jak se patří.“ Usmála se.
Hodina H dne D se nezadržitelně blížila. Lila naaranžovala svazečky bylin nad kamna, pavouky vyhnala na půdu, korečkové rypadlo vyvezla na louku za chalupou a z bizona jedním ze svých oblíbených kouzel vyrobila výbornou svíčkovou pečeni. Když byla s domkem spokojená, navlékla se do svých nejvyzývavějších šatů, takových, že i harémová tanečnice by proti Lile vypadala oblečená, nacvičila si svůj „svůdný úsměv č. 16“ a čekala.
Inspektor byl přesný. S posledním „kuku“ přesýpacích hodin se ozvalo tlumené zaklepání na dveře. Lila vzrušeně vstala, poodhrnula záclonu v okně a opatrně vyhlédla ven.
„Tak to je v pytli,“ zašeptala nešťastně, když na dvorku místo ztepilého jinocha spatřila naprosto nepoužitelného plešatého důchodce s přísným výrazem ve tváři.
„Sbohem, koště,“ kývla směrem ke smetáku, opřenému v koutě, a pustila důchodce dovnitř.
Inspektor se rozhlédl po domě, nechal si uvařit čaj a řekl: „Tak, slečno, pustíme se do toho, co říkáte? nemám na vás celý den. Ale jak tak na vás koukám...“ prohlédl si Lilu od hlavy až k patě („a vůbec nic to s ním neudělalo! To není chlap, to je kus šutru!“ zavyla nešťastně čarodějka) „... nevypadáte příliš zkušeně. Čím chcete začít? Teorie? Praxe?“
„Raději praxe,“ pípla Lila. Říkala si, že je lepší začít něčím, o čem má alespoň trošku ponětí.
„Dobrá tedy,“ zamnul si ruce inspektor. „Připravte stroj!“
Koště sebou neznatelně cuklo a vzneslo se do vzduchu. Čarodějka se lehce naklonila doleva a koště opsalo široký půlkruh, přičemž jen těsně minulo komín domku.
„Slečno, to bylo nebezpečně blízko!“ Zakřičel jí do ucha inspektor, sedící za ní.
„A... mohla byste trošku zpomalit? Ty výšky mi nedělají dobře.“ Přes skla svých leteckých brýlí na ni vystrašeně pomrkával.
„Vy se bojíte výšek? A to jste inspektor přes košťata?“ podivila se Lila.
„Víte, tohle je vlastně můj první let na koštěti. Já jsem specialista na zvířecí potahy a žebřiňáky, ale protože potřebovali někoho do nově založené divize létajících košťat, napsali to na mě. Nemám rád rychlou jízdu a všechny ty vaše divočiny a z té výšky mám takový divný pocit. A navíc o nějakém pohodlí také nemůže být ani řeč, sedět na holé tyči mi nedělá dobře na hem...“ Inspektor zrudl jako rak.
„Ehm, to poslední zapomeňte. Prostě se jen řiďte pravidly a budeme oba spokojeni. Co říkáte, slečno?“
Čarodějka vycítila svou šanci a vesele se zašklebila. „Co říkám? Říkám, že teď to teprve roztočíme!!!“
Zasmála se, vyslala hákovací kouzlo k nejvyššímu smrku na kraji lesa a spustila navíjení na plné obrátky. Koště vystřelilo směrem k lesu. Těsně před zelenou hradbou Lila uvolnila hák, vyslala nový podél lesa a tím stočila koště do parádního smyku. Inspektor vykvikl a zbledl.
„Co to děláte, slečno? To bylo proti předpisům!!“
„Na předpisy ti víš co, dědo, takhle se lítá!“ zavýskla čarodějka, zrušila hákování a strhla koště do vývrtky. Kousek nad zemí zaměřila zaklínadlo na mohutný dub u cesty a zakouzlila zpětný chod, takže koště s trhnutím zastavilo a vzápětí se ocitlo vysoko nad lesem. Lila koště uvolnila a otočila se na inspektora.
„Okamžitě přistaňte! To je hrůza!“ cvakal důchodce zubní protézou. „Okamžitě se vraťte na zem!!!“
„To právě děláme, pokud jste si nevšiml. Pokud budete mít zájem, budete na zemi cobydup.“
Inspektor se začal polohlasem modlit.
„Tak to skončíme,“ zakřenila se čarodějka.
Tentokrát si s hákovacím zaklínadlem dala záležet. Pečlivě zamířila na komín svého domku, vyslala kouzlo a začala kroužit kolem. Pak zakouzlila forsáž. Koště, kouzlem ukotvené ke komínu, opsalo nadzvukovou rychlostí několik okruhů kolem baráčku. Lila se nadechla, nasměrovala násadu koštěte k nebi a v ten samý okamžik zrušila hák. Koště s Lilou a ječícím inspektorem vystřelilo vysoko nad oblaky.
Inspektor se podíval pod sebe, na krajinu, která z této výšky připomínala nepříliš podrobnou mapu, podivně zachrčel a omdlel. Pustil se násady, protočil se kolem ní, ještě chvilku visel hlavou dolů a pak se od koštěte oddělil.
„To máš za to, blbečku,“ prohodila Lila cynicky.
Chvilku se koukala, jak stařík plachtí vzduchem, pokrčila rameny a zamířila za zmenšující se postavičkou.
„Taková svině zase nejsem,“ povzdechla si a spletla prsty do složitého gesta.
„Tak, to bychom měli,“ zamumlala a zamířila domů, ke svému čaji a sušenkám.
Když odlétla, malý olysalý netopýr poprvé ve svém životě zamával křídly a zanedlouho se ztratil v lese.
k ZA 32 Speciál
k Povídkám
k ZA
na start