Ti, kdo přicházejí s mlhou
Nahoře se konečně podívám na mapu.
Z mapy nevyčetl nic. „Do hajzlu, nejspíš jsem se ztratil,“ řekl tak do vzduchu. Za zády se mu ozvalo zakrákání, ale když se otočil, spatřil jen houpající se větev.
Ať do mapy hleděl, jak chtěl, prostě nedovedl určit místo, kde je. „No co, tak pudu furt rovně, v dnešní době už nikdo na dlouho neztratí. I když v Kanadě? Tady sou zasraně velký lesy.“
Pokrčil rameny a šel dál. Ňáký to dobrodružství mu neublíží a jídla má dost na tejden. Uběhly tři dny a mladík pořád nevěděl, kde je. Začínal být trochu nervózní.
Za pár dní poznal místo zobrazené na mapě a zjistil, že do nejbližší vesničky, nacházející se v lese, zbývají dva dny chůze.
Ochladilo a na zem klesla hustá mlha. Les byl teď ještě ponuřejší a tmavější. Po cestě mladý muž, na místy holých stromech, vídával stále víc a víc černých krkavců a vran, jak krákají a sledují jej svýma podivnýma očima. Vždy, když takhle nějakého spatřil, z jakéhosi důvodu mu po zádech přeběhl mráz. Zdálo se, jakoby sledovali jeho kroky.
Vesnice pořád nikde. Věděl ale kde je, a tak se rozhodl, že půjde i po tmě. Noc přišla rychle a díky mlze teď neviděl absolutně nic, co rostlo nebo leželo dál než dva metry. Narážel do stromů a zakopával o padlé kmeny. Už se chtěl utábořit, když se půda začala svažovat a jeho sluch zachytil vzdálené hlasy. Srdce mu poskočilo radostí a kráčel dál.
Ušel asi dvě stě metrů a mlha zmizela. Byla teď všude nad ním. Dál, před sebou viděl blikající světla. Šel dál a došel k jakémusi obrovskému kruhu z vysokých tlustých dubů. Uvnitř kruhu plály tři ohně, okolo kterých tvořilo další, menší kruh, asi dvacet lidí s pochodněmi. Úplně ve středu obou kruhů visela na kříži tvaru X mladá, nahá dívka.
„Ježiši,“ zašeptal mladík.
K jeho uším dolehlo zakrákání a on si uvědomil, že nebylo jediné. Celou dobu se ozývalo. Pohlédl nahoru. Na stromech, které tvořili kruh sedělo spousta ptáků. Věděl, že jsou černí, se zlýma očima. Seděli na holých, dolních větvích obrovských dubů a pořád jen mávali křídly, přešlapovali a krákali. Dostal strach.
Potichu zalehl, tak, aby viděl. Cítil podivnou vůni mokrého listí. Od úst mu při výdechu vycházely obláčky páry, které stoupaly výš, až se spojovaly s hustou mlhou, která jakoby ukrajovala vršky velikých stromů.
Náhle jej hluk přilákal pohlédnout do kruhu stromů. Před ženu předstoupil vysoký muž s dlouhými vlasy, oblečený jen v kalhotách a začal cosi prozpěvovat. Skoro nic jsem nerozuměl, až na jedno. Muž často opakoval několik podivných vět a po nich slova „ Ti kdož přicházejí s mlhou.“
Mladík jen zíral, co bude dál.
Po chvíli s vysokým mužem zpívali všichni. Dívka rychle dýchala a neměla daleko k panickému křiku.
Mladý muž ležící v listí polkl . V krku měl sucho a jazyk mu drhnul o patro. Zdálo se mu, že hrdelní zpěv se jaksi sladil s krákáním a že ptáci i lidé zpívají stejnou píseň.
Pak začala mlha sestupovat. Sestupovala, ale jen mlha uvnitř stromového kruhu. Zpěv i krákání v jednom okamžiku ustali. Muž, který začal se zpěvem, se zařadil do kruhu a spolu s ostatními udělal několik kroků zpět.
Dívka, zírajíc vytřeštěnýma očima na klesající mlhu, dýchala stále rychleji. Hustá mlha totiž začala nabývat tvar. Tvar jakéhosi nestvůrného obličeje se špičatými zuby a zornicemi v podobě dolu se zužujících svislých špiček. Dívka jakoby chtěla křičet, ale nemohla.
Hlava otevřela zubatá ústa a svým bílým jazykem dívce olízla hlavu. Ta s odporem potřásla mokrými vlasy a konečně začala křičet. Ječela vysokým hlasem.
Hlava se usmála, otevřela ústa ještě více a objala jimi dívku přibitou na kříži, jako matka svou dceru.
Jekot ustal.
Pak černí ptáci znovu začali krákat a plácat křídli do vzduchu. Vznesli se a vrhli do mlhy, která spolkla ječící ženu.
Mlha se opět začala zvedat. Kříž byl prázdný po dívce a ptácích nebyla ani stopa, až na krvavé cákance na kříži a kaluž červené krve pod ním. Vlhká mlha uhasila dva ze tří ohňů plápolajících okolo kříže a okolí teď osvětlovaly převážně pochodně, které drželi lidé.
Mladík znovu pohlédl na kříž a pozvracel se, když si uvědomil, co se stalo. Panebože, musím vypadnou. Co to do hajzlu bylo? Vzal krosnu a utíkal nahoru.
Probudil jsem se celý zborcený potem. Ihned jsem za sebe sen setřásl, ale přesto jsem byl, ještě chvíli po probuzení, vyděšený a zmatený.
Jako vždy.
Oddychl jsem si. Varování už nepřišlo dlouho. Skoro jsem zapomněl, jaké to je. Vstal jsem, umyl se a najedl.
Dnes.
Den jsem strávil jako každou sobotu. Nedělal jsem téměř nic. Večer jsem se díval do zrcadla a byl, jako vždy, trochu nervózní. Prohrábl jsem své, šedé vousy a dlouhé ubývající vlasy a povzdychl si.
Vyšel jsem z domu, prošel ošetřovanou zahradou s živým plotem, který pravidelně zastřihávám. Tam, u branky, na mě čekala dvoučlenná stráž. Kývl jsem a oni se ke mně přiřadili.
Otočil jsem se k Rogerovi. „Přišlo Varovaní. Muž. Bude někde na severní straně. Nechte jej se podívat. Pak ale…“ Nedokončil jsem větu.
Roger, kapitán mlžných stráží, se usmál na jeden koutek úst a kývl.
Pohlédl jsem nahoru na zalesněné zelenohnědé svahy. Slunce zapadalo a dodávalo bílé mlze, pomalu zalévající svahy, rudý odstín. Byl to ten nekrásnější pohled, jaký si může člověk dopřát.
„Mlha již klesá,“ řekl jsem tak do vzduchu.
Dnes opět přijdou.
k ZA 32 Speciál
k Povídkám
k ZA
na start