Zvláštní den
Ramon odešel i s tou svojí ohmatanou knížkou, do které přitom nahlížel jako do taháku a chtěl pak po ní divné a nepohodlné pozice. Před rokem si myslela, že to s ním bude jiné než s těmi kluky dřív; teď se bála, co asi by dělal, kdyby se vzali. Určitě by ji z nudy začal svazovat nebo škrtit, četla o tom a Ramon, i když zdaleka nebyl takový čtenář jako ona, si zase vybíral ty určité knihy. Vlastně to byly převážně drahé časopisy. Než jim malou Zuzu odvezli do děcáku, přepočítávala si Rina všechno na jogurty. Časopis za patnáct jogurtů, to je teda vrchol!
Natáhla si punčocháče a myší šatičky. Její šaty visely v koutě na ramínkách zabalené v igelitu, prádlo leželo pod nimi v taškách z obchoďáku, jaké dostanete k nákupu zdarma. Byla to žalostná hromádka, stejně nesmyslná jako matrace na betonové podlaze a bábinka v pojízdném křesle. Jako život v holobytu, jako fakt, že vás popáté vyhodí z práce na konci zkušební doby, protože by vám museli přidat.
„Babi, jdu ven.“
„Člověk se tady dusí,“ řekla babička.
Rina se zastyděla. „Vezmu tě s sebou.“
„Neber. Až jindy.“ Babička se usmála, takže vypadala jako hodně ulítaný a opotřebovaný anděl. „Dneska je zvláštní den, podívej na to sluníčko.“
Na sluníčku nebylo nic mimořádného, až na to, že svítilo stejně na šedivé krychle Městských rezerv jako na marnotratný park z nedávno přivezených a většinou úspěšně zasazených a přežívajících mladých stromů, pečlivých cestiček a jezírek. Teoreticky sloužil veřejnosti. Hlídači si pojem veřejnost vykládali po svém; snad to tak má být, vláda taky nevnímá lidi, kterým vládne, jako lidi, ale jenom jako zdroj daní. Takže prakticky se v parku vždycky našel chlap v overalu nebo něčem jako od vojáků, který měl za úkol vyhazovat návštěvnice v myších šatičkách.
Za parkem postavili hotel, právě tam, kde zbourali jejich domek. Možná by se za deset let rozpadl sám i bez buldozerů; neměl už žádnou cenu a na základě odhadu se město vyhnulo jakémukoli placení. Vlastně, tomu odhadci asi zaplatili, ne? A prý ještě dlužíme na daních, no jasně, tehdy jsme měli Zuzu, víte, kolik to bylo jogurtů?
Obešla park po nedodělané příjezdové cestě. Chlapi, kteří tam pracovali, byli obyčejní a nikoho nezaháněli, věnovali jí zběžný pohled, zjistili, že nemá ty silikonové ozdoby, jaké si někteří vylepují do skříněk u sprchy nebo do kabin náklaďáků, a dali pokoj.
Přísně si měřila hotel. Na tom místě, kde stával náš domeček, mají saunu. K čemu člověk potřebuje saunu? My jsme tam bydleli, víte? Zmizely i bezy a zlatý déšť, stavitelé a majitelé hotelů jsou asi hloupí a myslí si, že drahé keře jsou lepší než ty, co už rostou zadarmo.
Zaklonila hlavu. Hotel se podobal obrovské lodi. Hotel Titanik... Mohl by se potopit při zemětřesení! Nebo radši ne. Asi tam budou i děti, přece je pokaždé neodkládají do úschovny.
Hotel vypadal jako loď. Ale tam nahoře bylo něco... Stromy. Zahrada. Chtěla bych se tam podívat.
Stála na hrubém štěrku budoucí silnice a natahovala krk. Zdálo se jí, že se to zelené blíží, už viděla, že je to jakási terasa, která zabírá kus střechy - jenom část, musí zbýt místo na restauraci a bary, no ne? Stromy a kytky byly umělé, teď už to rozeznávala jasně. Trochu se ošklíbla, to normálně nedělala, nebudí to dobrý dojem, a najednou spatřila před sebou vyděšenou tvář v okně. Ten pán s kravatou právě odhrnul závěsy a viděl, jak se na něj Rina šklebí. Ostuda! Ale okna jsou přece až nahoře, v přízemí je ta sauna s bazénem a fitcentrem, nad tím kavárna a bar, pokoje až od třetího patra... Podívala se dolů. Vznášela se na úrovni pátého poschodí. Tak proto ten štěrk netlačil, uvažovala, upírajíc zrak na svoje tenisky. No, když už tady jsem...
Zamířila výš, přeletěla bílé zábradlí a přistála na terase. Zeleň byla skutečně umělá, v obřích květináčích korek a celkový umělecký dojem měly vylepšit lampiony a praporky, a hlavně jste si v baru mohli dát něco, co rychle stoupá do hlavy. Pěšinky, vodotrysky, jezírka. Večer to tady může vypadat hezky. Skoro romanticky a k tomu na vzduchu... Dala bych si říct opravdové rande, to musí být lepší než gymnastika na matracích. Jenomže mě nikdo na rande nezve. Asi to bude nějak souviset se společenským postavením.
Prošla se po pěšinkách a neurčitě si představovala, co kdyby bylo něco jinak a život se najednou stal lehkým a nadýchaným...
„Co tady sakra děláš?“ Ten muž vyběhl od baru, měl na sobě slušivou uniformu hotelu a byl víc překvapen než rozezlen. „Kdo tě sem pustil?“ Přál si jediné; aby šla pryč, a rychle, aby z toho neměl potíže.
„Já už jdu,“ uklidnila ho. „Dřív jsme tu bydleli. Ten dům zbourali.“
Chvíli na ni koukal, skoro jako by rozuměl, co říká, ale neplatili ho za to, že se baví s holkama v myších šatičkách. Měl za úkol postarat se, aby šly z cesty hostům. Musí to být úžasné, když jste host.
„Vypadni,“ sykl. Od výtahu ve skleněné budce uprostřed azalek - ty umělé vám pokvetou celý rok - se blížila dvojice v odpoledním společenském úboru (aspoň tak nějak si Rina odpolední úbor představovala).
Rina přikývla a začala přelézat zábradlí. Nejsem hloupá, nejdřív si to vyzkouším, no ne? Přidržovala se jednou rukou a stoupla si do vzduchu vedle terasy. Bylo jí jedno, jak se na ni dívají, punčocháče měla v pořádku a kalhotky taky. Jo. Dobrý. Zasmála se na ně a zamávala.
Rozletěla se k řece, chtěla ji vidět shora. Potom se chtěla kouknout na les a ještě jak z výšky vypadají kolotoče před nádražím, a vlaky jsou jako vláčky na hraní, lidé v ulicích jako figurky, a jaké by to asi bylo, pozorovat závody na stadionu z ptačí perspektivy, škoda, že tam dneska nic nepořádají, a dalo by se nakukovat lidem do oken, fuj, styď se, ale když já bych ráda viděla, jak se lidi milují, ale doopravdy a bez návodu z knížky.
Cítila, jak se ta síla, která ji zvedla do výšky a držela nahoře, vyčerpává. Snášela se níž, už věděla, že lidé nejsou figurky a mohli by jí ublížit, kdyby přistála mezi nimi. Vybrala si starý park pod hradbami a domů běžela. I tak se vrátila pozdě, táta se stačil opít a zjistit, že v holobytě nemá co demolovat, a tak jen tiše vzlykal a naříkal nad osudem.
Rina přišla k babičce a poznala, že ona všechno ví. „Babi. Stane se to zas?“
„Možná. Ale ne moc často, abys nebyla pyšná.“ Držely se za ruce a neplakaly, to stejně nepomáhá.
„Ale jak mám teď žít?“ Rina se ohlédla na otce, schouleného na matraci.
Babička moudře potřásla hlavou, ale pak se podívala na svoje smutná, oteklá kolena, možná pomyslela na svá opotřebovaná křídla, a dala jí nemoudrou odpověď. „Můžeš nechat celou tu sílu vypotřebovat tam nahoře, děvenko.“ Andělé přece taky padají.
k ZA 32 Speciál
k Povídkám
k ZA
na start