O DOUFÁNÍ
    Milena Fenyková
    Dávno nebo nedávno, v horách či údolí stála u cesty zapomenutá schránka. Ani kulatá ani hranatá, ani dřevěná ani ocelová, zkrátka: šedivá, nudná, nezajímavá schránka. „Jak je tu smutno“ - posteskla si prvním slunečním paprskům - „Co bych dala za to, aby si mne někdo všimnul, kdybych jen mohla aspoň doufat!“ Sotva si to pomyslela, ubírali se kolem lakýrník s malířem: „Hleďme, schránka - a jak ošklivá!“ - povídá první. - „Ale kdybych ji přelakoval, hned by vypadala příjemněji.“ „Máš pravdu“ - na to druhý, „a já na ni namaluji pár ornamentů. Kdo ví, k čemu se ještě bude hodit.“
    Jak řekli, tak udělali a protože oba měli naspěch, sotva dílo dokončili, vykročili na další putování. „Ach, teď jsem krásná!“ - zajásalo to v dutině schránky, ale ozvaly se též pochybnosti: „Barvy na mně jen září, uvnitř jsem však pořád prázdná.- „No,“ - utěšila se nakonec - „doufám, že ani to nepotrvá věčně.“
    A opravdu: za krátko šel tudy muž, táhnoucí za sebou vozík plný knih. „Všechny jsem přečetl,“ - mumlá si potichu - „nikoho nemám, komu bych je přenechal, a vida, schránka! Jako na zavolanou, uložím knihy do ní, možná, že někdo bude rád, až je najde.“ Ani za ním neslehl zvířený prach a už schránku otevírala žena v květovaných šatech. - „Mám tajemství, ale jdu na schůzku a bojím se, že bych je ve slabé chvilce mohla prozradit. - To se dobře hodí: nechám tajemství tady, kde je určitě nikdo hledat nebude.“ - Vzala své tajemství, pěkně je uhladila, rozhlédla se a šup s ním do schránky. Potom spokojeně odešla na schůzku. Nějaký čas se nedělo nic, dokud se tu nezastavil malý chlapec. - „Já vím, že se to nesmí,“ - potahoval nosem - „ale když mně se ty duhové kuličky tolik líbily, že jsem kamarádovi musel vzít aspoň tyhle tři. Jenže, on je teď také hledá a já se bojím jít za ním a přiznat se. Co si počnu? - Už to mám: schovám je do téhle schránky a jemu napíši dopis, kde kuličky najde. Snad mi pak odpustí.“ - Rychle sáhl do kapsy, vyndal duhovky, nadzvedl a hned zas přiklopil víko - a byl pryč.
    „Tak nevím,“ - zadumala se schránka, když opět osaměla, - „knihy, o které nikdo nestojí, tajemství, kterému by bylo lépe v zamčeném pokoji a ukradené duhové kuličky. - Doufám, že se ten propletenec brzy rozmotá, dřív, než se stane neštěstí!“ A plynuly hodiny, den vystřídala noc, tu další den a další noc, až třetího dne . Na pěšině se objevil chlapec podobný tomu prvnímu, ale o něco menší a v ruce držel psaníčko. Opatrně nahlédl do schránky a překvapeně vykřikl: „Jsou tady, dopis mluvil pravdu! - Ale kdo to jen mohl být? - Ááá už vím! No, až ho potkám, musím mu maličko nahnat strach: přece si o kuličky mohl říct, copak nejsme kamarádi? Já jich mám doma ještě dost, tyhle mu rád dám, ať z nich má radost .“ - A zvesela odběhl. Celá zadýchaná se přihnala i žena v květovaných šatech.
    „Já zapomněla! Ani se mi nechce dívat do schránky. Co když tam tajemství už nebude?“ Nakonec se musela přesvědčit. Když zjistila, že tajemství je celé a neporušené tam, kam je uložila, šťastně se zasmála, přitiskla si je k srdce a ani se neohlédla .
    „Doufám,“ - ušklíbla se schránka - „že příště sem s tajemstvími nepřijde celý zástup.“ - Ale jinak byla celkem spokojená, jak všechno dobře dopadlo! I na knihy nakonec došlo, protože mezi nimi byly moudré i zábavné, vážné i plné taškařic - jak už knihy bývají. - Ve schránce nezbylo nic, jen tyto popsané listy. Možná, že zítra, za týden, měsíc nebo už za hodinu, kdosi se u ní zastaví, nadzvedne víko.
    DOUFÁM!
   

   ZASVĚCEN DÉMONY
    Lubomír Macháček
    Milá Renko,
    najednou mi tu scházíš. Já vím, máš svůj život a já také, své přátele, známé... kteří tě milují. Možná ještě někde jezdíš po světě, ale píši ti dopis domů, do Pardubic, jako bych tušil, že jsi nedaleko. Nelekej se, pokud budeš číst něco, co nemá logiku a je postaveno jen na dojmech a zážitcích. I takový je život.
    Sedím teď v parku na lavičce, na které jsem se ocitl ani nevím jak, a píši ti dopis. Byla teplá hvězdná noc, nebe hluboké a nedostupné jako lidská duše v níž se skrývá nejedno tajemství.
    K ránu mne proudil černý kocour, měl nemožně žluté oči plné síry a šimral mne po tvářích tlapkami, ale co je to proti hrůzám, které jsem před několika hodinami prožil. Stále ještě nechápu, co se mi přihodilo, sny střídají realitu, myšlenky ne a ne utřídit. Každý pokus o jejich seřazení mi činí nevýslovná muka.
    Bydlím stále u toho ďábla s lidskou tváří. Je to zvláštní člověk, mám sto chutí říct s nadpřirozenými schopnostmi, ne v duchy stále nevěřím, a přesto... Když hraje na housle, člověk zaslechne svist ptačích křídel a chce se mu i létat, jak ho ta hudba povznáší.
    Slyšel jsem ho i v kostele hrát na varhany, neviděl, ale slyšel... Odcházíš s jeho hudbou někam do neznáma a vůbec nemáš strach, že zabloudíš, cestuješ dál a dál, až za milníky poznané zkušenosti, tam, kde hmotný svět nemá už místo...
    Představ si prostor bez hranic. Ne, to není prázdno, naopak, je zaplněn něčím výjimečným. Snad láskou...nevím. Jistě, má slova jsou nedokonalá, možná někdy i nabubřelá, každé přirovnání skřípe, věty nestačí, musela bys slyšet hudbu, kterou provázejí zážitky rozkoše. Říkáš si, sním, bdím, jen aby to ještě chvíli vydrželo.
    Ale pak přijde pohroma, řítíš se do černé díry a je ti všechno lhostejné. Bolí tě oči, hlava, duše, celé tělo. Jsi jako vypitá studna a za kapičku hudby bys dala snad i život. Ale hudba tu není, snad až večer nebo zítra či pozítří. Chce se ti krást, vraždit, smilnit, království za pár tónů! A najednou zjistíš to nejhorší: že už to nejsi ty, někde jsi ztratila svou hrdost, své já...
    Co se vlastně stalo? Šel jsem na dnešek spát asi v jedenáct večer, od jisté doby za sebou pečlivě zamykám a někdy ještě přiložím pod kliku opěradlo židle, aby se ke mně nikdo nedostal, ale tentokrát jsem to byl já, kdo židli odstranil, hudba mne totiž opět zvala dolů.
    Sešel jsem jako obvykle ke koncertní síni a poslouchal.
    O Johance už víš, vyprávěl jsem ti o ní. To ona mi doporučila Šulcův dům, tu podivnou oázu na okraji nádherného města, aniž by tehdá tušila, co všechno bude následovat.
    I když jsem ji tisíckrát zapřísahal, aby do domu nechodila a dávala si na Šulce pozor, nevěřila, a teď tu seděla v prvé řadě a naslouchala. Ano, byla to ona. Dostavili se všichni, známá sestava černých kapucínů, kterou jsem už několikrát spatřil. Je to snad nějaká porota? Nechápal jsem, proč stále chodí zahaleni, proč se přede mnou schovávají...
    Johanka se ale neschovávala, oblékla si na Šulcův koncert dokonce sváteční kostým, určitě ten, co nosila do tanečních. Moc jí to slušelo. Profesor postával naproti ní a hleděl jí občas do očí. Podle houslových partů rozprostřených před ním i podle toho, že ony líbezné melodie jsem ještě nikdy neslyšel, se dalo odhadovat, že jde o vlastní skladby.
    Hrál soustředěně a dojemně. Z každého starcova pohybu vyzařovala láska a něha. Připomínal mi malíře, který kreslí dívčí akt. Začal jsem na něho opět žárlit, na něho, na housle i na smyčec.
    Vedle hudby. která do mé duše rozlévala klid, mír a dokonce i lásku, se mne ale zmocňovala i ukrutná nenávist. Kdo je profesor Šulc, kdo to je? Proč tolik okázalosti a patosu v úvodní části, když vím, jak všechny ty koncerty bez rozdílu skončí.
    Tenhle upír nesál krev, nýbrž lidskou duši. Uměl ji dovést k absolutním hodnotám, na hranici života a smrti. I mne si začala ta slastná melodie podmaňovat. Kouskem srdce jsem s profesorem sympatizoval, ano, v jednom okamžiku se mi zdálo, že ho dovedu pochopit, že mu fandím.
    Johanka seděla tiše, ani nedutala. Podařilo se mu to, hudba ji plně uchvátila. Chytla se do nastražené pasti. Nebyl jsem s to, rozeběhnout se a vyrazit dveře. Proč jenom poznání přichází o zlomek déle, než jsme schopni zakročit? Seděl jsem na zemi opřený o zárubeň a naslouchal té hudbě plné jedu.
    Potom však profesor zaváhal, snad neměl skladbu dostatečně nacvičenou, ale z celkového kompozičního řádu se vydělily protikladné principy jednoty a kontrastu. Jednota, kterou jindy dosahoval propojením tématického materiálu jednotlivých skladebních vět se díky tomu, že popustil uzdu fantazii, zcela rozpadala a podrobila opačnému principu, chmurnému a rozháranému jádru Šulcovy neukojené duše.
    Zaslechl jsem na druhém konci chodby vrznout dveře, i průvan mně pohladil tvář, plameny svícnu se vychýlily na stranu a já si uvědomil, že tu s námi v komorní síni je další posluchač. Kdo jiný než Mirek Poustevník?
    I Johanka musela něco tušit, už nebyla soustředěná jako před chvílí, bloudila očima bezradně kolem sebe a kousala si nehty. Démoničnost profesorova výrazu jí však nedávala vstát.
    Šulc si zřejmě uvědomil, že se příliš brzy nechal unést svým naturelem a dramatičnost skladby se pokusil vystřídat prvkem meditativním. Z jeho umělých zubů se dokonce vyloupl chápající úsměv. Věděl jsem proč. Johanka se začala měnit. Hned byla cizí neznámá osoba, hned zase milovaná dívka.
    Sílu skřípotu jsem bezprostředně pocítil i já. Dokonalý profesorův portrét, který jsem spatřil, se změnil v znetvořený výraz. Musel se moc přemáhat, protože stále ještě hrál. Několikrát polkl naprázdno... Připomínal mi zvíře, které ulovilo kořist, a ač ji ještě nestačilo strávit, je pozřeno mnohem větší, strašlivější obludou.
    Skřípot se pomalu rozléval po celém sklepě, drásal mi bubínky uší, ale drásal je i Šulcovi a Johaně. Snad si konečně Johanka uvědomí, kde je, proč tu sedí, co se s ní děje?!
    Profesor pohnul ústy, olízl jazykem suché rty. Na okamžik přestal hrát, pak obrátil housle strunami dolů. Z efových otvorů se začaly řinout pramínky písku. Pocítil jsem na chvíli škodolibou radost. Šulc uchopil housle ještě pevněji, omluvil se a zabořil smyčec do strun. To už Johanka vyskočila a zcela potácivými pohyby doběhla ke dveřím. V tom překotném ústupu mně ani nepoznala.
    Profesora ale teď zajímala jenom hudba. Zaskočen nenadálou atmosférou však nebyl schopen rozezvučet struny, ještě okamžik zápolil marně s nástrojem, poté ho odložil, vzal do ruky svícen a namířil světlo do temného zákoutí, jako by chtěl ukázat na viníka.
    Nejprve jsem spatřil vlasy Mirka Poustevníka, krvavý západ slunce rozlévající se do rzi červánků... A pak jsem uviděl i přítele. Vlasy měl obtočené kolem hrdla a jejich druhý konec byl zavěšen na háku po obraze.
    Dál už nevím, co jsem dělal, ani jak jsem se dostal do parku. Co přijde zítra? Vlastně mi už příliš možností nezbývá. Ten zlosyn zasluhuje smrt. Snad se mi podaří něco vymyslet.
    Tvůj Jáchym (Ukázka z románu, který brzy vyjde v nakladatelství Votobia)
   
    VZPOMÍNKY NA FRANCII
    Stanislav Hauzvater
    Šedé mraky jakoby dřely těžkými břichy o kopce. I když není pozdě je pološero. Vítr lomcuje vraty u stodoly. Přestalo pršet. Kůň se pase v ohradě. Občas zajde pod starou jabloň, která ještě pamatuje usedlíky na Ovčíně, a okusuje větrem shozená jablka. Po dřevěném žebříku vylezu na patro, přejdu po fošnách nad mlatem a jsem na půdě se senem kde zbylo trochu místa na dvě stará křesla. Usedám a během chvíle se dostaví, odnesou mě daleko a je mi s nimi dobře - vzpomínky na Francii. Je jich tolik, tlačí se,, předbíhají jedna druhou a všechny chtějí být první a co nejdéle upoutávat pozornost. Musím je trochu usměrnit. A tak se ocitám v avii - karavanu, která se pomalu s kvílením, rychlostí snad 10 km/h, na jedničku, drápe do kopců k La Salletě. Ta jízda je zdlouhavá. Je noc a tíseň číhá z roklí, které spíš tušíme než vidíme. Ale každá hůl má dva konce jak říká Vančura, a i tato cesta končí. Je jedna hodina v noci, poutníci jsou zalezlí a všude okolo je ticho. Jen poryv větru občas prohrábne stráně kolem. Avšak pozor! Tichem se k nám cosi nese. Je to bekání ovcí a zvuk plechových zvonců, ale jen jakoby ve snu. Vzhlížíme k soše , která ztvárňuje zjevení Matky Boží. Je celá ozářená stovkami živých světel svící. Ve tmě tušíme podle zvuku pramen vody. Jdeme spát.
    Na seně za mnou cosi zašramotilo, že by kocour Tonda, kterého už týden pohřešujeme? Někdy kočky odejdou z domu i na týden na dva, říká pan Jiří.
    Najednou jsem se octl o den dál, opět v noci, zastavili jsme v lese abychom přenocovali v průsmyku, kterým ráno budeme stoupat do pohoří Auvergne. Noc o poznání teplejší než ta předešlá. Ráno jsem objevil první kručinky, ano blížíme se k Auvergne. Kamenný venkov, jedlové lesy, bujné lišejníky a přemnoho studánek, potůčků, kašen. V jedné z nich si myjeme nohy, na náměstí v St. Amantu po třicetikilometrové pěší tůře, kdy jsme putovali po stopách knihy Kašpar z hor od spisovatele Henriho Pourata. Podařilo se nám vypátrat všechna důležitá místa uváděná v knize - Cheneraile, Chase Die, Marsianův mlýn a mnoho dalších, která jsme si doposud pouze představovali a věru, ta místa k nám opravdu promlouvala.
    Kůň v ohradě zaržál, chtěl jít domů, protože opět začalo pršet. A díky této zvukové kulise jsem se přenesl do města Cluny. I tam jsme dorazili pozdě v noci. Bylo už blíže k ránu než večeru. A opět ticho, žádný opilec nerušil, provoz se ztišil, jen nádraží se občas ozývalo. A my, parkujíc takřka ve středu města, zmámeni koňským pachem, který se táhl z blízkého hřebčína vyšli do ulic abychom omrkli město, zvláště největší kostel v Evropě, který však už byl za francouzské revoluce zbořen, takže tam vlastně nebyl, ale to v dané chvíli ani toliko nevadilo. Kočky se honily po opuštěném náměstí, voda v kašnách bublala a koně v hřebčíně ržály a frkali a jejich pach, jak jsem již zmínil, byl všude. Jak jste krásné vzpomínky, vždyť v kterém městě je dnes toto možno zaznamenat? Když jsme druhý den na břehu Soany popíjeli červené víno a přikusovali lámaný chléb zakoupený v Cluny, bylo nám krásně a Jarda tvrdil, že nejkrásnější pohled na město je z hladiny řeky, kde jsme se koupali. Poté, ubíravši se silnicí podél Soany, viděli jsme mnoho stád koní, krav i ovcí. Slunce svítilo a my se neradi loučili s tímto krajem. Zvláště jsme vzpomínali za dva dny v Německu, kde nás dostihlo chmurné severské počasí. Francie zůstala v našich vzpomínkách slunná.
    Je čas jít domů, aby kůň nestál dlouho na dešti. Vzpomínky omamující, stojí za to vás seřadit a promítat v kině hlavy, jak jste se ukládaly.
    (Ukázka z cestopisného cyklu „Cesta za Kašparem z hor“)

    TAKOVÉ NIC
    František Uher
    Lev není zlý. Ani lvice. Ba ani lvíčata nejsou zlá. To se pouze zdá.
    A že řvou? Aby neřvali, když jim není dán dar řeči! Nějak na sebe potřebují upozornit, nějak se potřebují domluvit. Řvou na protest proti nepřejícnosti osudu. Koukněte, lají, taková slabota, takové nic, člověk! Ani běhat po čtyřech to neumí! A mluví! Jenom není jasné, proč se jeden s druhým nikdy nedomluví.
   
    NUTNOST POHYBU
    František Uher
    Vykročit.
    Být očekáván, hnán nadějným větrem.
    A přece nepřijít včas. Nepřijít pozdě. Nepřijít vůbec.
    Vykročit opačným směrem. Přes bahnisko, přes hlubokou strž, přes vysýchající řeku, přes strmý kopec.
    Nebýt očekáván.
    Ale jít.
   
    OSAMĚLÝ POUTNÍK
    František Uher
    Měsíc visí nízko nad krajinou jako zatoulaná lucerna, osamělý poutník na neměnné cestě. Září, poutá pozornost, vzbuzuje zvláštní, někdy až slavnostní náladu, pocit něčeho příjemného, vlídného, čistého a slavnostního.
    Verše o měsíci psaly desítky básníků. Stovky, možná tisíce. A další je psát budou.
    Přemnozí jenom pociťovali onu výjimečnou atmosféru. Nikdy nenapsali jedinou báseň, jediný verš, ani se o to nepokusili. Něco v nich však zůstalo.
    Snad okouzlení.
    Snad vzpomínka.
    Maličko sentimentální, melancholická, nostalgická, možná docela prozaická vzpomínka na prchavé okamžiky, na někoho blízkého, s nímž na měsíc hleděli. Neboť v každém člověku je kousek básníka. Třeba ho to nikdy nenapadlo, nepřipustil si tu myšlenku, nepokusil se napsat cokoli o čemkoli. Dokonce může zastávat názor, že poezie je pouze cosi zbytečného, neužitečného, malicherného a dětinského.
    A přece každý z nás byl někdy, snad hodně dávno, alespoň na malou chvíli zaujat pohledem na měsíc, ať už v úplňku, ať již na pouhý žlutý člunek. V každém něco zůstalo.
    Něco milého. Něco příjemného.
    Něco lidského.

    NA STŘÍBRNÉM DOLCI
    Marta Urbanová
    Dokud byl pan Kaláb mladší, Stříbrný Dolec pro něho neznamenal nic než chátrající chalupu dobrý kilometr za městem, z níž se odstěhoval i poslední nájemník. Kaláb v tu stranu za trať přišel málokdy. Stavěl totiž po sobotách a nedělích ve městě dům. Veliký dům, jak jeho žena rozhodla, na veliké zahradě, která bude dost vynášet, jak spočítala. A když Kaláb na stavbě házel lopaty písku do míchačky a přitom sledoval mistrné pohyby zedníků, jak roztírají maltu a kladou tvárnice podél šňůry, začal o sobě přemýšlet: „Mít dům je dobré. Člověk je zakotven, zakořeněn. V kterémkoliv koutě země má větší jistotu pod nohama, může-li se vrátit do svého domu.“
    Zdi rostly do výšky. Strop byl položen, zvedalo se první patro. Odtud měl Kaláb větší rozhled. Zahrada letěla kolem domu jako zelený kobereček a Kaláb přemýšlel dál, nejen o sobě, ale i o své ženě. Každým dnem zjišťoval, jak málo ji zná. Nebylo divu: celé roky manželství pracoval jako elektrikář na montážích. Jejich láska, to byla objemná krabice dopisů a pohlednic s cizokrajnými známkami. Za těmi dopisy a barevnými pozdravy se skrývalo moře nocí. Nocí, jimiž se sobě vzdalovali.
    Tesaři vztyčili krovy. Zasadili kleštiny do zámků. Bušení kladiv doznělo. Kalábovi se čím dále častěji vtírala otázka: Nač potřebujeme tak veliký dům? Děti nemáme.
    „Budeme pěstovat ovce na vlnu a králíky pro maso,“ řekla žena a tužkou črtala po papíře. Do haléře měla spočítáno, kolik ušetří na nájemném, kolik vytěží ze zahrady. Kalábovi byly její výpočty cizí. Hovořila s ním jako obchodník. Jiný jazyk neznala. Kaláb ji neobviňoval.
    Dům byl postaven.
    „Krásný dům,“ žasli sousedé, „ze všech stran prosluněný, vstupní hala přes třicet metrů čtverečních a ta ohromná zahrada!“
    „Můj dům,“ vzdychl si pan Kaláb. „Prázdný, smutný dům.“
    Jednoho rána se Kaláb probudil, na chvíli ještě přivřel oči a uvědomil si, že mu do pětačtyřicítky nechybí ani celý rok. Vzal kosu, přejel ji brouskem a šel do zahrady nasekat trávu. Nakrmil jako každý den stádo ovcí a šedesát králíků, a slepicím hodil zrní, oholil se, sebral svou odřenou aktovku a bez rozloučení odešel.
    Odešel jako obyčejně do práce, ale domů se už nikdy nevrátil. Po půlroce požádal o rozvod. Hned po rozvodu dal celý dům přepsat na ženu a odjel na montáž. Z montáže se vrátil až za rok. Šel si do lékárny koupit acylpyrin. Tam spatřil za tárou slečnu Boženku, o pár roků starší než on. A ta slečna celý život nedělala nic jiného, než vážila a vydávala léky a čekala na Kalába. Když přišel, podívala se na něho nemotorně zpod svých silných brýlí a Kaláb zůstal stát a žasl, kolik je v ní něhy. Počkal, až zavře lékárnu, a šli přes ulici k ní domů, kde bydlelo také pět koček, jedna milejší než druhá, a všechny k němu vzhlížely a mazlivě přivíraly oči pod dotekem jeho ruky. Tady Kaláb poznal, co je měkké pohlazení, vlídné slovo, a zůstal.
    Vyženil na hlavní ulici jednopatrový dům, přesně tam, kde se dnes tyči nový obchodní palác. Kaláb se v tom domě tehdy nestačil ani zabydlet. Opouštěl jej ovšem s lehkým srdcem, protože patřil k lidem, co jdou životem jen s krosnou práce na zádech a majetek jim k srdci nepřirostl. Národní výbor jim nabídl náhradní byt s ústředním topením, ale Kaláb si vyhlédl opuštěný domek, takovou starou rachotinu kousek za městem, v místě stvořeném pro fantazii jeho šikovných rukou a pro lásku jeho manželky ke zvířatům, na Stříbrném Dolci se tam říkalo.
    Hned před okny stavení vedla železniční trať, ta cesta, po které pískají lokomotivy a rachotí vagóny, ta magická cesta, která vede kolem světa a zase se vrací.
    „Sem si nasadím kapříky,“ řekl pan Kaláb a ukázal k zelenému rybníku, ve kterém pro žabinec nebylo vidět vodu. „Tyhle kopřivy přijdou vykopat,“ otočil hlavu ke zbytkům plotu trčícím z pralesa kopřiv, na jejich místě poroste zelenina. „Střecha nad chlévem se strhne, zdi se omítnou a bude atrium. A z půdy udělám Božence pokoj s velikou terasou.“
    A jak tak stál před svým polorozpadlým stavením a přivřel oči, viděl už tu chaloupku celou bílou, se žlutými okenicemi, s atriem, ve kterém budou uzrávat okurky a dýně a ve kterém bude krb s udírnou.
    Stála jsem vedle, hleděla na oprýskané zdi, myší okénka, děravou střechu, na nevlídný prales kopřiv, přivřela jsem oči jako Kaláb a moje představy se zatoulaly patnáct let nazpět. Tuhle samotu jsem znala jako barevnou pohlednici s jezírkem jak čirůvka zelánka a žhavým sluncem v pravém horním rohu. Na rybníku plavaly bílé kachny, na střeše seděli holubi a hejno slepic se seběhlo na zavolání. Bydlívala tu má spolužačka a jednou, když byla nemocná, jsem jí přinesla úkoly. Pak jsem odešla na studie, a když jsem se vrátila, byl už dům prázdný. A teď prvně nevidím pohlednici, ale skutečnost, chátrající opuštěný domek, dvě malé místnosti s šerým světlem.
    Otočila jsem se k panu Kalábovi pro vysvětlení, ale ten jenom pokrčil rameny a řekl, to už tak bývá, lidé odcházejí, někdy za lepším, někdy pod kytičky, a otevřel dvířka trabanta, vyndal deku a rozprostřel ji na trávu. Nejdřív se posadila Boženka, potom já. Zapálily jsme si cigarety a vonný dým se vznášel k nebi jako Kalábova víra, že přetvoří ten domek tak lehce, jako by byl z plastelíny, Boženka se usmívala, nešmejdila po baráku s metrem, neradila, neporoučela, a Kalábovi ten úsměv dával sílu na přestavbu ne jednoho, ale deseti domů. Přisedl si k nám na deku, vzal Boženku kolem ramen, přitiskl ji k sobě a řekl, děvče, máš smůlu, mne už se nezbavíš. Pak zase vstal, hodil na hromádku pár větviček, zapálil oheň a z trabantíka přinesl pletenec vuřtů. Nejdřív opekl nám, sobě až nakonec. Sáhl do auta pro balíček tabáku a smotal si cigaretu.
    „Proč nekouříte sparty nebo bétéčka?“ zeptala jsem se.
    „V každé rodině musí jeden šetřit,“ zasmál se a běžel k potoku pro vodu na umytí rukou.
    „Kdy přijdete na kolaudaci?“ volá na mě přes ulici pan Kaláb.
    „Jen co mě pozvete.“
    „Tak vás čekáme v neděli.“
    „Kterou?“
    „První příští.“
    Když Kaláb vklouzl do obchodu, obrátila se ke mně stará Bláhová: „Jestli vám můžu radit, tak k němu nechoďte.“
    „A proč, prosím vás?“
    „Je to prevít. Opustil ženu, protože se mu nechtělo poslouchat. A nechal jí na krku celej barák. A ohromnou zahradu. A ona, chudák, aby teď dřela, dokud nepadne.“
    „Chtěla bych slyšet, co by říkala, kdyby dům prodal a vyplatil jí polovinu. To by zas vykřikovala, že ji okradl.“
    „Mně budete něco povídat,“ nafoukla se Bláhová, „já ho měla za souseda.“
    Té chalupě, kde pan Kaláb zakotvil se říkalo Stříbrný Dolec odedávna. A teď skutečně stříbrný byl. Už zdáli zářil mezi stromy domek s okenicemi, atriem a velikou terasou.
    Dvě klenuté místnosti jsou spojené v jednu prostornou chalupnickou světnici. Posadíme se s Boženkou za starý bytelný stůl, zapálíme si, vonný dým stoupá ke stropu jako spokojenost pana Kalába. Ten nejdříve spustí gramofon na kličku, potom zaloví v hromadě nádobí, ponoří do ní obě ruce a vytáhne tři hrnky, za chvilku roztočí kafemlejnek. Salačová a Allanovou zpívají Červenou sukýnku a pan Kaláb si přitáhne ke kávě balíček s tabákem a ukroutí si cigaretu.
    „Proč si nezapálíte cigaretu s filtrem?“ zeptám se ho.
    Kaláb se usmívá a říká: „V každé rodině musí jeden šetřit.“
    „Ten jeden jste tedy vy...“
    „Omyl. Je to moje paní, protože šetří to nejcennější, svoje zdraví.“
    Boženka se na něho podívá zpod svých silných brýlí a pohladí přitom siamskou kočku na klíně.
    „Hezká micka,“ řeknu, abych jí udělala radost.
    „Jo, ale pěkná potvora. Lepší je mít deset koček divokých nežli jednu siamskou.“
    „Jak to?“
    „Nedávno ke mně přišel do lékárny chlap jako drvoštěp a chtěl na mně meprobamat. Nezlobte se, ale ten je pouze na lékařský předpis, říkám. A on, ať prý jednou udělám výjimku. To nemohu, namítám. Na to on: Já se z toho zblázním, já už nemůžu, to není k vydržení, zvláště v noci, ty noci jsou ze všeho nejhorší! Vy jste moje poslední naděje a já se z lékárny nehnu, dokud mi ten meprobamat neprodáte! Bohužel, ale předpis je předpis, trvám na svém. A co vás vlastně trápí? napadlo mě zeptat se ho. Víte, já to nechci pro sebe, já mám doma siamskou kočku a přišly na ni ty... no... touhy. Ale kdo nemá siamskou kočku, tak mě stejně nepochopí, protože to nezažil na vlastní kůži... Vtom přišel můj vedoucí a řekl: To je doktor Kovář. Doktore, naše magistra vám rozumí, ona má siamskou kočku doma taky. A to ji nekrmíte meprobamatem? podivil se ten doktor. Já jí dávám hysteps, povídám. Ale ta potvůrka je tak chytrá, že ho pokaždé vyplivne. Balím jí ho do masa, ale ani to není nic platné. Jednou jsme to už nevydrželi a přinesli jí v kufru kocoura. Jenomže milý kocourek se hnal nejdříve k misce se žrádlem. Zblajznul maso i s hystepsem a pak spal v předsíni jako zabitý. Kočka se mohla zbláznit!“
    „Vy jim kupujete maso?“ zeptala jsem se udiveně. „Myslela jsem, že si tu nachytají dost myší.“
    Boženka se zasmála: „To je složitější. Mezi pánem a micinkami je vzájemná náklonnost. Pán jim dává na talířek maso a micinky mu zase pokládají vedle talířku myši. Nechávají mu je tam jako pochoutku.“
    V dálce je slyšet podupávat vlak. Pan Kaláb chytne šátek a utíkáme ven. Máváme strojvedoucímu, mašina píská a mašinfíra salutuje, úsměv od ucha k uchu.
    A když už jsme venku, procházíme Kalábovo hospodářství. Od zahrádky plné zeleniny, podél záhonu slunečnic, okolo rybníka jak čirůvka zelánka, až k atriu. Po zdech se pne hrách a fazole, fialový klematis.
    „Nač tu máte slámu?“ ukáži do rohu.
    Pan Kaláb mě vede k tomu místu, odhrne slámu, aby obnažil hlavičky límcovek. Ponoří prsty do podhoubí a strne. Límcovky jsou pryč.
    „Někdo si je posbíral k večeři,“ vzdychne pan Kaláb. „To jsem celý já, mrkev pěstuju pro hryzce, žampióny pro zloděje.“
    „Nerozčiluj se,“ uklidňuje ho Boženka. „Tohle byl nějaký kavalír, tady ti nechal třicet korun.“
    A skutečně: na zemi letí zmuchlané bankovky.
    „Tak tohle se mi ještě nestalo,“ podiví se pan Kaláb a zastrčí je do kapsy.
    Polovina atria je zastřešená a v ní stojí velký krb s udírnou. Místo jako stvořené pro posezení s přáteli. Postavím se na úzké schůdky, abych se pokochala z nadhledu.
    Vidíte, tady bychom mohli vítat hosty, sním nahlas. Vy byste jim udil párky, já bych si oblékla dekoltované šatičky a dělala barmanku a Boženka by obsluhovala starý gramofon. Páni, to by tady bylo veselo, to bychom všechny neděle a svátky protancovali, až bychom měli děravé boty jako ta ševcova žena. A večer bychom rozvěsili lampióny pod širým nebem a lampióny by se zamíchaly mezi hvězdy a svítily by nejjasněji, byly by to hvězdy na dosah ruky...
    A jak tak v duchu rozvěšuji lampióny horkým večerem, pan Kaláb stojí pode mnou, usmívá se, kývá hlavou a říká, že přece od představ ke skutkům není přes sedm moří...
    Vystoupili jsme po schodech do ložnice obložené dřevem, odkud je jen krůček na terasu. Celé městečko leží před námi jako na dlani. Silo, tovární komín, věž radnice a kostela, čtyři body, které se na slunci třpytí jako čtyři špendlíky, jimiž je sepnuta země s oblohou.
    Po cestě přichází starší muž.
    „Jde k vám návštěva,“ povídám.
    „To je Kořínek,“ poznal ho hned pan Kaláb a dodal: „Ten k nám namířeno nemá, ten má spadeno na křemenáče v březině.“
    Ale Kořínek brousí kolem chalupy.
    Scházíme dolů.
    „Hledáš něco?“ zeptal se ho Kaláb dobrosrdečně.
    „Ále, včera jsem tudy šel z lesa a ztratil jsem třicet korun.“
    První se vzpamatoval pan Kaláb.
    „No jo, tak je hledej. Hlavně tam, kde ses ohýbal pro ty křemenáče. Tam ti mohly vypadnout nejsnáz.“
    Kořínek nás podezíravě měřil.
    Kaláb zvedl obličej k západu a řekl: „Na déšť to ještě nevypadá. A houby se nejvíc klubou po dešti.“
    Kořínek se otočil a upaloval k městu.
    „Šetrná dušička mu nedala pokoj,“ poznamenala Boženka.
    „A ty hned, že nějakej kavalír!“ přiložil si pan Kaláb.
    Pohlédneme jeden na druhého a zalomcuje námi záchvat smíchu, držíme se za břicha. Poskakujeme v trávě a smíchem litujeme Kořínky, ty korunované chytráky, jejichž život je jako nedopečená placka.
    Když nás smích opustil, pohlédla jsem na hodinky a oznámila, že musím domů.
    „Ještě počkejte,“ řekl pan Kaláb a přinesl bochník chleba. Zakrojil pořádný skrojek. „To je specialita pro vás. Až se Svratky.“
    Nadechnu chlebovou vůni a přivřu oči. Voní fenyklem jako z babiččina vyprávění.
    Jdu pozpátku jak malá holka. Našlapuji dozadu a dívám se na Stříbrný Dolec, jak se zmenšuje, na tu chaloupku, která první přirostla Kalábovi k srdci a kterou přetvořil jako z plastelíny na útulný teplý dům. Bez Boženky by to nesvedl. Jak tak pozpátku odcházím, jak prodlužuji loučení, vidím zas tu starou barevnou pohlednici, malý ráj klidu a pohody s jezírkem jako čirůvka zelánka a žhavým sluncem v pravém horním rohu. A před domem štípe Kaláb dříví. Mohl by si lehnout do trávy, ale v něm už je hluboko zakořeněno odpočívat prací.
   
    ZAHRADA
    Petr Musílek
    V těch letech se mi podařilo získat pozemek. Je to oplocená močálovitá louka, jejímž středem protéká zarostlý potok. Půl dne tedy zápasím o ekonomickou rovnováhu dílny, abych se v odpoledních hodinách proměnil v malého kluka hrajícího si v potůčku. Kopu odvodňovací strouhy, sbírám kameny a hloubím sběrný rybníček. Už v prvním létě, kdy mým jediným ziskem jsou hromady bláta, v představách vylepšuji rozvržení všeho krásného, co se má objevit až po měsících a rocích práce.
    Voda naplňující prohlubeň je průzračně čistá. Trvá dlouho, než vytvoří vlastní svět mikroorganismů a řas, které zatáhnou oponu nad blátivým dnem. Zatímco se hrabu v zemi, ploty dál obrůstají kopřivovým pralesem a louka je plná kyselých šťovíků i ostré rákosovité trávy.
    Zahrada je malý model světa. Kolik zkušeností dokáže předat. Každé stéblo je zázrakem architektury, každý list je výzvou neohrabaným lidským stavbám. Třebaže nahlas říkám plevel, potichu srdcem vím, že slovo plevel je pouze omylem rozumu a neznalosti. Nepřicházím do tohoto cípku země, abych ji převrátil, vykuchal a vyplel. Nelikviduji rozmanitost. Chci rozumět, určit hranice. Tomu, co vyháním ze záhonů, ponechávám prostor na březích potoka a v odlehlých koutech. V každém lístečku je lék nebo jed. Samotná jména seřazená v herbáři paměti zní melodií nenapsaných či dávno zapomenutých básní. Blatouch, pryskyřník, řeřišnice, rozrazil, ocún, rdesno anebo něžnější kopretina, pomněnka, pampeliška, kohoutek luční, jitrocel. Jak bych mohl bojovat proti takovému množství krásy.
    Zahrada je i školou vytrvalosti. Stačí ji chvíli ponechat vlastnímu osudu a boj silnějšího se slabším vymaže řád, který jsem do ní vložil. A kdo jsem vůbec já, který svými slabými pažemi a nedostatečností rozumu chce stanovit a pozměňovat přirozená měřítka?
    V tom spěchajícím čase jsou chvíle, kdy zastavím a jenom se dívám. Žasnu nad silou zdánlivé slabosti, nad vyšlapanou cestičkou po které národ mravenců spěchá za neviditelným cílem.Tam, kde mé těžké boty pouze ohýbají trsy trávy, jejich lehké nožky vydupaly pás země bez jediného kořínku. Před mravenčí silnicí chápu, že každý pyšný a neuvážený čin nese zánik již ve svém rozhodnutí.
    Pod pláštěnkou trávy objevuji kolonie brouků, mušek, larev, nakladených vajíček. Velikou neznámou zemi drobných živočichů v jejichž trvání jsou zakódovány vztahy a podmínky života. Ten plošný pohled je však jen jedním z rozměrů. Stejná tlačenice je pod zemí, ve vzduchu i v mírně rozčeřených vodách.
    Jsem účasten bolestného křiku žab, rybího vyjeknutí, varovného sykotu hada i pištivého myšího strachu. Pozoruji ptačí nálet demonstrující nesouhlas, krákoravé hejno útočící na kočku, která se bezmocně krčí před mládětem vypadlým z ptačího hnízda.
    Dívám se kolem sebe a přitom zvolna a vytrvale proměňuji bahnitý kus země v zahradu snů. S každým metrem vytrženým z náhodnosti se mění i něco v mém vědomí. Jako by v každé stopě byla dvojdomost jejího trvání. Dělím potok do dvou ramen a o několik metrů dál jej znovu spojuji ve společné koryto. Ostrůvek, který vznikne, je symbolem svobody, republikou ohraničenou šeptáním vody a tichým zpěvem.
    Nikdy se necítím právoplatným vlastníkem toho, co je v mém držení. Bez zloby a bez lítosti odstraňuji stopy povodní, které čas od času proplují zahradou a rozhodí náruče bláta mezi trávu, záhony a květy. Přes všechnu práci a lásku, kterou tomuto kusu země dávám, chápu, že není můj, že jsem jen jeho správcem a dlužníkem. Dávno jsem došel poznání, že z kteréhokoliv místa mohu být vykázán a vyhnán a že jediným pozemkem,který mi skutečně a bezezbytku patří, je mé neklidné a nespokojené srdce.
   
    SPOČINUTÍ
    Miroslav Nývlt
    Seděl před svou chýší a přemítal o zvídavosti, odvaze a vnitřním neklidu.
    „Vnitřní neklid není každodenní shon ani těkavá mysl. Vnitřní neklid nalezne své uplatnění jen v mysli klidné. Mysl, která je zaneprázdněna činností, si vnitřní neklid neuvědomuje, nepotřebuje ho. Proto je dobré čas od času spočinout v klidném rozjímání.“
    Za tu dobu, co byl sám, poznal, že vnitřní neklid je prazákladem zvídavosti.
    „Ale co zabrání tomu, aby se vnitřní neklid nezměnil v každodenní shon a těkavou mysl? Může tomu zabránit jedině změna rytmu. Rytmus se však dá změnit jen když člověk věří, že je to možné a užitečné. Aby věřil, že je to možné a užitečné, musí být jeho mysl naplněna pojmy s vlastním obsahem. Bez zvídavosti a odvahy se však pojmy naplnit vlstním obsahem nedají. Zvídavost a odvaha jsou projevem důvěry v sebe sama, která vyvěrá ze stupně zživotnění každého jedince. Stupeň zživotnění je přímým odrazem vnitřního neklidu.“
    Už se zdálo, že jeho myšlynky skončí v začarovaném kruhu ze kterého nebude úniku, když tu se ve svém rojímání vrátil na začátek svého života a uvědomil se, že nasměrování vnitřního neklidu je výsledkem nashromážděných zkušeností po předcích.
    Prapůvodní zkušenost, jejíž kořeny spočívají v uvědomění si sama sebe, je děděna z pokolení na pokolení, rozmnožována a tak napomáhá koncentrovat energii k dalšímu zživotňování vesmíru. Zkušenosti se však i nenávratně ztrácí, a proto se dostatek energie nedostává každému. Zvýšení stupně zživotnění pro jedny, znamená pak jeho snížení pro mnoho jiných.“
    Po této vnitřní rozmluvě poznal, že nadešel pro něho čas návratu a vydávání. Když odcházel od ženy, měl téměř všechno, a přesto pociťoval prázdnotu. Nyní, kdy se chystal na návrat, neměl téměř nic, a přesto měl pocit plnosti.