Félesis
kočky, které vládnou lidským příbytkům,
jsou chladné, mstivé, jemné, tiché, poddajné,
jak květy, jejichž krása brzy uvadne,
chodící po zemi i skryté v hlubinách,
měnlivé tak jako písek v hodinách…
Scaevus vstoupil do hodovní jeskyně spolu se svou félés. Bledé světlo z neurčitého zdroje ozařovalo prostřený stůl a přívětivě se usmívajícího hostitele.
„Buď zdráv, Thóráku, ” řekl Scaevus.
„I ty, Scaeve. Máš krásnou félés,” odvětil Thóráx. Félés potěšeně zavrněla, jakoby rozumněla pochvale. Na pokyn svého pána se poslušně usadila mezi čtyři Thórákovy plavé félésis, které seděly stranou. Od zlatých obojků na jejich hrdlech vedly zlacené řetízky k postříbřenému kruhu ve zdi.
Jak zbytečné, pomyslel si Scaevus. Félésis přece vůbec není potřeba uvazovat - s Thórákem už to musí být zatraceně špatné, že musí právě takhle dokazovat a předvádět svou moc, sílu a bohatství. Navenek se ale Scaevus za přátelského hovoru usadil spolu s Thórákem ke stolu.
Nepovídali si však dlouho. Sotva hostitel nalil ze zvláštní zdobené konvice víno, pod klenbou jeskyně se rozlehlo vzteklé prskání félésis. Oba muži se překvapeně ohlédli. Scaevova zelenooká félés zlobně syčela na Thórákovy mazlíčky, vzájemně na sebe dorážely a vrčely.
„Zelenoočko!” křikl Scaevus. Félés se k němu obrátila a trucovitě prskla, upírajíc na něj své oči, tolik podobné smaragdům z jejího drahocenného obojku.
„Ticho! Nechte toho!” zaburácel mnohem rázněji Thóráx na své drahoušky. Félésis se okamžitě stáhly a zmlkly.
„No, nemáš ji moc dobře vycvičenou,” poznamenal hostitel, když opět zavládl klid. Scaevus pokrčil rameny:
„Vskutku, její poslušnost má dosud mnoho mezer. Ale vzhledově je dokonalá, uznej.”
„To je pravda. Tak na nás!” pozvedl Thóráx pohár.
„Na nás a na naše félésis!” připojil se host. Oba se zhluboka napili. Pak se dali do jídla.
Thóráx byl ve skvělém rozpoložení, jak už ho dlouho nikdo neviděl. Vesele vyprávěl jakousi vtipnou poučnou historku a ani si nevšiml, že mladý host poslouchá životní moudrost jen na půl ucha.
Náhle se Thórákova slova zlomila v zachraptění. Mohutný muž se prudce vztyčil, lapaje po dechu. Vzápětí se s vytřeštěnýma očima zhroutil na podlahu.
Scaevus v klidu počkal, až se hostitel přestal hýbat. Pak přešel k němu a mezi amulety na řetízku kolem krku mrtvého našel klíče od obojků félésis. Odemkl je a půvabné bytosti se se spokojeným vrněním vytratily. Scaevus odhodil klíče a pak teprve se dal do křiku a volání:
„Kde jste kdo?! Rychle, léčitele!”
Služebnictvo se okamžitě seběhlo, ale léčitele už bylo třeba jen k zjištění příčiny smrti. Thóráx byl dokonale mrtev. Srdeční záchvat.
Scaevus se vracel dlouhými chodbami do svých vlastních jeskyní. Okolí se pomalu nořilo do šera, všechny prostory potemněly.
„Ach, bohové, ” vydechl Scaevus, když se konečně dostal do své ložnice. Félés se usadila na jeho lůžku a zamyšleně ho pozorovala svýma krásnýma očima. Schoulená vypadala mnohem menší, ač vztyčená dosahovala Scaevovi ke hrudi. Jemně jí sundal smaragdový obojek a pohladil její nádhernou černou hřívu.
„Jak jsi věděla, že mě Thóráx bude chtít otrávit?” zeptal se.
„Jeho félésis mi to před pár dny řekly,” odpověděla Zelenoočka.
„Nikdy jsem si vlastně pořádně neuvědomil, že vy také komunikujete mezi sebou...” poznamenal.
„I červi komunikují mezi sebou,” zasmála se velmi lidsky. „A věř mi, že nebylo nic snazšího, než vyvolat zdánlivou rvačku, abys mohl vyměnit poháry. Mimochodem, proč jsi pustil Thórákovy félésis?”
„Nechtěl jsem ty ubohé bytosti vyděsit. Věděl jsem, že se tam seběhne spousta lidí, bude hrozný zmatek a křik. Ony nejsou tak chytré jako ty. Vylekaly by se. Je lepší, když jsem je pustil, aby zalezly do svých pelíšků, než se všechno uklidní a o ně se postará ten, kdo je zdědí.”
„Hmmm, prozíravé.”
„Zelenoočko...” usmál se na ni, „nemůžu uvěřit svému štěstí, že tě mám. Mluvící félés – to je dokonalý zázrak. Myslel jsem, že něco takového je možné jen v pohádkách. Z čeho povstal takový div?!”
„Napůl z lenosti, napůl z mocichtivosti, ” odpověděla Zelenoočka. Scaevus se na ni nechápavě podíval.
„To nic, můj pane. Myšlenky se mi poněkud zatoulaly,” uklidnila ho.
„Už zase mě chtěl někdo zabít ani nevím proč,” poznamenal nevesele.
„Nebylo to poprvé ani naposled,” ujistila ho.
Scaevus si velmi dobře pamatoval na okamžik, kdy Zelenoočka promluvila poprvé. Ta tři slova se mu dokonale vryla do paměti: Pozor! Za tebou!
Vrhl se tehdy stranou, takže dýka vržená najatým vrahem těsně minula.
„Proč to musí být zrovna takhle?” povzdechl si, ale znělo to jako řečnická otázka.
„To vědí jen démoni Pustých chodeb,” odpověděla obvyklou průpovídkou, upírajíc zamyšlený pohled do stropu.
„Kdyby to skutečně věděli, klidně bych se jich šel zeptat,” odsekl.
„Našli se tací, kteří se do Pustých chodeb vážně vydali. Většina se nikdy nevrátila. A ti, kteří se vrátili, byli šílení. Vykládali takové věci, že jediné, co pro ně kdo mohl udělat, bylo zabít je a ukrátit jim trápení.”
„Jak to víš? Muselo to být už hodně dávno.”
„Bylo. Ale félésis mají dlouhou paměť,” zapředla a přilísala se k němu. Scaevus Zelenoočku pohladil a lehl si. Félés se k němu přitulila, položila hlavu a jednu přední tlapku na jeho hruď. Její tiché vrnění a předení ukolébalo Scaeva ke spánku.
V chodbách a jeskyních se opět rozsvětlilo, prostory naplnilo bledé světlo vyvolané Kněžími a ohlásilo další den.
Scaevus vstal, aniž Zelenoočku probudil. Félés se během noci ve spánku překulila k okraji lůžka.
Muž se spěšně oblékl, pomodlil se k bohům a něco málo snědl. Neměl skoro vůbec hlad. Opásal se mečem a vyšel do chodeb.
Chtěl navštívit svého mladšího bratra Lyrista. Měl o něj starost. Lyristés poslední dobou přes míru pil a přímo se ztrácel před očima. Jediný důvod, proč ho ještě nikdo nezavraždil, asi spočíval v tom, že to nikomu nestálo za námahu a všichni předpokládali, že se ubožák dříve či později stejně upije k smrti. Lyrista provázela zlá znamení. Stříbřenka, jedna z jeho dvou félésis, od něj i se svými dvěma mláďaty utekla k někomu jinému.
Scaevus zabušil klepadlem na dveře do bratrových jeskyní. Otevřel mu jen sluha, který ale Scaeva znal a hluboce se mu uklonil.
„Řekni svému pánovi, že za ním přišel jeho bratr,” řekl Scaevus netrpělivě.
„Pane, nezlobte se, ale pan Lyristés není doma. Odešel asi před hodinou, nemám tušení, kam měl namířeno,” odpověděl sluha omluvně.
„Pověz mu, že jsem tu byl. Zastavím se za pár hodin,” pokrčil rameny Scaevus a odcházel. Stálo ho dost úsilí potlačit neklid a obavy. Cítil, že něco není v pořádku.
Scaevus se potuloval bezcílně chodbami, procházel i dávno neobydlenými částmi, kam už nesahala moc Kněží, světlo tam skomíralo, ze stropu místy kapala voda a bylo tam chladno. Ztratil přehled o tom, jak dlouho se toulal, provázen jen vlastními neveselými myšlenkami.
Náhle uslyšel rychle se blížíci kroky. Okamžitě sáhl po meči a připravil se k boji.
Ale muž, který přibíhal, byl neozbrojený. Tvář měl staženou v masku děsu, oči vytřeštěné a byl z něj cítit alkohol. Lyristés.
„Pomoz mi! Zachraň mě!” vykřikl a pověsil se Scaevovi na paži.
„Co se děje? Kdo tě ohrožuje?” snažil se Scaevus pochopit příčinu hrůzy v očích svého mladšího bratra.
„Musíš mě před nimi zachránit! Jsou všude!” zakvílel Lyristés znova. Vzápětí vyrazil jako smyslů zbavený do spleti chodeb. Scaevus se rozběhl za ním.
Dostihl ho v jedné z odlehlých, dávno opuštěných jeskyň, ze které nevedl druhý východ. Lyristés se vrhal proti zdi a něco nesrozumitelně vykřikoval.
„Už zase jsi přebral,” zamumlal Scaevus a nešťastníka pevně chytil, aby si snad sám neublížil. Lyristés začal vzlykat a naříkat, jako félés, které někdo šlápl na tlapku.
„Ony mě zabijí…” dostal ze sebe přerývaně.
„Kdo?”
„Scaeve, udělal jsem strašnou věc, ” promluvil konečně Lyristés souvisle. Třásl se sice po celém těle, ale zdálo se, že se mu vrátila příčetnost. „Víš, jak moc jsem si přál mít syna. Šedoočka čekala mladé, doufal jsem… Ale narodila se jen další félés… Pil jsem, přiznávám… Rozzuřil jsem se… Vzal jsem Šedoočce její mládě a… uhodil jím o zem. Zabil jsem malou félés…”
Scaevus zděšeně hleděl na svého bratra. Podvědomě ho pustil a odtáhl se od něj.
„Prosím, neopouštěj mě!” škemral Lyristés. „Ony… Ony…” náhle se zajíkl s zmlkl. Scaevus se prudce otočil. Ještě než dokončil pohyb, měl v ruce meč.
Do jeskyně pomalu vcházely félésis. Tolik pohromadě jich Scaevus nikdy neviděl. Šly lehce nakrčené, připravené ke skoku. Jejich pohyby i výrazy byly poznamenané zuřivostí, z očí jim plála touha zabíjet. Hřívy měly rozcuchané a na předních tlapkách vytažené drápy. Kráčely beze spěchu, jisty si svou kořistí.
Scaevus v hrůze zíral na blížící se félésis. Bylo to jako nejhorší noční můra, kdy se důvěrně známé věci, jako je oděv nebo podušky, zvednou a začnou vraždit. To nemůže být přece pravda… To je jenom zlý sen… Jen zlý sen…
Scaevus věděl, že chvíli dokáže odolávat, ale nakonec podlehne přesile zešílivších félésis. Kolik jich stihne zabít? Zabít… félésis… Dlaně mu zvlhly potem a meč v ruce rázem ztěžkl. Zabít félés byl nejtěžší zločin, jakého se nikdy nikdo nedopustil, kam až paměť lidí sahala. Félésis byly nedotknutelné, posvátné. Krádež či bití félés se trestalo otroctvím nebo vyhnanstvím do Pustých chodeb…
„Zelenoočko!” vykřikl Scaevus, když spatřil svou milovanou mazlivou félés s černou hřívou. „Zelenoočko, zastav je, prosím! Tebe přece poslechnou! Zastav to šílenství! Lyristés bude souzen Radou! A také odsouzen, to přísahám!”
Všechny félésis se v tu chvíli zastavily, snad proto, že vycítily smysl bojovníkových slov, snad zastrašeny křikem. Mezi nimi se objevila jedna s šedou hřívou. Přistoupila k Zelenoočce a cosi jí sdělovala vrnivým, příjemně znějícím jazykem félésis.
Lyristés se neovladatelně třásl. Vzápětí v nevíře vytřeštil oči na Zelenoočku, která promluvila:
„Nejvyšší trest je vyhnanství do Pustých chodeb. My si ale přejeme jeho smrt. Hned! Uhodil Šedoočku. Zabil její dítě. Chceme jeho smrt. Zabij ho, Scaeve! Zabij ho pro nás!”
„Vyhnanství se přece rovná smrti…” pokusil se namítnout.
„Ale ne zcela jisté smrti. Zabij ho! V Radě se blíží volba nového Nejvyššího, chystají se věštná znamení – zabij Lyrista a já ti slibuji, že ty budeš zvoleným Nejvyšším! Neohrozí tě žádný útok, o kterém bys předem nevěděl! Vykonej pro nás spravedlnost a my se ti odměníme!”
Scaevus se pomalu a ztěžka nadechl. Při volbě mají největší váhu věštby… A k věštění se používá félésis… Kněží a členové Rady čtou znamení z jejich chování při různých rituálech… Muž byl sice zděšený a otřesený, ale uvažoval rychle. Spousta věcí začínala vypadat zcela jinak než předtím.
„Prosímtě, Zelenoočko, nenuť mě k tomu. Zapřísahám tě…” prosil černou félés znovu.
„Je čas! On je ten pravý! Pověz mu, Zelenoočko, o Temných časech! Pověz mu, jak dlouhá je naše paměť!” zazněl pod klenbou jeskyně hlas. To promluvila stará félés s šedou hřívou. Scaevus sebou trhl překvapením. Lyristés neartikulovaně zakvílel.
„Dobrá tedy, poslouchej,” řekla Zelenoočka. „Poslyš, co si félésis vyprávějí mezi sebou, příběh předávaný z matky na dceru, který se čas od času dozví jeden vyvolený z lidí, jehož žádáme o pomoc.
Kdysi dávno lidé žili spolu s félésis v ohromném nádherném prostoru, kde klenba byla nesmírně vysoká, vzdálená a prý krásně modrá. Říkalo se jí Nebe. Všichni se měli dobře a byli šťastní. Pak ale nastaly Temné časy. Přišla záplava ohně a jedu. Lidé se zabíjeli mezi sebou jako smyslů zbavení, všechno živé umíralo. Některým se však podařilo uniknout sem, do Chodeb a zachránit se. Ale ani zde nebyl šílenství konec. V některých částech Chodeb došlo jídlo. Lidé nechávali félésis umírat hladem nebo je zabíjeli, aby jim vyrvali potravu. Jinde si muži brali félésis pro své potěšení bez jejich souhlasu, protože ony byly slabé a bylo jich málo.”
Scaevus cítil, jak mu po zádech stéká pot. Podvědomě zaťal pěsti. Zabíjet félésis… Brát si je na lůžko bez jejich svolení… Nepředstavitelná hrůza… Zrůdnost…
„Ty, které zbyly, uprchly do hlubin Chodeb. Tam nalezly první Kněží, kteří už tehdy svými rituály dokázali přivolat sucho, teplo, světlo, obstarat vodu i jídlo. S těmi naše pramatky uzavřely dohodu. Kněží o ně pečovali a provázelo je štěstí, dostávalo se jim přízně félésis a stali se oblíbenci bohů. Kolem nich se postupně shromáždili další lidé. Kněží jim dali zákony, určili zvyky, kterými se všichni dodnes řídí. A mezi nimi i přísně daná pravidla chování k posvátným félésis. Časem ale všichni, i Kněží, zapomněli na to, co bylo. Zapomněli smysl rituálů. Zapomněli, že oni a naše pramatky hovořili stejnou řečí. Že jsme kdysi byli stejní. My však máme dlouhou paměť,” dokončila Zelenoočka.
Scaevus měl pocit, jako by se mlha, obklopující félésis, náhle rozestoupila. Jako by Zelenoočka strhala závoje. Jak to mohl nevidět? Félésis se pohybovaly vzpřímeně… Kdyby si on sám nestříhal vlasy, měl by je brzy dlouhé jako hřívy félésis… Jejich přední tlapky, ač jemnější a útlejší, měly pět prstů jako jeho vlastní ruce… Drápy byly ve skutečnosti kožené rukavice s kovovými ostny… Slzy na tvářích félésis byly stopami stejného smutku, jaký postihoval muže ve chvíli neštěstí – jenže mezi lidmi byl pláč považován za nedůstojnou slabost, zatímco félésis směly bez zábran plakat a hlasitě naříkat…
„Temné časy nesmí nastat znovu. Ta doba se nesmí nikdy vrátit,” pravila šedovlasá stařena pomalu. A Scaevus věděl, že to je pravda. Hrůzy, které dávno pominuly, nesmí znovu oživnout.
Když se otočil a podíval se na Lyrista, nespatřil v jeho tváři ani záblesk pochopení nebo zdravého rozumu. Lyristova mysl, nalomená nemírným pitím, nesnesla, co jeho oči viděly a uši slyšely.
Scaevův meč se mihl vzduchem. A hlava pomateného dopadla na podlahu jeskyně. Scaevus zůstal nehybně stát, ruka se zbraní klesla. Když znovu vzhlédl, félésis byly pryč. Jen Zelenoočka stála vedle něj, drobná a jemná, vzhlížela k němu. Ruce, z nichž shodila rukavice, vypadaly tak slabě a bezbranně. Zrakem zbaveným klamu Scaevus viděl, jak je Zelenoočka, oděná jen do zlatého obojku se smaragdy, nesmírně krásná.
„Budu tě chránit,” řekl tiše. Objala ho kolem krku. Musela si stoupnout na špičky, aby ho mohla políbit na tvář a pošeptat mu do ucha:
„Chraň mě. Chraň nás všechny a my budeme chránit tebe, slibuji. Postarej se o nás… A bohové tě budou milovat a všechna znamení ti budou příznivá.”
k ZA 33
k Povídkám
k ZA
na start