Levobočci Země 3/4
Zastavili se před ústím jakéhosi tunelu ve stěně chodby. „Ústupová cesta,“ sdělila Itulil svému chráněnci. „Uhni!“
Do tunelu se hrnulo pár místních žen s dětmi, za nimi zahlédl Vilinku se samopalem. Usmála se, zamávala mu a zmizela v otvoru.
„Kam to vede?“ zeptal se.
„Skoro až na Haldy. Už běž, utíkej!“
Zamračil se. „Možná bych mohl něco... Nejsem strašpytel!“
„Já vím,“ řekla rychle. Ustoupili dalšímu hloučku žen a dětí, doprovázenému Elminou a štíhlým domorodcem.
„Nemáme šanci?“ četl Etris z tváře své průvodkyně.
„Co kruci chceš!“ houkla. „Zachraň se! Tady všichni padnou!“
„Sabotáž,“ prohlásil. „Co kdybychom jim to vítězství znepříjemnili?“
„Ty je dost nenávidíš, co?“ Její husté obočí se zvedlo do zvláštní, půvabné křivky.
„Dost. Itulil, mám nápad!“
Do tunelu právě vstupovala parta šedých výrostků a několika žen z lodi. Měřily si Etrise udivenými pohledy, ale on je nevnímal. „Elektrárna! Zdroj energie! Kde ji máte?“
Okamžitě pochopila. Chytila posledního z výrostků za rameno. „Počkej tady, až všechny ženy a děti projdou. Od někoho si vem zbraň a hlídej. Víš, kam máš u tirytrů mířit!“
„Jasně!“ Hoch se hrdě napřímil, srst na hlavě se mu naježila.
„Jestli to půjde, zachraň si život, ale až po dětech!“ Itulil chlapce mlaskavě políbila na čelo. Otočila se k Etrisovi. „Jdem.“
„Musíme větrákem, kolmou šachtou,“ vysvětlovala mu cestou. „Jsou tam takové skoby... Úchytky. Ty se protáhneš snadno, horší to bude se mnou.“ Zasmála se a znělo to jako skřípání písku mezi zuby. „Tak tady.“ Kopla pevnou botou do mřížky, kryjící poměrně úzký otvor těsně nad podlahou. Orientuje se perfektně, uznal Etris, vždyť ty mřížky jsou jedna jako druhá!
Nohama napřed se nasoukal do šachtičky, nahmatal kovové zahnuté skoby na stěně. Musel vydechnout a zkroutit se, aby se do otvoru vecpal i rameny. Itulil se usmála. Přece jen je to chlap, žádná chudinka. Sama se v té skulině řádně podřela. Cesta dolů byla krušná, mimo jiné větrák v téhle části moc netěsnil a prosakovala do něj rezavá, olejovitá voda. Úchytky klouzaly v prstech, Itulil několikrát téměř spadla a srazila Etrise, ten však sevřel prsty skobu, vzepřel se koleny a udržel ji.
Vydechla. „Máš páru...“
Krátce se uchechtl a umístil jí ruku na nejbližší skobu.
Dole v šachtě byla tma, mdlé zářivky tady byly rozbité už dávno. Čvachtali v páchnoucím mastném blátě, sehnuti se drali vodorovným tunelem, až Etris dohmátl na pevné dveře.
„Pusť mě,“ ozvala se žena za ním. Přitiskl se ke stěně, ale stejně se na sebe hezky přimáčkli. Itulil našla kódovou šachovničku a poslepu zvolila heslo. Na krku ji lechtaly jeho vlasy, aspoň něco příjeného v tomhle příšerném dni, pomyslela si, když už se hrabu v bahně, tak aspoň v dobré společnosti.
Dveře povolily, Etris pozpátku spadl do stísněného prostůrku za nimi. Itulil se vecpala k němu. „Filtr,“ objasnila stručně. Tady svítila namodralá zářivka, viděl, jak se její rty vesele otáčejí koutky nahoru.
„Co je ti k smíchu?“
„My,“ řekla. „Vyznáš se trochu v řízení elektráren?“
„Tahle bude nejspíš prastará, z mé doby. Snad na něco přijdu.“
Itulil pracovala na hesle u druhých dvířek. „Tak,“ pronesla spokojeně. Vstoupili do sterilně čisté haly.
„Jsme tady jako čuňátka na exkurzi,“ mínil Etris. „Tenhle typ řízení znám. Fajn. Vyřadím ji z provozu... Ale jak se odtud dostaneme? Ty zámky na heslo nebudou fungovat!“
„Asi se nedostaneme,“ řekla Itulil tvrdě.
To se mi nelíbí, myslel si Etris. „Najdi nějaké kladivo. Mohlo by tu být nějaké to nouzové nářadí... A něco, čím by se daly zaklínit dveře. Než prolezeme. Nechci umřít zbytečně.“ Při řeči se už dával do práce na ovládacím panelu.
Itulil zapřela do obojích dveří filtru těžké židle. Kladivo? Pochybuju. Zběžně prohledala zásuvky a skříňky za pultem označeným symbolem nebezpečí, červeným vykřičníkem. Objevila spoustu titěrných nástrojů na opravy elektroniky, ale nic pořádného do ruky.
„Už se netrap,“ zavolal na ni Etris. „Tyhle židle mají šroubovací nohy, právě jsem málem spadl... Chci trochu bourat, víš, ale až nahoře.“
Přistoupila k němu a hleděla mu přes ramena na monitory, kde teď blikaly výstražné nápisy. Zhaslo jasné osvětlení sálu, na stěnách rudě žhnula očka nouzových zářivek.
„Má to čtyři reaktory,“ vysvětlil jí Etris. „Teď je počítač na můj příkaz postupně tlumí a vypíná. Pojď. Zkusíme přežít.“
Protlačit se dvířky zapřenými židlí byl zážitek ze zlého snu. „Uf, já jsem tlustá!“ naříkala Itulil.
„Houby,“ zafuněl Etris a zatlačil jí do zad. Vlastně o něco níž. Normálně by se mu tohle docela zamlouvalo. „Žiješ?“
„Jo. Lez, pomůžu ti.“
Etris se protáhl mezi nohama židle, hmátl po svém improvizovaném nástroji a prudkým švihem vykopl židli zpátky do potemnělé, výhrůžně blikající haly. Druhé dveře už zvládli snáz.
„Začínám si zvykat,“ ušklíbla se Itulil. „Ale z těch šprušliček asi sletím, kamaráde.“
„Lez první. Chytím tě.“
„A co je nahoře, hm? Tirytři?“
„Uvidíme.“
V chodbě nahoře bylo ticho. Etris začichal. Kouř. Itulil stála vedle něj a vyhlížela zplihle a zmoženě. Povzbudivě na ni kývl a sehnul se zpět do šachty. Vypáčil ocelovou nohou od židle pár zrezavělých skob a pustil se do rozbíjení zdi kolem vzniklých otvorů po vyrvaných kusech cihel či starého betonu. Šlo to docela dobře, jenže pomalu. Takhle šachtu zavalím tak za týden, odhadl otráveně. Vtom ho Itulil objala kolem pasu a vytáhla do chodby.
„Co je?“
Za ženou se objevil mohutný domorodec a v podpaží svíral cosi důvěrně známého. Balíček dynamitu.
„To bude účinnější,“ prohlásil hromotluk. „Běžte tudy! Východ na prostřední střechu je volný.“
„A ty?“ zamračil se Etris.
„Udělal jsi už dost,“ řekl domorodec. „Dohoním vás.“
„Hodně štěstí, Borame,“ vyhrkla Itulil, chytila Etrise za ruku a postrčila ho směrem k problematické záchraně. Klusali, jak jim jen plíce a unavené svaly dovolily.
„On přesně věděl, co jsme provedli, a oč se snažím,“ supěl Etris.
„Jo,“ dýchala Itulil. „Je to šéfův bratr. Jsou hrozně chytří...“
Výbuch otřásl celou chodbou, všude popraskaly lesklé nátěry stěn i omítka pod nimi, tenký plastový povlak stropu se v cárech snášel dolů, dveře se draly ze zárubní. Světlo blikalo, až zhaslo, běželi téměř poslepu, jen místy pronikalo světlíky namodralé šero. Konečně východ! Octli se na zprohýbané plechové střeše.
„K zemi!“ houkl Etris a strhl ženu dolů k sobě. Leželi na břiše a pozorovali, jak se kolem budovy rojí pásová obrněná vozidla tirytrů.
„Dupete jako krávy,“ ozval se mrzutý hlásek zpod stříšky větráku. Vykoukla odtud drobná dívčí tvářička. Holka, kterou neznám, užasl Etris. Ta není z lodi!
„Kdo ty jsi?“ vyhrkl.
„Henni,“ představila se dívka. „Čekám tady na Borama. Neviděli jste ho?“
„Měl by být kousek za námi,“ odpověděla Itulil. „Víš, tady Etris vyřadil elektrárnu a Boram zas vyhodil do vzduchu přístupovou cestu...“
„A tirytři mají po srandě,“ radovala se Henni. „Aspoň tady na letišti,“ dodala střízlivě. „Jenže kde ten chlap vězí?“
Dveře třeskly a na střechu vyběhl Boram, ještě černější než obyčejně, špinavý, v roztrhané haleně, se šrámem na čele. Pistoli držel za hlaveň. „Dolů!“ zařval. „Ukradneme si tank... Jsou za mnou, nemám náboje!“
Etris ani nevěděl, jak zdolali ty čtyři metry výškového rozdílu. Prostě se nějak ze střechy skulili. Bylo to jako ve snu nebo ve filmu. Pod stříškou, která v těch místech zlehka přečnívala, stálo opuštěné vozidlo. Zdálo se opuštěné. Řidič tirytr totiž ležel na zemi a cosi montoval na pásu.
Boram se přihnal k vozu, nedbal štěkotu samopalů odkudsi zleva, ani zeleného paprsku, který prolétl vzduchem těsně u jeho hlavy. Henni ho bez dechu dohnala a ukázala na ležícího tirytra, jenž se právě začal rozhlížel, proč tolik střílení. Itulil se rozběhla k vozu z druhé strany a zaječela z plných plic. Opravář pásu se otočil za ní, a vtom ho Boram sekl pažbou své prázdné pistole do málo chráněného místa na krku, kde mají tirytři napojeno ovládání hybnosti trupu a končetin na řídící centrum v hlavě. Málem jako u lidí. Dílo zkázy Boram dokončil těžkou botou. To už Itulil lezla do kabiny a spouštěla motor. Etris vysadil Henni nahoru, vyšvihl se k ní. Boram naskočil poslední a usadil se u řízení.
To byla jízda! Itulil nedbala divokých poskoků a drncání vozidla na půdě rozbité výbuchy a našla pod sedadly zbraně. Hbitě je spolu s Etrisem připravili ke střelbě, ale s údivem zjistili, že je nepotřebují. Nikdo je nepronásledoval. Boram zvolnil tempo a zatvářil se zaraženě. „Tomu nerozumím,“ vyjádřil se.
„Jde jim o barák, na nás kašlou,“ objasnila mu Itulil.
„Na tohle autíčko taky?“ optal se Etris.
„Za moc nestojí. Je to kraksna,“ mínil Boram. „Naštve je, až přijdou na tu elektrárnu. Že je vyřazená a že k ní nemůžou!“
„Nenaštve,“ odporovala mu Itulil. „Sednou si a budou dumat. Oni nejsou jako my.“
„Někdy si říkám, že jsou v lecčem jako my,“ vzdychl Boram.
„Zpomal, Borame,“ zaprosila Itulil. „Jsem už tak dost omlácená!“
Etris ji jemně chytil kolem pasu a opřel si její hlavu o rameno. Nic proti tomu neměla. Boram na ně jen mrkl a zasmál se. Tak tenhle člověk se mi líbí, přestože je to muž a ne hezká holka... Zamířil k opuštěné osadě na Haldách. Tam se asi sejdou všichni uprchlíci. Ženské s dětmi a doprovodem už by měly být na místě. Jestli se tunel někde nepropadl, to by byl ovšem průšvih!
Necelý kilometr od Hald narazili na skupinu tří mladíků a dvou žen z lodi, střežící východ z tajné chodby, skrytý v trnitém křoví.
„Ještě nechceme tunel zasypat,“ vysvětlil Boramovi Xar. „Co když tudy ještě někdo projde?“
„Je to risk,“ zamračil se Boram. „Máte dost nábojů? Děcka už jsou doma?“
„Jo. Holky dávají do pořádku domky. Pár jich rozebrali Gumáci. Nebo možná Fiar...“
„Monsi se neobjevil?“ přerušil mladíka Boram. Odpovědělo mu trojí zavrtění hlavou. „Nikdo další z kosmodromu kolem vás nešel?“ Další zavrtění.
„Nemá smysl vracet se tam, Borame,“ řekl Etris. „Tirytři nás chtějí vyhnat, ne povraždit.“
„Jenže naši měli zbraně a použili je,“ zahučel Boram. „Tys toho moc neviděl, ale ve velké hale to byl pěknej masakr! Ty vaše lasery jsou ohromně účinné. Dokonce i proti tirytrům.“
„Nemá to smysl, Borame,“ prohlásila pevně Itulil. „Monsi tu není, takže ty jsi teď náčelník. Prozatím. Tudíž nesmíš riskovat.“
Boram sklonil hlavu. Měla pravdu. Kruci, ta ženská řekla pravdu. „Jedeme,“ zavelel si polohlasně. Na Haldy.
Harja bezmocně spustila ruku s pistolí. Podařilo se jí znehybnit jednu tirytrovu paži, ale ta druhá stačila. Blížil se k ní, zvolna a neúprosně, její střelbu ignoroval. Ustupovala, až se zády dotkla stěny. Vytáhl svou vlastní zbraň. Paprskovou. Byla seřízena na nejvyšší intenzitu, a to dívka pochopila, až když jí paprsek podťal nohy. Nedívala se tam dolů, prostě klesla a cítila, jak jí z přetržených tepen uniká krev.
„Cha-cha,“ udělal tirytr. On z toho má potěšení, uvědomila si Harja, než se jí vědomí zakalilo. Neviděla už, jak se na tirytra zezadu vrhá člověk ozbrojený obyčejnou tyčí, kterou kdesi urval z rozbitého zábradlí, jak tirytrovi zaklesl svou primitivní zbraň pod bradu a prudce zapáčil s kolenem vraženým do kovových zad. V tirytrově šíji to křuplo a jeho tělo znehybnělo. Andrex se sklonil k dívce. Byla mrtvá, to věděl hned, stačil jediný pohled na to, co zbylo z jejích stehen. Vzal si její pistoli, tyč si nesl v podpaží. Vykročil, v hlavě nenávist a pomstu.
Elmina se krčila za řadou jídelních syntetizátorů a zděšeně sledovala Steše. Měl cizí, nepřítomný pohled. Střežil tuhle místnost. Po lidech, kteří se pokusili vstoupit a skrýt se zde před nepřáteli, střílel. O ní zatím nevěděl. Oni ho zničili, zoufala si Elmina. Zničili mu mozek a nandali do hlavy kdovíjaké elektronické harampádí. Zločinci! Vrazi! Měla svou pistoli v ruce, mohla ho zabít. Jednou ranou zezadu. Mířit uměla dobře. Ale tak se jí nechtělo! Co když je to pořád Steš, jenom nějak zdrogovaný nebo ovládaný nějakou zevní elektrodou, která se dá odstranit? Co když ho zabiju a pak zjistím, že nebyl zmrzačený napořád, no, co pak? Abych se šla utopit. Nebo spíš usmažit na slunce...
Zrak jí padl na šňůry, obyčejné šňůry vedoucí od zásuvek ve zdi k syntetizátorům. Opatrně se po jedné natáhla. Steš k ní byl otočen zády, nic nezaslechl. Na chodbě cosi bouchalo, ozývaly se syčivé zvuky. Elmina se zmocnila další šňůry. Tak. Musím ho přiškrtit. Dost, aby zvadl, ale ne úplně! Uf. Vstala. Krok, dva, už byla těsně za tím chudákem tirytřím otrokem. Nestačil zareagovat. Hodila mu šňůru kolem krku, prudce utáhla a škrtila, co to šlo. Měl víc síly než ona, byla to dřina, ale konečně ochabl a začal se hroutit. Povolila šňůru. Sláva. Dýchá. Chroptí. Rychle mu svázala ruce za zády, pak kotníky. To už se zase probíral a řádně sebou škubal, ve tváři zuřivý škleb.
„Steši,“ zašeptala nešťastně, „co to s tebou provedli! Já jsem přece Elmina, nevzpomínáš si?“
„Elmina...“ zachrčel, ale jeho výraz se nezměnil. Nadechl se, chystal se zařvat a přivolat své pány. Nacpala mu do pusy kus nepovedeného pečiva, který tu na horní desce syntetizátoru asi zanechal nějaký nešika mlsout, jenž neuměl přístroji vysvětlil, co chce. Jako roubík docela postačilo.
„Jen se neudav,“ varovala svého zajatce. Tak, zatáhnu ho tady dozadu a vykouknu ven, co se děje. Nějak to tam ztichlo... Ukryla svázanou oběť a vyhlédla do chodby. Nic. Klid. Opatrně vyšla ven. Kde asi jsou naši? Zamířila ke hlavní hale. Potkala tirytra a střelila ho do hlavy. Zapotácel se, ale jeho ruka se trhaně sunula ke zbrani, jež mu vypadla na zem. Elmina ho střelila do krku. To bylo to pravé. Padl na podlahu a už se nepohnul. Vzala si jeho pistoli. Její sebevědomí náramně vzrostlo. Blížila se k hale a slyšela výbuchy, kolem nohou se jí vinuly pramínky dýmu. Bitva pokračuje, jsem voják, rozhodla se.
Fiar zastavil své vozidlo a shora shlížel na dvě pocuchané, zubožené postavy. Vypadal dost směšně s těmi malými lysinkami ve světlé srsti nad čelem, ale z utržených zranění se zjevně už zotavil. „Prcháte, zbabělci?“ zahulákal. „To jsi ty, Monsi? A s tebou je člověk! Zachraňujete si kůži?“
„Nemá to cenu, Fiare,“ řekl Monsi a přejel si hřbetem ruky po čele, odřeném od sítě. „Ten barák je už jejich. Mají přesilu, nemáme na ně.“
„Ať žijou ztracené boje!“ zařval Fiar. „Běžte se schovat, chudáci! Já si to nenechám ujít!“
„Kruci,“ sykl Monsi se zaťatými zuby. „Nemáš pravdu, ty pitomče!“ A už se drápal nahoru do kabiny Fiarova obrněnce. Mart s povzdechem přijal nabízenou ruku řidiče a přitáhl se k němu.
Fiar mu s úšklebkem podal samopal. „S tím asi umíš zacházet, co?“
„Jo,“ odvětil Mart stručně.
„Monsi ti cestou vysvětlí, kde jsou tirytři zranitelní,“ dodal Fiar vážně. A řítili se ke kosmodromu, do smrtelného nebezpečí, šílenou rychlostí, při níž rozvrzané vozidlo neustále hrozilo rozpadnutím.
Fiarovy podomácku vyrobené granáty měly velikost kokosového ořechu (kdeže zůstaly kokosové ořechy!) a neuvěřitelnou účinnost. Menší vozy tirytrů ničily spolehlivě i s posádkou.
„Ty jsi talent!“ zařval Monsi Fiarovi do ucha. Ten si hrdě zabušil pěstí do prsou. „Čtu správný příručky! Nejsem negramotnej, chytráku!“ Hrábl do bedničky za sedadly, vylovil další ze svých ořechů a hodil. Obrněnce tirytrů zasáhl s naprostou přesností. Dva členové posádky se zachránili skokem do písku. Mart se sevřenými rty zamířil a podle Monsiho instruktáže je oba skosil střelou do krku.
„Není k zahození, ten tvůj člověk,“ poznamenal Fiar.
„Nekecej a jeď,“ zavrčel Monsi.
Než dorazili ke hlavní bráně, způsobili tirytrům značné škody. Ten hlouček před vchodem na ně byl tudíž parádně nažhavený. Jestli tirytři něco nesnášejí, tak to jsou ztráty na technice.
„Vem granát a hoď,“ houkl Fiar.
Monsi hmátl do bedničky. „Poslední,“ uchechtl se. „Měls to spočítaný. Perfektně!“ Manipulace s granátem byla prajednoduchá. „Ještě blíž,“ pobízel Monsi řidiče. „Kruci, neboj se těch paprsků! Ty nechceš padnout v boji, hrdino?“
Fiar vztekle zamručel a nabral nejvyšší rychlost. Monsi odhadl vzdálenost a hodil. Výbuch rozmetal tirytry před vchodem a vyhodil do povětří větší část dvojitých dveří. Vjeli přímo do vstupní haly.
„Tak,“ řekl Fiar. „A jde se na věc.“
Nabrali si zbraní a střeliva, co unesli, Fiar a Monsi se nevzdali ani kuší se šípy, a zdálo se, jako by je náklad vůbec netížil. Bojovníci, pomyslel si Mart.
„No a co jsi ty?“ Monsi snad jeho myšlenku slyšel. „Máš na to taky jméno!“
Ach, on zná antického boha války! Vzdělanec! Není ho vážně škoda? Tenhle kluk by neměl zemřít... Proč jsme sem přišli zemřít?
„Protože by nás jinak nebavilo žít,“ odpověděl mu tentokrát Fiar.
Běželi tím směrem, odkud se ozývala střelba a výbuchy, po kolena v barevném dýmu. Že by se tímhle způsobem odpařovaly nátěry? Co když je to jedovaté, znepokojoval se Mart, ale neměl na delší úvahy čas. Na první křižovatce chodeb narazili na tirytry. Mart zaostával za dlouhýma nohama svých společníků, a tak měl možnost pozorovat, jak bojují. Byli strašní. Předčili tirytry rychlostí i brutalitou. Stříleli a lámali kovové krky ručně, dupali po bezmocných, ochrnutých tělech, běsnili tak, že se dva či tři nepřátelé raději dali na útěk. Mart doběhl na bojiště, když už nebylo s kým bojovat. Budu muset přidat do kroku, rozhodl se pevně. Což okamžitě udělal. Ti dva byli strašní i ve všech dalších střetnutích s nepřáteli a on se poctivě snažil být strašný jako oni. Nejspíš se mu docela dařilo. Zaznamenal pochvalné myšlenky Monsiho i toho blonďatého zuřivce. Konečně chápal. Muži se v boji nedorozumívají slovy! Patřím k nim, k těm divokým mutantům, jsem jako oni, zatraceně!
Itoro o trojici šílených bojovníků věděl dlouho před tím, než se probili do hlavní haly. Opět jsem Monsiho podcenil, říkal si. Hlavně jsem zapomněl, že šedáš se neřídí rozumem. A teď ho tady mám, a je to silný, dobře ozbrojený chlap a má spoustu zkušeností z dřívějších válek... Itoro vstal z křesla, v němž seděl jen proto, že v něm sedávali lidští velitelé, a on chtěl setřít jejich otisky. Vůbec si neuvědomoval, jak lidsky uvažuje. Vyrazil do haly. Vyšel na ochoz. Trojice příchozích znamenala pro umdlévající obránce kosmodromu ohromnou posilu. V obrovské místnosti, jež se nyní zdála ještě větší, když většina nábytku a zařízení ležela v troskách na podlaze, znovu zhoustla střelba, znovu se ozval praskot ničeného nábytku a křik, plastové obložení stěn se boulilo žárem, na podlaze hořely ohníčky v místech, kam dopadl paprsek, jenž nezasáhl cíl. Itoro stál zpola ukryt za sloupem. Ďáblové, napadl ho prastarý výraz, jemuž až dosud nerozuměl. Teď už věděl. Ten výraz byl určen pro ty tři, kteří sem vpadli s planoucíma očima a zbraněmi dychtícími bořit, lámat a pálit.
„Dost!“ vykřikl s nejvyšší intenzitou, jíž byl jeho hlas schopen. Všichni tirytři strnuli na místech a zvedli hlavy.
„Stát!“ křikl Monsi a jeho malé, různorodé vojsko znehybnělo.
„Domluvme se,“ řekl Itoro. „Fiar a Monsi sem přišli zemřít, to je mi jasné, a vidím, že zničí spoustu mých tirytrů. Budete poraženi, organičtí pozemšťané, to by zase mělo být jasné vám...“
„Jak se tedy dohodneme?“ zeptal se Monsi. Loupl očima po Fiarovi. Tomu se vývoj situace nezamlouvá, ale Mart pevně svírá jeho pravý loket. A Mart ho udrží.
„Vezměte si své raněné a svůj majetek, své zbraně a zásoby a tolik vozidel, kolik potřebujete k odvezení toho všeho. Nebo kolik uřídíte.“ V Itorově hlase zněl úsměšek, i když se nemohl projevit na jeho tváři.
„Náhradní baterie. Dvě pro každý vůz,“ řekl Monsi. „Ke zbraním střelivo. Knihy, tirytře, vy je stejně nechcete...“
„Souhlasím. Raněné nakládejte na malé vozíky, vyjíždějte západní branou, tam není rozbitá rampa.“
„A já budu Itorovi držet u krku pistoli, dokud to všechno nezvládnete,“ navrhl Fiar.
„Ty ne, Fiare,“ odmítl ho Monsi. „Halod. Je klidnější a nebude dělat hlouposti.“
„Haloda znám,“ kývl Itoro. „Můžeš vylézt sem ke mně. Nemám v úmyslu rušit tenhle slib.“
„A jiný? Cesta do Neogeie?“ ozval se Mart.
„Mimo kosmodrom jste nám lhostejní,“ prohlásil Itoro. „Tirytři, oznamte našim, co jsme právě ujednali. Nikdo nesmí selhat!“
„Nikdo neselže,“ odvětili tirytři sborem.
Jeden už selhal, pomyslel si Monsi, a ty o tom víš, Itoro... No nevadí. Do práce. Není toho právě málo!
Lenna měla z větráku vystrčenou jen ruku s pistolí a jedno oko (nebylo by špatné mít oči na šťopkách jako hlemýžď... Ach jo, jenže kde zůstali hlemýždi...) a pálila po všem, co se v chodbě hnulo a bylo to černé a kovově lesklé. Nemělo to smysl, což dobře věděla, ale zmocnilo se jí bojové šílenství.
Pak jí došly náboje a chvíli nato i baterie pro paprsek. Konec. Ještě jednoho tirytra praštím pažbou pistole přes krk, plánovala si. Potom mě zabijí. Doufám, že to bude rychlé. Tirytři se obezřetně blížili z obou stran. Čekali zradu. Pch. Ráda bych, vy hoši plechoví, moc ráda, ale nemám na to prostředky...
Těsně u jejího větráku, kam se nyní zasunula hlouběji, se zastavili. „Vylez,“ promluvil jeden z nich. „Máme příměří. Náš šéf se dohodl s vaším. Všichni organičtí pozemšťané opustí budovu kosmodromu západní branou.“
„Já vám nevěřím,“ řekla a zahanbeně zjistila, že to zní jako vzlyk.
„Máš ještě náboje?“ zeptal se tirytr. Ironicky. Fakt, posmíval se.
„Nemám,“ odvětila pravdivě.
„Tak lez, nebo tě vytáhneme. Nebude to pohodlné. Odřeš se.“
„Jo,“ broukla mrzutě. „Už se soukám.“
Nejspíš jí nelhali. „Můžeš se podívat do haly,“ navrhl jí tirytr s poškrábanou hrudí a ožehlou levou polovinou hlavy. Což si jistě snadno opraví. „Váš šéf tam rozděluje úkoly všem zdravým. A ty vypadáš dost schopně.“
„Jsem všeho schopná,“ prohlásila a popotáhla nosem. Na shánění kapesníku v tom fofru tirytřího útoku pochopitelně nepomyslela.
„Sklad textilu máš za těmihle dveřmi,“ řekl jiný tirytr a zablikal oranžovýma očima. Kruci, tenhle je nějaký jiný, usoudila Lenna a vešla do skladu, kde se v klidu převlékla do volných šedášských šatů a našla pár kapesníků o velikosti plíny. Páni, plínky! Vzpomínala, jak vypadá mimino. Normální, lidské... Ani nevím.
„Tak pojď,“ vybídl ji ten jiný tirytr. Přemítala, kdo vlastně je náš šéf.
V chodbách příšerně páchly žárem rozteklé plasty, bylo tu horko, čmoud, ale ticho. Žádné střílení. Příměří. Lenna cítila, jak z ní spadlo napětí, a začaly se jí podlamovat nohy. Vstoupila do haly dveřmi vybouranými i s kusem stěny jakýmsi pořádným výbuchem. Uprostřed doutnajících trosek rozbitého nábytku stál Monsi a rozděloval úkoly šedášům i lidem. Kdosi právě odvážel vozík se dvěma raněnými, šedým mladíkem, aha, to je ten od počítačů a má jen ovázané koleno, a Daneou z lodi. Za clonou dýmu zahlédla Andrexe, který se opíral do dalšího vozíku, naloženého knihami. Udělala dva kroky, Monsi se k ní otočil, a vtom jí nohy definitivně vypověděly službu. Monsi skočil a zachytil ji do náručí.
„Omdlíš?“ zvídal, zkoumaje její tvář.
„N-ne,“ vydechla. „Prostě jsem střílela a bojovala, došly mi náboje, a potom baterie, a oni šli ke mně... A pak... Příměří.“
„Právě včas. Nerad bych tě ztratil.“
Nerad by mě ztratil? Hm! „Pusť mě. Už to zvládnu.“
„Nejsi tak těžká. A žádná práce na tebe nezbyla.“ Tvářil se, jako by se mu celkem líbilo držet ji.
„Cože? Víš, kolik je ve skladech šatů? Přikrývek? Kůží?“
„No tohle!“ Postavil ji. Měřil si ji s obdivem. „Na to musela přijít ženská! Fajn, Lenno. Dej se do toho. Támhle Mart veze poslední zbraně, předá ti vozík.“
„Doprovodím ji,“ křikl Mart. „Tohle je všecko, ty větší kanóny nám nedají.“
„Pochopitelně,“ kývl Monsi. „Tak se ujmi textilu!“
Itoro nahoře na galerii se zachechtal. „Vaše starosti bych nechtěl mít!“
„Jednou tě stáhnu z kůže,“ slíbil mu Fiar, jenž vlekl na zádech pytel potravin. Beztak pro svou potřebu, ale dnes mu to nikdo nezazlíval. „A pořídím si z ní dobrý boty!“
„Budu se těšit na příští setkání,“ pronesl zdvořile tirytr.
Lenna objevila, že sice stojí, ale opírá se Monsimu o hruď. Nedělala to schválně, prostě to bylo příjemné. S tím vším, co o něm věděla. Chlap, který nemá chybu. Vlastně jen jedinou; nechce mě... Odtrhla se, a jak mu letmo pohlédla do obličeje, spatřila na něm stejné zklamání, jaké právě cítila sama. Hmm...
Cestou do skladu div neposkakovala.
Jeli pohodlně. Jak Itoro správně předpokládal, Monsi považoval za zbytečné brát si příliš mnoho vozidel, když neměli kde dobít baterie. Itoro vyprovázel vyhnance až za bránu. Kdyby uměl dýchat, nejspíš by si oddechl. Zabránil mnohým škodám, a zaručeně ne malým. A nepřišel skoro o nic. Trochu lehkých zbraní, pár vozů... To oželíme. Jen jeďte, vy organičtí pozemšťané, já vám ještě i zamávám. Nepředstavujete sílu, schopnou vzdorovat tirytrům. Žijte si na svých Haldách, klidně si tvořte novou civilizaci z ničeho, nám se nikdy nevyrovnáte, máte za námi tisícileté zpoždění. V elektronickém mozku se mu vynořila myšlenka, kterou až dosud potlačoval, neboť si ji nemohl dovolit. Mareo.
Na Haldách to nebylo špatné. Podlouhlé kopce, vzniklé kdysi ze starých skládek odpadků, tvořily přirozenou hradbu osady, jejich úbočí byla díky hnojivu rozkládajících se odpadků úrodná a vhodná k pěstování zeleniny a nízkého obilí. Nikdo z lidí nebyl schopen určit, ze kterého druhu obilí se ty plodné a odolné rostlinky vyvinuly, ale pečivo z hrubé tmavé mouky chutnalo všem.
Teď byla úroda slabá; co se šedáši usadili na kosmodromu, málokdy si našli čas zajet sem a zalít políčka. Domky, i ty, které nechali nejrůznější vetřelci a zlodějíčci na pokoji, zchátraly a z vnitřního zařízení zbyly trosky. Ženy (domorodky i ty z lodi, teď už prostě ženy) se věnovaly úklidu a zuboženým záhonkům, muži opravám příbytků, lůžek, stolů a lavic, a také obnovení primitivního poplašného systému.
Před kým nás má varovat, přemítal Boram. Fiar by přišel s kraválem, Gumáci vyhynuli a těch pár, co se snad mohlo zachránit při požáru, se ještě teď třese strachy někde v bažinách nebo v trní. A před tirytry nás neochrání nic. Zvonečky na šňůrkách, natažených ve výši kolen kolem celých Hald, nás upozorní leda na zbloudilého yanta. Hm, proti tirytrům nemáme šanci. Je to ponižující. A ještě víc ponižující je to, že tirytry vůbec nenapadne na nás zaútočit. Organičtí pozemšťané, pf. Zní to jako nadávka! Zarazil do země sloupek budoucí ohrady a ohlédl se. Henni s Elminou, obě v širokých rákosových kloboucích, lezly po čtyřech po záhonku a trpělivě vytrhávaly plevel. Viděl je zezadu, a byl to pohled, který mu hned spravil náladu.
„Ss,“ udělal na něj Xar, který odvíjel u vedlejšího sloupku drátěné pletivo. „Ať ti nevypadnou oči!“
Henni se vkleče otočila, uchichtla se a naschvál zavrtěla zadečkem. Potvora! Boram polkl a rázným krokem se vydal pro další sloupky. Chvíli provokuje, pak je z ní zas ta nejlepší kamarádka, a večer dělá drahoty. Ne a ne! Vykašlat se na to! Není tady snad dost ochotných děvčat?
Monsi kopal o kus dál hlubší jámu, základ opevnění. Materiál na stavbu pevnosti teď hoši shánějí po celém širém okolí. Prolézají strže a pukliny a hledají velké kusy kovu, pevných plastů, plechů, i pořádné kamení a cihly. Ani gumou nepohrdneme. Nevím, jestli je to dobře, ale poslal jsem s nimi Steše. Snad se zase naučí mlu-vit... A neodejdu odtud, dokud nebude můj kmen aspoň trochu v bezpečí. Lidé z lodi budou muset počkat. Nerad bych je pouštěl samotné na dalekou cestu do Neogeie. Mohli by zabloudit. Neumějí si doplnit zásoby lovem. Zauvažoval už posté, proč nechce, aby lidé vyhynuli. Proč vlastně? Jim na nás nezáleží. Jsme pro ně napůl zvířata, podřadní mutanti... Vztek zrychlil tempo jeho práce. Kopal a vyhazoval sypkou hlínu za sebe.
„Lepší než bagr,“ ozvalo se za ním hebce. Lenna byla celá hebká pod tím kloboukem se širokánskou střechou, hebká a sladká. Podala mu hrnek vody. „Opravdu tě slunce nepálí?“
Prohlížela si ho důkladně, až z toho zrozpačitěl. Měl na sobě jenom šortky. Mohla vidět, kam až mu sahá srst na zádech, před chvilkou, kdy byl sehnutý nad prací, mohla pozorovat černý tuhý porost, ztrácející se pod opaskem, a teď, když stál proti ní, měla dokonalý přehled o houští na jeho hrudi. Tohle všechno lidé přičtou našemu dědictví po zvířecích předcích. Lidé, kteří znají pověsti o Haktescích a jejich báječné hře...
Sami lidé, pokud nejsou úplně holí, si každý chloupek na těle vyholují, vytrhávají, vypalují a tak podobně. Jedině vlasy, řasy a obočí u nich obstojí. Ovšem ne takové obočí, jaké máme my.
„Proč se díváš tak zoufale?“ zajímala se Lenna.
Mávl rukou. Jak jí to vysvětlit? „Příště se obleču,“ řekl jen.
Přejela mu dlaní po rameně. Ucukl a zamračil se. No tak ne, vzdychla. „Kvůli mně nemusíš,“ vyhrkla uraženě. „Jen mě napadlo, že máš třeba žízeň.“
„Měl jsem. Dík. Spěchám s tím. Honím kluky i sebe, abychom opevnění dokončili co nejdřív. Pak vyrazíme na cestu. Tohle je můj kmen, a mně záleží na jeho bezpečnosti...“
„Nikdo z nás proti tvému rozhodnutí ani nešpetl,“ pravila důstojně. „Ostatně mně se tady docela líbí. A nemusíš se na mě mračit. Když jsem ti protivná, půjdu pryč.“ Obrátila se a chystala se k odchodu. Chytil ji za ruku.
„Nechtěl jsem tě urazit!“ Držel ji pevně, čekal, že se bude škubat, jenže ona se nebránila, a tak ji jeho nedostatečně korigovaná síla přitahovala blíž a blíž, a když byla dívka úplně blízko, objala ho kolem krku, stoupla si na špičky a políbila ho. Je to tak zvláštní, pomyslel si. Je to tak jiné, jiné... Pak chvilku nemyslel. Pak oba nabrali dech.
„Tohle by mohlo být ono,“ zašeptala Lenna.
„Co jako?“ Pomrkával. Byla pořád hrozně blízko.
„No, mezi námi dvěma. Necítíš to?“
„Cítím, že voníš.“ Což se mi běžně nestává, dodal v duchu, ale to ty nemusíš vědět, dívko přelétavá, stejná jako ty ostatní z lodi, a nevykládej mi, že taková nejsi!
„Ty mně taky,“ řekla.
Zarazil se. Po těch hodinách práce na slunci? „Lenno,“ začal káravě.
„Tím se to pozná,“ prohlásila autoritativně. „Já jsem biolog, víš, co to znamená?“
„Jo. Tuším,“ odsekl.
„Neříkej mi, že umíš číst,“ sykla varovně. „Vím o tom. Jsem biolog a vím toho spoustu o těsné souvislosti čichových vjemů se sexuální přitažlivostí.“
Monsi se prudce narovnal, zdálo se jí, že trošinku zbledl. „Nech mě na pokoji, krásko!“ Chopil se pohozené lopaty a jal se zuřivě vyhazovat zeminu z jámy.
„Jsi šeredná, nafoukaná obluda!“ zavolala Lenna šeptem.
Dalo se do deště, a přestože byla půlnoc, všechny děti vyběhly z domků a poskakovaly s pusami otevřenými dokořán, aby laply pár kapek dřív, než dopadnou na zem.
„Bezvadná atrakce,“ poznamenal se smíchem Etris. Itulil se k němu přitiskla, v úzkých dveřích to ani jinak nešlo, a spolu s ním se dívala, jak hezky prší.
„Déšť je tady vzácný,“ zašeptala. „Není to krása?“
„Je,“ souhlasil. „Jsem rád, žes mě vzbudila.“
„Probudily by tě děti. Vždycky začnou vřískat.“
Déšť trval té noci nezvykle dlouho, až se děti unavily a šly zase spát. Osada ztichla. Etris se s blaženým vzdechem natáhl na své lůžko. Itulil postávala uprostřed chatky, jako by na něco zapomněla.
„Nad čím váháš?“ podivil se. „Pojď přece ke mně.“
„Ty vážně chceš?“
„Já chci pořád,“ zasmál se. „No tak. Neváhej!“
„Líbím se ti? Proti vašim ženám jsme ošklivé...“ Přisedla si na kraj lůžka. Etris jí položil hlavu do klína.
„To je složitější. Aspoň teda se mnou. Já si nejdřív všiml, že jsi bezvadná ženská, a pak ses mi začala líbit. No jo, tak nevěř. Rád střídám holky, ale zrovna teď je mi moc hezky tady s tebou.“
Opevnění bylo téměř dokončeno a leckdo v osadě, kde se původní obyvatelstvo promísilo s příchozími z hvězd, to viděl moc nerad. Etris v nestřežených okamžicích klel. Mart se chmuřil. Elmina se ohlížela po těch urostlých mládencích a vzpomínala, s kým si to ještě nevyzkoušela, a Lenna sváděla zarudlé oči na zánět spojivek.
Henni řekla Boramovi, že se jí bude stýskat, ale aspoň už nebude muset žárlit na ty lidské krasavice.
„Ty? Žárlit?“ Plácl ji jemně přes sukni. „Snad ne kvůli mně? Tomu chudákovi, co ho jenom taháš za nos? Kvůli tomu blbečkovi, co vůbec nevyužil situace a nezačal si nic ani s jedinou z těch veselých holek?“
„Tys to vážně ani nezkusil?“
„Ne,“ odsekl. „Nedostal jsem zkrátka chuť. Mám v hlavě Henni, a ta mrňavá potvora tam zabírá moc místa.“
„Tak si mě vem!“ vyhrkla.
„Co? Jak, vem?“
„Jak chceš. Třeba hned. Když ty se dáš tak snadno odradit...“ Zvedla k němu oči neviňátka. Je to potvora, uzavřel Boram své úvahy, načež ji chytil a odnesl do své chatky. A už se nedal odradit.
Najednou bylo všechno hotovo, připraveno, sbaleno a sedm vozů vyrazilo na cestu. Loučení bylo plačtivější než noční déšť a smutnější než soumrak zbloudilých poutníků v poušti.
A pak... Cesta. Je jako všechny cesty, docela stejná. Jsi na pusté pláni, nabereš směr, třeba na severozápad, a jdeš nebo jedeš, bez cíle nebo za vzdáleným cílem, leckdy za cílem, který tě vůbec neláká. Vyhýbáš se stržím, z nichž místy stoupá dým a v hloubce tam cosi zlobně bublá, a hlídáš si slunce, ranní oranžové hřejivé slunce, bílé rozpálené polední slunce, i to rudě žhnoucí večerní, protože ono ti ukazuje směr. Za noci se prý dá orientovat podle hvězd, ale hvězdám nevěřím, přemítal Monsi, mrkají na mě jako ženy, tváří se, že jsou blízko, a přitom se ukrývají v mrazivých propastech lhostejnosti.
Díval se ze svého vozu na svou, dobře známou, jednotvárnou krajinu, v níž každá nezvyklá nerovnost, vše, co se na pohled zdálo zajímavé, může znamenat smrtelné nebezpečí, a cítil, že ten kraj je smutný. Jako já. Jedeme správně, máme slušný čas. Zítra se přiblížíme ke Starým Hradbám, k jejich nejzápadnější části, a nastane nejhorší část cesty. Z jedné strany se musíme spolehnout na dobrou vůli či lhostejnost tirytrů, z druhé na laskavost bažin, které nám poskytnou alespoň tři metry houpavé půdy a nevtáhnou nás do svých nenasytných útrob. Ne že by to tam nebylo poučné. Močály už zhltaly tolik věcí, strojů, vozů i živých tvorů, octli bychom se ve velmi různorodé společnosti, ale naneštěstí člověk i šedáš mají v plicích jen omezenou zásobu vzduchu, která jim nedá dostatek času na důkladnější prozkoumání obsahu husté černé vody.
První vozidlo zastavilo. Monsi se s přivřenými víčky zahleděl dopředu. Aha, Etris. Teď vystoupil. Obhlíží si okolí. V pořádku. Nízké ostnaté keříky s růžovými květy za potměšilou hradbou trnů. Nic nezvyklého. Monsi dojel k prvnímu vozu. „Máš dost?“ zeptal se přátelsky.
„Slunce je veliké a červené,“ řekl Etris. „Plachtu jsem stáhl už před hodinou. Tohle slunce už nevraždí... Bude noc.“
„Mluvíš jako šedáš.“ Monsi se rozhlédl. „Postavíme stany. Tohle je dobré místo.“
„Jednou se podívám do pásma sopek,“ zasnil se Etris. „Aspoň na kraj.“
„Z Neogeie je tam daleko,“ namítl Monsi.
„Nezůstanu v Neogei. Nic mě tam netáhne.“
„Tak proč...“
„Jedu s vámi? Ze stejného důvodu jako ty. Záleží mi na mém kmeni. A vrátím se s tebou.“
„Kvůli Itulil?“ zeptal se Monsi. V ústech a hrdle měl trochu slano.
„Nejenom. Jak říká Mart, naděje Země je tady. Na Haldách a tak, víš?“
Monsi zamrkal tuhými řasami. „No... Postavíme stany a pak ti něco povím.“
„Povídej,“ vybídl ho Etris, když už seděli mezi stany u ohně ze suchých větviček a jen tak pro chuť si opékali chlebové kuličky navlečené na drátě.
Monsi se ošil a nejistě se ohlédl na Lennu. „Nechtěl jsem, abys to slyšela,“ prohlásil upřímně.
„Můžu jít pryč,“ urazila se.
„Ne, to ne. Ale je to tak ošklivá historie, Lenno. Až to dovykládám, odsednete si a nakrčíte nosy.“
„Proč ty si pořád myslíš, že jsem blbá!“ Lenně přelétl po tváři stín plamene a udělal z jejích očí něco víc, než jen půvabný doplněk obličeje. Jámy pravdy a bolesti, tak jak to má být v drsném světě, který je na svém začátku. Nezáleží na tom, na kolikátém.
„Nemyslím,“ řekl Monsi. „Ale vsaďme se.“
„O co?“ zajímala se Lenna a hloubky jejího pohledu už zase zakryl klamný lesk.
„O tuhle noc.“ Monsi se skoro lekl svých vlastních slov. Mluví ze mě šílenství!
A už je to tady, pomyslel si Etris. Konečně. Jsem tu navíc, nevadí, zmizím včas. U téhle sázky je podstatné, že byla vyslovena, nesejde na tom, kdo vyhraje. „Tak už povídej,“ přál si.
„V době po Druhé Katastrofě, kdy nikdo netušil, jestli lidstvo přežije nebo vymře, ať už na zvýšenou radiaci po válkách, na zmizelou ozónovou vrstvu, hladem nebo udušením dýmy a jedovatými plyny z hořících a vybuchujících podzemních, dosud ukrytých továren, nebo se propadne do propastí, jež se otevíraly pod nohama na každém kroku, a tak dál, mohl bych jmenovat desítky dalších nebezpečí a zrad, číhajících zjevně i ztajeně, tak v té zoufalé době přistály na Zemi obrovské lodě Haktesků. Humanoidních, bledých, štíhlých, inteligentních bytostí s dokonale zvráceným smyslem pro humor a zábavu. Hakteskové měli tak pokročilou techniku, že je zbavovala veškerých přirozených starostí...“ Monsi se odmlčel, a náhle zasvištěl šíp z jeho kuše a v blízkém křoví se ozvalo zapištění zasaženého zvířete. Lenna ani Etris nepostřehli, jak se jejich společníkovi octla kuše v rukou. Etris vstal a došel pro úlovek, velikého králíka.
„Mutant,“ zabručel Monsi. „Má rypáček jako vepř... Kdy tohle skončí?“ Zvedl hlavu a usmál se. „Tak ani takovéhle starosti Hakteskové neměli. Vůbec žádné starosti. Zapomněli, co to je. Nudili se. A tak si vytvořili své zvláštní způsoby zábavy. Například měli na svých lodích jakési polozvířecí bytosti, tvory, kteří uměli chodit po dvou, znali pár slov a měli dost šikovné tlapy s pořádnými drápy a černou srst, a byli docela mírumilovní. Jejich oblíbenou zábavou bylo... Hm, jak bych to řekl...“
„Sex?“ navrhla Lenna.
„Jo. Na některé věci jsi úžasně chápavá,“ kývl Monsi.
„Hakteskové na to nebyli?“ zajímal se Etris.
„Prý se radši koukali. No, a tady u nás se těm pokročilým, vysoce inteligentním humanoidům naskytly ohromné možnosti, jak si parádně užít. Nabrali do lodí pozemšťany, i muže, ale především ženy, a pěkně na ně pustili své... chlupaté domácí mazlíčky.“
„A lidi si to nechali líbit?“ Lenna sevřela pěsti.
„Nezapomínej, že lidé šíleli hrůzou, měli hlad, kosily je epidemie neznámých nemocí...“
„Jo, zapomněla jsem.“ Lenna zašťourala klacíkem do pohasínajícího ohníčku. Plamínky se znovu váhavě zvedly. „A dál?“
„Následují další dohady. Asi ty lidi zase pustili ven, na zničenou Zemi. Narodilo se hodně dětí. Nejspíš velice odolných. Lidé nevyhynuli, jak víte. Neogea existuje... A na Zemi se objevil nový druh. Míšenci lidí a zvířat... Neodsedneš si, Lenno?“
„Ani kdyby tvůj táta byl dinosaurus,“ prohlásila vášnivě. „Vyhrála jsem noc a nenechám si ji vzít!“
Etris zůstal sám u doutnajících zbytků ohně. Mart se přiloudal od svého vozu. „Chápeš, proč tam jedem?“ promluvil tiše. „Já ne.“
„Měli bychom to otočit,“ mínil Etris. „A vrátit se na Haldy.“
„Jo, to bych si ze srdce přál,“ řekl Mart.
Dokončení v dalším čísle.
Druhý díl 
k ZA 33
k Povídkám
k ZA
na start