Svět za lípou
„Ahoj, pejsku,“ usmála se holčička. „Ty mi dáváš pac?“
Vlček se místo odpovědi začal proměňovat. Tlama se zkracovala, ocas také, až zakrněl a zmizel, srst se tak nějak vtáhla do pokožky, zadní končetiny se naopak prodloužily a vůbec všechno změnilo tvar. Brzy tu stál asi osmiletý chlapec. Nahý. Dívenka se zahihňala.
„Jé, kde máš trenky?“
„Co je to... trenky?“ zeptal se a trochu se zamračil.
„No... takový krátký kalhoty, aby sis zakryl bimbáska. Maminka říkala, že...“
„Ty nejsi odtud,“ přerušil ji. „Jak ses sem dostala? Tohle je náš les.“
„Můj taky,“ odsekla. „Byla jsem tady s našima na houbách. A vůbec. Kdo vlastně jsi? Člověk nebo pes?“
Trochu zaraženě zavrtěl hlavou, ale než stačil odpovědět, v houští to zapraskalo a za zády chlapce se objevila štíhlá ženská postava. Oblečená. Holčička si ji zkoumavě prohlížela.
Je krásná. Krásnější než maminka. Máma je hubená, kostnatá a hlavně... pořád zamračená. Tahle teta se umí nádherně usmívat. Má dlouhé světlé vlasy, trošku do rezata, ale jen úplně maličko. Je to vidět, když jí sluneční paprsky prozáří účes. Má to jako svatozář, co nosí svatí na obrazech v kostele.
Žena se však přece jen trošičku zamračila.
Ne moc, jenom jako když slunce na okamžik zakryje bílý obláček, veliký asi jako dlaň. Tohle by byla lepší máma. Ta moje se mračí jako kakabus.
„Korneli, co tady děláš?“ napomenula chlapce. „A... kdo je to?“
Kývla hlavou směrem k dívence a hoch bezradně pokrčil rameny.
„Nevím. Určitě není odtud. Musela přijít z druhé strany. Jak, to z ní nemohu vytáhnout. Prý byla s rodiči na houbách. Vypadá to, že na druhé straně je také les.“
„To je mi jasné,“ řekla zamyšleně paní, prohlížejíc si děvčátko se stále většími obavami. „Ale ať už je to, jak chce, je jisté, že některý průchod není bezpečný. Jenže... co to může být? Voda? To ne, byla by mokrá. Jedině skála nebo strom. Poslyš, miláčku, čím jsi prošla? Dírou ve skále nebo ve stromě?“
„Stromem,“ řekla holčička. „Byl takový vykotlaný, tak jsem tam vlezla a zase vylezla. Byla to legrace. Než jsem do něj vlezla, byly hrozné mraky a já se bála, že bude pršet, jenže vevnitř byla hrozná tma a té jsem se bála ještě víc. A maminka na mě volala. Honem jsem vyskočila a svítilo sluníčko. Jenomže máma... no... ta se někam ztratila.“
Žena si ji zkoumavě prohlížela skořicově hnědýma očima.
Opravdu jsou hezké. A teplé, jakoby v nich měla ohníčky. Je to takový pohled, jako kdyby mě zároveň hladila.
„A nic víc? Neříkala jsi v tom stromě něco?“ otázala se žena
Dívenka pouze udiveně zavrtěla hlavičkou, ozdobenou hnědými kudrnami a velikou růžovou mašlí.
„Dostala se sem bez zaklínadla,“ zakabonil se Kornel a jakože se mračit uměl a vypadal přitom docela vztekle. „Nějaká pitomá rusalka to zpackala. A ta malá se sem určitě dostala lípou, ta je nejblíž.“
„Takhle nemluv,“ napomenula ho žena, avšak sama vypadala také rozrušeně. „Zavolej Trnku, nehodí se, abych tady já pokřikovala po lese. Doufejme, že není moc daleko a že se jí něco nestalo.“
Chlapec přiložil dlaně k ústům jako nějakou hlásnou troubu a zahulákal do hloubi lesa:
„Trnkóóó!“
Zavolal to čtyřikrát, pokaždé jiným směrem. Krásná paní si mezitím dřepla k holčičce a laskavě se na ni usmála. Hebkou dlaní pohladila neposlušné kudrlinky.
Byla by to dobrá máma. Ta moje mě pohladit neumí. Včera zas pila rum a potom zvracela. Hrozně to tam smrdělo a ona v tom usnula. A já šla spát o hladu, lednice byla jak vykradená. Špajz taky. Už ani piškoty nezbyly. Jé, mně už zas kručí v břiše. Ale večer má být smaženice. Jen jestli něco najdeme, já houby neznám a naši se po lese motají jak pitomí, prý mají tu... jak se to říká... kocovinu.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se paní.
„Nikola. Tak je to správně. Babička mi říká Nikolka a máma Nikol. Kdo je Kornel? Kluk nebo pes?“
„Korneli!“ zamračila se opět žena. „Ty ses před ní proměňoval?“
„No... co jsem měl dělat? Jak bych se s ní jinak domluvil?“
Z houštiny černého bezu a maliní za potokem sem dolehlo jakési hudrání. Byl to vysoký pištivý hlásek, jenž jakoby patřil malému dítěti. Jenže nepatřil. Z křoví se vyvalil trpaslík. Holčička si ho okouzleně prohlížela.
Vypadá přesně jako z pohádek. Veliký baňatý frňák, fousiska jako roští, zavalitá postavička na křivých nožkách, no... možná je o trošičku větší, než jsem si trpajzlíky představovala, a má širší ramena, ale jinak je úplně stejný. I s tím bleděmodrým kabátkem a kapucí, širokým opaskem a červenými botičkami. Tak to jsem asi v pohádce. To bude máma koukat, až jí řeknu, že jsem byla v pohádce. Jestlipak tu mají Sněhurku? A není Sněhurka ta krásná paní? Třeba už je dávno vdaná za prince, vlastně teď už krále, a Kornel je princátko.
„Co tady řvete, vlkodlaci?“ zahromžil trpaslík. „Klídek, Trnka už vás slyšela, přijde za chvíli, čistí studánku, tak až to dodělá, máte ji tady.“
„Ty jsi vlkodlak?“ zeptala se Nikolka ustrašeně Kornela.
Mlčel, váhal a zkoumavě si ji prohlížel.
„Ano, my jsme vlkodlaci,“ odvětila žena.
„A to mě sežerete? Dědeček, než umřel, říkal, že...“
Paní se rozesmála a znovu dívenku pohladila.
„Neboj se,“ zašklebil se Kornel. „My lidi nežereme. Ani nikoho jiného. Jen zvířata, rozumíš?“
To je škoda, že to není Sněhurka. Ale bavit se s opravdovými vlkodlaky je taky zajímavé. Až to řeknu dětem ve škole, prasknou závistí. A to prý ještě přijde rusalka. Jen jestli se odtud dostanu domů. Třeba tady budu muset zůstat. Ale to by také nebylo špatné, ta paní by mohla být moje máma, to nevadí, že je vlkodlak, asi jsou i hodní vlkodlaci, jen o nich děda nevěděl.
Náhle stála u potoka víla. Jakoby se přímo zhmotnila z ničeho. Bylo vidět pouze slabé vlnění vzduchu, jinak nic, avšak za chvíli se zjevila před vlkodlačicí a dívenka zalapala po dechu, neboť tak krásnou bytost ještě neviděla. Zlatý vodopád vlasů pulsoval narudlým světlem a působil dojmem samostatné živé bytosti, jež se jako lesklý had obtáčí a svíjí kolem ladných křivek těla
babička by o ní řekla, že je to nestyda nestydatá, když se ani pořádně neoblékne, vždyť má místo šatů jen průsvitný závoj a pod ním tělo bílé jako mléko, tak trochu jako ty holky v reklamách pozdě večer, co pořád říkají zavolej! Jenomže tahle je mnohem hezčí a vůbec se tak nenakrucuje ani nevzdychá, možná bude docela fajn, s tou bych se skamarádila
a oči měla rusalka také zlaté a hluboké jako tůně, duhovky skoro průsvitné,
no, vypadají jako dvě plexisklové lžičky medu, když si ho dávám do čaje, ale kdy to bylo naposled? Už asi rok, teď už je jen cukr, když táta nemá práci a v jednom kuse sedí v hospodě, zatímco máma pije doma.
Vlkodlačice rusalce něco pošeptala a obě kráčely do hloubi lesa. Zvědavý trpaslík se batolil za nimi a Kornel pokývl dívence, aby šla také. Courala se za nimi trošku váhavě, bála se příšeří pod lesními velikány, jejichž mohutnými korunami pronikalo slunce jen tenkými paprsky
ale vlastně je to docela hezké, ty paprsky malují po zemi i po kmenech stromů zlaté dukáty, mohla bych si je sebrat a byla bych bohatá, no... kdyby byly skutečné. Pak by táta nemusel shánět práci a mohl by se vykašlat na úřady, měli bychom se dobře a oba by třeba přestali pít, možná tu najdeme poklad, vždyť v pohádce je možné všechno. A hele, tamhle je ten strom, kterým jsem přišla.
Rusalka podřepla k dutině a začala odříkávat:
„Kameny kol, kmeny kol,
vysoká hora, černý dol,
v poledne, večer i k ránu,
otevři, lípo, bránu!“
„Tak co?“ zeptala se vlkodlačice ustaraně. „Je to v pořádku?“
„Není,“ zavrtěla víla hlavou. „Otevírá se to moc brzo. Hned po první části zaklínadla. Řeknu: kameny kol... a je to otevřené. Budu to muset opravit. Ale... co s ní?“
Ukázala na dívenku. Žena - vlkodlak pokrčila rameny.
„Měla by tu zůstat. Už toho ví příliš mnoho,“ navrhla rusalka. „I zaklínadlo slyšela.“
„Taková malá si to nemůže zapamatovat,“ oponoval Kornel. „Ale stejně nechápu, jak se sem dostala. Tu první část říct musela. Nebo... nebo někdo jiný. Matka ji prý volala. A říká jí Nikol. Nesouvisí to s tím? Třeba povídala ještě něco předtím. Náhodně. Něco, co končilo slabikami kame. A potom zavolala její jméno. Rozumíte? Byla to náhoda. Strašně nepravděpodobná, ale stala se. Ta holka byla v dutině kmene a...“
„Dobře, dobře, synku,“ přerušila jeho výklad vlkodlačice. „Co tedy navrhuješ? Poslat ji zpátky?“
„To by bylo nejlepší. Má tam rodiče a jiné příbuzné. Šoupněte ji do dutiny, ať vyleze do svého světa, Trnka obnoví zaklínadlo a bude to.“
Matka na Kornela pohlédla zkoumavě. Trošku ji zabolelo.
Strach. Strach z toho, že se o mě bude muset dělit. Ale ta malá se vrátit nechce, cítím to. Není ve svém světě šťastná. Ach, Korneli, kdybys viděl to, co já. Jenže ty to nevidíš. Je v ní také strach. Ji nikdo... na rozdíl od tebe... nemiluje. Je tam jen bolest a samota. Mohla bych ti to, chlapče, říci. Ale pochopil bys to? Třeba to bude za pár let lepší. Až dospěješ.
Vlkodlačice uchopila Nikolku a vstrčila ji do dutiny lípy. Potom nad její hlavou udělala prstem jakési znamení.
„To kdyby ses někdy chtěla vrátit,“ šeptla. „Už běž.“
Na druhé straně pršelo. Nikolka slyšela hlasy, jež volaly její jméno. Vyšla ven. Matka s ní zuřivě lomcovala.
„Kde vězíš?!“ ječela.
Dívenka mlčela. Co by měla říci? Že tam za lípou je pohádka? Rodiče by to nepochopili. Nikdo by to nepochopil. Nikdo na celém světě. Alespoň na tom světě, který znala.
Nemlčela jen teď, nýbrž již navždy. Ve zvláštní škole, v pasťáku, kam se dostala jako mladá za to, že zmrzačila svou věčně opilou a surovou mámu, ve vykřičených putykách, v nichž popíjela s partou znuděných kluků, v cizích postelích, kde hledala a nenacházela lásku. Nikdy nic neřekla všem těm mladým hejskům, kteří ji obklopovali, objímali a líbali, ani těm hloupým holkám, s nimiž se tahala po ulicích šedých měst, ani těm vlezlým slušňákům, co jí vždy domlouvali a tvrdili, že to s ní myslí dobře. Mlčela i ve vězení, kde skončila za drobné krádeže, když jiní svobodně tunelovali banky a fondy a cpali si do kapes miliony.
Když ji pustili, měla svého světa právě tak dost. Za poslední peníze
já už nikdy peníze potřebovat nebudu. Ani zákony, co platí jen pro některé, ani doklady a průkazy, ani úřady a stohy papírů a formulářů
jela vlakem a potom ještě autobusem až na konečnou, pršelo jako tenkrát,
tady přece býval ten starý les, doufám, že ho nevykáceli, ale ne, je tady pořád
kde se vnořila do stínu stromů a spěchala k vykotlané lípě
ano, i ta je tady
a vlezla do dutiny a potichu, jakoby prováděla něco zakázaného, odříkala zaklínadlo.
Nikdy jsem ho nezapomněla. Jak je to možné? Možná mi ho ta vlkodlačice do hlavy začarovala. To je jedno, že je vlkodlačice, je hodná a teď bude moje máma.
Nikol vylezla ven. Do očí jí zasvítilo slunce.
k ZA 33
k Povídkám
k ZA
na start