Prorok smrti
Seděl, zíral do tmy a přemýšlel o tom, co zrovna prožil. Nikdy snům nepřikládal žádný význam. Občas, když v prodejně knih zahlédl nějaký ten egyptsko- chaldejský, či jiný opravdový a jedinečný snář, s pobaveným úsměvem v něm zalistoval a namátkou přečetl jedno nebo dvě hesla. Prostě to považoval za víceméně neškodné čtení pro prostoduché čtenáře, stejně jako nicneříkající každodenní horoskopy v novinách.
Jenže tentokrát to bylo jiné. Ten sen byl natolik živý, že ho měl i teď v bdělém stavu v paměti tak jasně, jakoby to skutečně prožil i když děj byl natolik bizarní, že se ve skutečnosti nic takového nemohlo stát.
V tom snu šel po hřbitově. Nikdy na žádném nebyl, ale tenhle mu byl důvěrně známý. Nějakým způsobem věděl, že to tam zná. Všechny ty detaily – letní den, zelenavý stín vzrostlých kaštanů pod kterými stály oprýskané lavičky, uprostřed kašna s pomačkanou konvičkou a desítky různých mramorových desek s vybledlými zlacenými nápisy.
Proplétal se mezi nimi, míjel tu udržované a jindy opuštěné hroby. Šel najisto k jednomu z nich. Víko se odsunulo a z hrobu vylez muž. Poznal v něm svého přítele a kolegu z práce Jirku. Místo toho, aby vzal nohy na ramena a mazal pryč, přijal to jako normální a samozřejmou věc. Jirka vypadal přesně jako mrtvolák v každém béčkovém hororu. Sinavá, šedo – bílá pleť a opadávající maso. Když mluvil, občas vypliv nějakého toho bílého vypaseného červa. Bylo to hodně morbidní, ale ve snu je přeci možné všechno, prostě normálka!
„Karle, proč si mi to neřekl?“ chrčel, „Proč si mě nevaroval? Mohl jsem ještě žít. Vždyť jsem ještě nebyl tak starej, abych musel zemřít? A co moje Jindra? Co si beze mne chudinka holka počne?“
Pak dodal sám pro sebe: „Kdybych si alespoň mohl zapálit cigáro. Co já bych dal za to, kdybych si mohl dát čouda!“
Mávl otráveně rukou a pokračoval: „Teď nemám ani po smrti klid, ale neboj, seš kámoš a tak tě nebudu strašit.“
Bylo to děsivé, bylo to groteskní a nesmyslné!
Jirka rezignovaně kývl rukou a povídá: „Hele pozdravuj kluky v hospodě a tak….“ a zmizel pod deskou, která se nad ním zasunula zpět na své místo.
Neděle byla zkažená. Venku pršelo, ven se mu nechtělo a tak prostě seděl ve své půdní garsonce, srkal hořké kafe a civěl na špinavé šedivé mraky. Bydlel v blízkosti Vítkovické výhybny a měl odsud báječný pohled na Prahu na který do svého pelechu nalákal už nejednu lepou děvu, ale dnes na to vůbec neměl myšlenky. Díval se na ten vodní příval a v duchu si zas a znova přehrával ten bláznivý sen. Teprve v poledne, když si na pánvi opekl kotletku, se mu nálada zlepšila. Odpoledne se počasí přeci jen umoudřilo a tak vyrazil do osvěžovny, kde byl přivítán s nadšením, protože chlapům chyběl třetí do mariáše. Popili nejedno pivo, zabili pár sedem a tak není divu, že v pondělí, kdy vstával do práce, už byl ten sen jen zasunutou vzpomínkou, která jako příslovečná trojhranná ploutev, rozřízla hladinu jeho vědomí, když s Jirkou seděli a jedli svačinu. Najednou měl pocit, že by mu měl svůj sen vyprávět. Už, už otevíral pusu, když mu cosi jakoby ledovou rukou sevřelo hrdlo a on měl pocit, že ze sebe nedokáže vydat ani hlásku. Pak si uvědomil, že vyprávět tady v té šatně se starými oprýskanými skřínkami a vůní zvětralého piva, něco tak absurdního a pitomého prostě nejde. Ústa se sama zavřela. Zkusil to ještě jednou: „Víš…“začal a odmlčel se, aby upořádal myšlenky.
„No, co je?“
Jeho pohled ho zbavil i posledního zbytku odvahy, „…byl jsem U Tučků, mazali jsme mariáš a vyhrál jsem sedm dvacet.“
Sám před sebou se styděl a nejradši by si dal pár facek. Jirka začal nadšeně vyprávět, jak byl včera na Slávii a básnil o tom, že útočník nádherně obešel dva obránce a…a tak dál. Vhodný okamžik (dá- li se to tak vůbec nazvat) byl nenávratně pryč. O chvíli později vešel do šatny mistr Režný a významně koukl na hodinky, což byl jasný signál ke skončení siesty.
Za ta léta co dělali na Hlavním nádraží, byli zvyklí ignorovat projíždějící vlaky a tak si Jirka nevšímal přijíždějícího vídeňáku. Mašinfíra později jen zdrceně konstatoval: „Von mi tam vlítnul, jak splašená koroptev.“
Možná stokrát, nebo spíš tisíckrát si potom vyčítal, že mlčel, ale zároveň, když si vzpomněl na ten ledový stisk…
Přestalo ho bavit chodit do hospody a hrát mariáš. Nechutnalo mu jíst. Jen seděl doma a civěl do zdi. Režný mu povídá: „Heleď hochu, nejsi nějakej marodnej? To máš z toho, že si se ještě neoženil, ty moulo. Taková ženská tě vykurýruje líp než deset doktorů.“
Když viděl, že jeho obvyklé špičkování tentokrát nezabírá, pochopil že je to opravdu špatné. Podrbal se na pleši a povídá: „Víš u nás je jeden takovej, von ani není doktor, ale tehleten jak se říká léčitel. Jenže von je hrozně podivínskej. Místo toho, aby z toho koukal vysekat prachy, tak raděj leží celý dny v knihách a pacienty bere jen občas. Až budu mít, čas tak se ti zeptám.“
Ještě mu v hlavě nedozněly poslední tóny pohřební melodie, když tu byl další sen. Tentokrát to byla ta selankovitá a kýčovitá venkovská slavnost. No znáte to, ne? Dechovka, kroje, bodří tatíci, švarní mládenci a holky krev a mlíko. Přicházel k němu strýc s láhví červeného vína: „No nazdar chlapče! Nevěděl jsem že už jsi tady taky.“
Pak se podíval pozorněji: „Ale vždyť ty sem ještě nepatříš.“
Ruka s láhví sebou trhla zpět a on se ztratil v hlučícím davu.
Běžel za ním, aby mu to vysvětlil, rozrážel nechápavě se tvářící lidi, ale strýc nenávratně zmizel.
Probudil se úplně zpocený. Hlava mu třeštila, jako po nejhorší opici. Podíval se na budík a div mu nevypadly oči. Vždyť zaspal!
A tak se řítil do práce a přemýšlel o tom, jak je to možné, že vůbec neslyšel zvonění. Věděl, že by měl strýci zavolat, ale copak to jde v sedm ráno volat někomu a vypravovat mu své sny?
Sliboval si, že určitě najde chvilku na to, aby si odskočil k telefonu během svačiny, ale jako na potvoru, ten den bylo tolik práce, že neměl čas ani si zapálit. Na telefonování nebylo ani pomyšlení. Pak si řek, že už to nechá na doma. Jen se opláchnul, zhltnul kus chleba se salámem a už se hnal k telefonu. Už skoro měl ruku na sluchátku, když se telefon rozdrnčel. Ucukl, jakoby dostal elektrickou ránu a už v tu chvíli tušil. Zvedl sluchátko: „Ano?“
Na druhém konci se ozval hlas sestřenky Věry přerušovaný vzlykotem: „To jsi ty Karle? Na tátu dneska spadlo lešení. Zavolali jsme sanitku, ale než přijeli, tak mi umřel v náručí.“
Víc už ze sebe nedostala a rozbrečela se.
Seděl ve vlaku, pozoroval ubíhající krajinu a přemýšlel. Svět jeho jistot odplynul do nenávratna jako černá voda v řece Styx. Poprvé to snad mohla být náhoda, ale teď už ne. Co by měl dělat, když se to bude opakovat? Varovat! Za každou cenu varovat, i když si o něm bude asi ten dotyčný myslet, že mu straší na majáku. Ale proč zrovna on, docela obyčejný člověk? Má se opít, aby usnul milosrdným mdlobným spánkem? Nemůže být přece každou noc až do smrti zhulenej? Má brát drogy nebo si vařit makovej odvar? To není řešení!
Ať nad tím přemýšlel sebevíc, les otazníků byl stále hustší.
Začalo mu to lízt na mozek. Začal se stranit lidí a bál se jen, aby se mu nezdál další sen. Konečně mu Režný domluvil schůzku s tím léčitelem.
Tramvaj šplhala nahoru po Evropské směrem k Ruzyni a on si představoval jak asi ten léčitel vypadá. Bude to vyzáblý charismatický stařec?
Malá vilka skrčená v Dolní Liboci přímo pod letohrádkem Hvězda uprostřed neudržované zahrady byla jako vystřižená z klasických hororů, ale otevřít mu přišel žoviální připlešatělý strejc. Dal mu pětistovku a začal vyprávět ten svůj příběh. Nejdřív to z něj lezlo, jako z chlupatý deky, ale pak se uklidnil a vyprávěl celkem souvisle.
Léčitel jen moudře pokyvoval hlavou a že prý se takové věci stávají a že prý je to nějaký channelig. Tyhle případy už jsou zaznamenány ve světě už dávno. Prorocké sny, hlas, který našeptává věštby o temné budoucnosti, Merlin, Nostradamus, E. Cayce- spící prorok a další. Předpovídali takové blbosti jako třeba, že se Kalifornie odtrhne od USA, část Japonska bude zničena sopečnou činností, Anglie se potopí a zůstane jen hornaté Skotsko, chystá se invaze ufounů.
„Samé nesmysly!“ říkal suverénně, „Ve světě je to problém, ale ne pro mě. Pro mě je to maličkost, protože já jsem tomu přišel na kloub Je to jen nežádoucí koncentrace záporné energie Zero, kterou je třeba eliminovat.“
Postavil se nad něj do pózy tragéda a začal kolem mávat rukama a že prý z něj vytahuje tu zápornou energii.
Jindy by mu to bylo k smíchu, ale byl na tom tak mizerně, že se tomu šaškovi nesmál, naopak postupně se cítil líp a uvolněněji. Když seance skončila, léčitel mu řekl, že ho jeho případ zaujal a že mu může kdykoliv zavolat a on že ho po telefonu za stovku znova vybije.
Asi čtrnáct dnů měl opravdu pokoj. Spal jako miminko a žádné mimořádné sny. Jenže pak to začalo nanovo: Prodíral se cáry husté mlhy, narážel do pahýlů stromů a keřů. Všude kolem byly jen trosky domů. Zem byla bez trávy a to co v první chvíli považoval za vystouplé kořeny, to byly vybělalé kostry. Některé ještě držely pohromadě a byly na nich i části zetlelého šatstva, jiné se pod dotekem jeho boty rozpadaly v prach.
Jen matně tušil, že se tu stalo něco co svět změnilo v jeden velký hřbitov. Proč to zabilo všechny okolo něj, jen ně jeho? Byl to další strašidelný a naprosto absurdní sen…
Další den byla neděle. Musel spát strašně tvrdě, protože když se probudil, slunce už bylo vysoko, osvětlovalo pražské střechy a venku byl krásný klidný nedělní den.
Vytočil číslo pane léčitele a začal mu horečnatě vyprávět svůj sen.
„Už zase jste zablokován,“ mluvil na něj konejšivým hlasem. „ Soustřeďte se a já tu negaci zneutralizuji tím, že vám po telefonu pošlu kladnou energii…“
Nenechal ho domluvit a položil sluchátko. Uviděl totiž, jak se z mraků vyhoupl temný a hrozivý létající talíř. Za ním další a další a chrlili do ulic bílou smrt. Invaze začala…
k ZA 33
k Povídkám
k ZA
na start