Prsten
Nevím, proč byl jeho majitel tak neoblíbený. Nikdo o něm nemohl říci nic špatného. Ale Bůh ví, že takovou pověst si člověk vyslouží ani neví jak. Stačí být odlišný a nevšímavý k společenským rituálům. Stačí vyznávat jiné hodnoty a přitom se o ně nepřít. Je to sice zvláštní, ale je to tak. Lidé vám daleko snáze odpustí, když vyznáváte určitou odlišnost a snažíte si ji obhájit. Mají vás třeba za podivína, za šaška nebo jenom mluvku, ale tím, jak pořád dokola vedete svou, jste nějakým způsobem přijatelní. Obklopit se mlčením je ale podezřelé. Vypadá to, jako by se lidé více než odlišnosti báli ticha.
Šel jsem do toho domu a vlastně ani neočekával nic mimořádného. Na kolika takových místech jsem byl a pokaždé se ukázalo, že skutečnost je daleko prostší než kolující pověst. Věděl jsem, že zklamání obvykle na lidi nečeká na místech kterým se vyhýbají, ale naopak tam, kde se cítí bezpeční. Jeden ze sousedů měl přiléhavé přísloví. i když jako dítě jsem mu nerozuměl. Říkal: Zavaď volkovi o svatozář a zaručeně tě potrká. Je to dávno, co jsem byl dítětem a možná, že ho necituji přesně. Bez ohledu na přesnost ale vím, co tím myslel. Zde ale nic takového nebylo.
Ten stařík mě zvláštním způsobem přitahoval. Ve městě jsem ho zahlédl jenom několikrát, ale přesto mi utkvěl na rozdíl od jiných lidí v paměti. Měl v sobě jakousi skrytou důstojnost. Je pravda, že byla ,pod neupraveným zevnějškem a stopami stáří téměř neviditelná, ale přesto, při pozorném pohledu, vystupovala na povrch a všechny do očí bijící nedostatky odsouvala jako nepodstatné. Možná to byla i zvědavost, co mne k němu táhlo. Zvědavost je ale hloupé slovo. Přesnější je možná zájem a touha pochopit člověka, který si vystačí. Bláhově jsem se domníval, že bych mu případně mohl být i něčím užitečný. Z pohledu města to byl přece jen starý a opuštěný člověk.
Dům měl oprýskané vstupní dveře, zkřížené v tmavých, trouchnivějících zárubních. Nikde nebyl zvonek ani jiné podobné zařízení. Chvíli jsem klepal. Houbovitě navlhlé dřevo však pohlcovalo zvuk. Vzal jsem za kliku a vstoupil do dlouhé úzké chodby. Chodba dělila dům na dvě stejně ponuré poloviny. Řada dveří na pravé straně na první pohled nepatřila k obytné části. Kdysi zde byly zřejmě chlévy, sklepy a komory. Na levé straně chodby byly troje dveře. Před prostředními leželo cosi podobného rohožce.
Znovu jsem zaklepal. Přece jen jsem se cítil poněkud nejistý. Nevěděl jsem, jak mne příjme a jestli je vůbec ochotný komunikovat s cizím člověkem. Chvíli trvalo než se ozvaly šouravé kroky. Potom se dveře otevřely a jejich úzký rám vyplnila shrbená postava.
Řekl jsem dobrý den a neurčitou omluvu ohledně svého příchodu. Přejel po mně pohledem, ustoupil stranou dveří a pozval mě dál.
Místnost na rozdíl od zbytku domu působila docela milým dojmem. Staré skříně a poličky zarovnané knihami, veliký stůl a stará kachlová kamna jaká se dneska už nevidí. „ Jsem rád, že jsi přišel,“ řekl, jako by mluvil k někomu, koho dávno zná.
„Nevěděl jsem jestli vám moje návštěva nebude nepříjemná,“ řekl jsem, ještě poněkud nejistým hlasem.
Svraštělým pergamenem jeho tváře přeběhlo něco podobného úsměvu.
„No, nestůj tady. Posaď se,“ řekl a odsunul od masivního stolu jednu z židlí. „ Nedovedeš si představit jak jsem rád, že jsi přišel. Vždyť to je roků, co jsem měl naposledy návštěvu.“
„Víte,“ řekl jsem. „ Zajímají mně lidé. To, jak žijí, jak myslí, co považují za důležité. Věřte mi, že to není obyčejná zvědavost.“
„Nemáš se proč omlouvat. Vím, o čem mluvíš a jsem rád, že jsi tady. Jenom škoda, že jsi nepřišel dřív. Už vlastně není moc času.“
Když se zmínil o čase, napadlo mne, že jsem přišel nevhod. Všiml si, že jsem špatně porozuměl jeho slovům a tak pokračoval. „ Ne, vůbec mě nerušíš. Naopak. Jenom si budu muset pospíšit.“
Protože jsem vypadal dost nechápavě, dodal. „To nevadí, že nevíš o co jde. Jsi plný myšlenek, které sotva vzklíčily. Tvůj čas je jako dlouhá řeka s mnoha přítoky. Mluvil jsem o svém čase a o věcech, které ti musím odevzdat.“
„Jste hodný,“ řekl jsem. „ Já ale mám všechno. Možná si myslíte, že jsem sběratel a chci z vás vymámit nějakou starožitnost. Jenže já přišel opravdu jen za vámi. Nic nesbírám, nic nepotřebuji a dokonce to, čemu říkají krásné věci, nemám ani moc rád.“
Už když jsem to říkal se začal hlasitě smát. Věděl jsem, že se směje mým slovům a přesto se mne jeho smích nedotkl. Byl to upřímný, téměř dětský smích ve kterém nebyly žádné ostré hrany. Cítil jsem se najednou náramně dobře. Přišlo mi, že si rozumíme. Napadlo mne, že se vlastně na nic nezeptal, že mluví jen jakoby ze sebe. Lidé při svých hovorech proplétají řeč mnoha zdvořilými otázkami a většinou ani nečekají na odpověď. On byl opak. Nezapředl se mnou žádný formální dialog a přesto se mezi námi za tu kratičkou chvíli vytvořila určitá forma porozumění.
„To, na co teď myslíš, je pravda. Slova jsou velmi zvláštní věc.“
Udiveně jsem na něj pohlédl.
„Chraň bůh, to není telepatie,“ řekl. „ Jsem jenom dost dlouho na světě a trochu jsem se naučil dívat a naslouchat. Jestlipak víš, že jsi jeden z mála lidí, kteří to také dokáží?“
Bylo to divné, ale vůbec se nezdálo, že mi lichotí. Spíše jsem měl pocit, jako když na mne klade zátěž, pod kterou podklesávají kolena. Možná, že rozumět tomu, co kdo říká, vůbec neusnadňuje život.
„Vy ale nemáte moc příležitosti naslouchat lidem. Nikdo o vás nic neví. Zdá se ale, že vám samota nevadí.“
„Nejsem tolik sám jak to vypadá. S tím problémy nemám. Člověk přece může být osamělý uprostřed lidí. To není v množství a četnosti. Důležitý je vztah, vědomí a myšlenková komunikace. Pojď se podívat k oknu!“
Vstal jsem ze židle a přešel k oknu směřujícímu do neudržované zahrádky. Nebyly v ní žádné záhony ani pravidelný trávník, přesto nebyla zcela spustlá. Z trsů nízké trávy vystupovaly ostrůvky divokých květů a jejich zářivé hlavičky se natáčely za odpoledním sluncem.
„Vidíš ten strom? „ řekl stařec.
„No, ano. Samozřejmě.“
„Podívej se jak je rostlý. Na jedné straně jsou větve husté, zatímco opačná strana koruny je řídká. Támhleta větev má jenom několik lístků. Utíká stranou koruny a když je úrodný rok, prohýbá se skoro až k zemi. Když se na ni podíváš, mohlo by se ti zdát, že je odtržená od ostatních větví. Přesto má každý lístek dostatek mízy. Je ve spojení s kmenem, s kořeny a vlastně s celou zemí. Mízu nikdo nevidí. Ani o světle a stínu nemůžeš říci, že by zde byly právě pro tuto větev. A přesto, i ten nejposlednější lupen pracuje na společném díle. A přesto jsou zde nespatřitelné nitky života. Kdepak takhle samota nevypadá. Ve chvíli kdy ustane výměna, list začne usychat. Nikdy bych to nedokázal vysvětlit lépe než ten strom.“
„Možná je to dobrý příklad,“ řekl jsem, „ ale mezi lidmi je všechno složitější? Vytvořili jsme kulturu a ta nás zavazuje žít podle jejích norem.“
„Vidíš, v tomhle nemáš pravdu. I naši kulturu modeluje míza, která vychází od kořenů. Je pravda, že naše sebevědomí nerado snáší jakoukoliv uzdu. Když ji ale shodíme, jsme jako řeka která uhnula do slepého ramene. Realita, kterou vytvoří rozum, musí nutně zklamat. Můžeš znát nespočet cest a pěšinek, ale pokud má rozum objevit tu jedinou pravou, nikdy se nemůže vzpouzet životu.“
Alegorie a metafory, které starý muž užíval působily, mírně řečeno, nezvykle a archaicky. Byli jsme však naladěni na stejnou vlnu a proto jsem věřil, že mu rozumím.
Mluvili jsme spolu dlouho. Spíše on mluvil a já naslouchal. Vůbec mi to nebylo nepříjemné. Ani chvíli jsem si nepřipadal jako pasivní návštěvník. Uvažoval jsem, jak je možné, že vlastně většina rozhovorů, které jsem kdy vedl vyzněla do prázdna. Nevím, jestli to bylo v způsobu řeči nebo v jejím obsahu. Všechno s čím se na mne obracel, však bylo natolik osobní, že jsem téměř vstupoval do jeho slov.
Odpoledne pokročilo a zšeřelá místnost se naplnila stíny. Domluvili jsme další návštěvu.
Odcházel jsem s vědomím nepředstavitelné nespravedlnosti s jakou lidé z města posuzují zajímavého a všestranného člověka. Nechápal jsem proč. Měli přece možnost dlouhá léta čerpat z jeho zkušeností. Na rozepsanou knihu jeho života pozvolna sedal prach a jak jsem byl přesvědčen, nenašel se mimo mne jediný člověk, který by ji byl ochoten otevřít.
Uběhl týden. Přišel sjednaný čas. Minulé dny jsem věnoval pátrání ve vzdálené minulosti. Použil jsem několik záchytných bodů z našeho rozhovoru. Navštívil jsem město ve kterém prožil mládí a podstatnou část svých zralých let. Překvapilo mne, že byl kdysi populárním novinářem a snad i autorem jakési knihy. Nedá se říci, že bych jednal na jeho popud nebo za jeho zády. Když jsem se letmo zmínil o svém úmyslu, neprojevil sebemenší zájem. Řekl jen, že to byla mrtvá léta a to bylo všechno. Těšil jsem se na opětovné shledání i když jsem nevěděl co mne tentokrát čeká. Na stole i židlích byly stohy popsaného papíru a v kamnech hořel oheň.
„Už jsem se rozloučil s tolika věcmi, že téměř nic nezbylo,“ řekl, když jsem vkročil do místnosti. Přelétl zrakem po všech těch popsaných listech a pokračoval.
„To je jediná věc u které jsem nechtěl být sám. Asi bys nikdy nevěřil, co člověk za život popíše papíru.“
Několik popsaných listů leželo na zemi u mých nohou. Zvedl jsem je a zadíval se na ostře vystupující písmo. Zaujala mne hned první věta: A protože slova, která nemohou stát sama o sobě jsou zavádějící, odvrhněte je !!! Zvedl jsem oči od papíru a zadíval se do očí, které mne pozorovaly.
„Proč jste vůbec přestal psát?,“ zeptal jsem se.
„Ale já jsem nikdy nepřestal,“ odpověděl.
„No dobře, proč tedy jste své věci nikam neposílal?“
„To přece nezáleželo na mně. Když se tluče do bubnů nemohou hrát housle. Když mrzne, nikdo nevysazuje květiny. Když přijdeš mezi hluché, je marné zpívat.“
„Já vím, že je to těžké, ale přesto. Vždyť vy nejste člověk, který se vzdává.“
„Nejsem ale ani člověk, který marní čas tím, co postrádá smysl.“
„Vy nevěříte, že správná slova dělají svět lepším?“
„Bože, jak já věřím ve smysl slov. Víš, slova, to je magie a víc než magie. To je základ. Věta ve které se říká, na počátku bylo slovo, je jako stěžeň lodi, jako svorník stavby, jako nezpochybnitelná mapa. Byla tu ale podmínka. Varování. My, lidé, jsme ji však porušili.“
„Teď vám nerozumím?“
„Kdysi bylo lidem řečeno: Nebudete si vytvářet obrazy!!! Mohlo se zdát, že je to jakýsi okrajový zákaz. Možná zbytečný a těžko pochopitelný. Obraz je přece cosi krásného. Je jako otevřené okno ke všemu, co je nedostupné. Čím by mohl být nebezpečný. My jsme ale nic nepochopili. Moudrost přicházející z nekonečných dálek jsme proměnili v přání žárlivého Boha. Tisíciletí se nic nedělo. Jakoby záleželo na čase. Teprve když se začaly obrazy pohybovat, těm, kteří byli citlivější, zatrnulo. Rozlitou řeku ale už nikdo nezastaví. A obrazy začaly zabíjet slova.“
Díval jsem se mu do tváře ve které nebyl ani hněv ani trpkost. Usmíval se, přestože jeho slova útočila na všechny pilíře mého světa. Snažil jsem se porozumět, ale ve skutečnosti jsem byl úplně mimo. Nesměle jsem se zeptal: „ Vy nevěříte na budoucnost?“
Bylo vidět, že jsem přerušil tok jeho myšlenek. Chvíli mlčel a potom řekl: „ Já věřím na budoucnost. Vidíš, to je všeobecný omyl. Poznal jsem řadu pesimistů, kteří si libovali v kdejakých úchylkách a ani se nepokusili o střízlivý pohled. Já jsem optimista, ale neumím nevidět. Život má v sobě tolik obraných látek, že není možné nevěřit v budoucnost. Jenom daň, kterou platí ze své svévole a ze svých omylů, je někdy neúměrně vysoká.“
„Proč se ale chcete zbavit toho, co jste napsal? Říkáte, že věříte v slova, že věříte v budoucnost. Tomu nerozumím. Vždyť už teď o Vás občas probleskne zmínka mezi lidmi, kteří se zajímají. Já Vás vlastně objevil také tak. Jednou by třeba každá z těchto stránek získala na důležitosti.“
„Co má zůstat, to nechávám. Ten převázaný balíček který leží na stole si vezmeš k sobě. Ostatní spálíme.“
„Nemůžete přece sám posoudit, co je důležité.“
„Mohu posoudit co chci, aby zůstalo. Ti, kteří by hledali důležitost v ostatním, mají prostě smůlu. Měly dostatek času. Netoužím po jejich nekrofilním zájmu. Vždycky mi bylo proti srsti, když vytáhli zakrvácený cár dávno mrtvé minulosti a spustili objevitelský pokřik. Jejich život by měl smysl, kdyby objevovali klíčky a pupeny, kdyby se starali o rozvíjející květy, kdyby připravovali a spravovali cesty. Uctíváním ostatků slouží smrti a nevidím nejmenší důvod proč jim v tom nahrávat.“
„Já vám v ale nemohu pomáhat. Na to nemám právo. Vlastně ani nevím, co všechno zde leží. Je to Váš život, Vaše myšlenky, Váš obraz světa.“
„Já ho ale nechci rozbít. Jenom ho vysvlékám se slupek. Kdyby bylo dost času, všechno bych kousek po kousku s tebou probral. Vím, že bychom to nestihli a tak mi nezbývá než věřit, že mi později dáš za pravdu. Budeš mít konečně prsten, který tě povede.“
„Snažím se řídit rozumem a citem,“ řekl jsem trochu vzdorovitě.
„V tom prstenu je obojí. Navíc je v něm zkušenost, naděje a radost. Nedokážu vysvětlit co je nevysvětlitelné, ale pokud jsi člověkem, který je schopen ho přijmout, budeš brzy vědět o čem mluvím. Je mnoho lidí, kteří nedokáží projít rituálem zasvěcení.“
Snažil jsem se být vstřícný. Přesto mne ovládal pocit nedůvěry a vzdoru. Chtěl jsem maximálně pochopit jeho způsob uvažování, ale pokaždé překročil hranici představ, které mi ještě byly srozumitelné. Slova jako magie, obrazy, které vraždí, nekrofilní teoretici a nakonec rituál zasvěcení. Všechno bych přijal jako metaforu, on však chtěl víc. Očekával ztotožnění mého světa s jeho světem. Vlastně nevím, co chtěl. V našem vzájemném přiblížení byl současně rozpor i soulad. Jako osobnost jsem ho respektoval a snad i chápal. V detailech jsem byl naježený kvůli každé jeho větě. Možná více než jemu jsem nerozuměl sobě.
Mezi tím, co jsem přemýšlel, stačil zlikvidovat stohy papíru. Zdálo se, že v něm loučení s minulostí nevyvolává žádné pocity. Pálil popsané stránky jako klestí z prořezaných stromů. Občas po mně přejel pohledem ve kterém nebylo nic, co by vyžadovalo souhlas.
Připadal jsem si jako zaostávající běžec za kterým se ohlíží a snaží se ho povzbudit. Když odevzdal plamenům poslední svazek, sedl si vedle mne ke stolu a řekl: „Dobře rozumím zmatku, který pociťuješ, ale neboj se. To co považuješ za překážky, jsou jenom cáry mlhy, která se již brzy rozplyne. Ten prsten. Na malý okamžik ho uvidíš. To bude takové vnější potvrzení jeho existence. Sám ale poznáš, až vklouzne na tvůj prst, že taková potvrzení jsou pro tebe již zbytečná.
Vlastně je zbytečné i to, co teď říkám. Chci tě jen připravit na naše poslední setkání a nechci, abys byl smutný. To není rozchod. Sám všechno poznáš.“
„Proboha ne, proč to říkáte? Známe se jen několik dní. Možná mi nevěříte, ale chci se od Vás dozvědět plno věcí. Záleží mi na Vás. Chtěl bych, aby vás poznalo daleko víc lidí. Mluvme o Vašem životě a o tom, co jste napsal. Těším se na každé naše setkání a kdybych si nemyslel, že Vás tím obtěžuji, budu tady denně.“
„Neboj se. Člověk ztrácí jenom čeho se sám vzdá. To že odejdu sice nemůže nikdo změnit, pokud si mne ale zachováš ve svém srdci, budu s tebou i potom.“
Chtěl jsem odporovat a vymluvit mu tu nepochopitelnou zmínku o poslední návštěvě. Zvedl se však ze židle a vyprovodil mne ke dveřím. Řekl mi, že je unavený a potřebuje si odpočinout. Potom mne požádal abych přišel za tři dny a dvakrát zopakoval, že je to důležité. Přišel bych kdykoliv. Trval však na stanoveném termínu. Řekl mi také, že příště nemám klepat, ale jít přímo dovnitř.
Někdy utečou tři dny jako mžiknutí oka. Pro mne však byly nekonečně dlouhou dobou. Všechno, co jsem v tom čase vnímal, mi připadalo nesmyslné. Chování lidí, ozvěny politiky, bombasticky odlidštěné projekty budoucnosti, horečné hemžení kořeněné pachutí končícího tisíciletí. Byl jsem nespokojený se světem, se svým okolím i sám se sebou. Nakonec ty tři dny uběhly.
Cestou k jeho domu jsem si sliboval, že budu neústupný a vytáhnu ho mezi lidi. Bůhví, jak to myslel, když se zmínil o poslední návštěvě. Nechtěl jsem, aby kamkoliv odcestoval. Ve svých představách jsem si ho přivlastnil a zařadil do svého života.
Dveře starého domu i dveře do místnosti byly nepatrně přiotevřené. V první chvíli, když jsem vešel do světnice mne napadlo, že je pryč. Když jsem se pořádně rozhlédl, uviděl jsem, že leží na pohovce za stolem. Uslyšel mne. Řekl ať jdu k němu, ale nezvedl se. Když jsem obešel stůl, uviděl jsem jak za poslední tři dny zestárl. V tu chvíli mi došlo, proč mluvil o posledním setkání. Odstrčil jsem stůl a sedl si na židli vedle pohovky.
„ Proč jste mi neřekl, že jste nemocný? Doběhnu pro doktora a pomůžu Vám do postele,“ řekl jsem.
„Zůstaň sedět. Nepotřebuji doktora. Kdybys odešel propásneš tu správnou chvíli. Co myslíš, že by mi doktor mohl říci.
Ani by nedošel včas. Čekal jsem už jenom na tebe.“
Nevím, jestli jsem mu uvěřil. Přes celkovou zesláblost mluvil však natolik přesvědčivě, že jsem zůstal. Kůže na jeho tváři byla svraštělá a měla žlutou barvu. Podal mi ruku na které vystupovaly žíly. Její dotyk byl chladný a lehounký jako pírko.
„Zůstaň u mně,“ řekl. „ Chci mít jistotu, že se z mého života nic neztratí.“ Ztěžka vydechl a potom pokračoval. „ Za chvíli uvidíš prsten. Ničeho se neboj. To neumírám já, ale tělo které už není k použití. Nezmatkuj a nebuď smutný. Tvůj pohled tě klame. Nevěř obrazu. Věř mým slovům.“
Mluvil v čím dál kratších větách a jeho hlas slábnul. Barva jeho tváře pozvolna přecházela od žluté k jasně bílé. Slabě mi stiskl levou ruku a přestal mluvit.
Přitáhl jsem židli blíže k pohovce a pravicí setřel pot z oroseného čela. Oči měl otevřené, ale už mne neviděl. Stokrát mi mohl říkat ať nejsem smutný a přesto mi bylo všeho líto. Toho, že jsme se poznali až tak pozdě. Že mi nemohl darovat více svého času. Že všechno končí. Že na mne víckrát nepromluví. Chtěl jsem vstát a zapálit svíčku, která ležela s několika odkazy na stole. Nedržel mě a přesto mi cosi tisklo ruku k jeho ruce. Možná to byla jen křeč a zesláblost způsobená dlouhou nehybností. Možná to však byl odkaz jeho vůle, co mne zadrželo abych se vyprostil.
V té chvíli, kdy jsem chtěl zapálit svíci a převracel v hlavě své smutné úvahy, se to stalo. Na prsteníku jeho levé ruky se začal pomaličku zviditelňovat masivní prsten s velikým zářícím kamenem. Všechna slova která mi kdy říkal, a která jsem bral s nadhledem svého střízlivého pohledu, zaútočila na mé vědomí. Už v tom okamžiku jsem byl někdo jiný. Prsten svítil jako hvězda na temném nebi a odraz jeho paprsků vstupoval do mého vědomí. Vzal jsem chladnoucí ruku do obou dlaní a zašeptal dvě slova: Promiňte a Děkuji. Slovem promiňte jsem omlouval přezíravý pohled svého mládí, které si přes obdiv a náklonnost udržovalo domýšlivý odstup. Slovo děkuji bylo darem samo o sobě. Bylo poděkováním za všechny společné chvíle, za tento okamžik, i za prožití tohoto slova.
Protože slovo děkuji nebylo jen zdvořilým přikývnutím a vděčností k dárci, ale i mým darem čemusi velmi vzdálenému a přece tak nepochopitelně blízkému.
V té chvíli prsten sklouzl z nehybné ruky a pomalu se stal mou součástí. Ještě chviličku jasně zářil. Potom jeho světlo ustupovalo a pohasínalo. Jeho obrysy byly čím dál matnější a nevýraznější. Všechno trvalo jen pár vteřin. Pro mne však ta chvíle byla věčností. V okamžiku, kdy se zcela vnořil do mého těla, jsem pocítil cosi jako pohlazení. Ano byl jsem někdo jiný. Už jsem necítil bolest ani smutek. Nemohu říci, že by svět kolem byl krásnější nebo horší, měl ale smysl.
Zvedl jsem se ze židle, zapálil připravenou svíci a posbíral těch několik věcí, které ležely na stole. Mrtvé tělo jsem upravil do stabilní polohy a zvážil co a kde nejdříve zařídit. Potom jsem se naposledy rozhlédl po tiché místnosti a odešel z domu.
Měl jsem před sebou několik nezbytných pohovorů souvisejících se smrtí. Měl jsem před sebou celý život. Měl jsem před sebou dlouhou, nekonečně dlouhou cestu k někomu možná ještě nenarozenému a přesto čekajícímu ve vzdálené budoucnosti.
k ZA 33
k Povídkám
k ZA
na start