VĚČNÁ BLAŽENOST PÁNA MRAZU
Neznám nic krásnějšího než prochladlou a sněhem pokrytou zem, miluji období, kdy téměř vše živé zaleze do hlubokých nor i zapadlých brlohů a ven se vypraví pouze hladoví vlci a lidé, kteří touží ulovit omylem vylezlou lišku nebo zatoulaného zajíce či králíka. Sám a sám se pohybuji po rozlehlých pláních. Mám zimu rád.
Letěl jsem po protáhlé planině porušené jen slabou stopou kulhající lišky, jež asi brzy padne za oběť lidem nebo vlčím tesákům, a kochal se okolní nádherou. Mé průzračné tělo za sebou zanechávalo pouze zvedající se chuchvalce zvířených vloček, jež radostně ševelily nadšením z nenadálého setkání. Za odměnu jsem jim rozhazoval plnými hrstmi ledové krystaly chladu.
Vítr mě nadzdvihl a přenesl přes černé skalisko, v jehož bolavých útrobách se marně pokoušel zakořenit zákrsek kleče. Zarazil jsem se. Celistvý charakter nekonečně bělavé krajiny byl necitlivě narušen. Jako zhoubný nádor se do čistého sněhu vsakovala červená tekutina. Jásavě rudá krev tří mrtvých válečníků padlých v boji. Divoce rozhozené paže, rozevláté vlasy, sečné a bodné zbraně zapadlé hluboko do závěje.
Snesl jsem se k mrtvolám a natáhl dlouhou paži. Znechuceně jsem se ošil. Krutý střet skončil teprve nedávno a jejich zamordovaná těla dosud nevychladla, jak odporné. K smrti nesnáším teplo.
Zatavil jsem padlé bojovníky do jiskřivých krystalů pevného ledu a obrátil pozornost k polozaváté, rudou krví pokryté stopě. Táhla se za skalisko. Tím směrem nejspíš odtáhl přemožitel těch tří, za rozeklanými balvany se nachází příští kořist zraňujícího mrazu. Rád dotyčnému nešťastníkovi pomůžu do říše věčného spánku, pochovám oběť ve své ledové náruči.
Přeskočil jsem nehybný kámen a stanul nad dvojicí lidí. Na zemi klečela mladá dívka havraních černých vlasů, jimž jinovatka dodávala nádech šedé barvy, a v klíně držela hlavu umírajícího bojovníka. Teplá krev vyvěrající z mužovy hrudi nezadržitelně odplavovala válečníkův život.
Dívka zaskočeně zvedla ustaranou hlavu a setřela z tváře mrznoucí slzy. Tázavě pohlédla mým směrem. Patřila k místním divochům, kteří vycítí pohyb i tam, kde civilizovaní dobrodruzi nic nezaznamenají, dovolil jsem, aby mne spatřila. Proč se neukázat budoucí milostnici věčného chladu?
Chvíli si mě zmateně prohlížela, jako by nevěřila vlastním očím. Posléze usoudila, že stejně nemá na vybranou, a pokorně špitla: "Pomoz nám, prosím."
"S ním nic nenadělám," ukázal jsem na umírajícího muže. "Tobě ale pomůžu rád."
"Kdo jsi, démone?" zasípal vzápětí bojovník a dávivě se zakuckal. Přestože jsem mu na rozdíl od dívky nedovolil, aby mne spatřil, stalo se. Ostatně, při troše předvídavosti se to dalo předpokládat. Smrtelníci vidí na prahu smrti mnohem líp než v běžném životě, dohlédnou i do cizích světů.
Foukl jsem mu do zarostlé tváře ledový vítr. "Jsem vládce těchto plání a spasitel těch, kteří nemůžou."
Muž těžce polkl. "Pán mrazu?"
"Zchladím ti bolavé rány," přikývl jsem a zahalil těžkou ránu zářivou jinovatkou. Na ráně mrzla krev.
"Jsi horší než ti tři, co nás napadli," zaskuhral vzápětí polomrtvý bojovník a vzepřel se na loktech. "Rozumím tvému spasení, démone. Každého zmrazíš a necháš umřít."
"Pouze tě uvedu do říše věčného spánku," rozesmál jsem se pobaveně. "Copak znáš něco krásnějšího?"
Válečník od sebe s vynaložením všech sil odstrčil dívku. "Latercie, uteč! Nezastavuj se a prchej odtud!"
Vrátila se k němu. "Hilane!"
Znovu ji odstrčil. "Mně stejně nepomůžeš. Běž!"
Dívka bojácně popotáhla, ale poslechla. Vstala a rozběhla se ledovou plání. Zanechávala za sebou hlubokou, vyšlapanou stopu, od rtů jí odletovaly obláčky zmrzlého dechu.
Nechal jsem ji, stejně daleko neuteče.
Muž se potácivě vydrápal na nohy a uchopil do rukou meč. Ušklíbl jsem se. Je opravdu dojemné, když člověk, jemuž není pomoci, chce zachránit živou bytost!
"Zemři, démone," zasípal a ťal. Nabroušené ostří projelo nehmotným trupem a bezvýznamně zazvonilo o strup prozmrzlých krůpějí. Čepel se zaryla do kyprého sněhu.
Muž se převážil a padl k zemi. Z úst mu vyrazil pramínek krve, zemřel. Pokynul jsem větru. Zvedl sněhovou čepici a starostlivě ho zakryl, připomínal laskavou matku starající se o choré dítě.
Obrátil jsem pozornost k dívce. Zapadala po pás do hlubokého sněhu, brodila se pryč. Přišla mi k smíchu. Nikdo neunikne Pánovi mrazu, jen mně patří rozlehlé pláně oslňujícího ledu. V klidu poletím podle ní a počkám, až usedne, neschopna dalšího pohybu. Pak mi dá své tělo a nakonec i duši, kterou přijmu do zamrzlého království. Ukončím dívčinu svízelnou pouť nekonečnou plání a vysvobodím ji z útrap.
Připlachtil jsem k dívce. Vypadala vyčerpaně.
"Neutíkej, Latercie," zašeptal jsem starostlivě. "Neštvi se jako zvíře, buď radši mou."
Dívčiny oči oslepila záplava vloček. Krasavice se zakymácela a upadla. Prokřehlé prsty zaryla do zledovatělého nánosu, zvedla se na kolena a plahočila se dál. Od rtů jí odpadávaly chuchvalce zmrzlého vzduchu, na propoceném oděvu se vytvořila námraza.
Následoval jsem ji a pozoroval, jak se v bláhové naději ve vysvobození zoufale ničí, sahala až na dno ochabujících sil. Podléhala únavě.
"Přijmi mě, Latercie," žadonil jsem. "Splyneme na sněhovém loži a poznáš blaženost věčného spánku."
"Já nechci zmrznout," vykřikla a padla na zem. "Zmiz!"
"Neodmítej mě. Nebo dáš radši přednost vlkům?" opáčil jsem a přejel ledovými prsty přes dívčina záda.
Otřásla se zimou.
"Vypadni!"
"A co Hilan? Tahle podoba se ti nezamlouvá?" prohodil jsem a ledové střípky mi dodaly bojovníkovu podobu.
Vzkřikla a zakryla si oči. "Ne! To není možné!"
"Anebo by se ti víc líbil švarný princ?" pronesl jsem a vzal na sebe podobu statného muže, jehož jsem doprovodil na cestu na onen svět před nedávnem.
Dívce se v očích objevily slzy. Klesla do sněhu a zavzlykala: "Nech mě, prosím."
Sklonil jsem se k ní. "Neboj. Otřu ti jenom slzy."
Nedokázala se bránit, a tak jsem ji zahrnul ledovými polibky. Pokrýval jem její obličej jinovatkou, objal ji a obtočil. Vysával jsem z ní zpropadené teplo.
"Tak vidíš," usmál jsem se. "Tolik jsi se bála a přitom je to tak krásné. Brzy se ti dostane té nejvyšší rozkoše."
Plání se rozlehl psí štěkot. Blížil se a zarazil kousek za mými zády. Ze saní seskočil neznámý mladík. Zaznamenal jsem blízkost horkého lidského dechu, mým neviditelným a nehmotným tělem prostoupila mužská postava. Tázavě se sklonila k bezvládné dívce.
"Jsi v pořádku?"
Odtáhl jsem se. Jak nechutné. Snad ji nechce vzít s sebou! V duchu jsem zaklel. Stačila chvilka a prokřehlá dívka patřila jenom mně, s mladíkovým příchodem se vše změnilo. Krásčin mrznoucí oděv roztával v jásavých slunečních paprscích, v dívčiných skelných očích se objevila jiskérka naděje. Pokusila se cosi zašeptat, ale nevydala jedinou hlásku.
Vyzvedl ji do náruče, naložil na saně a pobídl psí spřežení, jež mě celou dobu obtěžovalo zuřivým štěkáním. Rozjel se plání.
Zaťal jsem pěsti. Ať si nemyslí, jen tak je uniknout nenechám. V temných skalách jsou zavřeny zuřivé vichry, vypustím je nad krajinu! Modrá obloha se okamžitě prudce zatáhla a nastalo peklo. Nechť blízká budoucnost ukáže, kdo zvítězí. Jestli bohové rozhodli, že ti dva zůstanou žít, uniknou, jinak mi padnou do náruče.
Okolo zuří sněhová bouře a není vidět na krok. Usedám pohodlně do sněhu, mám čas. Klidně vydržím čekat řadu hodin. I kdyby z mé roztoužené náruče oba uprchlíci unikli, jistě se najde někdo další, kdo pozná věčnou blaženost Pána mrazu. Zavřel jsem oči a nechal se zavát ledovou duchnou. Uvidíme, s čím se setkám po probuzení z říše snů.
k ZA 34
k Povídkám
k ZA
na start