MEZERA, KTERÁ NEBYLA MEZEROU
Petr Musílek
Po více než roční odmlce pokračujeme ve vydávání "Dílny Vysočiny", která je přílohou "Zbraní Avalonu".
Třetí číslo uvízlo v nezbytnostech příprav na evropský festival fantazie "EUROCON 2002" a přidružených koncepčních obměnách.
Domnívám se však, že rok 2002 byl natolik zaplněn událostmi, že jste možná tuto přestávku ani nepostřehli. Velká voda spláchla třetinu území republiky, několikery volby zchladily řadu rozpálených hlav a odplavily mnoho lichých nadějí, čas zkoušek nás několikrát přesvědčil, že mezi science-fiction a realitou vede tak křehká hranice, že se zdánlivě rozdílné oblasti nejen dotýkají, ale občas i vzájemně překrývají. Chtěl bych však zmínit i několik kladů, které jsou příslibem budoucnosti. Podařilo se nám ustavit regionální pobočku Obce spisovatelů a její místní skupiny v Pardubicích a Havlíčkově Brodě. Podstatně se tím rozšířil kolektiv autorů, které budeme moci představit. Vysočinská skupina pobočky vydala knihu "Oko srdce" , která obsahuje dvacet jedna nových jmen. Pardubická skupina chystá na rok 2003 vydání sborníku svých autorů. Parcon 2003 přinesl v samostatné programové linii pokus o literární festival bez omezení žánru. Nabídl volnou tribunu pro každého, kdo byl ochoten vystoupit s ukázkami své tvorby (verše, aforismy, krátké povídky a další drobné literární formy). K Parconu 2003 bylo vyhlášeno literární hledání autorů. Jejich práce byly po vyhodnocení zveřejněny na CD-ROM vydaném u příležitosti Parconu 2003 a budou vydané na stránkách "Zbraní Avalonu" v "Dílně Vysočiny". Oslovili jsme některé internetové i tradiční časopisy, aby zastoupením svých autorů i redakce přispěli k budoucím každoročním setkáním.
Naší snahou bude vytvoření dialogu mezi autory, pobočkami Obce spisovatelů, literárními kluby a redakcemi. V tuto chvíli si klademe pouze takové cíle, které jsou v našich možnostech. Mnoho záleží na vůli autorů a redaktorů, mnoho záleží na vstřícnosti kulturních institucí, jejichž náplní práce je péče o jazyk, literaturu a tvorbu občanské společnosti. Nevylučujeme žádnou formu spolupráce a žádný dobrý nápad.
Prostor k setkání je připraven. Chotěboř Vás očekává.
   
   
DÍVKA
    Stanislav Hauzvater
    Ukázka z knihy "Šla dívka lesem"
Šla dívka lesem. Zavátým, zamrzlým, pěšinkama vyšlapanýma zvěří. Měla boty filcáky, teplé kalhoty a kabát opásaný koženým páskem. Za tím opaskem byl zastrčen srp. Přes rameno měla mošnu a na hlavě beranici. Byla hezká, mladá. V holých, studených rukách nesla dar. Ani se neodvážila nasadit rukavice, aby dar neupustila. Ty koukaly jako zaječí slechy z jedné kapsy u kabátu. Les se jmenoval Šprung, ale zdaleka se v něm nenacházel cíl její cesty. Musela jít stále kupředu, pomalu ani nevěděla kam. Sníh jí křupal pod nohama a ona šla s tím darem. Nesla jej střídavě v jedné a druhé ruce, chvílema jej držela oběma rukama. Nevěděla přesně co je to za dar, ani komu je určený. Mohlo se zdát, že je to oválná plechová skříňka. Občas, když jej přendávala z ruky do ruky to v něm kovově zachrastilo. Šla trpělivě kupředu. Zima jí nebyla, jen ruce zábly, ale čím déle šla, tím méně jí zábly.
Wald Sprung už měla dávno za sebou, šla jiným lesem o kterém už nevěděla jak se jmenoval. Občas si vzpomněla na rodiče a sourozence, které měla ráda, ale přesto musela jít. Vzít dar a jít stále lesem kupředu. V daru opět zachrastilo. Zajíc, který křižoval pěšinku se na mžik zastavil a zbystřil, ale hned běžel dál. Na malé pasece potkala dívka tři vojáky. Měli všichni stejnou uniformu. Dlouhé kabáty sahaly až k sněhu. Výložky s odznaky byly ojínělé mrazem. Placaté čepice seděly na hlavách. Stáli k sobě otočeni čely a o něčem rokovali. Když uviděli dívku, pozdravili popondáním čepic do týla a zpět do čela. Dívka se usmála a odpověděla na pozdravy kývnutím. Chvíli u nich spočinula, oddechla si a než vyrazila dál pohlédla všem třem do očí. Oni kýváním hlavami, jakoby stvrzovali správnost směru putování. Šla tedy dál. Neznámý les byl hlubší a hlubší. Sněhu bylo víc a chůze stávala se namáhavější. Ruce, které držely dar už nezábly. Zastesklo se jí po Šprungu, který se nacházel blízko domova. Teď byla ale daleko a šla dál a dál, za sebe nehleděla.
   

SPÍŠ, ŘEKLA
    Irena Librová

Spíš, řekla a obrátila mu víčka nahoru
V bělavém moři plavaly dvě černé ryby
a těkaly sem a tam
S nožem v zubech doplavala až k nim
Jen malinko sebou cukly, když je nabodávala
V tu chvíli bylo moře červeně žilkované
Vracela se zpátky, zatímco on křičel
K snídani měli ryby
Papoušek zpíval
Milovali se už jen za bouřky
aby nemuseli myslet na to, co dělají
a mohli se soustředit
na blesky protínající oblohu
tak jako on protínal jí
V zápase těl s mlčením
nebylo vítězů ani poražených
Jen poranění
Krajina byla pustá
Šli spolu
Nebe se odráželo v prázdnu jeho očí
Slova tvrdá jako diamant
se v ústech měnila na popel
Tehdy jí napadlo, že mu vyřízne jazyk
aby mohla mluvit a on naslouchat
Tak byl stále více její
V očích měl diamanty
V ústech papouška
V rukou ryby
V těle oceán
Tak poznala, že je živý
a ona poušť

   ZKOUŠELA JSEM HRÁT NOHAMA
    Ivana Měkotová

   
    NYMFA Z LEITNU
    Stanislav Hauzvater
Ukázka z knihy nic neříkajících povídek "Happening aneb Příhody pána z Obrtlíku"

Trhala černý bez za chalupou. Snad to ani chalupa nebyla, dřevěná bouda, kde bydlela s rodiči a několika sourozenci. Na sobě měla dlouhou košili. Prsty bosých nohou se bořily do hlíny když se natahovala pro květy. Ty největší byly nejvýš. Vůně ji obklopovala. Spíše ženské než dívčí tělo bylo krásně stavěné. Může se někdo tedy divit Hynkovi z tvrze , že tajně, skryt, ji pozoroval a její pohyby ho učarovaly tak, že na dlouhou dobu znehybněl a oči se mu rozšířili, aby lépe zaostřovaly, jako při lovu. A ona protože netušila, že je sledovaná, chovala se neopatrně. Neopatrně tak, že nedbala při ohýbání toho, že poodkrývá ňadra a při natahování, stojíc na špičkách zase rukávy bylo vidět až do skrýše obou prsů. Rty se lehce pohybovaly, snad s někým v duchu rozmlouvala, nebo zpívala? Ryba v koženém vaku, který ležel Hynkovi u nohou se zamrskala. Nohou ji přišlápl aniž odtrhl zraky od dívky. Hrubě spletený koš do kterého ukládala květy bezu byl plný. Spokojeně na něj pohlédla, uchopila jej oběma rukama a chtěla odejít. V lese cosi hlasitě zašelestilo. Její pohoda a vláčnost okamžitě zmizely. Tělo jakoby strnulo, naježilo se. Prsty nohou se křečovitě ohnuly a opět zabořily do hlíny. Rty se semkly a oči zbystřily. Byla připravena jak k boji tak k útěku. Najednou napětí povolilo, radostné zklidnění. Z houští vystrčila hlavu ovce. Z huby jí koukala větvička lísky. Dívka se pousmála, vzala konečně koš a zmizela za rohem chýše.
Po chvíli vystoupil z krytu houští. Vak s rybami a síť nechal na zemi a šel ke keři černého bezu. Ovce si ho zvědavě prohlížela. Sehnul se a osahával stopy otisknuté v zemi. Sebral květ bezu, který asi vypadl z koše a přivoněl k němu. Najednou jakoby se probral vrátil se do houští, sebral náčiní i kořist a zmizel stezkou, která vedla k říčce. Její obraz měl však před sebou a nadosmrti na něj nezapomene.

    TĚŽKÉ RÁNO
    Ladislav Vondrák

Až dotančíš svůj tanec o ranní bolesti
A ztichne
sbor sedmi odporně pilných kovářů,
kteří Ti chvějí životem
Vytáhneš plachtu
z mokrého kapesníku
A vypluješ zpátky
dobývat peklíčka a ráje
Přijď za mnou,
pokud zestárneš
Vařím dobrou silnou kávu
po které se ti nebude chtít
samotné spát
Přijď za mnou,
jestli zestárneš
půjčit si jednu knihu z těch,
co dnes už nikdo nevydává
Přijď za mnou
a já tvoje vrásky nasypu do dlaní
a dlouze do nich fouknu
Dveře a lahve otevírám rád

   
    HON
    Petr Musílek
Je čas honů. Přes trs trávy
tiše mžourá zajíc
I když nikdy nepozdraví
všichni ho tu znají.
Je to lenoch. Nezvedne se
ani v dešti broků
Když vydrží, může tady
přečkat i sto roků.
Odpočívá. Má dost času
Než hon dojde konce
bude si tu jen tak ležet
a počítat honce.

   
    MEXICKÝ DENÍK
    Václav Tuček

Bylo stále šeredněji, kolem nás houstly mraky, viditelnost téměř žádná. Dosáhli jsme výšky asi 4850 metrů a dál jsme nemohli najít staré stopy ve sněhu, což byl až dosud jediný spolehlivější způsob orientace. Další pokusy o výstup jsme tedy kolem poledne vzdali a vrátili se zpět na bivak.
Následoval rychlý sestup na parkoviště La Joya za Vendou. Na závěr našeho ústupu jsme si užili i krupobití. Přenocovali jsme ve stanech na plošince poblíž parkoviště. Ráno bylo silně ojíněné, ale už zase slunečné. Bylo nám líto, že opouštíme třetí nejvyšší horu Mexika bez dobytí jejího vrcholu. Na opakovaný pokus jsme s sebou neměli dostatek jídla, ale i právě skončený aklimatizační výstup, při němž jsme strávili na svazích Izty zcela sami den a noc, stál za to.
8. července Vzdalujeme se od hory připomínající ležící ženu směrem do sedla Paso de Cortés. Výhledy na Iztu, Popo, ale i vzdálený Citlaltépetl byly ve slunném dopoledni úchvatné. V sedle jsme se občerstvili z vlastních zásob a navíc Vrága objevil ve stáncích místních prodejců kouzlo mexických kukuřičných placek tortas plněných brambory a ostře kořeněnou omáčkou. Spořádal několik porcí a přátelil se se stánkaři. Využili jsme i obchůzkový prodej sladkostí pro výletníky a zajedli jsme pikantní tortas sezamovými kvádříky s medem. Začali jsme sestupovat za palčivého slunce po cestě vedoucí piniovými lesy směrem k městu Cholula. Při pádu do sopečného prachu jsem si rozbil koleno, ale pak jsme si vše vynahradili chutným obědem v restaurantu Buena Vista. Zdejší speciality v nás vyvolaly takovou euforii, že jsme zbytečně zabloudili. Cesta do nejbližší vsi Ranchos byla, jak se ukázalo, ještě velmi dlouhá. Stanovali jsme tedy pod borovicemi u lesní cesty a Vrága se stal dobrovolně "nosičem vody". Došel pro ni večer do 7 kilometrů vzdálené osady.
9. července Náš sestup po prašné cestě pokračoval už mezi kukuřičnými poli. Potkávali jsme i venkovany na konících, oslech a mulách mířící na své pozemky. Na začátku asfaltové silnice jsme se posilnili v malém obchůdku jogurty, sladkostmi a pitím. Za první vesnicí jsme stopli mladého podnikatele, který nás umně naskládal do svého malého pětidveřového auta a částečně zavaleni batohy jsme odjeli do Choluly.

   
    SONET O POLNÍCH HROBECH
    Jiří Partyk
   
Dva běžci na krátké bramborové nati,
vzájemně na to myslíce,
běželi mimo vytyčených latí
pohlcováni měsícem.
Za zbrklost těl se ztrátou krve platí.
K útoku nezve polnice.
Doběhnout se, pak sebe milovati -
krkolomná je pozice.
Když Luna po Zemi drobky světla prská,
nepřepadá mé údy žádost mrzká,
do běhu je mi málokdy.
Nač adidasky špinit černozemí.
Případně mávnout lásky perutěmi,
dopadnout střemhlav po lokty.

   
    ZNAMENÍ DOBRÉ VŮLE
    Marie Kocúrová
   
Kapička krásy
po čele stéká
už je z ní pramínek
už je z ní řeka
valí se,proudí
celou mne zmáčí
vláčí mne v peřejích
sotva dech stačí
na čele na těle
znamení nechá
jasné byť nesmělé
dál řečištěm spěchá
kdo kráse přístupný
kdo v sobě ji nosí
je jako veselá
písnička kosí
těšte se z úsměvů
co září z tváře
ať spolu nežijem
jako na Sahaře

    DÍVČÍ STYL
    Marie Kocúrová
   
Mám inspiraci v tanci
eleganci a cit
a nekonečnou šanci
pohybem okouzlit
Mám boky rozjitřené
závratí dívčí chůze
znám oči rozšířené
s pohledem na mé blůze
Líbím se ze všech sil
a baví mě ten styl
Koho svět unavil
ať hledá jiný cíl

   
    VZTAHY MEZI KAKTUSY
    Šárka Jarošíková
   
Jsem moc smutný, půl roku starý kaktus se vznešeným jménem. V tom krásném hnědém květináči sídlím už dva měsíce. Nebýval jsem smutný vždycky.
Začalo to úplně jinak. Tenkrát byl krásný letní den a můj dnešní majitel mě koupil v květinářství na rohu ulice. Ani nevím, jak se jmenovala. Tam se mi vůbec nežilo špatně. Seděl jsem za sklem, všichni mě obdivovali a já se díval na lidi na ulici. Vlastně jsem se je naučil znát. Viděl jsem je v různých situacích, kdy oni ani v nejmenším netušili, že by je snad někdo mohl pozorovat.
Já jsem byl odmalička vychováván k tomu, abych si plně uvědomoval, že nejsem jen tak ledajaká květina. Záhy jsem sice osiřel, ale mezi námi, vzácnými kaktusy, nepěstujeme rodinné vztahy, takže ani obvykle nepostřehneme, že jsme byli odebráni od rodičů a prodáni. Tak tedy za tím sklem v květinářství jsem poznal život. Alespoň tehdy jsem si myslel, že to, co vidím, je celý svět. Dnes musím bolestně konstatovat jak moc bych si přál zůstat za tím sklem schovaný. Schovaný právě před světem.
Ten den svítilo slunce. Lidé na ulici se usmívali a jeden z nich potom vešel a ukázal na mě. Byl jsem velice šťastný a povznesený, protože ten muž dovedl opravdu ocenit mou neobvyklost a můj čistý rodokmen. Mohli bychom si rozumět. Velice opatrně si mě odnesl domů. Dům jsem si stačil prohlédnout, protože on už byl starý a šel tedy poměrně pomalu. Dům stál úplně stejně mezi ostatními úplně stejnými domy. Starý, šedivý a oprýskaný. Začala mě bolet myšlenka, že já bych snad měl strávit celý život na takovém místě. Těžké dřevěné dveře se za námi zaklaply a prozatím rozhodly za mne. Alespoň že mě postavil k oknu, jak jsem zvyklý. Trochu slunce sem také svítilo, ale výhled byl k ničemu. Jen nebe, protější okno, střecha a zase nebe. Zlobil jsem se. Nebyl jsem tehdy smutný, protože to kaktusy nebývají. Nikdy jsem neprojevoval slabost a nic mi nebylo líto. Musel jsem se pečlivě starat o svůj vzhled, tudíž jen o sebe a zákonitě jsem nemohl sám sebe zklamat, takže mi nemuselo být líto.
Týden jsem zatvrzele koukal z toho okna do toho druhého okna. Občas se tam někdo mihnul, ale na lidi jsem nebyl zvědavý, těch jsem už viděl dost. Tak jsem to tedy vzdal a rozhodl se trochu rozhlédnout po pokoji. Nebyl to zas až tak špatný nápad, ale trvalo další týden, než jsem se dokázal trochu pootočit. V pokoji nebylo nic zajímavého, jen knihy, nábytek, ale potom jsem to objevil. Ta místnost měla dvě okna, to mé a ještě jedno po pravé straně. Bylo plné kaktusů a květin. Já jsem tu byl sám a opravdu mě to těšilo. Bral jsem to jako projev úcty. Květiny nebyly příliš zajímavé, ale kaktusy mě upoutaly. Představte si, že na sobě měly takové různobarevné věci. Jakoby z nich něco rostlo, vypadalo to, ale jako květy obyčejných květin. Chudáčci, asi jsou nemocné, pomyslel jsem si. Musí to být potupné být jako obyčejná květina.
Večer přišel ten muž, co si mě sem přinesl a já se těšil, že mě bude obdivovat, jak jsem krásný, ale on šel k tomu druhému oknu a usmíval se na ostatní. No samozřejmě, vždyť jsou nemocní. Potom se podíval na mne, vzal jeden květináč a přenesl ho do mého okna. Nechtěl jsem se snížit k tomu, abych se podíval, koho přinesl. Díval jsem se tedy z okna. Potom jsem to ale už nevydržel a otočil se.
Byl to také kaktus, ale takový jiný, než já. Pár už jsem jich viděl, ale tenhle byl jiný ještě v něčem. Byla to kaktusí slečna a tu jsem viděl v životě jen jednu. Seděla se mnou asi týden za sklem v květinářství a dívali jsme se na ulici. Nepromluvili jsme spolu ale ani slovo, protože jsme byli oba příliš vážení a nevěděli, kdo by měl začít. Tahle slečna si povídat chtěla. Zeptala se, odkud jsem. Neřekl jsem jí hned, že z květinářství. Nejdříve jsem jí řádně popsal svůj skvělý původ, aby věděla s kým má tu čest. Ona se ale tvářila, jako by ji to nezajímalo. Potom se zeptala, jestli se rád dívám z okna. Na to ale já neuměl odpovědět. Chtěl jsem jí říci, že kaktusy s tak skvělými předky se nemohou jen tak obyčejně dívat. Ale ona mě nenechala. Povídala mi o tom, co všechno jde vidět z okna. Každé ráno prý v okně naproti zalévají květiny a zpívají si při tom. Někdy to okno nechají otevřené i přes den a potom je slyšet, jak někdo hraje na klavír. Divil jsem se, jak to že ona toho ví víc než já. Tak jsme strávili další dny povídáním. Ona mluvila o světě a učila mě mít rád. Začal jsem mít rád to okno naproti, nebe a čtyři paprsky slunce, které se vešly k nám do okna. Trochu rád mi zbylo i na květiny ve vedlejších oknech.
Jednou mi při našem povídání položila otázku, jestli se mě může zeptat na jednu velice smutnou věc. Prý mi ale nechce ublížit. Vůbec jsem jí nerozuměl, protože jsem nevěděl, co to je ublížit. Řekla, že to je taková věc, ze které je smutno. Třeba když mi někdo řekne něco ošklivého nebo si mě nevšímá. Trochu mě to zarazilo, protože mě vždycky učili, abych si jiných nevšímal. Tím jsem tedy asi ubližoval. Ubližovaným ale bývá smutno. To už mi říkala, že při smutnu se pláče. Tak tedy ostatní kvůli mě plakali. Chtěl jsem vědět, jestli jsem ublížil k pláči i jí. Odpověděla, že někdy skoro, ale že mě má přesto ráda. Jí tedy zbylo trochu rád i na mě. Musel jsem se co nejdříve rozhodnout komu vezmu moje rád, abych měl taky trochu i pro ni. Tak jsme to zamluvili, ale ona nezapomněla, na co se chtěla zeptat. Představte si, ona chtěla vědět, proč nekvetu. Já na to byl pyšný, že nejsem jako ostatní, ale ona vyprávěla, že u kaktusů je vzácnější, když kvetou, než když nekvetou. Ona už kvetla třikrát za svůj život. Ptal jsem se jestli to bolí. Ale ona se smála, prý to je to nejkrásnější v kaktusím životě. Dlouho nic netušíš a potom se jednou probudíš s voňavým barevným květem.
Za týden vykvetla. Byla krásná. Už jsem pro ni měl pořádný kus mého rád, protože venku pořád pršelo, tak jsem už nemohl mít rád čtyři paprsky slunce ani nebe. Měl jsem rád ji. Teď byla vykvetlá a voňavá. Moc jsme si přáli kvést spolu, ale mě to nějak nešlo. Trochu jsem tušil, z čeho to asi bylo. Myslím, že to bylo za to, že jsem ubližoval.
Kvetla dva dny a já už neměl rád ani okno naproti. Když odkvetla, byla trochu smutná, ale protože mě naučila povídat, povídal jsem jí o ulici, kterou jsem viděl za sklem v květinářství. Nakonec jsem už neměl rád ani květiny vedle v okně, všechno své rád jsem dal jí. Měl jsem rád, když kvetla a tak teď kvetla jenom pro mě.
Jenomže kvetla příliš často a začínala být unavená. Měl jsem ji rád úplně stejně i bez květů, ale ona se mi chtěla tolik líbit. Nakonec z únavy onemocněla. Byla menší a menší a ztrácela se mi před očima. Chtěl jsem se ztrácet s ní, nechtěl jsem tu zůstat sám. Už jsem se bál být bez ní. Jenomže já se neztrácel a ona se ztratila úplně. Uschla a umřela. Nechala mě tu samotného.
Venku pršelo, nebe bylo šedivé a já měl svoje rád k ničemu. To se stalo před týdnem. Byl jsem smutný a smutný. Až jsem od toho smutku celý bolel. Ale dnes jsem se probudil a měl jsem květ. Vykvetl jsem pro ni. Teď jsem tedy smutný, půl roku starý kaktus se vznešeným jménem a jedním květem.

    BÁSNÍKŮM
    Petr Musílek
   
Stál mistr zedník
nad skončeným dílem
a zrakem znalce
měřil křivky stěn
Abstrakce řekl
Vždy si ceňte píle
I zeď je někdy
malým zázrakem
O kousek dál
se v ukoptění mořil
šedivý mužík
až prorostl zdí
A nechal času
ať soudí co stvořil
a nebo
ať to třeba nesoudí
To první dílo
bylo oceněno
Vždyť každý slyšel
kdo udává tón
Jenže dům chvály
dodnes nemá jméno
a prázdnem dýchá
okno bez záclon
Tam vedle ale
v malém, skromném skvostu
pláč, smích a touha
sytí plátna stěn
a v jiskře ohně
rušíc božský odstup
se anděl kouře
vznáší komínem

    KNIHA PRO DOBRODRUHY
    Ivo Harák
   
Pokud občas máme pocit, že se české školství snaží žáky zahltit množstvím informací, aniž jim poskytuje systém, aniž je - a jejich pedagogy - učí samostatně myslet a pracovat, vyvrací toto podezření druhý díl "moderně pojaté učebnice" Kouzelné zrcadlo literatury (Písemnictví 19. věku), který "soustřeďuje pozornost na umělecké texty, jejich interpretaci a výklad metody, předpokládá u čtenářů četbu, znalost konkrétních textů, racionální i emocionální prožitek z umělecké literatury české i světové. Čtenáři se prostřednictvím vybraných ukázek s literárními díly seznamují, zkoumají jejich myšlenkový obsah, tvar a jazyk, utvářejí si osobní názor, který konfrontují s dobovou i současnou kritikou, u jinojazyčných zkoumají problematiku a kvalitu překladu. Postupně se tak u nich vytváří vědomí vývoje, literárních i mimoestetických souvislostí, povědomost o historické podmíněnosti."
Hlubšímu pochopení problematiky pomáhá stručné uvedení do obecné historie či dějin umění v úvodu, kapitola o lidové slovesnosti, chronologický přehled, Slovníček autorů i Terminologický slovníček na konci knihy. Zde je - vcelku bez užitku - připojen také přehled O slovenské literatuře, který svojí stručností a výběrovostí nemůže prostředkovat hlubší poznání literatury nám jazykově nejbližší. Zvládnutí látky usnadňuje totožné strukturování jednotlivých kapitol: stručné vypsání děje předchází úryvkům z děl či celým kratším textům, které jsou doplněny citáty z kritických reflexí, následuje oddíl Obecných údajů co stručný literárně-historický a literárně-teoretický doprovod předešlého, aby vše bylo doplněno Úvahami a názory vřazujícími poznané do souvislostí, zatímco Náměty k zamyšlení nutí studenty (i profesory) tyto samostatně hledat.
Výběr z literatury, který mohl a měl obsahovat také literaturu sekundární či více rozličných pramenů, nás pak upozorňuje, odkud autor a sestavovatel knihy Jaroslav Blažke bral jednotlivé ukázky. Pravím-li: sestavovatel, mám pro to dobré důvody. Tento se totiž snaží omezit vlastní průvodní text (ono VYPSÁNÍ DĚJE bylo by zapotřebí doplnit též stručným rozborem tvarovým, neboť takto by bylo lze hodnověrněji doložit vývojové proměny literatury - na proměnách její poetiky), aby o to více prostoru zbývalo pro texty literární a meta-literární. V jich vzájemném zrcadlení dospívají tak studenti snáze k pochopení smyslu literární výchovy, jímž není naučit se zpaměti "telefonní seznamy" autorů a děl, ale jímž jest poznání díla a pochopení jeho estetického účinu - vyvolaného četbou a ukotveného interpretací. Neboť teoretického poučení se bude možno dosíci odjinud, ale Blažkeho kniha si především klade za cíl, aby žáci četli, o přečteném přemýšleli, uměli hledat vzájemné vztahy mezi texty, nebáli se o těchto vyslovovat vlastní soudy. To vidno z Námětů k zamyšlení, v nichž je např. jeden z úkolů (ostatní jsou psány v podobném duchu) formulován takto: "Srovnejte charakteristiky V. Hálka v několika různých literárních učebnicích a připojte vlastní názor."
Omezení PRŮVODNÍHO TEXTU na minimum a nutnost soustředit se jen na některé (osnovami vyzdvižené) autory (některá jejich díla) vede ke KRÁTKÝM SPOJENÍM, opomenutím, nepřesnostem. K nimž patří například poněkud zavádějící formulace "S první obranou české kultury vystoupil člen jezuitského řádu historik Bohuslav Balbín", stojící navíc v rámci pojednání o preromantismu, v blízkosti jména Dobrovského a Jungmannova. Jinde se zase vytrácí bipolárnost tvůrčí osobnosti a její tvorby (PREROMANTICKÉ počátky proti KLASICIZUJÍCÍMU pozdnímu Kollárovi, nepublikovaná MÁCHOVSKÁ tvorba Chmelenského, jenž Máchovi vyčítal, co se v sobě domníval překonati), širší rozpětí pojednávaného problému (chybějící Máchův předchůdce M. Z. Polák i pokračovatel V. B. Nebeský, Gončarov se svým TYPIZUJÍCÍM Oblomovem, J. K. Tyl uvedený bez svého - ostatně dodnes hraného - předchůdce V. K. Klicpery, Jirásek oddělený od Wintera, o němž má býti pojednáno až v následujícím dílu Kouzelného zrcadla), nahlédání autorů v souvislostech dosud neobvyklých (Tyl v rámci kapitoly Hledání realistického obrazu skutečnosti v české literatuře, Dostojevskij co naturalista). V kritických reflexích literárně-historických bylo, myslím, možno namísto hojně zde uváděné Jaroslavy Janáčkové poskytnout prostor dalším autorům. Nic proti paní profesorce, ale chybí mi tu JINÝ ÚHEL POHLEDU, jinde s úspěchem uplatněný. Pohleďme jen, jak v téže době - v r. 1856 - odlišně posuzují Stébla trávy R. W. Emerson a kritik deníku The Boston Intelligencer! A pak ten NĚKOLIKERÝ Vrchlický, na němž lze s úspěchem demonstrovat Šaldovu tezi, že kritik má být karakterně nespravedlivý. Ostatně Šalda sám je autorem dvou časově i vyzněním odlišných soudů o Vrchlického díle. Takto bylo možno postupovat také v případě Hálkově - Slavíkovu ocenění tohoto básníka měla předcházet kritika Macharova.
Velice si vážím snahy o překonání vžitých klišé - jde např. o nový pohled na S. Čecha (nastíněný I. Slavíkem v knize Viděno jinak) nebo snahu o alespoň částečnou rehabilitaci kdysi masově oblíbené tvorby Svátkovy (spravedlivě hodnocené v Novákových Stručných dějinách...). Zcela nenásilně je čtenář upozorňován na donedávna opomíjený DUCHOVNÍ ROZMĚR literatury, je mu však také nabídnut někdejší pohled na téma opět aktualizované (otázku rasismu a xenofobie v povídce G. Preissové Vzdor cikánskému osudu).
Kéž by si nad vzájemným zrcadlením literárních a literárněvědných textů čtenář konečně uvědomil, že "ani nejrealističtější literatura není prostým zrcadlem života", že mu však právě proto může do jeho života přinášet hodnoty jinak nenahraditelné. Blažkeho Kouzelné zrcadlo literatury je knihou, která mu TAKOVÉ poznání může prostředkovat. Je však též učebnicí pro chytré studenty a jejich stejně nadané pedagogy (zejména gymnazijní), neboť počítá se sečtělostí (a tedy také ochotou jít od úryvků k CELÉ knize), schopností doplniti odjinud OBECNÝ ZÁKLAD a myslet komplexně. Dílo, navazující na předchozí výklad OD NEJSTARŠÍCH PÍSEMNÝCH PAMÁTEK K OSVÍCENSTVÍ (vydaný ještě v brněnském Atlantisu), si od svého čtenáře vyžaduje ducha tvůrčího a dobrodružného: hledajícího, a nalézajícího - ne předžvýkané teze, leč názory vlastní (a s nimi i vlastní OSOBNOST). Těšíme se na jeho pokračování.