Kontakt

Petr Musílek

 

    

První pokus o kontakt selhal. Začínalo se stmívat. Dav spěchající přeplněnou ulicí měl spíše charakter ovčího stáda než inteligentních lidských bytostí. Všude kolem lhostejnost a nezájem.
Průzkumník přistoupil k starší ženě v béžovém kostýmku. Stála poněkud mimo hlavní proud a její pohled byl sklovitý a nepřítomný. Jak ale na sebe upozornit, když v jeho lidském vybavení schází orgán na sebemenší zvuk. Nemůže mluvit, pískat ani vzdychat. Nemůže dělat nic, co je na této planetě běžné.
Pokusil se o telepatický přenos. Vědomí vybraného objektu bylo však zcela nepropustné. Sám vnímal myšlenky i emoce, i když jen málo čemu z té podivně uspořádané mysli rozuměl. Pře-nos byl však pouze jednosměrný.
Na planetě Olrém, odkud připlula jeho expedice, byla vstřícnost a vnímavost samozřejmostí. V myšlenkách ženy však byly prostupy zprostředkovávající kontakt zablokovány.
Průzkumník přejel pohledem po zaplněné ulici. Od pasáže se blížila mladá žena s dítětem. Vyšel jim vstříc. Věřil, že kdyby ničím, tak minimálně svým zjevem musí upoutat pozornost. A dítě ho skutečně zpozorovalo.
"Mamí, mamí, podívej bubák."
I když nedokázal určit, co je to bubák, z dětského výrazu bylo patrné, že se ani zdaleka nepokouší o sblížení.
Mamí odbyla dětský výkřik pouze škubnutím ruky a nervózním:
"Proboha nezdržuj. Stejně nic nestihneme. Po-dívej, už je tma."
Dítě se ještě chvíli bojácně ohlíželo, ale mamí ho vlekla jako malý vzpouzející se vagónek.
Měl chuť skončit a vrátit se do transportního prostoru, když zahlédl volný prostor porostlý travou a nízkými keři.
Dobře, ještě jeden pokus. Stejně je to dneska smolný den. Odbočil na úzký asfaltový chodníček mířící k zpustlému parčíku. Muž, který seděl na jedné z laviček, byl mimo spěch davu. Přemíra volného času vyzařovala jak z uváleného kabátu, tak z tváře, která několikadenním strništěm odháněla myšlenky na jakoukoliv činnost. Průzkumníkovi připadal jako vystřižený ze souboru o fetišistech a uctívačích darů země. Nejčistší a zřejmě nejvzácnější předmět byla láhev, kterou svíral v třesoucích se dlaních.
Jestliže u prvního pokusného objektu byly telepatické prostupy zablokovány, přítomný muž je neměl vůbec. Místo prostupů bylo jeho vědomí vyplněno čímsi na rozhraní houby a pavučiny. Přesto na rozdíl od spěchajícího davu alespoň zaznamenal jeho přítomnost.
"Seš můj nejlepší kámoš." zabručel a zakaleným pohledem přeměřil průzkumníkovu postavu. "Můj nejlepší zelenej kámoš."
Ovládat řeč, v mžiku by ho ubezpečil, že se určitě nemýlí. Protože řeč neovládal, mohl jen přikývnout. Pro bezdomovce však bylo vstřícné gesto jen nepatrnou součástí rozmazaného obrazu.
"Máš u sebe lahvinku?" zabručel víc pro sebe než k stojící postavě průzkumníka. "Nemáš lahvinku," odpověděl sám sobě. Potom předpažil ruce a jako dirigent řídící symfonický orchestr zabloudil v neslyšné melodii.
.......
"To je neuvěřitelná planeta," zabručel vedoucí expedice při přejímce záznamu hlášení. "Celkem primitivní řeč a přitom nejsme schopní vstoupit do jejich vědomí."
"Chtěl bych vědět proč jsme Orimu nevytvořili orgán na používání jejich slov?" zeptal se zástupce.
"Nemyslím, že by bylo dobře hned při prvním pokusu potvrdit naši existenci."
"Kdyby se podařil telepatický přenos, vyšlo by to stejně."
"Ale vůbec ne. Natolik je známe. Kdyby někdo začal vyprávět o takovém zážitku, ostatní neuvěří."
"Jo. Zdá se že nedůvěra ke všemu co ještě nezažili bude zřejmě obecná vlastnost."
"V každém případě zkusíme jiné prostředí. Řidší koncentraci objektů. To, čemu říkají malé město."
"A když se to nepodaří?"
"Když se to nepodaří, tak mu změníme totožnost a za čas tam vyrazí znovu."
.......
Jako místo dalšího pokusu bylo vybráno městečko čítající osm tisíc obyvatel. Počátek akce: střed města. Místo pro transformaci: vypuštěná kašna.
Průzkumník se převalil přes hromadu neuklizeného lupení, pomalu se doplazil ke kamennému obrubníku a pohlédl do otevřeného prostoru náměstí. Popraskaný povrch cestiček se leskl v oranžovém světle neonů. Stromy, keře, lavičky, tráva, ale jinak prázdno.
Překročil okraj kašny, protáhl si končetiny částečně ztuhlé právě dokončeným přenosem a zamířil k blikající reklamně nad vchodem jedné z tmavých budov. Stačil však udělat jen pár kroků, když se dveře pod blikající reklamou otevřely a jejich osvětleným obdélníkem prošly dvě postavy.
Skvělá příležitost. Dva mladí muži v černých kožených bundách s kalhotami posetými lesklými terčíky mířili přímo k němu. Jejich vyholené hlavy odrážely blesky neonů a spolu s pažemi pluly v jakémsi nervózním rytmu.
Chtěl na sebe upozornit, ale než stačil sesumírovat telepatický vzkaz, jeden z mladíků ho uviděl.
"Tý vole, vole. To není pravda. Koukni támhle ke kašně!"
"Těbuh. Co to je za hovado?"
"Hele brácho, dlažební kostky. K čemu tu asi jsou?"
Průzkumník pohnul pažemi ve snaze signalizovat smířlivé gesto, ale mladíci už byli v náladě.
Ta směšná postavička byla skvělým terčem. Žádný svalovec. Nikde nikdo. Prostě bezva terč.
"Hele, vole, proč neutíkáš? Seš hnusnej, slizkej a zelenej."
Kostky, které tu zůstaly po opravě chodníku, startovaly jedna po druhé směrem k drobné zelené bytosti.
Chtělo se mu volat Dost! Jsme jeden rozum. Děti jednoho vesmíru. Ale ta žulová smršť rozbíjela skořápku jeho vědomí, až křehká struktura uvolnila transportní tekutinu a ta zvolna vyzařovala pryč z místa výsadku.
"Bezvadnej fór. Hele, co z toho Bédi zbylo."
"Dávej bacha, kámo, máš ho kus na botách."
.......

"Dneska to už nemá cenu," řekl vedoucí expedice a pozoroval regenerační válec, ve kterém Ori procházel jednou z vnějškových proměn.
V konferenčním sále začínala diskuse na téma příštího výsadku. Předseda anatomické komise vstoupil do řečniště a zahřímal.
"Co se odehrálo dnes večer je skandální. Nasadit našemu člověku podobu tak absurdní bytosti, to je prostě něco nad mé chápání."
"Byl jste zaneprázdněn jinými úkoly, proto jsme s vámi tuto záležitost nekonzultovali, "řekl velitel. "Ten model jsme však vytvořili zcela podle představ zemáků o cizích návštěvnících."
"I tak mi to přijde nesmyslné, "odpověděl anatom.
Sálem se převalila vlna tlumeného šeptání s občasnými výbuchy potlačovaného smíchu.
"Možná vám to připadá komické, "utišil přítomné hlas velitele. "Ale byl bych rád, kdyby si každý uvědomil, že nám nešlo o skutečný kontakt. Užší vedení rozhodlo o provedení předběžného testu. O této skutečnosti nebyl informován nikdo z přípravného štábu. Tuto informaci nedostal dokonce ani náš průzkumník. Chtěli jsme získat neovlivněný pohled na stav planety. Tedy, na intelektuální stav planety. Vidím, že se někteří dál tváří, mírně řečeno, pobaveně. Jenže vážení. Naše přístroje už léta snímají televizní a rozhlasové vysílání ze zdejší atmosféry. To, co vychází z rozborů je tak protichůdné a nelogické, že i náš přístup musí být nekonvenční. Věřte, že za všechna léta po která jsem pověřen řízením mise pro přijímání členů do planetární unie, jsem poprvé na rozpacích jak postupovat."
V sále opět zesílil šum a zvednuté ruce několika členů se vehementně dožadovaly udělení slova.
Velitel odložil poznámky. "Dobře, zatím jsem ochoten zodpovědět jeden dotaz."
Zvednuté ruce zakolísaly. Bylo vidět jak jednotliví účastníci zvažují závažnost otázek. Chvilkové propojení myšlenek zklidnilo situaci a ve svém souhrnu i částečně naznačilo jedinečnost problému. Nakonec povstal jediný muž a po souhlasném přikývnutí promluvil.
"Z dílčích informací, které nejsou blokovány, docházím k závěru, že poprvé v historii naší mise, zvažujete vyloučení zdejší planety z podrobného výzkumu. Pokud tomu tak je, chci vědět, v jakém rozsahu má být výzkum omezen a přesné zdůvodnění těchto rozhodnutí."
"Je pravda, že jsme zvažovali i případné odložení průzkumu na pozdější dobu. O jeho omezení ale nic nevím. Jako první fázi navrhujeme výběr vzorku obyvatel, zkratové přenesení do simulovaných podmínek, a jejich podrobné prostudování. Pokud vytvoříme laboratoř s extrémně stlačenou přímkou času, proběhne jejich laboratorní týden během několika zemských vteřin. Naše komise bude mít krytí zcela podobné některé ze zemských institucí. Po návratu budou všechno považovat buď za sen nebo halucinaci. Jsme přesvědčení, že nevznikne ani stín podezření ukazující na kontakt s jinou civilizací. Informace takového druhu uvolníme až po prostudování dostatečně velkého vzorku a jenom pro předem vybrané území."
Zasedací sál se během velitelovi řeči zklidnil. Podle zaběhlého pořádku se vytvořily hloučky podle profesí. Bylo zřejmé, že pro tuto chvíli se další jednání přenese do skupin.
Velitel se zvedl a spolu s hloučkem nejbližších spolupracovníků přešel do přilehlé klubovny.
.......

"Někteří z vás si jistě kladou otázku proč jsem rozhodl o tak opatrném postupu, "řekl velitel, když se rozsadili kolem stolu. "Nechci zahajovat diskusi, ale chci vám podat vysvětlení. Dotkl jsem se rozporuplných informací, které jsme shromáždili o zdejší populaci. Jak sami víte, naše expedice se dělí na dva tábory. Tábor příznivců co nejrychlejších a co nejužších kontaktů a tábor skeptiků, kteří by se rádi spokojili s pouhým monitorováním situace.
O zemi víme, že její obyvatelé jsou rozděleni podobným způsobem. Za žádných okolností si nepřeji, aby převážil kterýkoliv z těchto táborů. O institucích, které ovlivňují veřejné mínění ve světě lidí, máme dostatek informací získaných z otevřených zdrojů. Studujeme jejich tisk, literaturu, rozhlasové a televizní kanály, telefonní ústředny i počítačové sítě. I když se snažíme očistit veškeré informace od účelového zaměření, jaksi se nám nedaří získat představu kam tato populace směřuje. Z obdobných průzkumů jsme zvyklí, že mediální nadstavba vytváří jakýsi říční proud. Bývá klikatý, jeho součástí jsou slepá ramena a občasná rozlití do vysychajících jezer, ale pokaždé má určitý směr a ve svém jádru jednotné působení na populaci. Zdejší mediální obraz je podobný tůni, ve které se vaří voda. Nad hladinou se povalují chuchvalce páry, občas se ode dna utrhne rozvířené bahno a když si myslíme, že jsme objevili přece jen jakýsi pohyb, je to jen zpětný vír, který ustalující se hladinu znovu táhne ke dnu.
Na každé planetě jsme se snažili podpořit jejich přirozený vývoj. Tady jsme na rozpacích, co vlastně podpořit. Test, který se uskutečnil, byl možná zdánlivě nesmyslný, ale právě jeho prostřednictvím jsme zmapovali část populace, která pasivně přijímá společenské impulsy aniž by se podílela na jejich tvorbě. Je to pohled z druhé strany. Potřebujeme zjistit, proč jejich svět neuznává téměř žádné autority. Jejich vztah k hodnotám je spíše nekrofilní. I když se v jejich médiích skloňuje život ve všech pádech, skutečná úcta k životu je jim cizí. Sekce zabývající se pozemskou historií tvrdí, že tomu tak v minulosti nebylo.
Zhruba o století zpátky došlo ke zlomu, který byl zpočátku přijímán s obrovským nadšením. Rozvoj průmyslu, vědy a informatiky sliboval podporu těch nejušlechtilejších ideálů. Někde se ale něco pokazilo. Jejich rozvoj je často samoúčelný a nezřídka vykoupený krví a bídou rozlehlých částí světa. Stále se opakující války a narůstající lhostejnost dává do budoucna ty nejchmurnější vyhlídky. Samozřejmě, že bychom mohli zasáhnout a dát jejich společnosti nový směr. Nemůžeme však jednat jako protektoři. Jestliže má dojít ke změnám, musí k nim dojít zevnitř. Dokud si jejich společnost nevytvoří srovnatelný kodex hodnot jaké přijala galaktická unie, nezbývá než zůstat mimo jejich vědomí na úrovni stávajícího folklóru. Proto budeme dál hrát podobné hry, jakou jste mohli zaznamenat dnes. Současně budeme simulovat situace, kdy jejich vlivné osobnosti odloží v kulisách virtuální reality společenské zábrany a svými názory objasní komplikovanost vlastního světa. Jistě chápete, že z hlediska jejich času to bude dlouhodobý proces. Veškerý styk z touto planetou bude zatím probíhat prostřednictvím speciálně vytvořených průzkumníků Oriů. Ještě přehraji záznam dnešního testu. Nesuďte, prosím, co uvidíte. Průzkum bude vytvářet co nejširší mozaiku. Dnešek je pouze jejím nepatrným dílkem."
.......

Obdélníková stěna místnosti zmizela a před zraky přítomných prolétly záběry ukončeného průzkumu. K obdobné produkci se shromáždili i následující den.
Z ohromné budovy vyšel redaktor jednoho z nejčtenějších listů. Prokličkoval mezi skupinami chodců a nasedl do červeného sporťáku zaparkovaného v postranní ulici. Ve chvíli, kdy zavíral dveře, přistoupila k jeho autu mladá žena. Lehce se dotkla jeho ruky a zeptala se na cestu k hlavnímu nádraží.
Muž jí cosi odpověděl. Žena odstoupila od auta a zmizela za rohem budovy. Muž zasunul klíčky do startéru. Než ale stačil nastartovat, zatočila se mu hlava a několik vteřin ztrnule hleděl přes čelní sklo. Přísavný čip na jeho ruce otevřel snové okno a ve stavu podobném mikrospánku jej provedl řadou situací naplánovaných na dnešní den. Za okamžik ztrnulost opadla a muž si protřel oči. Řekl si, že bude muset vysadit a trochu si odpočinout. Za chvíli již jeho červený sporťák ujížděl ulicemi. Celý den však měl zvláštní pocit, že všechny rozhovory, které vede, jsou opakováním toho, co se již odehrálo.
Do budovy parlamentu vešel poslanec nejmenované strany. V místnosti přidělené jeho klubu odevzdal zapůjčené materiály. Vyzvedl si několik vzkazů a interních sdělení. Potom zatelefonoval manželce. Protože do začátku schůze chyběla ještě půlhodina zamířil do poslanecké restaurace. Nechal si přinést malou vodku s tonikem a usadil se do pohodlného křesla v rohu místnosti. Ve chvíli kdy si zapaloval cigaretu přistoupil k jeho stolečku muž a položil před něj barevný prospekt. Na prospektu stálo: Navštivte zemi snů!!! Naše cestovní kancelář je tady pro vás.
Poslanec znechuceně odsunul nabízený papír. Muž stojící nad jeho stolem se usmál a požádal o prominutí. Když odmítnutý prospekt zvedal, lehce zavadil o poslancovu ruku a s dalšími omluvami vycouval od stolu. Poslanec dopil sklenici s tonikem a několik vteřin strnul v prazvláštním zadumání. Kdyby ho v tu chvíli pozoroval některý z jeho kolegů, určitě by na něj padlo podezření, že skutečně myslí.
V obchodním oddělení velkého průmyslového závodu seděl mezi prosklenými přepážkami vedoucí odboru a ze zájmem prohlížel atypickou navštívenku zástupce neznámé firmy. "Zajistíme odbyt vašich výrobků v jakémkoliv množství." Takový byl text pod názvem firmy. Navštívenku doplňovala řada telefonních čísel s odkazem na fax a internetovou adresu. Trochu velikášské, pomyslel si vedoucí odboru. Potom zavolal sekretářce a řekl, aby čekajícího návštěvníka přivedla do kanceláře. Příjemně stavěná blondýnka uvedla sebevědomého mladíka s šedým kufříkem. Mladý muž počkal až sekretářka opustila místnost a spustil. "Všechno, co inzerujeme, je stoprocentní pravda." Po této úvodní frází přistoupil ke stolu a podal muži kožené desky nadité papíry. Při jejich převzetí letmo zavadil o vyčkávavě nataženou ruku a s omluvou usedl do nepohodlného křesla. Vedoucí otevřel desky a jeho pohled zabloudil mezi literami nečitelného textu. Mladý muž ještě okamžik počkal, potom jemně vytáhl ze ztuhlých dlaní objemnou složku a odešel z kanceláře.
Sekretářce řekl, že se nedomluvili a že šéf nechce být rušen. Prošel dlouhou chodbou, sjel výtahem do přízemí a opustil prostor závodu. Když se vedoucí odboru vzpamatoval, měl pocit čehosi nedokončeného. Posledních několik minut mu zcela vypadlo z paměti. Jenom se mu stále zdálo, že měl právě na dosah řešení všech odbytových problémů.
V této chvíli velitel přerušil probíhající testy a požádal o chvíli pozornosti.
"To, co jste právě viděli, byla fáze kontaktu kterým, jsme navodili samotný test. Teď budou následovat ukázky z fiktivního děje, který proběhl pouze ve zkoumaných mozcích."
Průhled ve stěně se znovu otevřel a červený sporťák odstartoval od chodníku. Zařadil se do hustého provozu a zamířil ven z města. Cestou jeho řidič několikrát porušil pravidla silničního provozu. To, že jel značně agresivně mu však nebránilo, aby neproklel každého kdo mu zdánlivě překážel v cestě.
V obci, ve které došlo ke zřícení domu, objevil jenom párek podivných existencí, který pravděpodobně čekal až se okolí zcela vylidní. Položil jim několik zbytečných otázek a všechno, co řekli zaznamenal jako výpověď očitých svědků. Když viděl, že z této lokální tragedie víc nevymáčkne, nasedl do auta a pokračoval za dalším námětem. Hlásek tichý jako svědomí mu našeptával cosi o odfláknuté práci, o příčinách zborcení, které zcela pominul, o etice novináře, odhalujícího hrozící nebezpečí a jeho podílu na nezkresleném obrazu světa. Rychle ten hlas umlčel. Vždyť kdo je zvědavý na jeho osobní pocity. Noviny potřebují slova podobná pravdě. Pravda je ale natolik složitá, že by leda tak mátla lidi. A tak, přesto že neměl v povaze povrchnost, popsal i zbývající zprávy dne obdobným způsobem.
Obraz se vyměnil.
Poslanec odsunul prázdnou sklenici a zamával na kolegu nahlížejícího do prosklených dveří. Muž ve dveřích se usmál a ukázal směrem k zasedacímu sálu. Poslanec vstal a společně vešli do chodby plné zrcadel.
"Za chvíli se budu muset ztratit," řekl svému kolegovi.
"Dneska tu stejně nic nebude. A kam máš namířeno?"
"Slíbil jsem na okresním úřadě účast na slavnostní bohoslužbě. Nevím, proč to dali na všední den, ale nakonec se mi to dneska docela hodí. Možná tam chtějí mít co nejvíc lidí z úřadu. Možná je to kvůli někomu z venčí, Bůh ví."
"Dneska jde na pořad také ten opoziční zákon. To ale nebude problém. I kdyby nás tu byla třetina, stejně mají málo hlasů."
"To jim nesmíte nechat projít. Je škoda, že jsme s tím nepřišli my. Docela nám něco takového chybí. No časem to napravíme. Nemůžeme jim dovolit, aby moc zvedali hlavu."
Během řeči dorazili do zasedacího sálu a obsadili svá místa. Po prezentaci a půlhodině předčítání z nových návrhů se poslanec zvedl a odešel z budovy. Na odstavném parkovišti nasedl do auta odjel do obce vzdálené osmdesát kilometrů. Celou dobu byl rozmrzelý ze zákona, který předložila opoziční strana.
Bože, jak je nenáviděl. Už dávno v té nenávisti nebylo nic racionálního. Minulost, která přestala existovat, zanechala za sebou plno nevyřízených účtů. Jenže tak to s minulostí bývá vždycky.
Stavěl se do pozice celoživotního odpůrce poražené ideologie, ale právě tento postoj ho vnitřně rozvracel. Sám nejlépe věděl kolikrát ustoupil, kolikrát byl pouhým kolečkem v společenském soustrojí. Kolikrát přešel na druhý chodník, když zůstat na místě znamenalo společenskou degradaci. Jak měl sloučit tyto pocity s představou neohroženého bojovníka? Kdyby byl schopen ustoupit z tohoto falešného nadhledu, celý jeho vnitřní svět by pookřál a omládl. Současnost ale vytvořila nové hierarchie tabuizovaných oblastí a ke každému překročení hranice byl potřebný nový druh odvahy.
V malém kostelíku začala mše přesně v udaný čas. V popředí seděli církevní hodnostáři, zahraniční sponzoři jejichž zásluhou celá rekonstrukce proběhla a zástupci okresního úřadu. Poklekl vedle přednosty a pod lavicí mu podal ruku. Kněz před bohoslužebným stolem odříkával slova modliteb a pod klenbou se vznášely voňavé obláčky kadidla. Na chvíli se zdálo jakoby svět byl plný otevřených srdcí a lidského porozumění. Díval se směrem k oltáři a stále byl poněkud mimo obřad. Jen jakoby z dálky k němu zaznívala slova: "A odpusť nám naše viny, jako my je odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení..."
Slova znějící staletími mechanicky procházela kostelem a sklouzával po soustředěných tvářích přítomných.
Obraz se vyměnil.
Vedoucí obchodního oddělení si přejel rukou po ztuhlé tváři a pomyslel si: Proboha, ještě bych tady usnul. Od rána stačil vyřídit korespondenci s obchodními partnery a několik méně významných návštěv. Za okamžik čekal zástupce propagačního oddělení k poslední korekci návrhů před blížícím se veletrhem. Poslední dobou se všechno pohoršilo. Ekonomika je nevypočitatelná chobotnice. Sáhneš jí na jednu přísavku a všechny její paže zareagují. Myslíš, že je k tobě vstřícná a z ničeho nic tě začne škrtit. Podnik měl už dlouho odbytové problémy. Konkurence se rozrůstala na všech stranách. Před lety všechno vypadalo skvěle. Nenasycený trh oživoval silný příliv peněz. Ze dne na den zformovaná skupina čerstvých milionářů skupovala všechno, co jim přišlo do cesty. Když se zdroje vyčerpaly, nastala recese.
Dveře kanceláře se otevřely. Vstoupil šéf propagace doprovázený vedoucím provozu.
"Jdeme za tebou oba. To, co jsi mi dal na stůl, absolutně nezvládneme. Prosadit se dá jedině nižšími cenami. Takže, když snížíme ceny, musíme snížit i počty lidí."
"Mně je jedno, jak to uděláte," řekl vedoucí obchodního oddělení. "Prostě se postarejte, aby podnik nešel do ztráty. Jinde to dělají taky tak."
"Promiň, že tě přerušuji," řekl provozář. "Byl bych taky nerad, kdyby sis myslel, že chci jenom obhajovat stavy lidí. Jenom si domnívám, že to není zrovna správná cesta. Podívej, snižuje každý, to je fakt. Tím se nám ale taky zmenšuje trh. Nemůžeme do nekonečna věřit, že je technika pro techniku. Nejsem žádný lidumil ale v poslední fázi jsme bez lidí vedle. Na to snad nemusím být kdoví jak chytrej."
"Samozřejmě, že máš pravdu. Jenomže to o čem mluvíš není naše starost. Náš píseček je tahleta firma. Dělejme si každý svou práci a všechno bude fajn."
"Ty máš samozřejmě taky pravdu. Akorát nevím čí to tedy je starost. Ono totiž nejde jen o to že se méně nakupuje. Nedostatek financí láme i skladbu zboží. Poněkud přibývá luxusních věcí, neúměrně rostou požadavky na to nejlacinější a třeba i podřadné a v samém středu trhu se utváří široké pásmo pro nikoho. Když si vezmeš zpětný dopad na výrobu, tak nás potěš pánbůh."
"Fajn chlapi, jsem rád, že to vidíte takhle komplexně. Zajistěte vyšší odbyt a koncem čtvrtletí se můžeme vrátit k vaší filozofii trhu."
Vedoucí propagace se za celou dobu ani nedostal ke slovu a svým způsobem byl rád. Šéf měl dneska zřejmě špatnou náladu. Vycouvali z kanceláře a šéf zůstal sám. Rozuměl argumentům, které vyslechl, ale nebyl si jistý, k čemu je mu to dobré. Měl technické vzdělání, veškerým způsobem svého myšlení byl technik, všechny problémy na které narážel řešil sobě vlastním způsobem. Společenským záležitostem nerozuměl a celý život žil v přesvědčení, že každý se má starat o své. Odbornost a specializace je něco, čeho není nikdy dost.
Přenos se zamlžil a kancelář zmizela. Zkrácený záznam simulovaného testu skončil.
.......
"Jak jste měli možnost vidět, ani dnešek se neodchýlil od našeho obrazu této planety," řekl velitel." Asi bychom mohli pokračovat do nekonečna. Otázka je, jestli nebude lepší počkat. "
"Domníváte se, že bez patřičného usměrnění dospějí do stádia přijatelného pro naše kritéria?" zeptal se jeden z členů týmu."
"Podle zkušeností, které máme, každá civilizace nakonec objeví optimální způsob existence. Bohužel, někdy bývá pozdě. I v takovém případě však musíme zůstat stranou. Podmínky kontaktu jsou jasné. Cestu si každý musí objevit sám. Budeme je dál sledovat a možná i trochu znervózňovat. Dokonce si dovedu představit jaké rebusy jim někteří z našich vtipálků předloží a jak si zahrají s jejich fantazií. V této oblasti je konečně dovoleno téměř všechno."
"Máme tomu rozumět tak, že zůstáváme a nenavážeme kontakt?" zeptal se další člen týmu.
"Ano, ale máme ještě jeden úkol. Naši psychologové budou hledat vakcínu na úchylky zdejšího světa. A to ani ne pro možnost kontaktu, jako pro případ ohrožení naší vlastní civilizace."
 
k ZA 34
k Povídkám
k ZA
na start