Levobočci Země 4
Zezadu se ozvalo zoufalé volání.
"Jeď, nezastavuj, drž se u Hradeb," houkl Monsi na Lennu, vyskočil a řítil se k místu neštěstí. Jeden z vozů se přes veškeré úsilí deseti mužů potápěl do zrádné jámy. "Vyložte z něj všecky věci!" křikl Monsi. "Baterii taky!"
"Kruci," sykl Mart. "Nezachráníme auto?"
"Hlavně zachráníme sebe!" Monsi se vyhoupl do kabiny a začal odtud vyhazovat všechno, co pokládal za potřebné. Etris se přihnal od svého vozu a přidal se k němu. Končili po kotníky v řídkém bahně.
"Skoč!" zavelel Monsi. Oba najednou se odrazili, přistáli těsně u Hradby, vůz nerušeně pokračoval ve svém pádu do hlubiny.
Etris vztekle zabil drzého komára kusem plechu, který už mu v tomto případě byl k ničemu. "Děsná cesta," vyjádřil se.
"V sopečném pásmu by to bylo horší," řekl Monsi. "Počítal jsem se ztrátami. Jedeme. Ať už to máme za sebou."
Toho večera nezastavili. Reflektory aut zářily do tmy, ohmatávajíce obrysy Starých Hradeb. Komáři běsnili, lidé se oháněli zapálenými větvičkami bahenních keříků, které víc čmoudily než hořely, Lenna podřimovala v kabině, zabalená do plachty, a budila se z děsných snů o dusícím blátě jen ve chvílích, kdy Monsi musel vyběhnout a zachraňovat někoho z močálu a předával jí řízení. Měla štěstí. Ani jednou se nepropadla do jámy s mlaskajícím bahnem a bublající smrdutou vodou, ačkoli měla oči slepené spánkem a špínou. Potom Monsi nastoupil, jeli delší dobu klidně a ona tvrdě usnula.
Probudila se na dece uprostřed zelené louky. Měla žízeň a připadala si pokrytá škraloupem bahna. S námahou se posadila, protáhla se. Zbylých šest vozů stálo na zpevněné cestě, jejich posádky spaly na trávě u pohádkově krásného jezírka. Monsi pootevřel jedno oko. "Spi," zamumlal.
"Musím se vykoupat," zašeptala. Díval se, jak se svléká, ale byl tak vyčerpán, že zůstal jen u toho dívání. Lenna opatrně našlapovala bosýma nohama v trávě. Kolem jezírka rostlo rákosí, našla však maličkou písčitou pláž, kde byl přístup k vodě snadný a příjemný. Blaženě se ponořila.
Monsi kýchl, jak ho zalechtala pod nosem moucha. Ohnal se po ní a procitl. Lenna. Kde je? Vyskočil a rozběhl se k jezírku. Spatřil její stopy v písku. Vstoupil do vody, dno se mu propadlo pod nohama. Taková hloubka! Neměl tušení, jestli umí plavat, ale na hladině se nějak udržel. "Lenno!" zavolal.
"Tady!" ozvalo se z vysokého rákosí na druhé straně. Rychle objevil princip pohybu ve vodě a přepravil se, byť neobratně, k opačnému břehu. Ucítil pod nohama dno a oddechl si. A uvědomil si, že Lennin hlas zněl divně. Přiškrceně. Zdušeně. Jako by plakala...
V rákosí čekali dva ozbrojení muži v gumových oděvech. Měli pistole a volnýma rukama svírali dívčiny paže. Monsi se napřímil. "Co se děje? To už jsme tak blízko Neogeie?"
"Skoro za vraty," ušklíbl se bledý kostnatý chlap, který Monsimu sahal sotva k ramenům. "Co jste zač?"
"Přivedl jsem lidi, kteří u nás přistáli s kosmickou lodí," vysvětlil mu Monsi.
"Proč?" vyštěkl druhý, mladík s pihovatým nosem a rezavými řasami.
"No," zaváhal Monsi, "vždyť jsou jako vy. Připadalo mi, že patří k vám."
"Ty nemáš co kecat do našich věcí! Nemáš co rozhodovat o lidech, zvíře!" zasyčel pihovatý nenávistně.
"Nenapadlo mě, že to budete brát takhle," řekl Monsi zaraženě. "Co teda chcete?"
"Teď vás odvedeme za bránu a postavíme vás před Radu," prohlásil kostnatý muž. Neurvale smýkl dívkou ke břehu. "A oblečte se! Jste obklíčeni, nesnažte se uprchnout!"
Monsi zaťal drápy do dlaní, až to zabolelo. Nechtěl se s nimi rvát. Proč ale tak zacházejí s Lennou? Vždyť ona je člověk, je z jejich rodu!
"Měli na mě chuť," špitla Lenna. "A mají to asi zakázaný... Nebo co."
Zakroutil hlavou. No tohle! Probudili tábor. Mart bez ohledu na obklíčení rozhodl, že na koupání si čas prostě udělají. Monsi a Lenna seděli na trávě s koleny pod bradou a čekali, až se ostatní umyjí.
"Takhle jsem si to nepředstavoval," řekl Monsi.
"Já vím." Položila mu hlavu na rameno. "Jsme zajatci..."
"Zdá se."
Neviditelné obklíčení se stalo viditelným, asi jak Neogejské přestalo bavit polehávání za keříky a trsy travin.
"Proč mají ty gumové obleky?" divila se Lenna.
"Protože jsou cvoci," šeptl Etris a zvysoka dosedl vedle nich. "Vůbec se mi nezamlouvají."
"Nezdají se ti malí?" zeptala se Lenna.
"Jo. Zmenšili se. Sotvakdo z těch chlapů má metr sedmdesát," kývl Etris.
"Degenerace?" nadhodil Monsi. "Třeba je to příliš malá populace. Měli by vás vítat s otevřenou náručí. Nová krev, svěží geny, neponičené zátěží válek a katastrof..."
"Pf," udělal Etris. "Mně to přijde, že nás přivítají s otevřenou tlamičkou plnou zubů!"
Steš se přišoural s rozepnutou košilí, s mokrými vlasy trčícími na všechny strany. "Já. Nerad," prohlásil svým typickým způsobem. "Jako. Tirytři. Tihle. Fuj."
Podle Etrisova názoru byl zázrak, že se Steš vůbec vzpamatoval, že chodí a myslí a dokonce mluví. I když divně, jednoslovně a napřeskáčku. Muselo se mu stát něco s řečovým centrem. Naštěstí nacházel dost trpělivých posluchačů. Nikdo mu nedával za vinu to, co se přihodilo na kosmodromu.
"Radši to moc nevykřikuj nahlas," radila Stešovi Lenna. "Drž hubinku."
"Jo," odvětil Steš, zhroutil se k ní do trávy a jal se žvýkat stéblo.
Poslední naháči vylézali z jezírka a pod dohledem netrpělivých neogejských ozbrojenců se utírali a oblékali. "Jdeme, honem!" pořvávali ti v gumových kombinézách. Otrokáři.
"Ty taky, zvíře," šťouchl jedenapůlmetrový skrček Monsiho hlavní pušky do žeber.
Monsi se obrátil, chytil jeho zbraň a hlaveň ohnul. "Tak," řekl. "Vždyť jdu, nemusíš se vztekat." Jiný neogejský se na Monsiho rozpřáhl pažbou své zbraně, ale Mart mu skočil do rány.
"Uhni," zařval muž.
Mart se zachmuřil. "Nic jsme vám neudělali, ani nechceme udělat. Přestaňte s tou hysterií!"
"Ty jsi velitel?" zeptal se muž s černým pruhem na rukávě.
"Jo. Byl jsem kapitánem lodi," kývl Mart.
"Vezmi na vědomí, že jste naši zajatci. Vaše vozy jsou naše kořist. Jasné?"
"Kořist," opakoval Mart pomalu. "Jo, to je docela jasné." A mně je jasné, že jediné řešení je útěk!
* * *
Hradby Neogeie byly nové. Skládaly se z betonu, kovu a drátěného pletiva, ve výši zhruba deseti metrů je zdobil ostnatý drát. Zajatci už měli cestování plné zuby. Neogejští biřici (ten výraz poprvé použil Steš a ostatní ho hbitě převzali) hnali svá i jejich vozidla maximální rychlostí a téměř bez zastávky celý den. Odporná cesta, chmurný cíl, myslel si Mart. Měli jsme se včas zamyslet, jací asi budou zdejší lidé...
Obrovská brána se otevírala se zlostným skřípotem. Otevírá se nerada. Není to její obvyklý úkol. Izolace. Jde tady o izolaci od toho škodlivého světa!
Kraj za branou něčím připomínal území tirytrů, přestože zeleně tu bylo dost a dost. Sestříhané do geometrických tvarů, uvězněné za ploty, tiché a neprotestující. Domky, hustě lemující hlavní cestu, byly jeden jako druhý, tiché, nevybočující z řady. A lidé měli stejnokroje. Šedé, šedomodré, šedozelené, s barevnými pruhy na rukávech. Označení hodnosti, pochopili zajatci okamžitě.
Obyvatelé Neogeie nebyli zvědaví. Někteří věnovali projíždějící koloně letmý pohled, jiní vůbec nezvedli hlavy. Nemuseli se tak upřeně dívat na chodník pod nohama, dlažba byla dokonale rovná, nebylo oč zakopnout... Mart vzhlédl k Etrisovi.
"Není oč zakopnout," ozval se za ním Monsi. "Na to jsi myslel, viď?"
Mluvíme spolu beze slov, znamená to, že budeme bojovat? Mart se oklepal. Nechci bojovat. Nesnáším válku!
"Já taky ne," řekl Etris a ušklíbl se. "Uvědomuješ si, kapitáne, že jsme napůl šedáši?"
* * *
V sídle Rady čekali několik hodin. Dostali najíst a napít a měli si kam sednout, lidé z Neogeie se možná snažili být humánní. Vstupní hala krychlové šedivé budovy byla holá, stěny bíle natřené, bez jediného obrazu. Žádné květináče, žádné ozdoby. Užitkovost, až to děsí. Etris špitl Lenně: "Monsi má ve své chatě na stěnách malůvky zvířat a autíček. Šedáši jsou vyloženě přes estetiku!"
"V porovnání s těmihle," kývla Lenna.
Rada sestávala z deseti mužů středního věku s tvrdými, vyholenými tvářemi. Měli uniformy v barvě khaki, na rukávech žluté pruhy. Dva až šest. Seděli za dlouhým stolem. Pro předvedené v té holé místnosti nebyl žádný nábytek k usednutí.
"Oddělte toho... mutanta od lidí!" vyštěkl muž se šesti pruhy na rukávě.
Monsi odstoupil ke stěně. Lenně se rozšířily zorničky. Vlastně má šedé oči, řekl si Monsi smutně. Ztratila se z nich všechna veselá zeleň. Tady zešedne všechno.
"My jsme Rada," zahřměl hlas muže se šesti pruhy, zřejmě Předsedy. "My rozhodujeme, a naše rozhodnutí jsou nezvratná. Neogea je naděje světa, a proto musí být vedena silnou rukou. Podrobíte se našim zákonům a pravidlům. Budete žít, pracovat a rozmnožovat se, jak my určíme. Každý bude přidělen na své místo. Ihned, jakmile opustíte tuto budovu. Po zkušební dobu, jejíž délku určíme dodatečně, platí pro vás zákaz mluvení. Kdo ho poruší, bude potrestán."
Pokud chtěl řečník docílit toho, aby zajatci lapali po dechu, zdařilo se mu to. Lapali, a jak. Mlčeli. Zákaz mluvení. Máme být němí? Němější než zvířata? Hleděli na sebe, jako by ve tváři druhého hledali útěchu. Marně. Zděšení. Strach. Beznaděj.
Na horší místo jsem je nemohl zavést, myslel si Monsi. Vlastní osud viděl černě, ale to ho tolik nepálilo. Lenna! Rozmnožovat se. S určeným partnerem? Pěstují eugeniku? A nikdo se nesmí na nic zeptat! Jak moudré. Proto místní raději klopí hlavy. Klopit hlavy a studovat rovný chodník je výhodné. Bezpečné. Jaké jsou asi zdejší tresty? Lámání kolem? Skřipec? Železná panna? Pálení, mrskání, topení v koši? Ach, ani jsem netušil, kolik si toho pamatuju z lidských dějin... Probral se ze zamyšlení. Předseda hovořil o něm.
"Toho... mutanta hoďte do vězení. Sežerou ho tam..." Ušklíbl se. Ale krutost není nezbytná pro přežití druhu, soudil Monsi. Nebo ano?
"Je od vás laskavé, že používáte termín mutant," promluvil vážně a lehce se uklonil. Výraz zmatku na Předsedově tuhé tváři ho velmi pobavil.
* * *
Vězení byla slaně vlhká díra. Dařilo se v ní mutantním potkanům s plovacími blánami mezi dlouhými prsty, rudookým vodním pavoukům a tlustým bradavičnatým žábám. Lidé se většinou nehybně zkroutili na tvrdých pryčnách, sotva decimetr nad hladinou páchnoucí vody. Monsi se v šeru rozhlédl. Támhle je volná postýlka! Ne že by se mu líbila, ale potřeboval si odpočinout. Pár vězňů vzhlédlo, když se brodil k volné pryčně. Zaznamenal v jejich bledých očích zákmit zlomyslného potěšení. Aha. Zrada.
Soustředil se, jeho zorničky pohltily všechno dostupné světlo, spatřil na holých laťkách krev. Šel blíž. A tady, otisky zubů! Sehnul se a prohlédl si je zblízka. Žralouš. A pořádný. Zakousl se nejdřív do dřeva, ale pak svůj omyl napravil. Mít tak kuši! Nebo nůž! No nic, poradím si. Usadil se na pryčně. Žralouš útočí pokaždé stejně. Ty hloupé paryby nemají žádnou fantazii. Monsi seděl čelem k očekávanému útoku, ruce s vytaženými drápy volně položené na dřevě. No tak, žralouši, do toho!
Vodní dravec byl největší, jakého kdy Monsi viděl. Vymrštil se z černé vody, čelisti děsivě rozevřené, mířil na břicho své kořisti. Nedosáhl na ně. Cosi se mu zaťalo do boků nad ploutvemi, prorazilo šupiny a drželo a nepouštělo ho blíž k chutnému, měkkému masu. Žralouš nic nechápal, zmítal se a cvakal čelistmi. Bolest necítil, na to nebylo jeho tělo dostatečně vybaveno nervy. Ale pak se mu cosi zahryzlo do oka, a to byla bolest, kterou i jeho omezená nervová soustava donesla do mozku. Oslepl na jedno oko, vzápětí na druhé. Z otevřených ran se valila jeho řídká krev. Stisk na bocích povolil, žralouš spadl do vody, ale než stačil odplavat, strašná síla mu rozdrtila lebku.
Monsi pro jistotu dupl ještě jednou. Tak. Ve vodě se nic nehýbalo. Chvíli se zaměstnával pliváním. Žralouší oči nepovažoval právě za pochoutku. Všiml si, že po stěně poblíž jeho lůžka stéká maličký vodopád. Ochutnal. Voda byla slaná, ale ne tolik, aby ji nemohl pít. Vypláchl si ústa, trochu se napil. Zamyslel se. Pak zvedl těžkou pryčnu, dotáhl ji ke stěně a zapřel jedním koncem do otvoru po vypadlé cihle. Zašátral nohou ve vodě, objevil tu vypadlou cihlu a ještě nějaké kamení, naskládal materiál pod druhý okraj svého zaslouženého lůžka. Teď si ho vyzdvihl dostatečně vysoko. Nevšímal si lidí, kteří jeho počínání zvědavě sledovali. Vyzkoušel, zda je postel dost pevná, a natáhl se na ni.
"Hej, ty," ozvalo se. Neodpověděl. Mizerové. Hajzlíci. Bavili by se, kdybych se tady svíjel s dírou v břiše!
"Hej, co jsi zač?" zajímal se chraptivý hlas. "Já jsem Tarlo. Chtěl jsem ti o té bestii říct, vážně."
"Já jsem taky bestie," řekl Monsi líně. "Viděls, ne? Teď mě nech spát."
"Budu tě hlídat," prohlásil Tarlo.
Tak trochu o sobě věděl po celou dobu. Strážné body, bdělé ostrůvky ve spící mozkové kůře, stále kontrolovaly údaje zvenčí a varovaly by ho před nebezpečím. Odpočal si. Zahnal pocit hladu. Ten počká. Otevřel oči. Tarlo seděl na krajíčku jeho nepohodlného lože a civěl před sebe. Monsi se pohnul.
"Už ses vyspal?" zeptal se Tarlo. "Stihl jsi to rychle."
"Jo. Já se s ničím neflákám," odvětil Monsi a posadil se. Teprve teď mu docházely nesrovnalosti. Neogea, nová pevnina, nedávno vyzdvižená z moře, a vězení je staré! Muselo být postaveno dřív, než se tenhle kousek země propadl do oceánu. Čekalo pod vodou na svou chvíli. A dočkalo se. Znovu slouží lidem...
"Co jsi zač?" dorážel na něj Tarlo. " Jak jsi zabil tu potvoru?"
"Vykousl jsem jí oči," zabručel Monsi. "Dá se odtud dostat?"
"Nedá. Pusť to z hlavy."
"Tahle stěna se rozpadá... Strčit do ní..." Monsi zaťukal na zeď nad svým lůžkem.
"Je dva metry tlustá," sdělil mu věcně Tarlo. "Tak řekneš mi, co jsi zač?"
"Mutant. Zvíře. Nepoznals to?"
"Ts," prskl Tarlo. "Ty nepatříš k těm chudákům z bažin, co žerou červy a sebe navzájem..."
"Ne. Jsem zdaleka. Přivezl jsem lidi..."
"Jaké lidi? Tuláky?"
"Ale ne. Přistáli s kosmickou lodí na našem kosmodromu. Měli poruchu hibernace, spali moc dlouho. A přežili... Jenom nevím, jestli přežijou ten zdejší režim," poznamenal chmurně Monsi. "Proč jsme se my pitomci pořádně nevyptali Henni! To jsme šetřili její city, hm! Já idiot!"
"Henni? Henni!" Tarlo se tiše rozplakal, slzy mu stékaly po vyhublých, bledých tvářích do špinavých vousů. "Dceruška!"
"Henni je tvá dcera?" užasl Monsi. "A tebe nevyhnali s ní?"
"N-ne." Tarlo si pevněji přitáhl kolena k bradě. "Předseda, velký Jauer, mě tehdy dost potřeboval. Tak ty špatné geny hodil na její matku. Čertví, čí vlastně byly."
"Kdo mu uvěřil, že je vševědoucí?" zajímal se Monsi.
"Každý. Pro jistotu." Tarlo si otřel obličej roztrhaným rukávem. "Jauer je Předseda, chápeš?"
"Asi jo. A ty?"
"Já byl jeho tajemníkem. Než mě vyrazil a strčil sem."
"Proč? Cos mu udělal?"
"No..." protáhl Tarlo. "Jednou jsem mu odmítl zfalšovat takovou starou listinu..." Monsi měl dojem, že v zapadlých očích svého společníka zahlédl záblesk veselí. "Hele!" Tarlo vyskočil. "Pojď honem, jídlo! Slyšíš ten rachot? Nahoře otevírají nákladní výtah."
Monsi zjistil, že mu ostatní vězňové uhýbají z cesty. Jeho krátký vítězný boj se žraloušem mu zjevně získal respekt. Tarlo se přikrčil za jeho zády, a tak se dostal k jídlu mnohem dřív než jindy. S rukama plnýma drobivého chleba a hrnků s polévkou se odebrali na Monsiho pryčnu.
"Žádná sláva," ohodnotil Monsi vězeňskou stravu.
Tarlo se uchechtl. "Já jsem rád, že se na mě dostalo! Kruci! Co je tohle?"
Poslední slova platila čemusi, co se vynořilo z vody a upřelo na sedící muže vyvalené oči. Monsi se zasmál. "Myžule! Jak ses dostala do vězení?"
"Tunel," kvákla myžule a k Tarlovu zděšení se napůl vysunula na pryčnu. Byla obrovská, snad půldruha metru dlouhá. Musí být prastará, uvažoval Monsi. A mluví!
"V životě už nebudu lovit myžule," pronesl slavnostně. "Totéž platí o lovcích z mého kmene. Když mi ten tunel ukážeš."
"To si vykládáš s tou... žábou?" žasl Tarlo.
"Je to myžule. A mluví, tak co bych si nepopovídal."
"Tunel," opakovala myžule. "Dý-chat."
"Slyšíš, Tarlo? Myžule mají plíce jako my. Jdeš se mnou?"
Tarlo přikývl. Nebyl schopen řeči.
"Plavem," řekla myžule a velmi čile na to, jak byla tlustá, sebou mrskla a potopila se. Monsi vykročil za vlnou, kterou zvedla. Došli do nejtemnějšího kouta vězení, kde voda sahala Monsimu až po pás.
"Plavem," opakovala myžule a zmizela pod hladinou. Monsi ji napodobil. Nahmatal v podlaze otvor dost široký pro tlustou myžuli i štíhlého šedáše. Posunoval se tunelem za pomoci rukou a drápů, jež zatínal do zvětralého zdiva. Soukal se dopředu a dostával strach, že nevydrží s dechem. Náhle se tunel zalomil ostře vzhůru a Monsi se vynořil nad vodu s posledním zbytečkem vzduchu v plících. Něco ho chytilo za nohu, sehnul se a vytáhl napůl utopeného Tarla. "Žiješ?"
"Ale jo... částečně," zabublal Tarlo a rozkašlal se. Myžule se ve vodě zavlnila.
"Za ní," zavelel Monsi. Brodili se, plavali, místy se museli potopit úplně, ale už nikdy na tak dlouhou dobu jako poprvé. Voda byla čím dál čistší.
"Vyplaveme v moři?" zavolal Monsi na jejich průvodkyni.
"Parku..." odpověděla myžule.
"Aha. V nádrži," usoudil Tarlo. "Ideální místo. Uprostřed města!"
"Nebrblej," zarazil ho Monsi.
Naposled se potopili, a pak, volnost! Večerní vzduch, přívětivé šero pokročilého soumraku, jezírko, stromy, nikde nikdo.
"Je po povinné večerce," vysvětlil Tarlo. "Všichni se zdržují ve svých obydlích, vycházejí pouze stráže, lékaři a tak..."
Monsi ho poslouchal na půl ucha. "Myžule!" zavolal potichu.
"Tu," kváklo to vedle něj.
"Proč jsi mi pomohla?"
"Znám. On - váhá - než - zabije. Ty." Mrskla sebou a zmizela.
"Myžule jsou inteligentní," zasténal Monsi. "A my jsme je jedli!"
"Vždyť jsi to nevěděl." Tarlo si ždímal vlasy a vous. "Co teď? Měl bych plán..."
"Jak uprchnout?"
"Jo. Těsně u moře jsou skály. Tam jsme opevnění dost odbyli, Rada spoléhala na přírodní ochranu... Vaši budou rozstrkaní po celém městě. Kolik je jich?"
"Osmadvacet. Ty bys je dokázal vyšťourat, tajemníku?"
"Vím o pár lidech, co tady toho mají po krk. Pomohli by."
"A vědí taky, že venku se dá žít?"
"No, tomu oni právě moc nevěří. Ale když jim to vysvětlíš..."
"Navštívíme je? Nebudou se štítit mutanta?"
"Tihle určitě ne." Tarlovi se na tváři objevil potměšilý výraz. "Neměj obavy."
Vyšli z parku do ulic. Vyhnout se strážím byla hračka, neboť Tarlo si dobře pamatoval rozvrh obchůzek. Klepali na dveře domků, jež se nelišily jeden od druhého, ale Tarlo znal jejich obyvatele a vše o nich věděl. Hned v prvním domku dostali suché šaty a jídlo a dozvěděli se o dvou nováčcích. Tarlo, který se ihned oholil, čímž o deset let omládl, přikázal domácím, aby ty dva vytáhli z baráků, hromadných ubytoven pro nespolehlivé. A s nimi i se všemi svými tajně uloženými zbraněmi aby počkali na Jižní pláži, u zazděné skalní brány.
"Dá se jim věřit?" zeptal se Monsi, když se znovu octli na ulici.
"Nenávidí tady i ten vzduch," odvětil Tarlo.
Jejich noční pochůzky pokračovaly a Monsi začínal mít dojem, že v tomhle divném státě je snad každý druhý občan v opozici. Tady by se vyplatila menší revoluce, pomyslel si. No co, útěk je taky řešení. Možná lepší.
* * *
Mart procitl z neklidného spánku, ze snu o řinčících řetězech. Kdosi mu položil prst na rty. "Pst. To jsem já." Etris!
"Vzbudíš ostatní!"
"Ale ne. Jsou utahaní. My jsme dneska skoro nedělali, jen jsme se dívali... Počkej příště. Nespolehliví. Už jsem se vyptával."
"Etrisi! Ty jsi s nimi mluvil?"
"Nebudu se řídit těmi idiotskými zákazy. Ostatně tihle hoši na ně taky kašlou."
"Co chceš podnikat?" Mart potlačil strach. Co může být horší než tohle otroctví?
"Zdrhat. Co nejdřív. Teď to ještě nečekají, chápeš?"
Na protějším lehátku se posadila drobná postava. Hubený muž s přerostlou světlou kšticí sykl: "Nechte kecání a padáme! Seženeme naše kluky a mýho bráchu a vyrazíme zadem na Jižní pláž. Tudy by se dalo zmizet..."
"Musíme najít naše děvčata," namítl Mart. "Nemám potuchy, kde jsou."
"Zato já jo," uchechtl se hubeňour. "Rozebrali si je pánové z Rady, na to dám krk!"
* * *
Danea přistoupila k oknu. Zamřížované, jak jinak. Vzdychla. Ne že by ten chlapík, člen Rady se čtyřmi pruhy na rukávě, byl nějak hrubý, dokonce ani ošklivý nebyl, a říkal jí pořád, jak je úžasná a svěží, jaké má nádherné oči a vůbec... Nojo, ale i slušný otrokář zůstává otrokářem. Takhle jsem si to nepředstavovala. Monsi, kam jsi nás to zavedl! Chudák Monsi, určitě se teď trápí výčitkami! A k tomu ve vězení! Je na tom z nás nejhůř...
Cosi tichounce ťuklo do okna, za sklem se objevila tvář. Etris! Páni, něco se děje! Etris jí palcem ukázal směrem ke dveřím. Ohlédla se. Její spokojený majitel hlasitě chrápal. Prošla po špičkách předsíní, minula dveře kuchyně, koupelny, spíže, schody do garáže, a odsunula závoru u hlavního vchodu. Strážce, jehož úkolem bylo stát celou noc před vchodem a hlídat, se k ní otočil, a vtom mu na hlavu s tupým třeskem dopadla tyčka z plotu. Žuch. Bezvládné tělo se zhroutilo na schody, dva cizí muži se ho hbitě chopili a odvlekli do domu. Danea vyběhla ven a vrhla se Etrisovi do náruče.
"Ššš," sykl. "Honem pryč!"
Ve stínu pečlivě sestříhaných keřů se krčilo několik lidí. Danea rozeznala Elminu, Marta a Andrexe. Zpoza rohu se vynořil další hlouček. Kirla, dva kluci z lodi, dva cizí.
"Robe," oslovil Etris nejmenšího z cizích mužů. "Vyrazíš s děvčaty na Jižní pláž a tam počkáte. Ostatní dorazí postupně."
"Jasně," kývl mužík. "Provedu je parkem. Pojďte, krásky!"
Jeden z Tarlových přátel byl informován, že kdosi zahájil akci Útěk sám, nezávisle na Tarlově inciativě. "Etris," usoudil Monsi. "Zaručeně nejdřív vysvobozuje děvčata. Omrknem to?"
Obě skupiny vzbouřenců na sebe narazily u sídla Předsedy Jauera. Setkání se obešlo bez zmatků a povyku. Asi minutu před tím, než parta pěti Tarlových přátel se šestým Monsim vypochodovala z ulice lemované živými ploty sestříhanými do tvaru lichoběžníků, přistoupil Steš k Etrisovi, sevřel mu rameno a otočil ho právě tím směrem. "Monsi," řekl. "Teď. Právě."
Předseda Jauer však návštěvu očekával. V jeho předpokoji se sešlo sedm špehů a našeptalo mu několik jmen a míst, z nichž jedno se shodně objevovalo ve všech zprávách. Jižní pláž, Zazděná brána. Jauer obešel okna v patře a zahlédl, jak se vzbouřenci scházejí. Měl bystrý zrak. A dobrou hlavu na léčky a intriky.
"Přiveďte sem to děvče!" přikázal sluhům. Rozsvítil všechna světla ve velkém pokoji, roztáhl záclony. "Sem!"
Sluhové postrčili Lennu k oknu. Zůstala nehybně stát. Byla nahá. Jauer chce někoho dostat, pochopila. Proto mě tady vystavil. Z ulice nemohly být vidět podlitiny, jež měla na těle i na obličeji. Někdo se má dozvědět, že jsem tady a žiju. Mart? Monsi? Kdo z našich se postavil proti otrokářům?
Jauer z druhého okna pozoroval stín, který se zvedl u živého plotu a blížil se ke vchodu. Hodně vysoký muž, odhadl. To bude ten mutant. "Pusťte ho dovnitř!" zavelel.
Monsi u otevřených dveří nezaváhal, ačkoli si uměl představit sto druhů nepříjemností, jež ho v tom domě čekají... Přes rameno houkl na ostatní: "Vypadněte! Tohle je beznadějná věc!" Doufal, že poslechnou. On sám neměl na vybranou; nebyla to otázka rozumu. Vešel, dveře za ním zaklaply. Stoupal po schodech. Počítal stráže, ale brzy toho nechal. Desítky. Desítky vojáků hlídají jednoho lumpa.
Jauer vyčkával nahoře nad schodištěm. Pokynem vybídl nočního hosta ke vstupu do velkého, osvětleného pokoje. Lennu drželi dva pomenší, statní muži. Teď Monsi viděl, co s ní ten holomek dělal. Dívala se na něj z hloubky zoufalství. Nechtěla, aby tu byl.
Jauer přistoupil k dívce a přiložil jí k hrdlu dýku. "Tak," promluvil. "Překvapil jsi mě, mutante. Jsi tu brzy. Nevadí, hned dostaneš odměnu. Zkus se jen bránit, jen se pohni! A uvidíš, co se stane téhle krasavici." Obrátil se ke svým lidem. "Zbijte ho! Dejte si záležet!"
Baví ho to, myslel si Monsi. Degenerovanej hajzl! Klidně by Lennu podřízl... Nesměl se bránit, a to bylo kruté. Pršely na něj rány holemi, pendreky, bičíky i pěstmi, kopance, ze všech stran, a těch poslušných vojáků bylo tolik, že snad neměli šanci unavit se. Můžou se střídat až do rána, napadlo ho. Nebo až do konce... Sehnul hlavu, chránil si obličej. Klesl na kolena, schoulil se do klubíčka. Všechno dostatečně pomalu, ať si Jauer myslí, že mě opravdu zabíjí... Ani nehlesl, ne, to by nedokázal, ale jeho chování jasně naznačovalo, že už má dost. Sevřel víčka, nehýbal se. Jeden z Jauerových mužů ho nakopl do zad. "Už nereaguje," hlásil.
"Vidím," kývl Jauer. "Odtáhněte ho do krytu. Rozmyslím si, co s ním provedu dál." Zamnul si ruce a otočil se k Lenně. "Zábavné, ne? Inspirující. Pojďme do ložnice!"
Monsi se ani nepohnul, když ho vlekli po schodech kamsi dolů do sklepa, neozval se, když ho z výšky hodili na betonovou podlahu. Dělal mrtvého.
"Běžte, hoši, já pak zamknu," promluvil blízko něj hlas, který nepatřil ani sluhovi, ani strážci, mladý a sebevědomý.
"Nebojíš se, doktore?" zachechtal se jiný hlas, vojácký, hloupý.
"Vždyť je málem tuhej," mínil doktor. "Budu ho muset trochu vzkřísit!"
Lékař, uvědomil si Monsi. Oni mají opravdové lékaře? Kde asi studují? Jsou lepší než naše léčitelky? A tenhle, má za úkol zjistit, jestli ještě vydržím?
Lékař přiklekl k ležícímu vězni. "Vnímáš mě?" zeptal se.
"J-jo," hlesl Monsi.
"Myslel jsem si to. Není ti tak zle, jak se tváříš... Nemusíš mi odpovídat. Já jsem taky mutant a vím, kolik sneseš. Tohle nic nebylo."
Monsi se otočil na bok a zvedl hlavu. Lékař byl na pohled zjevně člověk. "Podle čeho..." začal, ale jeho společník ho zarazil.
"Zuby si brousím. Dorůstají, potvory. A nosím větší číslo bot. Stačí?"
"Hm. Mně je to fuk." Monsi si zase složil hlavu na předloktí.
"Řekl ti Tarlo o Listu Haktesků?"
"O čem? Vykládal něco o falšování..." Monsi náhle pocítil, že tomu člověku, nebo mutantovi, to je jedno, důvěřuje.
"Jo, o to šlo," přisvědčil lékař. "Heleď, není čas. Shoď ty hadry, dám tě do pořádku, jak to půjde. Povídat budu přitom."
Monsi se posadil a začal se svlékat. Teď si všiml, že lékařovy oči mají nepatrně tmavší bělmo než lidské.
"Hezky tě zřídili," ocenil lékař práci Jauerových vojáků. "Ale zítra budeš dobrej."
"Povídej," řekl Monsi. "List Haktesků."
"Jo. Adresují ho nám, šedášům. Tedy, oni nevěděli, jak budeme nakonec vypadat, byla to tak trošku sázka na štěstí. Ostatně ani teď se mutace ještě neustálily..."
"Vím." Monsi netrpělivě mávl rukou. Zabolelo ho zápěstí. Lékař si všiml jeho bolestné grimasy a vytáhl z kufříku pružný obvaz.
"Takže. Hakteskové totiž byli ti chlupatí, temperamentní tvorové, ne ty vybledlé stíny. To je ten jejich humor. Ohromně je bavilo dělat zvířata a své roboty vydávat za své pány... Jsme potomci dvou inteligentních humanoidních ras, příteli. Ne napůl zvířata. Což chtěl Jauer utajit."
"Takže on to ví," pokývl Monsi. "Dobrý. Ta ruka není zlomená."
"To vidím, chytráku. Jauera vzrušuje, když tě může týrat. Protože v hloubi duše ví, že jsi víc než on."
"Mně vadí, jak jedná s Lennou," zavrčel Monsi.
"No, další světlá stránka jeho laskavé povahy," ušklíbl se lékař. "Musím jít. Zastavím se ráno, a ty koukej vypadat na umření!"
Monsi neodpověděl. Přemílal si v hlavě nové informace. Nedíval se, jak doktor odchází, ale dobře si zapamatoval melodii, kterou zapískal na malou píšťalku. Uzavírací kód zámku. No jistě, tohle je skutečný kryt... Pískání se dá snadno napodobit, ale sled tónů při otevírání se musí lišit. Že bych to zkusil pozpátku? Zvedl se na nohy, tomu by Jauer zaručeně odmítl uvěřit, obhlédl si železné dveře. Zapískal šest tónů v obráceném pořadí. Těžký plech tiše odjel stranou. Vězeň pružným krokem opustil svou kobku.
Na prvního strážce narazil v přízemí. Bez váhání mu zlomil vaz. Lidé mají křehké krky. Dalšího strážce se zbavil stejně tiše a lehce. Vzal si jeho pás, aby měl za co zastrčit ukořistěné pistole a dýku. Dva následující hlídači skončili s bodnou ranou v srdci. Před Jauerovou ložnicí seděl lékař. Vyvalil oči. "Jak ses..."
"Ššš," udělal Monsi. "Chci Lennu. Jsou tam?"
"Jsou... Poslyš, na Jižní pláži je bitva. Jauer se o Tarlově akci doslechl..."
"Proč jsi tady?" Monsi pohnul obočím. Zabolelo to.
"Lék na povzbuzení, chápeš? Kdyby bylo potřeba... Dveře nejsou zamčené. Zabiješ mě?"
Monsi vzdychl a zakroutil hlavou. "Tohle je zlej sen." Vzal za kliku a vstoupil do ložnice.
Lenna otevřela oči, až když jí odvazoval zápěstí od pelesti. "Ty!" Objala ho a nechtěla se pustit.
"Obleč se," řekl Monsi. "Naše cesta teprve začíná."
Postavila se na roztřesené nohy, překročila tu neživou věc, která před chvílí spadla na koberec a ušpinila ho svou krví, našla ve skříni nějaké oblečení. "Tohle je pro tebe," podala Monsimu dlouhý pletený kabát. Sahal mu skoro ke kolenům. Vyšli ven, po mrtvém Jauerovi se ani neohlédli. Za dveřmi Monsi objevil, že lékař mezitím zneškodnil dalšího strážce. "Jdeme?" zazubil se jejich nový spojenec, otíraje dýku o koberec. "Jo, já jsem Zuoren."
Město bylo tiché, zdálo se, že na Jižní pláž odpochodovali civilisté i vojáci.
"Držíš se na nohou?" zajímal se Zuoren.
"Celkem jo," odpověděl Monsi.
"Nebylo by lepší auto?"
"Víš o nějakém?"
"Tady. Moje garáž." Zuoren zapískal signál o třech tónech, dolní část stěny malého domku se odklopila a na další tři tóny z garáže vycouvalo auto.
"Má kola!" objevila Lenna. "Jako za našich časů!"
"Nasedněte," pobídl je Zuoren. "Na Jižní pláž je daleko." Mrkl na své cestující. Ani jeden z nich se necítí nejlíp, ale nedávají to znát. Ta holka má úroveň. Jak to na něj volala, Monsi? Tk nějak. Vydržte, přátelé! Náš boj je ještě před námi! Na tohle jsem se celý život chystal! Konečně se cítím volný a lehký! Konec skrývání, jsem tím, čím jsem!
* * *
Na Jižní pláži se strhla skutečná bitva. Už žádné tiché měření sil, tady šlo o krev a o život. Zbraně na obou stranách byly seřízeny na maximum výkonu. Vzbouřenci měli výhodu členitých skal za zády a nečekaně, postupně přibývajících posil, jak od města dobíhaly jednotlivé skupinky. Měli však proti sobě vojáky, kteří byli právě pro tuto situaci vycvičeni.
Střely odlamovaly kousky skal, lidé přebíhali přikrčeni a ve světle reflektorů vojenských obrněných vozů se měnili v bizarní stíny, strašidelně poskakující po skalách. Čas od času některý ze stínů klesl mezi rozeklané balvany. Moře doplňovalo divokou scénu pěnivými vlnami, jejichž barva se zdála chvíli rudá, pak zase zelená nebo černá, jejich okraje se třepily a rozbíjely o skály a paprsky šlehající ze zbraní.
Střelba povstalce neodradila, nepřiměla vzdát se. Velitel Neogejských, pověřený popřípadě úplnou likvidací nepřátel, vydal povel. Skály, písek i moře začaly vybuchovat.
"Jednou se trefí do té zazděné brány!" zařval Tarlo Martovi do ucha.
Mart se ohlédl na Etrise. Viděl ho padat, bylo to pár vteřin, ale nemohl mu pomoci, utíkal zrovna do úkrytu a vlekl za sebou Vilinku. Teď se Etris posadil za kamennou ohrádkou a obvazoval si se zaťatými zuby ránu na lýtku.
"Jo, ubývá nás," řekl Tarlo a vypálil na vojáka, který se dostal příliš blízko ke skalám. Zasáhl přesně. "Ve vězení je hůř," podotkl.
Brána mezi dvěma skalami vybuchla, shora se na bojující sesypaly drobné úlomky zdiva, kamení a spousta písku.
"Cesta ven!" zařval Tarlo. "Běžte! Kdo můžete, vypadněte!"
Kdosi z jeho lidí, nespolehlivých z Neogeie, vyrazil k otvoru, vedoucímu na svobodu.
"Kam půjdou?" zeptal se Mart.
"Rob je povede podél břehu až k Horké zátoce. Pak zabočí do močálů. Je tam pod vodou stezka, ale člověk ji musí znát. Trochu jsem to tam s hochy zkoumal, když jsem byl ještě na svobodě."
Etris se připlazil k nim, opřel si zraněnou nohu o kámen, do trhliny ve skále před sebou si zaklínil samopal. "Já tady končím," mínil vyrovnaně. "K chození to nebude," ukázal bradou na své zranění. Načež s přehledem pokosil skupinu vojáků, kteří se zkusili připlížit od moře. Nikdy bych to do sebe neřekl, pomyslel si. Rudý písek. Docela zrudlý krví. A já na to hledím a jsem klidnej. A čekám na svou smrt a jsem klidnej.
Uprchlíci se vytráceli dírou po výbuchu. Tarlo, Mart a pár dalších mužů se stáhlo blíž k bráně. Etris zůstal na místě. Měl výhodnou pozici, dostatek nábojů, dobře nabitou baterii. Vzpomněl si na Itulil. Miláčku, asi na mě budeš hrdá. Pokud ti o mně někdo poví... Vypálil, na pláži přibylo další tělo. Pch. Lidstvo na Zemi je těsně před vyhynutím, a tady se takhle hloupě vybíjí!
"Etrisi!" křičel Mart. "Vstaň, pomůžu ti!"
"Padej! Já to tu pohlídám!" Etris se obrátil zpátky k útočníkům, snažil se vydat za celou armádu a držet je pěkně zpátky. Třeba na mě někdo hodí granát. Abych se netrápil. Ale až za chvíli. Až naši kousek poodejdou. Ještě je musím pozdržet, vojáčky! Přišlo mu najednou všechno k smíchu, a vzápětí zase k pláči. Byl tak sám! Docela se litoval. Nebyl jsem tak špatnej kluk, none? Není mě škoda? Zamrkal. Nějak blbě vidím, co to? Ty postavičky jsou jako v mlze... Jdou blíž. Jdou pěšky. Nemají autíčka do písku! Cha! Namířit. Jednotlivé výstřely, šetřím náboje. Zvládám to.
"Támhle!" ukázala Lenna. Zuoren kývl. Viděl tu nízkou skalku, odkud šlehaly výstřely, dobře mířené rány, kosící neogejské vojáky. Monsi za jízdy vyskočil z kabiny, posbíral po zemi pár zbraní padlých bojovníků a znovu se vyhoupl na sedadlo vedle řidiče.
"Na!" hodil Lenně samopal připravený ke střelbě. "Zuorene, dojedeme k té skalce? K tomu poslednímu střelci?"
"Snad jo. Moje auto se v písku líp ovládá než ty jejich kraksny." Zuoren prováděl za volantem učiněné divy, aby se dostal přes pláž.
"Ten člověk se obětoval a hlídá bránu," řekl Monsi. "Musíme ho vzít s sebou!" Za řeči nepřestával střílet, takže Lenna ho slyšela jen napůl. Třeštila oči do přízračného světla reflektorů a nebyla si jistá, zda vůbec něco zasahuje. Ale vojáci od jejich vozu uskakovali a granáty se mu vyhýbaly. Jen jeden dopadl na zadní sedadlo. Monsi ho bleskově chytil a vyhodil ven. Včas! Granát vybuchl na střeše neogejského obrněnce.
Blížili se k osamělému střelci. "To jsme my!" křičel Monsi. "Na nás nestřílej!"
Etris jako v mlze sledoval vozidlo, probíjející se pískem a davy nepřátel. Špatně vidím, mám v očích písek, zdůvodňoval si své pocity. Najednou bylo to auto u něj, kdosi ho zvedal a táhl dovnitř, nemohl si vybavit jeho jméno, ale znal ho moc dobře. Přítel nebo bratr, tak něco, uzavřel své zmatené úvahy. Kola auta se protáčela v písku, ale řidič byl umělec a čaroděj, projeli branou a byli venku. Nějaká žena na sedadle vedle něj se otáčela dozadu a střílela, a pak řekla: "Oni za námi nejedou!"
Kdosi mu podal láhev s vodou, pil a hlasitě oddechoval a bryndal si na košili, jak vozidlo nadskakovalo na kamení.
"Tohle je pevný terén," ozval se známý hlas. "Zuorene, pusť mě k řízení a podívej se mu na ránu!"
"Tomu říkám polní podmínky," uchechtl se lékař a vyhrabal pod sedadlem otlučený bílý kufřík.
"Před námi je Mart! A Tarlo!" zaradoval se Monsi. "Hej, kapitáne!"
"Monsi!" Mart přes všechnu únavu málem povyskočil.
"Etrise máme vzadu," oznámil mu Monsi.
"Málem vykrvácel," dodal Zuoren. "Máte hodně raněných?"
"Ani ne, příteli," řekl pomalu Tarlo. "Moc jsme jich neunesli..."
* * *
Brodili se po kotníky ve vodě. Tarlo se střídal v čele se svými dvěma mladšími pomocníky. Postupovali pomalu, s obtížemi nacházeli pod vodou zpevněnou stezku. Lidé se vlekli mlčky, podpírajíce se navzájem. Drželi se provazu, který Zuoren spolu s jinými užitečnými věcmi vytahal ze svého auta, než ho potopili do močálu. Tady jim už k ničemu nebylo... Mart šel na konci průvodu, hleděl do kalné vody a poslouchal, jak si Steš kousek před ním cosi pobrukuje. Neodvažoval se spočítat své lidi. Prostě to nedokázal. Etrise nesli na improvizovaných nosítkách, jejichž hlavní součástí byly rozmontované samopaly. Nosiči se co chvíli měnili. Nikdo neměl sil nazbyt. Mart se zděsil, když spatřil Monsiho za světla. Ty propadliny kolem očí zčernalých bolestí, ty modré podlitiny a otoky v jeho tváři... A únava. Jak dlouho ji dokáže překonávat vůlí? Jak dlouho to dokážeme my všichni? Nemáme šanci. Byl to všechno nesmysl. Měli jsme se rozbít při přistání...
Monsi náhle zavrávoral a padl do vody. Mart vyjekl leknutím, Lenna se vrhla k Monsimu, ale ten už vstával a v ruce držel obrovskou žábu. "Jídlo," oznámil. "Vem ji, Marte. Třeba chytím další!"
K polednímu nasbírali trochu sušších větviček a rozdělali na kousku pevné země oheň. Ve dvou kotlících, které jejich majitelé neztratili ve zmatku bitvy na Jižní pláži, převařovali vodu na pití a pekli ulovenou žábu. Monsi nad převařováním mávl rukou a pil vleže rovnou z močálu. Ze zkušenosti věděl, že dospělého šedáše se nákazy nechytají.
Dávali dohromady své vědomosti o močálech. Všichni dostali za úkol vyhledávat cestou jedlé plody a mladé listy některých keřů. Zuoren chytil další žábu a byl na svůj úlovek nesmírně hrdý, ale když ochutnal pečené žabí maso, protáhl obličej.
Lenna si klekla k nosítkům a po troškách dávala Etrisovi pít. "Kdybys mě radši nechala umřít," zašeptal raněný.
"Mě by to teda hrozně naštvalo," vmísil se Monsi. Podal Etrisovi větvičku s tuhými červenými bobulemi. "Podrž si ji, ruce máš zdravé! Žvýkej to... Sřílel jsi úžasně. Fakt."
"Moc mi nelichoť," ušklíbl se Etris. "Co se stalo tobě? Přejel tě tank?"
"Tak nějak," kývl Monsi.
Lenna pěstí zabila komára. Z jeho těla se rozstříkla krev na všechny strany. "Fuj," otřásla se. "V noci nás sežerou."
"Musíme si nasbírat dost dřeva," řekl Monsi. "A udržovat oheň celou noc."
"Vím o chatrči na jednom z větších ostrůvků," promluvil Tarlo chraptivě, odkašlal si a dodal jasnějším hlasem: "Je to ještě daleko. A dřevo potřebujeme tak jak tak."
Snědli obě žáby, vypili vodu, vstali a vlekli se dál. Ti, kdo na to ještě dokázali pamatovat, ulamovali cestou suché větvičky a svazovali je do otýpek. Kirla upadla a zůstala ležet obličejem na trsu trávy. Tarlo vybral ze svých lidí dva muže, ti ji uchopili pod rameny a koleny a potácivě s ní vykročili dál. Monsi podpíral Lennu a začínal mít strach, protože mu víčka otékala víc a víc a pomalu přestával vidět. Etris cítil, jak mu stoupá horečka, třásla jím zimnice. Steš si nesrozumitelně mumlal, ale krok měl jistý a nesl několik otepí dřeva. Při zastávce zjistili, že ztratili dva lidi. Monsi bezmocně zavrtěl hlavou, když se ho Mart zeptal. "Vůbec nevidím. Vede mě Lenna."
"Asi chcípnem," mínil kdosi z Neogejských.
"Ale nejdřív tě kopnu," pravil výhrůžně Zuoren. "Vracet se nebudeme. To by znamenalo jen další ztráty... Tarlo jdi první. Poslední teď půjdu já. Dejte mi svůj náklad, vy hoši od nosítek..."
Setmělo se. Tarlo hledal cestu po hmatu. Nevěřil už, že ostrůvek s chatou najde, dokud do něj téměř nenarazil nosem. Vydal chraptivý vítězný pokřik, vpadl dovnitř a zůstal ležet. Teprve po chvíli se vzpamatoval natolik, že začal zase vnímat okolí. Dvě dívky a Riol, jeden z jeho mládenců, rozdělávají oheň a chystají se převařovat vodu, Zuoren převazuje Etrisovi nohu a strká mu do úst lžičku s jakýmsi práškem, ostatní ranění trpělivě posedávají a čekají, až na ně dojde řada. Jídlo nemáme, pomyslel si. Pěkně zpackaný útěk!
"Lenno," zavolal tiše Monsi. Ležel u stěny, na očích si poslušně přidržoval obklad, ačkoli o účincích té Zuorenovy vodičky nebyl právě přesvědčen.
"Ano, miláčku?" Přisedla si k němu.
"Takhle mi ještě nikdo neřekl," usmál se malátně. "Lenno. Asi jsem se zbláznil nebo mi dali moc velkou ránu do hlavy... Teď, když jsme už docházeli k chatě, slyšela jsi pískání?"
"Takový málem ultrazvuk," přitakala. "A ty jsi potom pískal taky."
"Jo. Asi mi vážně přeskočilo," uzavřel Monsi.
"Za chviličku ti donesu vodu... Etris je na tom hůř, o něj se postarám nejdřív."
"Jasně. Mně nic není, jenom nevidím," řekl Monsi. "A mám hlad. To ale máme všichni."
* * *
Ráno Monsi zjistil, že je skoro zdravý a že Zuorenova vodička pomohla. Jemně odstrčil spící Lennu, vyšel před chatu. Přímo před vchodem stál lesklý stříbrný sloup, silný jako jeho stehno. Monsi zamrkal. Mám vidiny? Pokračuje to včerejší šílenství? Zaklonil hlavu a spatřil cosi obrovského a lesklého. Ne, takhle ne. Poodstoupil až na kraj ostrova, aby tu věc viděl aspoň trochu zboku. Musel napnout veškerou svoji představivost, než pochopil. Tohle byla loď. Kosmická loď, která nepotřebovala k přistání kosmodrom a strefila se na tenhle cípeček pevné země. Otázka zní, co dělá kosmická loď na tomhle mrňavém ostrůvku!
Po jednom ze čtyř stříbrných sloupů - podpěr lodi - sjela dolů průhledná kabina výtahu. Monsi bezděčně couvl. Z kabiny vystoupily dvě postavy a ani jedna z nich nebyla lidská. Tirytr a dvoumetrový chlupatý tvor s hustou srstí na hlavě a živýma černýma očima v namodrale šedém obličeji opatrně zkusili nohou půdu, než se na ni postavili. Pak se obrátili k Monsimu.
"Mareo?" promluvil Monsi nejistě.
"Jsem to já," kývl tirytr.
"Skutečně jsi ho poznal?" zajímal se chlupáč.
"Jo. Jsme přátelé," řekl suše Monsi. Protřel si pálící oči.
"Co se ti stalo?" ptal se Mareo.
"V Neogei mě neměli rádi," odpověděl Monsi, nevšímaje si cizincova tichého smíchu. "Vlastně tam neměli rádi ani moje lidi. Uprchli jsme, ale bylo to těžké. Museli jsme se probít."
"Výborně," prohlásil cizinec.
"Vůbec ne," zamračil se Monsi. "Polovina našich zahynula. A teď jsme tady, uprostřed močálů, a já nemám potuchy, jestli Tarlo najde tu zatracenou cestu, jestli seženeme dost jídla a dříví a jestli mi Etris neumře na zranění a..."
"Přiletěli jsme z Araboa," řekl Mareo. "Dostal jsem zprávu od své siňury."
"Takže se mi to nezdálo." Monsi se poprvé usmál. "Asi jsem měl včera horečku, ale ne halucinace."
"Umíš se i usmívat," pravil chlupatý cizinec obdivně.
"Kdo kruci jsi?" Monsi vyhrkl otázku, a vzápětí si uvědomil, že odpověď zná. "Ne, nemusíš odpovídat. Už vím. Jsi Haktesk. Přišel ses podívat, jak se tady vyvíjejí následky vašeho roztomilého žertu."
"Můj potomek budí dojem, že by mi s chutí zakroutil krkem," mínil Haktesk. "No, vlastně jsme očekávali, že budete aktivní!"
"Pokud jste nás chtěli zachránit, tak se do toho dejte," promluvil Monsi a do jeho hlasu se vrátil včerejší chrapot. "Někteří tam uvnitř mají namále. Vykecávat můžeme až pak."
"Zapomněl jsi dodat, anebo běžte do háje," zašklebil se Haktesk.
Monsi neodpověděl, otočil se k němu zády a vrátil se do chatky. Haktesk se obrátil na Marea. "Měl jsi pravdu, tirytře. Je bezvadnej."
Z lodi se sneslo dolů několik nákladních výtahů. Zmatení, sotva probuzení lidé se nechali bez odporu dopravit do lodi.
"No, a z chaty je hromádka popela," prohlásil Monsi, když vzlétli. "Líp to nesvedete?"
V řídící kabině bylo Haktesků pět, z toho jedna žena. "Nedivím se, že tě občas někdo zmlátí," poznamenala.
Přimhouřil oči. "Málokomu se to podaří. Teď naposled drželi nůž na krku mé dívky..."
"Promiň." Věnovala mu nejlíbeznější úsměv. "Docela věřím, že se o sebe dokážeš postarat."
"Většinou nejen o sebe. Můžete mě s mými lidmi vysadit na Haldách?"
"Nejsi zvědavý na naši civilizaci?" podivil se jiný Haktesk.
"Třeba někdy... časem," řekl Monsi. "Když začínat, tak začínat, ne? Neměli byste se nám do toho moc plést."
"Už se zapletli," ozval se Mareo. "Ani tirytři by si neuvědomili sami sebe jako jedince, jako osobnosti, kdyby nebylo zásahu Haktesků..."
"Já mu rozumím," pravil vážně Haktesk s odstávajícíma ušima, zřejmě velitel. "Ale nech nás ještě pár let na své planetě, Monsi. Pokusili jsme se tady o záchranu vymírajících obyvatel, a teprve teď vidíme první slušný výsledek. Jsme zvědaví, víš?"
"Mám vás nechat na své planetě?" Monsi se unaveně zasmál. "S radostí. A když dovolíte, jednou vás přijdu navštívit."
Konec
Třetí díl 
k ZA 34
k Povídkám
k ZA
na start