Návštěva
Muž, sedící ve stínu stromu a opírající se o jeho drsnou kůru, byl tvrdý jako celý tento kraj. Za desítky let putování nehostinnou zemí již přivykl únavě, horku i vší možné nepřízni počasí. Hlavu měl zahalenou rouškou, avšak jeho dlouhé vlasy, vybělené jako písek, zcela zakrýt nemohla. Stejně tak mu nechránila vrásčitý obličej, již dávno tmavý jako vyuzená šunka. Drsné mozolnaté ruce vypadaly jako ruce všech zdejších lidí, nohy v hrubých sandálech také.
A přece tomu tak vždy nebývalo. Povzdechl si. Byl to jen klam, jenž ho před třiceti lety vyvedl z Uru Kaldejských, nebo to byl opravdu hlas boží? Hlavou se mu mihla vzpomínka na úrodnou krajinu u Eufratu při pobřeží moře. Ach, kolik tam bylo palem, ovívaných vlhkým vánkem! Kolik vody! A nebo v Egyptě, kam kdysi odešel, když v téhle bohy zapomenuté zemi vládl hlad. Ale možná by stačil kus půdy u Sodomy, kam odešel Lot a kde si to ten rozmazlenec zabral pro sebe. Zahrada boží, tak tomu říkali.
Ach, Pane, tvá slova jsou jak prach ve větru! Co jsou mi platná, když pasu svá stáda ve vypůjčené zemi? Proč jsem šel za tvým hlasem?
Hrubé prsty se ponořily do písku. Pokusily se ho sevřít do hrsti. Sypal se z dlaní ven s tichým šelestem, neúprosný jako čas. Čas, jehož je tak zoufale málo. Čas, ten písař do lidských tváří, do nichž ryje vrásky jako do hliněné tabulky.
Život mi unikl mezi prsty, Pane. Teď nemám ani zemi, kterou jsi mi slíbil, protože ji zabrali jiní, ti drzejší, ti neomalenější, ti s ostřejšími lokty, a nemám ani potomstvo. Čí bude vše, co mám?
Vítr přestal foukat. Drobná zrníčka prachu pomalu klesala k zemi, kde šelestila v loňském listí a vyprahlé trávě. Slunce pálilo jako výheň a ticho rušil jenom všudypřítomný zvuk cikád. Pak zmlkly i ony a zavládl naprostý klid. Muž se udiveně rozhlédl. Co tak najednou?
Z černého stanu vyšla žena. Stará žena. Její světle modré oči, hledící zvědavě k pustému obzoru, byly pozůstatkem dřívější krásy. Ano, kdysi bývala nádherná. Kdysi, než jí žhavé větry vysušily obličej, než jí ruce popraskaly neustálým máčením při praní, než jí nohy rozedřel písek, než jí slunce sežehlo kdysi bílou pleť a uplynulá léta protkala vlasy šedinami. A přece ta krása nezmizela, to muž dávno věděl, jen ji osud zaklel do těch nebesky modrých očí.
"Co se děje, můj pane?"
Nestačil odpovědět. Šedivou jednotvárnost horizontu narušily tři postavy.
Tři? Nebo dvě? Jsou dvě a zároveň tři. Ta uprostřed je... nějaká jiná. Jakoby ani nepatřila člověku. Ach, Bože, proč se mi tak třesou ruce? Celý se chvěji. Jako listí ve větru. Kdo jsou ti muži, že jsem před nimi celý zemdlel? Nikdy jsem neznal strach. Ani tehdy, když král Elamu Kedorlaomer unesl Lota a já se s třemi sty bojovníky vrhl na desetitisícové vojsko. Jen... jen tebe, Pane, jsem se vždycky bál.
"Běž do stanu," řekl své ženě. "Nehodí se, abys tu tak civěla. Já sám uvítám hosty."
Jsi to ty, Pane? Dosud jsem slýchal jenom tvůj hlas, jenž na mě doléhal jako pouštní bouře. Přicházíš ke mně ty sám? Dočkal jsem se?
Byli dva. A přece tři. Muž před nimi padl na tvář.
Pane, našel jsem před tebou milost? Neodcházej, prosím. Vždy jsem ti přece sloužil.
"Hej, lidé, doneste vodu na umytí nohou! A vy, páni, si sedněte sem pod strom. Pojezte se mnou sousto chleba, ať se posilníte na cestu. Neodcházejte, prosím."
Pane, zůstaň tu také, přece nepomineš svého služebníka!
Usedli. A přikývli.
"Udělej, jak říkáš, Abrahame."
Nedivil se, že znají jeho jméno. Boží poslové ho přece musí znát. Vběhl do stanu.
"Rychle," chrlil ze sebe. "Tři míry bílé mouky... bílé, rozumíš, Sáro? A připrav podpopelné chleby, tak to bude nejrychlejší. Já musím vybrat nějaké pěkné tele..."
"No, no," zabručela. "To je vzruchu kvůli dvěma cizincům."
Překvapeně na ni civěl.
Je to možné, že toho třetího nevidí? Šálí mě snad zrak? Je to jen přelud jako v poušti? Tam takové bývají. Midjánci říkali, že je vytváří démon pouště Azazel. Ale sem přece nemůže, tady rostou stromy a lidé tu uctívají pravého Boha.
Vyhlédl ven. Byli tam pořád. Tři. Seděli pod dubem, dva s lidským tělem a třetí...
Ne, ať je to kdokoliv, není to přelud.
Abraham vydal poslední příkazy a vrátil se k hostům. Prozatím popíjeli chladnou vodu, tedy jen ti dva, kteří nepochybně byli lidmi. Třetí jen seděl, tiše a nehybně, jakoby o něčem přemýšlel, o něčem skrytém, hlubším než pošetilé lidské myšlenky, o něčem, co je ještě vzdáleno celé věky, co lidé Abrahamovy doby stále nedovedou pochopit, o čem snad pouze tajně sní za hluboké tmy, aby to s jitrem uprchlo jako noční pták.
Teprve když mládenec donesl chleby a telecí maso a druzí dva začali jíst, zvedl ten třetí hlavu a pohlédl na Abrahama. Stařec se pod jeho zrakem zachvěl. Jeden z dvojice přestal jíst, spolkl sousto a otázal se:
"Kde je tvá žena Sára?"
Ach, Pane, proč se vůbec ptáš, když to stejně víš?
"Ve stanu. Tam," ukázal za sebe.
Neptáš se kvůli mně? Kvůli ní, protože ona tě nevidí?
"Za devět měsíců, Abrahame, se sem vrátíme a tvá žena bude mít syna."
Zkoprněl.
Už? Už, Pane? Dočkal jsem se tedy?
Slyšel ze stanu Sářin smích.
Hloupá ženská. Čemu se vysmívá? A nebo má pravdu a já vidím přeludy?
"Proč se tvá žena směje?" otázal se druhý z dvojice, avšak smál se také. Jakoby vyprávěl nějaký vtip. "Já vím, co si myslí. Mohu snad rodit? Jsem přece stará. Taková žena, člověče..."
Naklonil se spiklenecky k Abrahamovi.
"Taková ženská nikdy nebude stará. Ty to přece víš, díváš se jí den co den do očí. Kde má to egyptské zrcátko? Ať se do něj podívá sama, sobě do očí. Stáří není věk, je to stav duše lidí, kteří pohřbili své sny. Vrásky, únava, nemoci... co to znamená? Až zabijete a pohřbíte své sny, budete staří. Nemyslím, že byste to udělali."
"Já se nesmála!" vykřikla Sára ze stanu. Skoro rozzlobeně.
"Smála ses," řekl host s poťouchlým veselím.
Pak už mlčel a jedl, stejně jako jeho druh. Jenom ten třetí ne. Nyní seděl již trochu stranou, mlčenlivý a vědoucí. Stálejší než země, než lidský život. Zůstal ještě chvíli i poté, co ti dva odešli. Sára ho neviděla, a tak se jí zdálo, že její muž mluví sám se sebou. A jakoby se s někým urputně dohadoval. A v jeho tváři viděla hrůzu a zoufalství.
"Slunce vycházelo nad zemí, když Lot uprchl do Sóaru. Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomoru síru a oheň. Od Hospodina z nebe to bylo. Tak podvrátil ta města i celý okrsek a zničil všechny obyvatele měst, i co rostlo na rolích." Bible, kniha Genesis.
k ZA 34
k Povídkám
k ZA
na start