Kyborgovo jméno
Postkatastrofický svět, Pěnkava Gowery a jeho společníci Oggerd a Hal Hargo. Další dobrodružství netradičních hrdinů se opět čte jedním dechem. Tentokrát je Hal unesen, Oggerd výrazně oslaben, do děje se zapojuje speciální jednotka a jen pomalu se daří rozmotávat vlákna v dlouho plánované intrice. Že ale odmotávání vláken nese s sebou také pěknou porci akce, je jasné a popis Oggerda v boji je opravdu dobrý. Jen více takových kladných hrdinů do našich ulic, ať už si jednou provždy vyřídí účty s tím šmejdem, co mi rozpáral dveře služební oktávky.
Kromě klubka intrik se také rozplétá klubko záhad kolem Oggerda, ale přesto stále zbývá dost, abych byl napnutý, kdy už vyjde další příběh Vládi Šlechty.
**** Vladimír Šlechta - Kyborgovo jméno, Straky na vrbě 2003

Doháním resty
Zjistil jsem, že jsem při svém tradičním nedostatku času klesl dokonce tak hluboko, že jsem si nepřečetl všechny Mloky, sbírky povídek soutěže Cena Karla Čapka. Snažil jsem se to dohnat a tak je zde aspoň stručná recenze ročníku 1999.
Vladimír Šlechta - Conquista. Jak by asi vypadalo střetnutí dnešních lidí s Rusem, který žil třicet let v podzemí v izolaci? A tohle střetnutí dvou kultur se odehrálo na Marsu, je tedy skutečným střetnutím s mimozemšťany. A to, že nám Rusové připadají jako z jiné planety, není jen tím, že z jiné planety v tomto případě jsou. ****
Jana Rečková - Katovská mise. Jana vytváří nové světy velmi snadno, skoro každý mám rád a je mi jen líto, že se se všemi nemohu setkat v dalších příbězích, protože není v silách jednoho člověka je využít všechny. Snad nějací mladí autoři by mohli v Janou vytvořeném světě napsat další příběhy. ****
Pavel Obluk - Lov na mloka. Ovšem na mloka velkého a velmi nebezpečného, v jeho rodném prostředí na nějaké planetě. Kdo první zabije mloka a získá první cenu v soutěži? ****
Tomáš Volf - A osmý den člověk stvořil ženu. Povídka přemýšlí o uměle vytvořeném životě. Co je morální, co je správné, co je efektivní? ***1/2
Michal Hvorecký - Prvé víťazstvo supermarketov. Dobrý nápad, dobře zpracovaný. Kam až povede zkoumání chování zákazníků v superkrámech? Kam až povede naše touha po nejnižší ceně a výhodné nabídce? ****
Edita Dufková - Noční můry. Co je a není virtuální? Kdo zůstal živý na našem světě, kde se sobě navzájem odcizujeme? ***1/2
Jana Kostelecká - Mám lítací sny. Kde je hranice mezi snem blázna a realitou? ***
Jana Rečková - Poslední píseň Tonyho M. Hororová atmosféra, skupina hrající i po smrti. ***
Martin Koutný - Uvidět Amsterodam a zemřít. **1/2
Jiří Hons - Omyl. Povídka s pointou, která už ale v mých očích nevypadá úplně nově. ***
Ondřej Nečas - Putování za zázrakem Bergedonu. Prolnutí světa virtuální reality ve hrách s reálným světem. Detektivní agentura pátrající po zmizelé dívce. Hráči počítačových her, pirátské kopie, zájmy korporací vyrábějících hry. Dobrý román. ****.
Celkem ***1/2, neobjevné krátké povídky hodnocení snížily.
Mlok, Straky na vrbě 1999

Kniha prokletých
Jak jsem někde výše poznamenal, Jana Rečková tvoří nové světy velmi snadno. S chutí jsem se začetl do dalšího z nich. Kdysi v historii Temní pánové zvítězili nad Zránskými čaroději a knihu bílých kouzel Albethaneum neumí nikdo přeložit. Na svět ale přichází Ysquanir a v nesnadném boji jen pomalu získává sílu, dávající naději na návrat k Rovnováze.
Trochu příliš snadně získávají své schopnosti hlavní hrdinové. Postavy jako takové jsou věrohodné, lidské a zdaleka nejen černobílé, jejich motivace a chování uvěřitelné, v rámci fantasy příběhu, samozřejmě. Nejméně pravděpodobně se chová jen bojovnice Wairin, okrajová postava, vlastně posluchač celého příběhu. Přitom se dějem proplétá velké množství postav, nestane se ale, že by splývaly nebo se pletly. I svět a příšery jsou plastické, Jana Rečková opět prokázala své mistrovství. A také opět dala svým hrdinkám o ždibec víc emancipovanosti, než bych čekal ve starých dobách. Ale to je vlastně dobře, protože nám přijdou víc živé, než uťápnuté chudinky.
****1/2 Jana Rečková - Kniha prokletých, Straky na vrbě 2003

Neříkejte Františce
Neříkejte jí, že jsem se ke čtení její trilogie dostal až na letošní dovolené. Nerad čtu knihy po částech a pak se mi zase těžko začíná čtení trilogií. Ale dovolená je ideální na trilogie, tedy pokud jsou dobré. A to Františčiny knihy jsou.
Celý děj se odehrává v historických reáliích, které posilují ještě doplňky textu s informacemi o Nabatu, zemi dálného východu, někde v oblasti ruského Altaje. Rovněž bohaté ilustrace Petra Utěšila dělají z knihy víc než jen řadovou fantasy.
Historie se proplétá s mytologií a fantasy v pevném svazku. Vzpomněl jsem si na svazek edice Karavana o Avarech, který jsem četl v dětství. Ten pocit se mi díky Františce opět připomněl. Naštěstí jsem ale už starší a tak se nebojím ani podrobných popisů poprav, mučení, kterými Františka nešetří, zejména ne ve třetím díle, kde už je jich až moc. Snaha čtenáři nenechat ani jiskru naděje, že by v té těžké době mohlo přežít něco pěkného, vede až ke zbytečné vraždě šťastného páru, navíc ještě do zbytečně podrobně popsané.
Občas čtu fantasy, kde hrdinové poměrně snadno přijdou ke svým vítězstvím a až na pár škrábanců je nic nestojí. Kamenný vodopád je z opačného břehu - hrdinové nemají až na jednu jedinou výjimku snad nic zadarmo a se štěstím si netykají, trpí na každém kroku. Tou jedinou výjimkou, kterou bych vytkl, je návrat ztraceného/opuštěného koně v divočině právě v okamžiku, kdy hrdinové přišli o jiného. Jinak měli ale putování za dědicem trůnu natolik obtížné, že jsem jim toho koně přál. Možná, že to putování bylo obtížné až příliš, nevím, jak knihu vnímá čtenář nedosahující mé rychlosti čtení, zda není unaven dalšími a dalšími překážkami, které mág, vojáci nebo příroda staví do cesty putujícím hrdinům.
Překvapil mě z mého pohledu nepravděpodobný konec, kde Hledači za svoji záchranu říše a dědice trůnu nedostali žádnou odměnu například v podobě vlastní půdy a domů a museli řešit, co si počnou dál, aniž by si aspoň chvíli odpočinuli.
Trilogii hodnotím jako velmi zdařilou, velmi temnou a velmi realistickou fantasy. A těším se nejen na další dovolenou a nějakou další trilogii, ale jakoukoliv další knihu od autorky.
**** Františka Vrbenská - Kamenný vodopád 1, 2, 3, Netopejr 1998, 1998, 2000

Hodně špatné
Na téhle knížce je více věcí špatně než dobře. Začnu-li obálkou, mohu o ní říci, že je sice pěkná sama o sobě, ale k ději nepatří. Na začátku autor uvádí, že není autorem, ale jen přepisovatelem - tento omšelý trik by mi nevadil, kdyby ale "opravdovým" autorem nebyla tak nepravděpodobná postava. Je jasné, že když chce autor svého hrdinu přenést na barbarskou planetu, musí nějak ospravedlnit, že bude umět šermovat, bojovat, že bude silný a odvážný, ale Lin Carter šel mnohem dál - svého hrdinu vybavil takovými znalostmi, aby měl v každé chvíli připravené vysvětlení. Takže nejenže je "autor" zkušený zálesák a bojovník díky svému dětství v džungli, ale zároveň má vystudovanou vysokou. Kromě toho také umí létat s helikoptérou a kluzáky, což je důvod, aby šel bojovat do Vietnamu jako řadový pilot vrtulníku. Při jedné misi ale s vrtulníkem ztroskotá v džungli sousední Kambodže, kde objeví prastaré město. To, že znal historii Kambodže a prastaré záznamy, které mu umožnily identifikovat nalezené město, mě už nepřekvapilo. Co mě překvapilo, že do transportního paprsku, který ho přenesl na jiný svět, nevstoupil ze zvědavosti nebo z nějakého jiného pochopitelného důvodu, ale z nešikovnosti. Prostě do něj spadl. A tato nešikovnost jej pak provází po celou dobu. Nejenže dělá chyby v rozhodování, nejdřív dlouze řeční uprostřed akce a hordy nepřátel, aby se vzápětí ztřeštěně vrhl do nesmyslného výpadu, ale vždycky mu musí pomoci náhoda, protože jinak by přišel o krk hned na prvních stránkách. Jeho nešikovnost se pak projeví tak, že když už skoro dosáhne svého cíle, vždycky se buď špatně rozhodne, nebo mu špatná náhoda zavaří. Chová se nelogicky až hloupě. Jeho emoční inteligence je ještě nižší, neumí jednat s princeznou, rozhovory s přáteli jsou rovněž neuvěřitelně toporné.
Ale to není všechno, co je na knize špatné. Přidejte ještě neživé postavy kolem - princeznu, hlavního i vedlejšího záporáka a další. Přidejte povrchní vykreslení světa v kombinaci se sáhodlouhými popisy techniky - například ornitoptér, které čím více jsou popisovány, tím více je vidět, že autor nemá ani základní technickou představivost. Důkaz - ornitoptéry jsou vytvořeny z papíru, mají dva zásobníky, napuštěné při výrobě plynem a uzavřené. Nejenže je nesmyslem úvaha, že by plyn neunikal a nebylo nutné ho doplňovat, ale to, že zásobníky jsou úplně vespod a přesto se ornitoptéra neotočí břichem vzhůru, je poněkud trapné. Posíleno je to ještě tím, že zásobníky jsou dva a při jakékoliv poruše jednoho z nich, což při jeho papírovosti je to nejmenší a stačí na to jeden zápalný šíp, se ornitoptéra musí zřítit. Takhle hloupou konstrukci může vymyslet jen hloupý spisovatel. Nemluvě o tom, že pohyb zajišťují otroci pohánějící silou svých svalů křídla.
V plivání na mrtvolu téhle knížky by se dalo ještě dlouho. Ale měl bych aspoň trochu nastínit děj a pak se věnovat knížkám, které si pozornost naopak zaslouží. Takže - po příchodu na jiný svět (měsíc Jupitera Kallistó, jak pak vydedukuje) je "hrdina" zajat nějakým inteligentním hmyzem, který ho naučí jazyk (stejný pro všechny rasy a národy, jak jednoduché!). Zachrání náčelníkovi život a je proto propuštěn. Na útěku zachrání princeznu před útokem nějaké obludy, přirozeně spíš náhodou než umem, a je spolu s ní zajat hmyzím podnáčelníkem. Z jejich makadel je unesen princem Thutonem, který si ji chce vzít za ženu a dobýt zpět její království, uchvácené Arlakem. To tvrdí jí, ovšem za jejími zády se prostřednictvím něčeho jako televize (další účelový nesmysl v prostředí jinak zaostalém) domlouvá s Arlakem na ceně za princeznu. Hrdina Jandar uprchne z paláce, nechá v něm hmyzího přítele náčelníka, stane se žákem šermířského mistra a spolu s ním se po čase vydá hmyzáka zachránit. Což se jim povede a dokonce společně unesou princeznu na jedné z miniornitoptér. Ztroskotají v džungli, princezna je oddělena a unesena Arlakovými lidmi do jeho města. Zde děj končí, zápisky "autora" byly prostřednictvím transportního paprsku přeneseny na zemi a tak se k nim dostal autor.
Na druhý díl o zachraňování princezny, který se dá předpokládat, ovšem nejsem ani trochu zvědavý, škoda času. Zvlášť když "hrdina" musí ještě zlomit odpor princezny vůči jeho osobě a podle všeho se dá soudit, že to bude obzvlášť pitomá scéna.
* Lin Carter- Jandar z Kallistó, Návrat 2001

Tradice versus pokrok
Tato knížka je důkazem širokého záběru fantastiky. Je více filozofováním na téma ochrany tradic než klasickou scifi, ale přesto "něco je jinak" a fantastika to je. A dobrá. Přestože jsem spíše zastáncem vývoje a pokrok, některé myšlenky až fanatického obhájce tradic ve mě rezonovaly.
Několik na sebe navazujících a ve finále gradujících příběhů je vyprávěno z pohledu šamana afrického kmene Kikujů, který sice vystudoval evropské a americké školy, ale pro záchranu tradic neváhá přestěhovat zbytky kmene na teraformovanou planetku. Chce udržet tradiční hodnoty, tradiční uspořádání a zachránit Kikuje před poevropštěním a poameričtěním, kterým prošla jeho země.
Fascinující střet tradice s moderním světem mě vedl jednou k souhlasu se šamanem, jednou s jeho protivníky a ačkoliv by se téma mohlo na první pohled zdát nudné, není tomu tak. Příběh je také zpestřován bajkami, prostřednictvím kterých šaman učí děti i dospělé chápat tradice a svět kolem nich.
Dovolím si vlastní názor. Je podepřený i tím, jak byl boj o zachování tradice těžký a marný. Šaman vůbec nebral v potaz, že i tradice nějak musí vzniknout. Nebral v potaz, že řada faktů, na kterých byla tradice založena, nebyla nijak zvlášť stará a do značné míry už tato fakta byla ovlivněna bílými. Nebral v potaz přirozený vývoj, snažil se udržet kromě tradice i stagnaci. Já se domnívám, že v tom byla jeho hlavní chyba a proto měl jen velmi malou šanci na úspěch. Vše se vyvíjí a my můžeme diskutovat, zda správným nebo špatným směrem, rychle nebo pomalu, ale vývoj jako takový nezastavíme. Můžeme se snažit vývoj ovlivňovat, aby probíhal v maximálním souladu s tradicí, aby probíhal "správným" směrem a pomaleji, aby nenapáchal škody, ale bezmyšlenkovitým lpěním na minulosti stagnujeme a místo žití jen přežíváme. Tuto knihu by si měli pozorně přečíst všichni dinosauři, kteří chtějí uchovat Fandom jaký byl před dvaceti lety a vůbec nezohledňují změny, ke kterým došlo mezi fany, ve společnosti, na trhu. Vývoj se nezastavil a nezastaví a snaha dvou tří desítek dinosaurů zastavit čas, je stejně marná, jako byla snaha šamana.
**** Kirinyaga - Mike Resnick, Polaris 2002