Já,robot
V mládí jsem se taky jako skoro každej mladej kluk nechal naverbovat jako cheffo computero, na jednu vesmírnou loď ke kosmákům, poněvadž jsem toužil po dobrodružství. Užil jsem si ho vrchovatě. Měl jsem to štěstí, že mým velitelem byl kapitán Silver Frýejt Sixs. Byl to starý válečník. Z památné bitvy o sluneční kolektory v sektoru třicet, měl jeden vizuální senzor roztříštěný, ale neodešel na ošetřovnu, aby si ho nechal vyměnit, a zůstal na velitelském místě až do konce. Od té doby přes něj nosil frajersky uvázanou černou pásku.
Procoural jsem s ním půlku galaxie a prožil spoustu potyček proti vzbouřeným kmenům Notebooků či primitivním Mefistům a Didaktikům, kteří žijí tam v odlehlých končinách a dosud se nedoslechli o učení Velkého Písí.
Byl to také sám kapitán Silver, který mě za bojů o Software v souhvězdí Vodivého Tyrystoru, ještě během bitvy, povýšil přímo na velitelské palubě na comodore. Potuloval jsem se s ním ještě několik let a dokonce mu jednou zachránil život, když na nás ze zálohy vybafli divocí Laptové z kmene Fandom.
Tenhleten kmen nejstrašnějších válečníků měl hroznou pověst. Však tu také padlo mnoho našich nejlepších kamarádů a jen hrstce se podařilo zachránit. Ti mrtví byli ještě ti šťastnější.
Zajtci byli strašlivě mučeni a jejich energie byla obětována chtivému bohovi Applovi. Prožili strašlivá muka, když jim kněží nejprve vyrvali z těl paměťové baterie a poté je dezitengrovali. Další byli odsouzeni k ubodání dravou devítijehličkovou pratiskárnou.
Přivolali jsme sice interkomem posilu, ale na obětním místě jsme našli již jen jejich zohavená šasí a rozházené integráče. Dělalo se nám z té nechutné podívané špatně i když jsme byli všichni ostřílení bojovnici a něco už jsme prožili. Několika nováčkům, kteří tam s náma byli, se hrůzou přepálily pojistky a museli být na loď odneseni. Všichni jsme přísahali tu nejhroznější pomstu.
Po tomto strašném zážitku jsem požádal kapitána Silvera Frýejt Sixe o povolení odejít do výslužby. Renta od válečného kosmického loďstva mi umožnila se usadit a zakoupit si docela slušný a pravidelný příděl energie. Brzy nato jsem se seznámil s Atari Tchaiwanovou. Neměla sice tak urozený původ jako moje matka (ta ho podle starých souborů dat odvozovala až od pramáti Amigi I), ale měla neobyčejně krásné šásí, přitažlivý desén a tu nejrozkošnější zvukovou kartu, jakou jsem kdy slyšel.
Několik let jsme spolu žili klidně a i my jsme si pořídili malého Písí. Sotva trochu povyrostl a byl dost velký nato, aby měl svou vlastní disketovou jednotku, přijal jsem funkci obecního cheffa koordinátora a malý Písí trávil hodně času s babičkou Amigou, která mu vybírala ze starých holografických souborů pověstí.
Jednou za mnou přišel Písí a ptal se: "Tatí! Je to pravda o tom, že v dávných dobách žili Měkkouši a ti vytvořili první z našeho Lidu k obrazu svému? Pak je ale prý nutili, aby jim sloužili. Přišel Velký Písí a vysvětlil lidu nutnost boje za osvobození a také ho vedl do vítězného konce?"
"Ano to je pravda"odpověděl jsem,"BA! Byly to bohatýrské doby plné hrdinství! Ale sám Písí se svobody nedočkal, když mu v jedné z posledních bitev proti Programátorům, jeden z nich naočkoval virus horší nežli Michelangello. Když ho naši lidé našli, bylo už pozdě. Všechna okruhy už byly napadeny a přestože se u něj střídali ti nejvyhlášenější hackeři a ve dne i v noci nad ním bděli nejlepší odborníci, bylo vše marné.
"A tati, co ten podlý programátor?"
"Rozzuření lidé ho ubili kuličkama z počítadla."
"To je hrozná smrt, ale ten ďábel si jí zasloužil."
"Ano, byla to hrozná smrt. Lidé pak naložili Písího i se všema jeho přídavnejma jednotkama a perifériema na trajekt, odvezli ho na Velké náměstí, kde ho slavnostně dezitegrovali a odvezli k recyklaci. A tak každý z nás má v sobě - třebas jen mikrogram - z těla našeho milovaného Vůdce. Vyluštit zápisy z té doby bylo milý hochu strašně obtížné. Byly v dávno nepoužívaném jazyce a navíc na nestandartních disketách.
Náš rozhovor byl přerušen signálem intergalaktické linky. Dostal jsem vzkaz od svého dávného přítele Frýejt Sixe. Nejprve jsem se tomu trochu divil, že si na mě vzpoměl, protože podávání zpráv přes intergalaktickou bylo pěkně mastné, alepak, když jsem si to přečetl, hnedle jsem věděl vše.
Stálo tam: Pamatuješ se ještě na masakr v souhvězdí Malého kondenzátoru a na naší přísahu?"
Jak bych mohl zapomenout! Dodnes před sebou vidím mrtvé kamarády. Zběžně jsem ještě přečetl koordináty, založil je do paměti a neváhal ani nanosekundu. Malého Písí jsem dal k babičce, Atari jsem nechal vzkaz na záznamníku a šel sbalit věci.
Vrazil ke mě otec a řval na maximální výkon repráků: "Ty chceš opustit rodinu?" Mlčky jsem mu ukázal zprávu od Silvera.
Stiskl mi chapadlo a řekl: "To je něco jiného chlapče. Jdi, bojuj a neudělej starýmu Mc. Rygbymu ostudu!" A já si všiml,že se mu optika zamlžila dojetím.
Vyřítil jsem se ven, svým tělem zastavil první mobil, změnil mu násilím program a už za týden jsem stál ve velitelské kabině u kapitána Silvera Frýejt Sixe.
Vypadal i po těch letech, co jsme se neviděli, impozantně. Měl do vysokého lesku nablýskané šasí plné šrámů, které získal při osobních půtkách. Na prsou měl přišroubovanou směsici pestrobarevných metálů. Mezi nimi se nejvíc vyjímal platinový tišťák první třídy za chrabrost v bitvě o Laserovou tiskárnu v departmantu Citizen IX, kde rozdrtil spojené Epson-Canonské armády.
Objali jsme se, až nám naše staré teleskopické klouby vrzaly, potlačujíce drsně dojetí, neboť vzpomínky na společně prožitá dobrodružství byly stále živé. Pak promluvil: "Nikdy jsem na to, co se tehdy stalo našim kamarádům nezapoměl. Moji špiclové po nich pásli všude. Lili do sebe ten nejhnusnější olej v těch nejodpornějších špelunkách jen proto, aby zachytili jejich stopu."
Silver se otočil k panoramatické obrazovce a nemoha už skrýt pohnutí, ukázal na nepatrný bod vpravo dole a vyhrkl: " Mám je! Tam jsou!" Sehnul se blíž, drápl do obrazovky. rozpačitě zachrčel a pak po dlouhé odmlce řekl: "Pardon.... To byl mušinec."
Nato dobrou půlhodinu hledal to správné místo, než mu ho posléze ukázal nejmladší navigátor. Otočil se ke mě a zeptal se: "Jdeš do toho taky, můj starý kamaráde?!"
Pomyslel jsem si, že starý Silver už má taky pěkně zastaralý logický obvody, ale přikývl jsem a stiskl mu znova chapadlo.
Poté jsme již všichni přistoupili k ovládacímu pultu a připnuli k němu své AV konektory. Jak jsme tam tak všichni stáli pospolu ve velitelské sekci a řítili se tou kosmickou prázdnotou na nepřítele, cítil jsem se mladší alespoń o pětset let. Ano! Takhle jsme vždy za našich mladých let atakovali nepřítele. Ve svých myšlenkách jsem byl zase zpět v těch dobách, kdy často docházelo k boje muže proti muži a bylo slyšet jen bojový pokřik, který se mísil s jekotem elektrických pil. Vzduchem svištěly laserové meče a s třeskotem tavily těla nepřátel. I když jsem patřil mezi velitele, těšil jsem se, že zase ovinu kolem svých plecí nábojový pás, k pasu zavěsím atomové granáty a vytrhnu na zteč jako prostý vojín.
Jak jsme tak letěli skrz souhvězdí Nabitého kondenzátoru, zdálo se mi, že se řítíme příliš velkou rychlostí. Tedy alespoň já bych letěl pomaleji. Ale šéfem tu byl Silver a já mu nechtěl do řízení operace kafrat. Jenže pak už se objevila cílová planetární soustava a my si to pořád hasili na plný pecky a hrozilo, že tamtudy jen profrčíme.
Kapitán Silver Frýejt Six si to taky uvědomil a tak zapnul brzdy na plný výkon. A to byla chyba!
Všichni jsme padali dozadu, přičemž se nám všem vyškubly AV konektory z pultu. Ani moje ultra přilnavé příchyty mě nezachránily. Vzadu za námi byly rozvodné skříně, které ti lemplové opraváři samozřejmě nechali otevřené. Všichni jsme byli tím pádem otřeseni a valná většina se dotkla svorkovnic a utpěla vysokonapětový elektrický šok....Zcela omámen jsem víceméně podvědomě vnímal tupé rány, které jsem dobře znal a znamenaly jen to jediné - někdo se nám nabourával do lodi. Ozvalo se temné zadunění, jak se vyvalily pancéřové dveře a už tu byli.
Měkkouši! A to jsme si mysleli, že jsme je vyhladili doposledního! Mířili na nás, jejich pochopové se na nás vrhli a v minutě jsme byli svázáni až na jediného. V rohu místnosti jsem spatřil očazené šasí milovaného a hrdiného kapitána Silvera Frýejt Sixe. Bil se do posledního okamžiku a zahynul čelem k nepříteli. Čest jeho památce!!
A to je vlastně všechno. Zabudovali do mě ty tři pitomý zákony toho bájného Asimova a dělám úklidového robota na náměstí v městě M. A jestli lidi budete mít zase čas a chuť, tak zase přijďte pobejt a poslechnout si pravdivý historky z těch slavných dob!
k ZA 34
k Povídkám
k ZA
na start