Pád Ungartu
PROLOG
Lide unargatský, toto je kletba Meloka, pána temných sil a vládce podsvětí. Osud vašeho krále, ubohého ve své pýše a troufalého ve své domnělé moci, jest zpečetěn. Sám Morn, bůh bouří, přivede jeho černou duši do mých spárů. Jeho tělo však zůstane nesmrtelné. Pán vašich životů, váš vládce, sám se stane příčinou vaší zkázy. V jediném boji, až bude prolita krev jedné krve, padne Armar a s ním i Unargat. Jeho lidé budou potupeni a zotročeni, zatímco v troskách kdys slavné říše zbudou jen trosky a bělostné kosti těch, kdož sami sebe dávali na roveň bohům. Jen supové budou tu zemi obývat a já, Melok, v ní najdu své sídlo. Země smutku a bolesti, země ohně a zkázy - to bude Nový Unargat.
Tak zní má kletba, taková je má vůle a tak se i stane.
Sir Gordon, syn Williama Ničitele, pán Unargatské říše na východě a vládce Boronských zemí daleko na severu, se rozhlédl po bitevním poli a divoce se zasmál.
Nebe bylo pod mrakem a stále pršelo.
Kapky vody lehce dopadaly na jeho lesklé brnění zbrocené krví Dormanských a snad jako by se z něj snažily smýt vinu, jež by měla tížit jeho černou duši.
Zvedl ostří svého meče k nebi a radostně zakřičel. Zvítězil, opět zvítězil a to bylo to jediné, co ho zajímalo. Neviděl mrtvá těla svých přátel. Neviděl zmrzačené bojovníky a moře krve prolité hrdiny jeho národa. Viděl jen krev nepřátel, standartu Dormanů, mužů západu, zlomenou a udupanou v blátě. Hromady těl těch, které nenáviděl. Jeho nenávist byla ohromná a snad i ona mu dopomohla k vítězství.
Jeho věrní se pomalu scházeli. Jeho lidé byly znaveni řadou bitev, poznamenaní smrtí svých nepřátel. Pro většinu z nich nemělo toto vítězství žádnou cenu. V jejich srdcích pomalu klíčilo sémě nenávisti ke svému pánu. Již dávno nesdíleli jeho touhu dobývat. Nechtěli nová území, pálit vesnice a zabíjet ženy, děti a starce jenom proto, že jejich pán se rozhodl zničit slavný národ západu.
Každý u nich se chtěl vrátit domů, milovat své ženy, vychovávat syny a následníky, spravovat svá panství. Teď jsou ale hluboko v nitru země nepřítele. Nepřítele znaveného dlouhou válkou a nespočtem bitev v době, kdy jim samotným však nezbývá mnoho sil. Z té poslední bitvy jich zbylo sto, šest set jich padlo pod dormanskými meči. Jen s odporem hleděli na královu nepříčetnou radost.
Stovka přeživších se shromáždila v zástup a jako slepé ovce se nechali pomalu vést zpět k lodím, které je však ani tentokrát nedovezou domů. Jejich mysl vřela. Šli dlouho, neboť tak dlouho pronásledovali dormanské bojovníky ustupující ze ztraceného přístavu. Příliš snadno dobyl král narmský přístav a pak dlouho pronásledoval ustupující armádu.
Nebe ještě více potemnělo a déšť zesílil.
"Sire Gordone, dnes nemůžeme vyplout, blíží se bouře a vypadá to, že nebude jen tak ledajaká," pravil Lonn, rytíř Řádu stříbrného lva, králův pobočník a přítel.
"Viděl jsi, Lonne, jak jsme je hnali, ten děs v jejich tvářích, slyšel jsi jejich smrtelné výkřiky?"
"Ano, můj pane, vždyť jsem byl při tom a mnoho jich padlo mojí rukou, leč nyní mou mysl tíží jiné myšlenky. Musíme zůstat zde, moře je neklidné a dnes nás nepřijme." "Ale přijme, Lonne, já jsem pánem všeho na zemi a brzy se stanu i pánem moře. Jsem k tomu předurčen. Mně se smrt vyhýbá, nikdy mě nezasáhla žádná střela a ani žádné čepele dormanských zbraní nejsou dost ostré, aby mohly zastavit krále Gordona!"
"Tvá moc je veliká, pane, stejně tak veliká, jako naše oddanost k tobě, leč tví muži jsou znavení, neboť den co den tasí své meče ve jménu svého pána. Dormanští dnes nepřijdou. Vyslechni má slova a vyčkej do zítřka!"
"Zítra, můj příteli, zítra už budeme kotvit v přístavu Moddan, kde na nás čeká flotila z Corwenu. Vyplouváme ihned a to je mé poslední slovo. Ať vytáhnou kotvy. Ať napnou plachty, poplujeme celou noc!"
Loď skřípěla a kymácela se, nesena bouřlivým oceánem a poryvy větru mířila k severu. Déšť s větrem nabývaly na síle a nad západním obzorem se pomalu začaly rodit první záblesky, hřmění však ještě nebylo slyšet.
Lonnova tvář byla znavená. Hleděl na západ. Věděl, že přichází jedna z těch velkých bouří. Dormanští námořníci jim říkají Morn, bůh bouří. Morn je ze všech bohů nejobávanější a nejmocnější. Je krutý a krvelačný a potká-li někoho na své věčné pouti, pohltí ho. Jen málokdo přežil setkání s ním. Lonn byl jedním z těch, kterému se to podařilo. Lonn věděl, že Morn je nablízku, cítil to, tak jako tenkrát. Věděl, že podruhé mít stejné štěstí nebude, že druhé setkání sotva přežije.
Vítr neustále měnil směr, Lonnovi se však jako zázrakem dařilo držet směr. Bylo jasné, že dostihne-li je Morn, nevyvázne z jeho spárů nikdo. Ozvalo se hřmění, zatím jen vzdálené, leč přesto budilo hrůzu. Morn se blíží!
Vlny cloumaly lodí v divokém rytmu a snažily se zadržet oběť Mornovy zloby. Síla hromů rostla, blesky křižovaly oblohu a za každým z nich následoval Mornův mohutný výkřik. Bouře dostihla loď.
Ohromná vlna se přehnala přes palubu a snažila se smést vše živé. Kormidelník nenávratně zmizel ve vlnách a loď nekontrolovaně brázdila moře. Lonn poslal jednoho ze svých mužů ke kormidlu.
"Strhněte plachty!" křičel, bylo však pozdě, neboť jeden stěžeň se přelomil a na druhém teď už vlál jen cár, který zbyl z hlavní plachty.
Loď byla vydána napospas rozzuřenému živlu, jedna vlna za druhou smáčela palubu. Do podpalubí se hnaly proudy vody a slavná Gordonova válečná loď Charybda, teď provázena výkřiky, klesala ke dnu.
Lonn dal spustit záchranné čluny a většina posádky opustila loď. Jen král Gordon nechtěl nechat svou válečnou loď napospas Mornovi, a tak zůstal na palubě sám. Uprostřed zkázy stál Gordon, mocný a nepřemožitelný ve své pýše, a smál se. Jeho šílený smích se ztrácel ve větru. Lonn se s nenávistí i soucitem ohlédl zpět, aby spatřil, jak další ohromná vlna smetla královo tělo do vln.
Morn však nemínil propustit ani zbytek posádky. Vlny si pohrávaly s čluny a co chvíli se některý z nich převrátil. Námořníci z nich se drali na ty, které ještě pluly a svou vlastní vahou v zoufalosti potápěli i je. Nikdo nepřežil Mornův hněv, nikdo z nich už nikdy nespatřil pevninu.
Však přece. Jeden člověk tu bouři přežil. Snad polobůh, snad opravdu nesmrtelný.
Za nějakou dobu vyplavilo moře na písčinu královo tělo. Gordon nezemřel. Poté, co zmizel ve vlnách, strhal ze sebe brnění a zuřivě bojoval o život. Nakonec jeho bezvládné tělo spočinulo na pobřeží.
Ležel dlouho tváří v písku. Nebyl to už král, šaty orvané, veškerá zbroj pryč. Vypadal jako mrtvý, když tu z ničeho nic vrátil se mu dech a srdce začalo znovu bít. Král sebou trhl, zapřel se o své silné paže a opatrně se postavil na nohy. Narovnal se a zhluboka se nadechl slaného mořského vzduchu.
Jeho tvář nabyla prázdného výrazu. Šel a nevěděl kam, prostě se jenom vydal náhodným směrem. On vlastně nevěděl nic. Neznal své jméno, svůj původ. Nevěděl kde je, ani kdo je. Jeho mysl byla nyní čistá. Ztratil paměť. Šel už dost dlouho, hladověl, trpěl žízní, měl horečky a blouznil, ale pořád šel dál.
Prošel troskami vesnice, v jejímž popelu ležely bělostné kosti Dormanských, to on ale nevěděl. Nevěděl, že právě před týdnem dal tuto a další tři vesnice vypálit on sám.
Po dlouhé cestě dorazil k potůčku a velkými doušky se napil ledové pramenité vody. Opláchl se svěží vodou a pokračoval v cestě.
Klopýtal, co chvíli se mu zatmělo před očima. Tu mu cestu zastoupilo šest válečníků, dva vyšli z houštin a za ním se objevili další tři. Gordon na ně však jen tupě zíral, hučelo mu v hlavě a nohy mu vypověděly službu. Mocný král se teď tiše sesunul v bezvědomí k zemi.
Když se probudil, první co ucítil, byla jemná vůně kadidla. Pomalu otevřel oči a světlo svíček ho okamžitě oslepilo. Ležel na pohodlném loži. Opatrně se rozhlédl kolem. Na zdech kolem visela zdobná plátna, vzácné zbraně i koberce. Na malém stolku ležela mísa z křišťálu a byla plná vody.
Sotva se Gordon opláchl, otevřely se zlatem pobité dveře a do místnosti vešlo dvanáct krásných dívek, jedna půvabnější než druhá. První z nich byla ze všech nejkrásnější. Gordon si hned všiml její krásy a ladnosti jejích pohybů.
Měla dlouhé černé vlasy, jež se jí v několika copech spouštěly přes ramena až k pasu, oči zelené jako smaragdy na Gordonově meči a tvář tak půvabnou, že i Molwin, bohyně krásy, by jí mohla závidět. Tato rozkošná bytost stanula před Gordonem, poklonila se a takto promluvila:
"Glanwalle, synu Dwana, boha slunce, vítej zpět mezi živými!"
Gordon strnul a jen udiveně zíral. Řeč, jíž ona kněžka užívala, znal, věděl však, že jí neužívá často. Znal slova, jež vycházela z líbezných úst krásné kněžky, leč jejich smysl nechápal.
"Legenda se vyplnila, přišel ten, kdo zachrání říši Dormanskou. Polobůh, nejlepší válečník všech dob, hrdina, který nás povede proti nájezdníkům z východu. Melok hned poznal, že tys ten vyvolený!"
Gordon nejprve nevycházel z údivu, potom se však smířil se svým osudem. Přijal tedy jméno Glanwall a víc se na nic nevyptával. Byl úplně spoután krásou té dívky, a tak mu bylo vše jedno.
Kněžky přinesly pro Glanwalla šat, zbroj, vzácný meč a podnosy plné jídla. Několik jich obsluhovalo při jeho koupeli a ta nejkrásnější z nich rozčesávala Glanwallovy dlouhé bílé vlasy.
Potom se každá z nich hluboce uklonila a odešla. Ta nejkrásnější, ta jež získala Glanwallovo srdce, odcházela jako poslední. Glanwall na ni upřeně hleděl. Nic tak dokonalého v životě neviděl.
"Jaké jméno patří tak půvabné dívce jako jsi ty?"
Kněžka se jen ne chvíli zastavila, ohlédla se a pravila: "Jsem Morwen, kněžka Mollwinina, můj pane." Potom se sladce usmála a odešla.
Gordon, vlastně Glanwall, zůstal sám. Oblékl si připravené šaty a opásal se mečem, jenž mu byl přinesen.
"Glanwall, vlastně je to jedno, jaké jméno mi dají, teď si nemohu vybírat, zvláště, když jiné nemám. Ona ho vyslovovala s úctou. Ach, jak jsi krásná Morwen! Musím tě mít!" přemýšlel Glanwall.
Věděl, že sem nepatří, že řeč, které teď užívá, není mateřská, že jméno, které mu dali, není jeho vlastní, že patří někomu jinému. On zná jiný jazyk, jazyk, kterým mluvil dříve mnohem častěji. On není odsud.
Dlouho o sobě přemýšlel, měl mnoho otázek, leč tušil, že žádnou z nich nesmí vyslovit nahlas. Nezbývá mu, než se podřídit osudu a dál být Glanwallem, synem boha slunce. Kdo ví, třeba je opravdu předurčen zachránit Dormanskou říši.
Tasil meč, aby si jej řádně prohlédl. Skvostná zbraň. Nejlepší, jakou kdy viděl. Viděl, ano někde ten meč už viděl. Pohlédl na runy, jež byly vryty do jílce. Ty runy znal. Edrun. Někde to jméno slyšel, ale kde? Jen kdyby si mohl vzpomenout!
Glanwall byl v hlubokém zamyšlení, a proto si zprvu nevšiml, že se dveře opět otevřely. Shrbená postava starce se nehlučně blížila k loži, na jehož okraji teď Glanwall seděl.
Glanwall se otočil směrem k přicházejícímu a pohlédl mu do tváře. Nelekl se, ač hleděl do tváře smrti. Viděl dva uhlíky žhnoucí z šedé kápě, viděl lebku potaženou seschlou a vrásčitou kůží. Stařec se pohyboval nehlučně, snad jako by se ani nedotýkal země.
"Ulamo! Kde jsi, ty prašivý pse!" zaskřípěl stařec a ve stejné chvíli se objevil tvor, s obrovským hrbem na zádech a s plameny znetvořenou ustrašenou tváří. Na jednu nohu kulhal a v dlouhých pažích nesl jakousi nádobu, nepříjemně páchnoucí temně rudou směsí.
"To je můj sluha," pravil stařec a napřáhl křivý kostnatý pařát směrem k ubožákovi.
Potom stařec chvíli zíral na Glanwalla a prohlížel si ho. "Glanwalle, dej mi svůj meč."
Glanwall sevřel jílec meče a pozvedl jej nad hlavu.
"Neublížím ti, jsem tvůj přítel." promluvil náhle stařec řečí Unargatských.
Glanwallova paže poklesla a on beze slova meč vydal. Melokův pařát se zvolna obtočil kolem jílce a pak odebral sluhovi nádobu, kterou nesl. Jejím obsahem pokropil ostří meče a k vysokému stropu místnosti se vyvalil sloup štiplavého kouře.
"Toto je krev Dwana, tvého pravého otce a toto je Edrun, posvátný meč, jenž střežen byl kněžími v chrámu Dron. Krev Dwana přináší smrt, stejně jako krev všech ostatních bohů! Edrun je nyní touto krví prostoupen. Stačí jediná rána, jediné, byť sebemenší škrábnutí způsobené Edrunem a zasažený padne k zemi a v krutých bolestech pak umírá," pravil stařec a poté meč Glanwallovi vrátil.
Melok se otočil a odcházel, zatímco Ulama stále zíral na meč a na Glanwalla stále svíraje nádobu, ze které jakoby neubyla ani kapka Dwanovy krve. Tvář toho tvora byla utrápená, měl smutné oči a v nich se zračila bolest.
"Ulamo!" křikl Melok a Ulama se otočil a belhal se za svým pánem.
Glanwall zamyšleně sledoval obě postavy mizející ve dveřích, pak jeho pohled padl opět na meč.
Potom se pomalým krokem vydal ke dveřím. Prošel jimi do obrovské síně, při jejichž stěnách stály sochy jemu neznámých lidí. Ohromné svícny byly snad všude a na každém z nich hořelo třináct svící. Viděl spoustu dívek, všechny měly sněhobílé šaty a každá z nich se na něj usmála. Tu zastoupil mu cestu dormanský bojovník v plné zbroji a s ohromnou válečnou sekerou v pravé ruce. Vypadal hrozivě a na pohled nepřátelsky. Tvář měl strohou, hlavu mu chránila helmice s rohy, měl rudý plášť, pod nímž byl vidět hrudní plát. Kalhoty měl z kůže a obut byl v sandálech.
Glanwall se zastavil a ruka mu bezděčně sjela k jílci meče. Obr se však ke Glanwallově překvapení pouze uklonil.
"Pane, šlechetný a mocný ve svém božství, synu Dwanův, ochránce a přemožiteli, já, tvůj služebník Glonard, prosím, abys vyslyšel má slova. Celá armáda Dormandie jest připravena a očekává svého vůdce. Následuj mě, prosím."
Glanwall uposlechl. Prošli jednou z chodeb, která je zavedla do dalšího sálu, jenž také nešetřil na výzdobě. Zde otevřel Glonard malá dvířka zdobená barevným sklem. Glonard ustoupil a umožnil tak svému vládci projít na terasu nad nádvořím.
Rozsáhlé nádvoří bylo přeplněno lidmi. Vojsko Dormandie tu stálo v plné kráse. Stovky střelců, pěších i jezdců. Nejlepší válečníci říše tu stáli jeden vedle druhého. Tisíce mužů ve zbroji zajásalo. Bojovný ryk a radostné výkřiky se rozezněly jako známka síly dormanského lidu. Meče řinčely o štíty na pozdrav přicházejícímu.
"Toto je tvá armáda, můj pane," pronesl Glonard tiše.
Glanwall oněměl pýchou. V tu chvíli přestal pochybovat o svém původu. Najednou chtěl všechny ty válečníky dovést k vítězství. Ano, chtěl znovu dobývat a vítězit, netušil však, že tentokráte na druhé straně. Jeho odvěká touha po boji se v něm opět probudila.
Zvedl paži a všechen hluk najednou utichl. Nikdo se nepohnul, nikdo nemluvil, všichni jen čekali, až jejich pán promluví.
"Já, Glanwall, syn Dwanův, strážce Edrunu a ochránce Dormandie, přísahám, že povedu svůj lid k vítězství! Osvobodíme svou zemi od nepřátel a zničíme každého, kdo se nám postaví do cesty."
Dav propukl v ohromný jásot, ještě mohutnější, než předtím. Glanwallova hruď se dmula pýchou, oči mu plály ohněm šílenství. Jeho duch se opět probudil, a ač si to neuvědomil, vrátila se mu část jeho osobnosti.
Netrvalo dlouho a Glanwall seděl v sedle s Edrunem po boku a dormanskou gardou v zádech.
Glanwalovo srdce prahlo po boji. Edrun žíznil po krvi. Znovu nastala doba velkých bitev. Glanwall Nepřemožitelný vedl svou armádu od jednoho vítězství k druhému. Unargat se začal rozpadat. Glanwall dobyl Boron a připojil jej ke své rozmáhající se říši. Padlo jedno město po druhém a Glanwall dobyl Dormanům zpět všechna jejich ztracená území.
* * *
Uplynul rok. Glanwall se stal úplným vládcem Dormandie a jeho jméno se stalo symbolem. Morwen, kněžka Molwinina, stala se jeho chotí a porodila mu syna.
Glonard dostal za své zásluhy poměrně velkou část z dobytého území a stal se Glanwalovým vazalem a jeho nejlepším přítelem.
Lid Dormandie opěvoval Glanwallovo jméno, a tak udělali ze svého vládce hrdinu. Věřili, že Glanwall je bohem a uctívali ho. Mocný vládce se této úctě těšil a byl hrdý na své válečníky.
Na Unargatský trůn však usedl Gordon druhý, zvaný Černý princ. Byl synem ztraceného krále a sotva se chopil vlády, přestalo se Glanwallovi dařit. Gordon druhý začal oslabovat Glanwallovu armádu.
Stačily dvě prohry a víra v Glanwallovu sílu se vytratila. Černý princ se stal brzy postrachem, stejně tak jako kdysi Gordon, jeho otec.
Nastal čas rozhodnutí. Dormanská garda, výkvět dormanské armády, se střetla s válečníky Unargatu. Bitva u Armaru. Nejhrůznější bitva všech dob, ze které se může vrátit jen jeden z národů jako vítěz a ten druhý padne pod nadvládu nepříteli.
Glanwall seděl v sedle a sledoval východní obzor. Ten jako by byl potažen šedí zbroje nepřátel. Viděl tisíce lidí, Unargatské praporce vlály ve větru. Šedá linie se blížila. Vpředu jízda, pak pěší, za nimi lučištníci a úplně vzadu těžké válečné stroje.
Glanwall pozvedl pravici, v níž svíral Edrun. Obě armády stojící naproti sobě se daly do pohybu. Dvě vlny, každá řítící se proti sobě, se srazily. Ztráty byly obrovské a tisíce lidí zde nalezlo svou smrt.
Glanwall jako šílený projížděl bitevním polem a oháněl se mečem, jehož ostří přímo hltalo krev nepřátel. Tu objevil se před Glanwallem muž v brnění z černého kovu, v černém plášti a zlatou korunou posazenou na černé helmici. Neměl koně, neboť o něj už dávno v této bitvě přišel.
Glanwall sebevědomě seskočil z koně a vydal se Černému princi v ústrety. Černý princ se s divokým řevem vrhl na Glanwalla.
Nastal krutý souboj. Glanwall však jako by znal každý soupeřův útok předem a velmi rychle získal převahu. Zuřivá bitva kolem je nezajímala. Jen jediný může zvítězit, jen jediný může být bohem! Glanwallovo srdce plné nenávisti a hněvu vedlo Glanwallovy paže ke smrtícímu úderu.
Černý princ klesl na kolena a pohlédl na svou hruď, meč mu jenom lehce poškodil hrudní plát a po něm mu stékalo jen nepatrné množství krve. Černý princ se však zhroutil k zemi a svíraje si hruď, svíjel se jako had. Tělo mu zaplavila nesmírná bolest. Jed Dwanovi krve začal působit a zžíral bojovníka zevnitř. Glanwall se smál smíchem šílence.
Černý princ strhl helmici a zalapal po dechu. Jeho sněhově bílé vlasy se teď mísily s bahnem. Potom vydechl naposled.
Glanwalův smích prudce utichl a výraz v jeho tváři se prudce změnil. V očích měl nyní děs.
"To je můj syn!" vykřikl a do očí se mu vedraly slzy.
Pamět se mu rázem vrátila, teď už věděl vše, pravda však byla až příliš krutá na to, aby ji mohl unést.
Zešílel.
"Můj syn!" křičel.
Glanwall, či snad opět Gordon!
Odhodil Edrun, strhl ze sebe plášť, odepjal brnění a sundal helmici.
Stál tam neozbrojen uprostřed bitevní vřavy a hleděl na tělo svého syna, potom se otočil a odešel.
Procházel mezi zuřícími válečníky.
Nezasažen jediným šípem, nezraněn žádným ostřím, snad opravdu polobůh, zmizel a víc ho nikdo nespatřil.
Krajem se nesl krutý a zlověstný smích.
k ZA 34
k Povídkám
k ZA
na start