Vetřelec
Než se voda uvařila, nacpal si obřadně dýmku. Kávu si dělal ráno vždy do hrnku, na kterém byla vyobrazena krásná lesní víla. Káva v šálku krásně voněla a Fredík se díval zalíbeně na zcela nedostatečně oblečenou vílu a hodlal si právě zapálit svou dýmku, když do jeho domku vpadl šílený Fridrich. Nejprve se rozlétly dveře, jakoby za nimi vybuchl granát a pak vlítl dovnitř Fridrich jako dělová koule.
Trpaslík Fridrich byl ješitný blb, který trpěl velikášským komplexem a tak si nechal říkat "veliký", ale pro jeho pitomost mu nikdo neřekl jinak než "šílený". Od té chvíle se začalo Fredíkovi vše kazit.
Stalo se několik věcí najednou. Fredík odjakživa neměl rád takové překvapení a tak cítil, že bude nucen se převléknout. V okamžiku svérázného vstupu Fridricha zrovna přikládal hořící dřívko k dýmce a tak další, co ucítil, byly jeho spálené vousy. A to si na nich tolik zakládal!
Fridrich něco nesouvisle blekotal a máchal rukama tak, že připomínal větrný mlýn a Fredík měl vážnou obavu, že shodí některý z těch krásných hrnečků z jeho rozkošné sbírky. Opatrně se vyhýbajíc jeho máchajícím rukám, vytlačil Fridricha ven s tím, že musí nejdřív dodělat nějaké důležité kouzlo a nesmí být rušen. Zabouchl s úlevou dveře a ihned se vrhnul do koupelny. Poté co se převlékl, dal mokré kalhoty sušit ke krbu a vyšel ven. Šílený Fridrich tam už netrpělivě podupával a vyrážel ze sebe: "Pod honem, tam na protější stráni na palouku je něco moc divnýho".
Na Ferdíka ovšem žádné honem neplatilo a nikdy se nepohyboval rychleji než musel, neboť byl přesvědčen, že spěch nepřísluší jeho důstojnosti. Však mu také neříkali jinak než "ten línej dědek".
V pohodě se vrátil domů, vzal si svůj plášt, hůlku a doprovázen Fridrichem, který nepřestával máchat hystericky rukama, vydal se pomalu na místo, kam ho Fridrich vlekl. Ten ovšem celou cestu absolvoval dvakrát, protože neustále pobíhal dopředu a zpět. Ferdík už teď měl mizernou náladu, ale když přicházeli na mýtinu a viděl společnost, která se zde sešla, klesla jeho nálada pod bod mrazu. Byl tu Kuřátko Ben, který měl příšerně vypoulené oči a koktal. Pak tu byl Jednovokej Miky a Alex. O Alexovi nikdo nevěděl jak vypadá, protože byl neviditelnej. Fredík poznal, že je tu, podle nepříjemného pachu, který se od něj šířil. Všichni dohromady, jak tu stáli, dokázali celé hodiny klábosit o ničem. Šílený Fridrich doplnil toto trio na kvartet a připojil se k jejich žvanění. Než tam Fredík dorazil, byli už tak rozjetý, že nezaznamenali jeho příchod. Už se hodlal velkolepě urazit, když uviděl mezi jejich těly, že uprostřed palouku leží největší všežrout, jakého kdy viděl.
Je to hnědé, lesklé a jak sám název napovídá, žere to skoro všechno. Je to hloupé, tupé a omezené a Fredík věděl, že čím je něco hloupější, tím horší je s tím pořízení. Čtveřice (i když Fredíka neměli rádi, ani jeden) k němu přece chovala jistou úctu a tak ztišila svůj hovor na takřka únosnou míru a poodstoupila. Fredík rozmáchlým gestem, vypočítaným na efekt, vytáhl z podpláště kouzelnický proutek. Liboval si v efektech a tak si nemohl toto gesto odpustit ani před tak mizerným publikem. Jeho proutek byl zlatě zdobený, i když popravdě by mu stačil jakýkoliv normální kus klacku. Podíval se na ty tři, ale byl zklamán neboť čtveřice se vesele bavila dál. Mrkl ještě na všežrouta, ale i ten se tvářil tupě a netečně, jak jen se může tvářit takovej beztvarej blivajz. Ferdíkovi ta barva připomněla jeho ranní nehodu a udělalo se mu mírně blivno. Věděl, že to není ten nejlepší přístup a tak se proti těmto pocitům obrnil a pro začátek zkusil jednoduché zmenšovací kouzlo.
Namířil hůlku na hnědou hmotu, která se zrovna ládovala pampeliškou a odporně při tom mlaskala. Když k ní kouzlo dorazilo bylo znát, že jí přestalo chutnat a začala se zmenšovat. Pak se Fredíkovi stala nehoda. Pomyslel na to, že i všežroutu musí být z toho, co už zblajznul, tak špatně a kouzlo pominulo. Zmenšování se zastavilo a poté co se všežrout trochu zotavil začal znovu růst, i když pomaleji, protože nyní již nespásal snadno stravitelnou trávu, ale požíral drobné i větší kamínky. Ferdík se zhluboka nadechl, aby si dodal klid, ale zase měl smůlu, protože nasál odér z Alexe a prudce se rozkašlal. Napotřetí už kouzlo nemělo tu správnou sílu, jelikož do toho Fredík nedokázal dát ten prvotní elán. Netrvalo dlouho a všežrout dosáhl původních rozměrů a jeho mlaskání dokázalo přehlušit i hádající se čtveřici. Alex zrovna ječel svým přiskřípnutým sopránkem, že toho starýho pitomce k tomu vůbec neměli pouštět a že on Alex to předvídal. Fredík pochopil, že tím pitomcem je míněn on a býval by dal Alexovi nejraději facku - tedy kdyby věděl kde je. Napadlo ho, že by vůbec nebylo špatné, kdyby všežrout zbaštil Alexe i další tři.
Zrovna nedávno, když šel na návštěvu k Elen E., s níž měl na ten den domluveno splynutí duší, ho v dubovém lese drapsnul Kuřátko Ben. Zatlačil ho k jednomu obzvlášť velkému dubu a začal mu svým telegrafickým způsobem koktat novinky. Fredík pak přišel k Elen E. s velkým zpožděním, čaj vystydl a Elen E. byla nesmírně smutná. Měla na sobě plesové šaty po babičce s obrovským dekolté, ale náladu měla zkaženou a jak hluboce vzdychla: "Ááááááách!!" byl na ni opravdu příjemný pohled, nicméně stále Fredíkovi opakovala: "Ne-ne-né-dnes-ne - snad příště. Óóné!!!"
Vzpomínka na Elen E. Fredíkovi vykouzlila úsměv na tváři, ale jen na moment, neboť si uvědomil, že další schůzku s Elen E. má právě dnes odpoledne. Bylo na čase něco podniknout, protože hnědá hmota se zatím dále rozrůstala. Fredík tedy vyslal proti němu ohnivé kouzlo, ale ihned si uvědomil, že v tomto případě nebude nic platné, zrušil ho a obklopil všežrouta silovým polem. Tím získal čas, aby se mohl soustředit na kouzlo, kterým by ho zničil zcela. Spokojeně mlasknul, protože silové pole bylo jeden z jeho parádních kousků. Pozoroval hnědavou hmotu, která se vztekala uprostřed neviditelného válce a uvažoval, co s ní podnikne. Nakonec se rozhodl pro pozměňovací kouzlo. Mělo tu výhodu, že nebylo příliš náročné, ale na druhou stranu se nedalo nikdy předvídat, v co se objekt promění.
Fredík si ovšem říkal, že pokud to bude uzavřeno v silovém poli, nemělo by se nic stát. Trochu si vyhrnul rukávy pláště (dědeček, po kterém plášť byl, měl popravdě mnohem korpulentnější postavu a ve svých devadesáti letech, než se udusil koblihou, ho museli strkat skrz dveře) a dal se do díla.
Zaměřil se na hroudu uprostřed válce a soustředil se. Všežrout se zatvářil zděšeně a pak se změnil na Fredíkova dědečka. Ten se tím nenechal zmást a kouzlil dál, neboť věděl, že se objekt s každou další proměnou bude více a více vyčerpávat, zmenšovat, až, jak doufal, z něj nezbude nic.
Při další metamorfóze se změnil v ptakofila. Ten na štěstí v úzkém prostoru nemohl vzlétnout. Další proměna. Tentokrát to byla Elen E. svůdně se vlnící a oblečena pouze do lehounkého průsvitného župánku. Fridrich, Miky, Ben i Alex unisono vzdychli při pohledu na její junonské vnady. Ani tentokrát se Fredík nenechal zviklat a neochvějně držel kouzlo dál.
Všežrout prošel několika dalšími proměnami a bylo vidět, že při každé další ztrácí na velikosti. Hovor, který byl na chvilku přerušen krásným zjevem Elen E. se opět rozproudil, ale Fredík ho vnímal jen jako šum. Musel se soustředit, neboť držel dvě kouzla najednou. Zaznamenal však ticho, které se náhle rozhostilo a jen Alex tiše pískl jako poplašený ptáček. Ferdík se podíval do válce a spatřil nestvůru stvořenou snad jen z těch nejčernějších myšlenek a snů. Dívala se na ně hladovým pohledem svých žlutavých očí. Fredík už ze své praxe viděl všelicos, ale tohle bylo i na něj trochu moc a kouzlo neudržel. Válec zmizel a potvora se rázem ocitla na svobodě. Fridrich, Miky a Ben se rozhodli, že nadešla nejvhodnější chvíle na to, aby se vzdálili, i když se tento odchod uskutečnil po čtyřech. Potvora se mezitím přiblížila a už si Fredíka majetnicky prohlížela. Funěla mu do obličeje, když se na poslední moment vzpamatoval a podařilo se mu kouzlo obnovit. Potvora se zastavila opět uvězněna.
Plně se teď soustředil na kouzlo a dařilo se mu natolik zkoncentrovat, že příšera postupně začala blednout, ztrácet se až s trochu udiveným výrazem zmizela docela. Všežrout pak prošel ještě několika proměnami, ale byl již vyčerpán a byl pokaždé menší a menší až se ztratil docela. Fredík s úlevou zrušil kouzla a oddychl si. Podíval se na vypálený kruh trávy, zamnul si ruce a nahlas řekl: "Tak to by bylo."
Mezitím se přiblížili Ben, Miky a Fridrich. Alex s nimi nebyl, protože ho Fredík necítil. Ben ho chytnul za ruku a začal mu s ní rumplovat tak silně, že Fredík měl pocit, že se mu ji chystá utrhnout. Miky mu do obličeje prskal slova díků, zatímco šílený Fridrich lítal okolo a ječel cosi nesouvislého. Fredík se jim vyškubl jako potápěč z náručí chobotnice a prchal pryč.
Když dorazil domů zjistil pohledem na své sluneční hodiny, že do setkání s Elen E. má ještě čas. V břiše mu kručelo hlady, káva byla studená, ale Ferdík byl spokojen, že se mu podařilo všežrouta zlikvidovat, i když to nebylo bez chyb. Chválil se do té chvíle než přišel na to, že kalhoty, které si dal usušit ke krbu, mu pěkně ohořely. Byly to jeho parádní kalhoty a on si je chtěl vzít k Elen E. Rezignovaně je hodil do truhly a dal si přihřát kávu. I když den nepříjemně začal, stále byla naděje na příjemnější pokračování. Netrvala však dlouho.
Sotva stačil vypít kávu a už zase slyšel zvenčí hluk. Postupně to sílilo a měnilo se to ve vysoký, nervy drásající ryk. Fredík vyhlédl z okna, aby se podíval po zdroji tohoto příšerného zvuku. Nad tím, co uviděl, mu oči vylézaly z důlku tak, že se podobal Benovi.
Z protějšího kopce se sem jako pohroma valilo něco velikého a růžového. Když se mu podařilo zaostřit, poznal, že to není lavina, ale Elen E. Fredík byl překvapen, protože Elen E. se chovala vždy velmi vybraně. Teď se však řítila na jeho domeček a nebyl ani čas se zabývat úvahami, zda se rozmázne o skálu, ke které byl domeček přistaven, nebo zda se jí to podaří ubrzdit.
Fredík vyšel ven zrovna včas, aby viděl, že Elen E. prudce brzdí a přechází do elegantního oblouku, do protisvahu, kde se konečně zastavila a zmlkla. Fredík to kvitoval s povděkem, protože ho z toho začala bolet hlava. Nikdy netušil, že by tak krásný tvor mohl tolik krákorat. Měla na sobě, jak již řečeno, opět růžové šaty s odvážným, ba přímo udatenským výstřihem. Jak prudce oddychovala, zdálo se, že horní knoflíčky jejích šatů tomuto tlaku odolávají jen z posledních sil. Když spatřila směr Fredíkova pohledu, trochu se začervenala, neboť si s odpáráním přebytečného krajkoví a předního dílu, který bránil v patřičném výhledu na její vnady, dala velikou práci a zabralo jí to valnou část včerejšího odpoledne. "Mistře! Přišel ke mně náš roztomilý přítel Fridrich a vyprávěl, jak jste společnými silami zdolali tu odpornou stvůru!
Fredík si uměl představit, že to Fridrich vyprávěl tak, aby to vypadalo jakoby na tom měl největší zásluhu on a Fredík při tom jen tak přicmrdoval. Dostal vztek a v duchu si sliboval, že se tomu skřetu pomstí, i když to bude těžké, protože takového pitomce bylo možné jen vylepšit.
Elen E. zatím bez zjevného nadechnutí pokračovala: "Měla jsem o Vás tolik velký strach, že jsem se rozhodla ihned Vás navštívit."
Fredíkovi se Elen E. líbila, ale teď její návštěvou nebyl zrovna nadšen, neboť jeho byt nebyl zrovna vzorem uklizenosti a pořádku. Nicméně nebylo vyhnutí a musel vlnící se Elen E. pozvat dovnitř. Ta mu poděkovala tak hlubokou úklonou až se Fredíkovi zatočila hlava z toho pohledu.
Když vstoupili, zahlaholila Elen E. svým operním hlasem vypočteným na daleký donos: "Ó jak to tu máte krásné!" Fredíkovi z toho začalo zvonit v uších.
Elen E. se k jeho nelibosti ihned rozeběhla po bytě a začala uklízet, doprovázejíce svou činnost poznámkami: "Tuhle šerednou sošku slona dáme ovšem pryč a zde se bude krásně hodit ta háčkovaná dečka od tety Lídie."
Fredík nenáviděl háčkované dečky a tetu Lídii obzvlášť a tak se pokusil o chabý odpor: "Ale tu sošku jsem dostal od perského šáha za své služby!"
Zdálo se, že ho Elen E. vůbec nevnímá a proplouvala bytem jako křižník v plné zbroji. Když objevila čajový servis s vílami řekla jen: "Fuj Fredíku! No toto! To musí okamžitě pryč z NAŠEHO domu!"
Fredík cítil, že jeho náklonnost k Elen E. prudce chladne. Ta zatím brázdila bytem, nekompromisně rozhodujíce, jak to tam bude vypadat, a když dorazila k jeho kouzelnickému stolku, který byl pokryt neuvěřitelnou změtí předmětů promísených natolik, že téměř tvořily kompaktní hmotu, prohlásila rezolutně: "Tohle všechno musí bezpodmínečně pryč. Takové svinstvo."
Fredík byl vcelku tolerantní, ale tohle bylo i na něj dost a v jeho nitru během rejdění Elen E. narůstal vztek tak, že vypadal jako přetopený kotel. Elen E. si toho ke své škodě nevšimla a pokračovala ve své destruktivní činnosti. Fredík to už nevydržel a zařval: "Vééénnn!!!"
Elen E. se polekala, prudce sebou škubla a zvrhla na sebe několik flakonků ze stolu a na místě, kde bývala Elen E. nebylo nic. Tedy aspoň na první pohled. Když se Fredík zmátořil a šel se podívat, uviděl na zemi zelenou žábu s oranžovými skvrnami, oblečenou do růžových šatečků. Elen E.! "To mi ještě scházelo" konstatoval nešťastně a zlomeně se vrátil do křesílka nedbajíc kuňkání Elen E., která se snažila upoutat na sebe pozornost. Pak přešel ke stolu, aby se podíval co to Elen E. na sebe vlastně vylila.
Tam byl, jak již řečeno, neskutečný čurbes, ve kterém bylo do velké výše namíseno všechno možné. Elen E. rovnováhu této vratké pyramidy narušila a vylila při tom čtyři lahvičky. Nedalo se ovšem zjistit, zda se polila všemi a v jakém poměru. Dvě lahvičky neměly žádné označení. Fredík čichl k první z nich a odhadl, že by to mohl být zbytek jeho kolínské vody, kterou tuhle někam položil. To druhé nemělo žádnou barvu ani vůni a mohla to tedy být voda, ale také nemusela. Další láhev měla nápis "ořešák královský" a když Fredík přičichl, zjistil, že je to rum. Poslední lahvička měla nápis "probatický prizmatoid" a Fredík vůbec nevěděl kde se tam vzala.
Vonělo to jako močůvka, barvu to mělo jako močůvka a chuť raději Fredík nezkusil. Kručení v žaludku mu připomnělo, že od rána nic nejedl a řekl si, že s plným žaludkem se mu bude lépe přemýšlet a odešel do kuchyně, odkud se po chvíli začala linout vůně pečené šunky, následovalo vrzání příboru. Tato kalofonie zvuků byla místo vykřičníkem zakončena bohatýrským říhnutím. Poté Fredík usoudil, že Elen E. neuškodí, setrvá-li ještě nějaký čas ve své současné podobě a v pohodlí si nacpal dýmku.
Znervozněl, až když z vedlejší místnosti uslyšel podivné škrábání. Vstal a šel se podívat. Uprostřed místnosti stál růžovoučký červ velikosti vánočky na deseti tenkých nožičkách a díval se na Fredíka s podivným leskem v očích. "A podívejme se" řekl klidně Fredík, "ono nám to tu tady zatím drobátko zmutovalo. No potěm malej!"
"Nešišlej na mne a koukej mě rychle, ale rychle odčarovat!" zařičel červ.
"Ťu-tu-iu" dělal si legraci Fredík, ale poněkud zbledl, když červík vyskočil a jeho čelisti cvakly jen kousek od jeho ruky. Poodstoupil za stůl a v té chvíli se Elen E. opět změnila, tentokrát v kočku, která začala ihned srdceryvně kvílet. Fredík už toho měl dost a z mňoukání Elen E. ho rozbolela hlava. Popadl tedy hůlku a vyslal alespoň znehybňovací kouzlo. Kočka ztuhla v poněkud groteskní póze s nakročenou pravou přední nohou. Rozhodl se, že nebude riskovat žádné pokusy s kapalinami, ale použije metamorfické kouzlo třetího řádu. Bylo to kouzlo o síle třiceti megatun, schopné zbořit středně velké město, ale Fredík chtěl mít jistotu, že se povede a jeho výsledek bude přesně takový, jaký on si bude přát. Udělal na stole pracně trochu místa a dal se do díla. Postavil před sebe misku, nalil do ní vodu a pak si pořádně cvaknul rumu. Nejdřív začal ohýbat magnetické siločáry časoprostoru. Když jich měl naohýbanou pěknou řádku, rozdělal oheň a dal je povařit. Chvíli počkal až změkly. Vtom se mu kočka začala uvolňovat z kouzla. Nenamáhal se s dalším obnovováním, ale změnil ji na židli.
Bohužel dost ledabyle. V tom fofru se moc nesoustředil (siločáry se už začaly vařit) a tak židli nechal místo opěradla kočičí hlavu, která nyní vytřeštěně zírala na zbytek svého těla. Fredík tomu ovšem nemohl věnovat pozornost, protože měl spoustu jiné práce. Z krabičky označené "Havraní křídlo" odsypal trochu směsi z Krabí mlhoviny a černé díry a přidal to do vody k siločarám a počkal až to zhoustne a dojde k fermentaci. Pak si opět mocně loknuv přidal trochu rumu i do misky, zatímco kočkožidle zkoušela doskákat k němu, aby ho mohla kousnout. Když došlo k disoluci a spatřil na dně modročervené fluidum, zajásal a kopnul do sebe ještě jednoho panáka, zatímco směs vychládala. Poté zjistil, že je to trochu moc husté, protože tam zpočátku vrazil moc těch siločar, ale uklidňoval se tím, že to aspoň bude mít větší grády.
Teprve teď si uvědomil ťukání nožek kočkožidle a promptně ji změnil. Rozředil trochu tekutiny, lapil vzpouzející se kočku, která zoufale kvílela, a nalil ji lektvar do krku. Ozvala se strašná rána a Fredík byl odmrštěn na druhou stranu pokoje, kde zavadil o poličku se svým čajovým servisem. Ten se s třeskotem sesul dolů. Ani jeden kousek nezůstal celý.
Když se čmoud poněkud rozplynul a mlha zřídla, uviděl Fredík uprostřed pokoje ženu - byla to nepochybně Elen E., ale o dvacet let mladší a o dvacet kilo lehčí. Měla blond vlasy (to souhlasilo), ostře zvýrazněné rty a mávala řasami jako motýl křídly. Bílé hluboce vystřižené tričko a těsnou krátkou sukénku doplňovaly místo bot jakési podrážky podepřené pod patou úzkým nesmyslně dlouhým hřebem. Fredíka napadlo, že v tomhle se absolutně nedá udělat ani krok. V tom ho Elen E. zahlédla, zamávala řasami a šťastně zahýkala: "Fredíku, tys to dokázal!" a vzápětí mu ukázala, že i v tom nemožném obutí se dá pohybovat, když se k němu vrhla do náruče. Fredík byl zatlačen do defenzivy. V jejím objetí sebou jen zoufale mlátil, ale Elen E. ho už zpracovávala do klinče a tokala: "Že jsi také šťasten - viď Fredíku!!!
"Úúúúúúúúú!!!" odpovídal Fredík.
"Já to věděla" - štkala blažená Elen E. Do domu vrazili Ben, Miky a šílený Fridrich, kteří jakoby na tuto chvíli čekali a řvali: "Mají se rádi... óóó jak krásné! Bude svatba! Hurá!"
Všichni se už těšili, jak si zadarmo nacpou panděra. Fredík byl v kómatu a tak neprotestoval. Později se probral v posteli, kam si ho Elen E. odnesla v náručí. Zrovna se nad ním přehluboce nakláněla, aby mu mohla přiložit obkládek a Fredík uviděl takové panorama, že málem omdlel znova. Poté co si dali večeři a Elen E. si k němu přisedla blízko, blizounko, Fredík si řekl, že ten den dopadl vlastně báječně!
k ZA 34
k Povídkám
k ZA
na start