Bludička
Dvě hodiny jsem ji vodil neznámým lesem, a jak mi v té chvíli připadalo, nikam nebylo blízko.
"Podle mapy," řekl jsem ve snaze ospravedlnit svou nejistotu, "jsme dávno měli narazit na vyznačenou cestu."
"Jsi absolutně k ničemu," usekla rezolutně mé výmluvy. "Bože, jak můžu být tak pitomá, že se nechám umluvit k dovolené s tebou."
Jednou jsme se rozešli, tak mělo zůstat přitom. Má pravdu. Na začátku léta jsme se přestali scházet. Pozval jsem ji tehdy na víkend k řece. Květen byl deštivý, ale tu sobotu se udělalo pěkně. Jen jsem si nějak nedal dohromady ji a namáhavý pochod proti říčnímu proudu. Samozřejmě to byl průšvih.
Se zlomeným podpatkem u nových střevíců a divoce plandajícími korálemi kolem krku nadávala na mně, na hroudy bláta, na komáry a mravence, očividně nás řadíc do stejné kategorie. Pak jsme se dlouho neviděli. Do telefonu se nechala zapírat a na dopisy neodpovídala.
V srpnu jsem ji náhodou potkal v obchoďáku. Najednou jakoby zmizela nechuť vůbec mě vnímat. Možná to způsobila radost z věcí, které právě nakoupila. Tvrdila, jak šťastný má den, a já blázen to vzal na sebe. Znovu jsme skončili v její garsonce a všechno bylo jako na začátku.
Když teď nejistě uhýbám pohledem, vlastně mlčky přisvědčuji. Ano, měli jsme všechno nechat jak bylo. Nic nevracet a nezachraňovat. Nenechat se zavést bludičkou klamné iluze.
Znovu otvírám mapu a hledám. V čarách turistických cest a kótách nízkých kopců je všechno přehledné a nezáludné. Šlapat od autobusové zastávky po široké, nezajímavé cestě, už jsme museli být u hotelu.
Pokouším se o smír.
"Olo, uznávám, ta zkratka... Spletl jsem se. Nemá cenu hádka ani usmiřování, ale cestu musíme najít společně. Až se odtud vymotáme, třeba odejdeš, ale nejdřív musíme ven z lesa. Co bude dál, to se uvidí potom."
Zdá se mi, že všechno, co říkám, zní rozumně. Les tiše pohupuje korunami stromů, na prořídlé mýtině se vlní zaschlá tráva, jen Olga neodpovídá. Chvíli se dívá k zemi jakoby počítala spadané jehličí, potom odloží kabelu a usedne na široký pařez.
"Ta cesta byl tvůj nápad. Tak se starej!" Otře si ruce do papírového kapesníku a zmuchlanou kuličku odhodí vedle pařezu.
Bloudím očima po rozbité cestě i po pěšinkách odbočujících do stran. Les působí přívětivě. Žádná pustina. Ta hustá spleť pěšinek vypovídá o časté přítomnosti lidí. Jenomže dneska jako naschvál nikde ani noha.
I když jsem svým založením kliďas, v tuto chvíli už na mne začíná dorážet nekontrolovatelná zlost. Vždyť jsme na tom stejně. Proč bych měl jenom já za všechno odpovídat a donekonečna poslouchat její výtky.
Ano, je to kočka, ale s tak příšernou povahou nevyjdu, i kdybych se zbláznil. Navíc se k sobě absolutně nehodíme.
"Tak víš co," říkám, "mně je to fuk. Když tu chceš sedět, tak se posadím vedle tebe a klidně počkáme spolu. Třeba přijede autobus nebo se objeví taxík. Za chvíli sice bude tma, ale to je tvůj problém. Já pod širákem přespal tolikrát, že si to ani nedovedeš představit."
V očích ještě před chvílí naplněných převahou se objevuje nejistota. Nejprve naprázdno polkne, ale potom, aby její ústup nebyl tolik očividný, spustí svůj obvyklý příval protestů.
Problém je, že nedokáži dlouho předstírat lhostejnost. Stačí stopa, maličký náznak přiblížení a už podávám ruku. Ve chvíli, kdy se zvedne a začne oklepávat neviditelná smítka z pomačkaných kalhot, stojím vedle ní.
"Budeme pokračovat kudy jsme přišli," říká velitelským hlasem.
Bylo by lepší vrátit se zpátky a přijmout jistotu delší cesty. Ale neodporuji. Nejspíš bych riskoval další hádku. Stíny jsou čím dál protáhlejší a mimo pruh cesty ubývá světla. Jde půl kroku přede mnou a já ji apaticky následuji. Konečně, je to jedno. Nejsme v žádné pustině. Třeba jí vztek dodá vytrvalosti a nakonec dojdeme kam je potřeba.
"Někdo tady je," promluví najednou tiše a bez zlosti.
"A to kde? "
"Přímo před námi."
Cesta co chvíli nepatrně zatáčí a v narůstajícím šeru se skutečně kdosi pohybuje. Ještě je dost daleko, ale zaplať Bůh je to lidská postava.
"Uúúú," zakřičí Olga.
Matný obrys na kratičký okamžik zastaví. Připadá mi jakoby se zavlnil, ale téměř okamžitě se začíná blížit. Přidáváme do kroku.
Je to děvče. Může mu být kolem šestnácti, sedmnácti roků.Během několika okamžiků jsme u ní. Má postavu podobnou jako Olga.Úzký obličej ohraničují dlouhé tmavé vlasy. Ve tváři poťouchle pobavený výraz, jakoby jí připadalo komické, že zde v tuto dobu narazí na lidi, kteří si dokonce houknou, aby ji přivolali k sobě. Zdá se mi skvělé, že ještě existují místa, kde se neuhybá a nemizí při zahlédnutí cizího člověka. Strach měst se do těchto lesů zatím zřejmě nenastěhoval.
"Dobrý večer. Asi jsme trochu zabloudili," říká Olga.
"Dobrý večer," odpoví děvče. "Tady se snad ani zabloudit nedá. I když po téhle cestě dojdete jedině k našemu domu."
"My ale hledáme hotel," pokouším se přidat do hovoru.
"To jdete na druhou stranu." říká děvče. "Odsud je to pěkně daleko."
"Já už necejtím nohy," povzdychne si Olga s výrazem naprosté rezignace.
"Proč byste chodili do hotelu. Můžete přespat u nás. Za chvíli je tma a náš dům je pár kroků odsud."
"Co myslíš, Oli?" pokouším se o šťastné ukončení dne.
"No, já už zpátky nejdu. Když budete tak hodná a necháte nás, tak přespím třeba na židli."
Všechna zlost a podráždění je pryč, zbývá jen únava a rezignace. Nemohu se na ni zlobit. Ani se nechci zlobit.
Děvče nás vede houstnoucím soumrakem a po malé chvíli se v zákrutu cesty objeví rozsvícené okno domu. "Jsme na místě. Snad se vám tu bude líbit," říká děvče.
Z komína stoupá kouř, přes okenní tabulky je vidět do veliké světnice na kachlová kamna. Odkudsi zevnitř domu zní tlumený psí štěkot.
"Alan cejtí návštěvu. Sem k nám málokdy přijdou lidi. Je to přece jen trochu z ruky. Pojďte dovnitř!"
Domovní dveře zaskřípou, v úzké předsíňce blikne světlo a les, v tuto chvíli již plný tmy, zůstává venku. Kuchyň působí starobyle, ale příjemně. V dnešních domech se tak rozlehlé místnosti již nestaví.
"Je to zde pěkné," říká Olga.
"Pojďte ke stolu a odložte si. Připravím něco k jídlu a přinesu čaj," pobízí nás děvče.
Odkládám baťůžky na dřevěnou lavici vedle kachlových kamen a pomáhám Olze z bundy. Netváří se přívětivě, ale ani nepřátelsky. Přítomnost děvčete brání přímému výpadu. Je i dost unavená. Nedovedu si představit, jaký příval výčitek bych musel vyslechnout, kdyby naše bloudění neskončilo tak idylicky.
"Moc toho nemám," omlouvá se děvče a pokládá na stůl tác se dvěma talíři a konvicí čaje. Smažené houby voní lesem a od baňatých hrnků stoupá k trámovému stropu proužek voňavé páry. "Všechno je přímo odsud. Teď přes léto skoro nic nepotřebuji."
Bez řečí a spíše ze slušnosti jíme smaženici. Nějaké zásoby máme ještě v baťůžcích. Houby ale příjemně voní a navozují atmosféru romantické dovolené. Děvče tiše prochází kolem,občas něco přinese, porovná zmačkaný přehoz na opačném kraji velikého stolu, přihodí do kamen několik polínek a potom se usadí proti nám a mlčky nás pozoruje.
"Jsme moc rádi, že jsme vás potkali," říkám. "Zdejší hory neznám, ale slyšel jsem, že je zde krásně. Proto jsem přivezl Olgu. Bohužel se všechno pokazilo. Reservace v hotelu platila jenom do večera."
"Můžete zůstat u mně", přeruší mne děvče, "jsem tady sama."
"To bohužel nejde," říkám s trochou lítosti. "Mám sice dovolenou, ale slíbil jsem, že budu na telefonu. Pokud neseženeme něco jiného tak pro nás dovolená skončila."
"Pro mne neskončila," trochu zlomyslně prohodí Olga.
"Do rána se třeba rozmyslíte," přeruší děvče začínající roztržku. Vstane, sebere prázdné talíře a do hrnečků dolije ostružinový čaj.
Na chvíli si připadám jako bych seděl na pařezu uprostřed mýtiny ozářené měsícem.
"Jestli mě pozvete, tak bych pár dní zůstala," přetrhne mé zamyšlení Olga.
Pozorně se na ni zadívám a v hlavě opatrně převracím pronesená slova. Blbost. Blbost. Blbost. Nedovedu si představit, co bys tu dělala. Možná mě chceš naštvat. Možná chceš sama sobě něco dokázat. Sem ale, proboha nepatříš. Pro kdekoho může být něco podobného romantické, pro tebe ale ne. Na to tě znám až moc dobře. Pitomý, zbytečný hec.
V životě nepochopím, proč to lidé dělají. Vyskakovat z vlastního života jako z jedoucího rychlíku pro planý pocit převahy nebo momentálního uspokojení. Ani náhodou. Z toho pokaždé kouká jen rozbitá huba. Už tě ale slyším, kdybych se ozval. Můj život, tvoje starosti. Děvče, odnaučilas mě říkat, co si myslím, a to je na draka.
"Málokdy tu někdo projde," zachytím pokračování hovoru, od kterého jsem před momentem odlétl do svých zbytečných soudů.
"Jenom lesní dělníci, ale pro turisty je to moc stranou."
Olga zívne, protáhne se a ukončí hovor. "Ráno se ještě domluvíme. Teď bych si šla lehnout."
"Dám vám deky. Vedle jsou nepovlečené postele. Na jednu noc to vydržíte. Kdybyste se rozhodli zůstat, něco seženu." Děvče se protáhne předsíňkou plnou almárek a polic.
Malý pokojík, kam nás nastěhuje je mimo dvou starobylých postelí prázdný. Položí deky na jednu z čočkovitých matrací a s nepatrným začervenáním nám sdělí, že pokud si budeme potřebovat v noci odskočit, tak musíme ven. Toalety bohužel veškeré žádné. Pak už jen popřeje dobrou noc a zmizí v tmavém obdélníku dveří.
Rozhodíme deky a zalehneme. Jak se zdá, tak všechno, co jsme si s Olinou chtěli říci, už bylo řečeno. Zháším světlo a dlouho se neklidně převaluji než se mi podaří usnout. Během noci se několikrát budím. Možná je to ale jenom sen. Možná se mi zdá, že spím a že se probouzím. Slyším pokřik jakéhosi nočního ptáka, šustění listí a vrzání kmenů ve větru. Vítr mi stahuje deku a tvář mám zasypanou jehličím. Olga se boří do bublajícího močálu a já jí nedokáži podat ruku. Stojím naprosto znehybnělý a ztrnulý, téměř jako jeden ze stromů nočního lesa.
Ráno mě probouzí tlumený hovor děvčat. Vůbec se mi nechce vstávat. Po neklidné noci se cítím unavenější než jsem byl večer. Přemohu ale lenost i všechny nepříjemně příjemné pocity, které ji provázejí. Dveře do chodbičky jsou otevřené a z kuchyně zaznívají důvěrně známé zvuky připomínající dětství. Cinkot nádobí, tichý svist páry nad čajovou konvicí a plno dalších tlumených zvuků vzdálených, a přece tak blízkých.
Skládám deky, trochu si upravím věci v baťůžku, s ručníkem minu přiotevřené dveře kuchyně a vyběhnu před dům. Mezi dvěma borovicemi je studna s nízkou litinovou pumpou. Několikrát zmáčknu rezatou páku, ale zevnitř se ozve jen nefunkční skřípot. Skulinou mezi betonovými deskami nahlížím mezi skruže. Studna je téměř po samý vrch plná hlíny a jehličí. Kolem roste vysoká tráva. Protáhnu dlaně několikrát mezi orosenými stébly a nasbíranou rosou si navlhčím tvář. Ručníkem na sucho promasíruji krk a záda a po této skromné ranní hygieně se vrátím do chalupy.
Olga s děvčetem sedí u kuchyňského stolu. Při mém příchodu přeruší tlumený hovor a vyčkávavě na mne zavěsí své pohledy.
"Brý ráno, spiklenci," řeknu jen tak na půl úst. "Oli, proč jsi mě nevzbudila. Je plno hodin. Musíme vyrazit. Jestli chceme sehnat jiný hotel, musíme být na místě před polednem."
"Olga zůstane," zastaví mé naléhání děvče.
"Ale to je hloupost," říkám. "Asi vám neřekla jaké měla představy o ubytování na dovolené? Mně se tu docela líbí, ale neumím si představit, že co se líbí mně, stačí i Olze."
"Hele, ty požadavky jsem měla na dovolenou s tebou," přeruší mě rezolutně. "Když musíš být i o svém volnu na telefonu, tak sis měl koupit mobil. Já zůstanu tady a jestli se ještě někdy potkáme, tak ti možná řeknu, jak dlouho jsem zde vydržela."
Tečka. Konec. Ani se nepokouším o další argumenty. Známe se dost, abych věděl, že bude čím dál jedovatější a stejně ničeho nedosáhnu.
"Dobře, jak chceš. Kdyby tě napadlo přijít za mnou, nechám v hotelu, kde jsme měli bydlet, vzkaz, jak mne najít."
"Fajn, ale bude to nejspíš zbytečný."
"Nebojte, já se o ni postarám. Myslím, že jí u mne nebude nic chybět," uzavře naše loučení děvče.
Opsali jsme v čase podivně zbytečné kolečko a jsme opět ve stejné situaci jako před třemi měsíci. Jeden rozdíl tu je. Už mě náš rozchod tolik nebolí. Moje starost o ni je pouze přehnaným pocitem zodpovědnosti, který mi komplikuje život i v naprosto nepodstatných záležitostech.
Sesbírám svých pár svršků, slušně se rozloučím a jsem opět na cestě. Děvče mne ještě v několika větách ubezpečí, pokud půjdu zpátky cestou po které jsme přišli, že nemohu zabloudit.
O tři hodiny později stojím před hotelem, který jsme si reservovali. Pokoj je samozřejmě obsazený. Že by se něco mohlo uvolnit nepřipadá v úvahu. Možná někdy mimo sezónu, ale v létě ani náhodou. Zkouším trochu zahrát na city a převyprávět naši včerejší story. Očividně mě považují za lháře. Cesta o které mluvím, končí u močálu a žádná samota široko daleko není.
Z recepce ještě zavolám do zaměstnání a nechám vzkaz, že se do dvou dnů vrátím. Věřím, že nebude nic tak naléhavého, aby to nepočkalo dva dny. Jídelna je zavřená a tak si u výčepu objednám párek, pivo a kávu. Ty řeči v recepci mně zviklaly. Zůstanu dnešní a zítřejší den.
Přesvědčím se, že je s Olgou všechno v pořádku. Ještě jednou si projdu stejnou cestu. Ani o sobě nemusím dát vědět. Jenom se lepší zorientuji v krajině a potom se vrátím. Přespím někde v kopcích a zítra odpoledne odjedu do města. Je skoro k poledni když opouštím hotel. Horký vzduch mne vyprovází jen k nedalekému lesu. Pod korunami stromů je chládek. Mám dost času na přemýšlení. Olga v těch úvahách stojí až někde na okraji. To, jak uvažuje a jedná, přináší ve svých důsledcích problémy podstatně jiné než jsou moje. Já téměř pravidelně utržím škrábanec nebo cákanec bláta v místech, kterými jiní projdou bez podstatné úhony. U většiny lidí je zájem o druhé a ochrana vlastních zájmů v rovnováze.
Já jsem ten, který přichází k blátivé cestě právě ve chvíli, kdy zde uvízlo auto. Samozřejmě, že pomohu zatlačit. A když se prokluzující kolo konečně chytne a před rozjezdem odpálí blátivou břečku, samozřejmě jsem to já, kdo je nahozený jako by se v té louži vyválel. Řidič se omluví a odjede v neporušeném sáčku a za mnou se kolemjdoucí ještě dlouho otáčejí se štítivým krčením ramen.
Nijak zvlášť neusiluji o to abych se změnil. Beru svůj život jako ne moc veselé, ale nijak nepříjemné putování za pocitem vlastní užitečnosti. Když se mi daří, jsem šťastný, a když se něco podělá, beru to jen jako deštivou přeháňku mezi nedeštivými dny. Plánování budoucnosti mne netrápí. Změny programu, a třeba i drsná překvapení, považuji spíše za zpestření než za křivdu a nepřízeň osudu.
Šlapu po lesní cestě, kterou jsme včera prošli s Olgou. Míjím pařez, na kterém seděla. V jehličí leží zmačkaný papírový kapesníček, který zde odhodila.
Odhaduji, že jsem nedaleko stavení, kde jsme strávili včerejší noc. Pro jistotu odbočuji mezi kmeny stromů. Nechci být viděn. Jen se přesvědčím, že je všechno v pořádku, že lidé z hotelu neznají vlastní okolí a potom se vrátím a odjedu.
Les se svažuje do údolí. Mezi stromy vyrážejí trsy trávy a nízkého křoví. Jsem pár kroků od cesty, ale les kolem se natolik mění, že přestávám věřit vlastním očím. Možná jsem ale včera věnoval svou pozornost více děvčeti než svému okolí. Dojdu zpátky k cestě. Několik desítek metrů za mnou je mýtina, na které jsme zastavili. Ve předu v zatáčce leží několik vyvrácených stromů. Včera zde nebyly. Dojdu až k nim. Začernalým kmenům už chybí kůra. Větve bez jehličí jsou prorostlé lesním náletem.
Znovu se otáčím zpátky k vzdálenému pařezu. Na tom nedalekém kousku cesty je něco mimo rozum. Hrůza, která nemá tvar ničeho hrozivého, ale o to je ve své nesmyslnosti děsivější. Přelezu přes padlé kmeny a zkouším pokračovat v cestě. Za prudkou zatáčkou cesta končí. Dál se rozkládá močál. Blátivá jezírka zarostlá žabincem s občasnými ostrůvky nízkého křoví.
Chce se mi křičet, ale mám stažené hrdlo že téměř nedýchám. Zaječení by asi nejvíce odpovídalo mému stavu. Stojím na pokraji močálu a cítím jak mne vtahuje do svého bláta. Kdybych se zbláznil, tak nikomu nevysvětlím, kam jsem Olgu zavedl. A oni se budou ptát, určitě se budou ptát.
k ZA 35
k Povídkám
k ZA
na start