ČAS JE POZNAMENÁN INFORMAČNÍM ZMATKEM, KTERÝ POHŘBÍVÁ MYŠLENKY.
Petr Musílek

Souběžně s nárůstem a rychlejším tokem informací, dochází paradoxně k jejich znepřehlednění, anonymitě a neověřitelnosti. Nejsem přívržencem konzervativního myšlení, které posvěcuje pravdu a moc v jejich institucionálních podobách a přesto si dost těžko dokáži představit čím nahradíme věrohodnost politických stran, duchovních hnutí a esteticky souznějících bytostí, až se naše propojení s životem zrelativizuje a zatomizuje na vyvázané touhy a cíle individua. Stejně těžko představitelné je, z jak pevných pozic budou v této izolaci probouzeny a ovlivňovány.
Mnohdy si ani neuvědomujeme proměny odosobňujícího se světa. Sledujeme filmy a televizní pořady z velké části vytvořené dávno mrtvými lidmi. (A použitelný archiv neustále narůstá). Naše společenská komunikace je jednosměrně virtuální. Ocitáme se v pozici astronomů, kteří sledují dávno neexistující hvězdy.
Internet považuji za skvělý komunikační systém a přesto si uvědomuji, že si nezřídka dopisujeme s lidmi, o nichž nevíme kde žijí, neznáme jejich tvář ani z čeho pramení jejich způsob myšlení. Zbavujeme se konfrontace se skutečnými a reálnými bytostmi. Nemusíme, a lze říci, že mnohdy ani nemůžeme, vstupovat do zápasů o své vnitřní přesvědčení na úrovni, která má váhu a smysl. Závažné problémy jsou zasuty tříští pseudoproblémů a krátkodechých pravd, jejichž život lze odčítat v týdnech, dnech a případně i hodinách. Lež se stává zcela legálním pojmem, pokud se k ni připojí známka obchodní strategie, informační války nebo vyššího zájmu.
Není samo sebou, že velké množství lidí ztrácí naději, že některé větve stromu života usychají, že se v nejhlubších vrstvách myšlenkových proudů probouzejí sebezničující tendence, které jsou varovným a převážně bagatelizovaným signálem. Vždyť čemu lze důvěřovat, jestliže realitu a osobnosti lze vytvářet uměle, když sebedokonalejší technika nemá naprogramované svědomí a žádný z jejich správců nemůže zaručit, že nebude jeho dědici zneužita k rozpoutání pekla a zotročení lidí.
Stojí li svět na rozcestí, kdo jiní než autoři pracující se slovyk která jsou základním informačním materiálem, by měl tuto realitu vnímat, komentovat a hledat její nový smysl.
Samozřejmě by bylo zcestné vytvářet další, jednosměrně kritický proud. Domnívám se však, že bychom měli usilovat o zpřehlednění informací, o tvorbu dialogu a čistotu významového obsahu slov. Vždyť dlouhodobě modelovat svět, dle časově a účelově omezených přání nemohou ani nejmocnější z mocných a tím méně básníci, spisovatelé a publicisté. Zvolme si cestu poznávání a pochopení smyslu vlastní existence. A hledejme v tomto nesnadném směřování spojence ze všech oborů lidské činnosti.
   
   
KŘÍDA
    Zora Šimůnková

V prázdné školní třídě si po tabuli psala bílá křída. Sama sebe zkoušela z vyjmenovaných slov. Ne že by je neuměla: stokrát je přepisovala s paní učitelkou. Opakovala si je z pilnosti. Byla to velmi svědomitá křída. Celou svou bílou duší netoužila po ničem jiném, než aby zadané úkoly plnila přesně podle Norem a Pravidel. Proto milovala paní učitelku, ale v dětských rukou trpěla. Těch pravopisných chyb a hrubek, co byla nucena proti svému přesvědčení napsat.
Když si ověřila, že vyjmenovaná slova ovládá jako když bičem mrská, seskočila na zem a jako vrabčák poskakovala po třídě. Pod třetí lavicí u okna objevila pohozený papírek. Zvědavě si psaníčko přeslabikovala: MYLUJU TĚ, četla s údivem.
Slovo MYLOVAT ještě nikdy neslyšela. Neřekla by, že patří mezi vyjmenovaná slova, ale dost možná se změnila Pravidla pravopisu. A taky bylo možné, že paní učitelka prostě MYLOVAT zapomněla děti naučit.
Křída si nové slovo zkusmo napsala vedle na podlahu. Zadařilo se! Měla takovou radost! Roztančila se po linu a psala: MYLUJU TĚ, MYLUJU TĚ, MYLUJU TĚ... Psala tak dlouho, dokud nebyla popsaná nejen celá podlaha, ale i tabule a lavice. Pak vysílením usnula.
Když ráno přišly děti do školy, s úžasem koukaly na učebnu, popsanou slovem, které neznaly. Dosud se ho neučily. A paní učitelka se moc zlobila. Jé ta se zlobila! Hřímala: Měkké I! Milovat je měkké I! Co znamená se zeptejte doma, já vám ho vysvětlovat nebudu. TAKOVÉ SLOVO do školy NEPATŘÍ!!!
Chudák křída! Tolik se styděla, až se schovala za hadr na tabuli. Tolik hrubek napsala sama od sebe - a ještě k tomu v nějakém neslušném slově (protože to musí být neslušné slovo, když nepatří do školy)!
Tak se styděla, že jí i bílá duše zčervenala. A červenou křídou už zůstala. Paní učitelka byla za červenou křídu ráda: konečně měla na tabuli čím opravovat hrubky a špatně vypočítané příklady. Křídě se konečně splnil její sen. Chovala se pouze podle Norem a Pravidel.
Ale čím víc vykřičníků a zákazů psala, tím víc chřadla a ubývala. Od té doby, co poznala slovo MILOVAT, ji chyběla nejen bílá barva, ale i radostná bílá duše.
   

   PO DLOUHÉ PŘEDLOUHÉ DOBĚ
    Věra Borská

Přiznávám sama sobě, že
Když po někom chci rybu
A dostane se mi hada
chovám se tak,
jako bych dostala rybu...
Na tom nesejde,
Říkám si sklesle,
/ne smířeně/ ale vím,
že na tom sejde.
Odvracím se jen od své krve,
Která se stydí,
Protože to pořád ještě bolí -

a pak přijmu hada
a tvářím se,
jako by to byla ryba
a usměji se..
Každý zmatený úsměv
Je trochu přiblblý.
Neodvážím se však ukázat,
že znám pravdu
a že ji skrývám jenom ze studu
a protože to pořád ještě bolí.

   
    PRÁZDNOTA
    František Uher

vyhořelý koráb bloudí
po hvězdnatém moři
komu záleží
na křídlech Ikarových
pohřbených
na dně

   
    LENKA
    Markéta Karešová
   
Bylo horké léto, slunce pálilo a těžký suchý vzduch se vlnil v žáru slunečních paprsků. Počasí přímo zvalo do své horké náruče. Koupaliště bylo téměř plné. Lenka seděla na svém ručníku uprostřed masy zpocených lidí a znuděně se rozhlížela kolem. Byla krásná. Vysoká, plavovlasá se štíhlýma nohama a dokonalými proporcemi. Byla krásná a na svou krásu náležitě pyšná. Rozhlížela se nadřazeně a sebevědomě, nikomu nevěnovala sebemenší pozornost. Až najednou.
Ležel na zádech, velký, statný, svalnatý, opálený muž. Na očích sluneční brýle. Neváhala a vznešeným krokem manekýny zamířila přímo k němu. Mohla si to dovolit. Všichni muži hleděli pouze na ni. Ženy ji sledovaly závistivým a žárlivým pohledem. Ty pohledy přijímala ráda a se značnou dávkou škodolibosti.
Zastavila se přímo u něj. Náhle se posadil, upil z kelímku s limonádou, ale Lenky si nevšímal. Prošla se několikrát kolem něj, vlnila se v bocích a vypínala pevná ňadra. Nic... Muž si opět lehl a opaloval se dál. " Taková potupa! Takové ponížení!" křičelo její raněné sebevědomí. Nebyla zvyklá na nezájem mužů a ani náhodou si na něj zvykat nechtěla. Sebrala své věci a rozezlená odkráčela z koupaliště. Po chvíli i muž vstal z deky, pečlivě urovnal své věci do tašky a za obdivných pohledů přítomných žen si oblékl tričko. Potom vzal svou bílou hůl a jistým, pevným krokem zamířil směrem k východu.