Idylka v třešňové aleji
Až tůhle. Zaprcatělej Pepa, myšleno mrňavej, vyrazil na svuj třistašestapadesátej výzkumno-vědeckej vejlet, a představte si, že na ní kápnul. Na zemi zaslíbenou, zvrhlejma ženštinama nezkaženou. Jen třicátej duben je zapovězenej. Mají slítání jakýchsi čerodejnic. Asi obdoba našich slíkaček. Ostatně oboje začíná na s. Slítání nebo svlíkání. Dyť je to šumák.
Pepa Koumák nenosí svý jméno nadarmo. Vykoumal národní kroj, obyčeje i místní zvyky. Za měsíc už tamní podnebí dovolí, a dá bůh, vyrazíme na slíkačku. Sliny mi při pomyšlení na dobrou zábavu samovolně vytékají z přední huby. Už slyším jekot ženských a prosby a vyděšené oči.
Tak tu čubu, jak jsem Vám psala, co mi jí sežrala pětinohá mimozemská koza, tak tu už nemám. Přejelo jí chudinku auto. Doma všichni brečeli jak želvy, tak jsme vyrazili pro duplikát. A protože jsem ve slabé chvilce dětem naslibovala, že si od ní (tý bejvalý) necháme jednou štěňátko, umíte si představit, jak všechno dopadlo.
Katastrofický scénář splněn do puntíku. Jeli jsme k ňáký babě do Kotěhůlek, podívat se na štěňata. Náhradní pejskové byli příliš krásní a příliš roztomilí a ten chtěl tamto štěně a tenhle zas tohle a mami koukej, tohle je taky krásný... Pohádali jsme se taky krásně. Já chtěla s hnědejma puntíkama a děcka s černejma. No zkrátim pointu. Čuby mám doma dvě. Jednu s hnědejma a jednu s černejma. Stejně kdyby tamtu nepřejelo auto, měli bychom psy dva. Všichni mi budou prý strašně pomáhat, každejch pět minut s nima budou pobíhat venku, nakoupěj, uvařej, ukliděj, ve škole nic jinýho než samý jedničky nepoznaj. A kolem hlavy se jim už, už obtáčela svatozář.
Zhruba za měsíc se z dětí stala zase ta normální zvířata jak dřív. Škola průměr, všude bordel a s čoklama lítám po parku já, jenom já a zase já. Ale nestěžuju si, nemyslete. Se psama pokecám, dostanu se na čerstvý vzduch, popoběhnout musím, i když jsem od přírody nesportovní typ. V životě mi dřív málokdo, nebo spíš nikdo neviděl běžet. Ujíždí autobus, no a, pojede další. Tak já, antisportovec, když připnu psíky na vodítko, se teď chytám kdejakého kandelábru a dopravní značky se pod mou vahou skláněj k zemi (jsou určitě odspoda urezlý), snažím se brzdit a řvu, aby šli pomalu. Psi samozřejmě. To jen pro jistotu, pro ty míň chápavý. A stejně za nima vlaju jak fábor. Nechci přijít o zuby.
Moje noční můra je, že se vidím, psi mi vlečou po asfaltu, za mnou rudá šmouha, sedřené čelo i nos a zuby trousím jak korále. Sousedi vypadávaj z oken: "Matko, dělej, pojď se čouhnout. Psi venčej paničku. Cha, cha." Co venčej, kdybych chtěla nedejbože přidřepnout, mám smůlu. A nezpomalej a nezpomalej. Jsou asi hluchý. Prd hluchý, to je výchovou, říká manžel. Mám na ně blbej vliv. Jsem hysterik. Když potkám velkýho psa, bojím se, že mý šťěňátka sežere. Když potkáme malýho, bojím se, aby mu něco neudělaly.
Ale abych se vrátila k tomu sportu. Holkám je už devět měsíců a mě se minule kolegyně v práci ptala, kam chodím do posilovny. Že prý mám hezký svaly. Bodejť by ne. Holky psí táhnou silou padesáti kil nejen dopředu, nýbrž i do stran. Inteligentně jsem jim pořídila rozdvojku. Abych měla aspoň jednu ruku volnou a mohla si dát čouda. Jakže se to zpívá v Čínskejch lyžích? Mám jednu ruku dlooouhou. Tak to je přesně ono. Nejmíň o pět cenťáků. Jinej efekt jsem nezjistila. Ani vedlejší. A proto s nima moc ráda chodím do místního lesíku. To je úleva, když je odepnu z vodítka. A ta slast, když sáhnu do kapsy pro cigáro a v klidu si zapálím, aniž by hrozilo vykloubení ramene, zlomení zápěstí a otevřená fraktura loketní kosti. Málem mi ty psí mrchy odnaučili i kouřit. Jen jedno mi děsně v parku vadí. Jen o tom začnu, mám husí kůži.
Pepa a jeho pár soukmenovců se vyzbrojili pršiplášti z polyutelánu, prý se tomu tak říká. Jen naučit se tohle příšerný slovo vyslovovat přední hubou, zatímco zadní musí držet..á cože musí držet? Hubu je blbý. Napíšeme zobák. Prostě příprava byla náročná. Taky si museli nacvičit určité pohyby a grimasy. A nakonec Pepa Koumák všem rozdal dvě skleněná kolečka spojená drátkem. Všichni je bezradně obraceli v prstech. "Co s tím? Co s tím?" Ozývalo se šeptem ze všech stran. Pepa vylezl na improvizované pódium, odkašlal si a spustil:
"Jak víte z nákresů , které jsem Vám předvedl na minulé hodině naší praktické výuky, stavba těl je skoro, zdůrazňuji, že skoro, totožná . Co mají oni, máme i my. A ještě něco navíc. My máme dvě huby. Jednu vepředu a druhou vzadu." Pepa se nadechl a na volný okraj svého projevu připsal poznámku: Doporučuji pro začátek kulicha, či jinou vhodnou
pokrývku hlavy. Bohužel, psal dosti nečitelně a později nemohl svůj škrabopis vyluštit, a tak z realizace nápadu sešlo.Po této neplánované přestávce se jelo dál. Pepa usrkl něco čiré tekutiny ze sklenice před sebou a pokračoval v monologu.
"Takže kde jsem to přestal? Jo, u rozdílů. Nejen dvě huby, zrovna tak oční bulvy, nos, obočí atakdál. Pozemšťané disponují pouze jednou přední hlavou, což je velice nevýhodné. V daném okamžiku nevědí, co se děje za jejich zády. Tuto slabinu si zřejmě kompenzují takzvanou náhražkou. Nevíme přesně na jakém principu funguje, ale víme, že s ní lépe vidí. Sám jsem byl svědkem toho, že o sobě říkají, že bez tohodle aparátku nic nevidí. Říká se mu brýle. Opakuji ještě jednou pro ty méně chápavé: BRÝLE!! Teď následuje praktická ukázka využití." Pepa se opět odmlčel. Požádal o další vodu a po minutce pokračoval v instruktáži a závěrem pravil:
"Garantuju Vám, že tahle dovolená na zotavenou bude bomba!"
Jarní sluníčko vystrkuje růžky. Zaplaťbánbu!! Po těch podzimních a zimních depkách, kdy jsem v panelákovém tři plus jedna pomalu a jistě začínala trpět klaustrofobií a střídavě hulákala na psy, nadávala dětem, čistila akvárka a hledala australský či jaký strašilky, takový hnusný brouky, který odněkud přitáhnul náš mladej a ty se jednoho dne, a nikdo nevěděl kterého, vydaly na procházku, bylo načase, že už je jaro. Hurá!!!
Takže zase bude teplíčko, sbohem letní, nebo to byl zimní čas? Prostě sbohem. Za chvíli jsou tu prázdniny a už se těším na dva měsíce válení na chalupě. Medituju si a medituju. Mezitím jsme parkem došly, já i čuby, na louku. U lavičky se rozcvičuje chlap. Pískám na psy. Ne že by hrozilo pokousání. Spíš pošlapání, poskákání a poslintání. Mám totiž psy vítací. Ne hlídací. Holky přiběhly na první zapísknutí. Stal se zázrak. Sehnu se a připínám je na vodítko. Ještě narovnat svý bolavý záda. Prokrista, kolik mi je? Za deset let se nehnu a psy mě budou tahat na vozejku. Děsná představa. Hekám jak baba, ale mladicky odhrnu kučeravou kadeř z čela. To zní taky jak z červený knihovny. Ňák sem se rozjela. Brzdi holka, brzdi svý temný vášně. Ale zpátky k tématu. Odhrnu z čela něco vlasů. Něco dost. Nerostou mi mrchy do dýlky, ale do šířky. Bosorka, jen to koště mi vrazit do ruky. Ale kampak mi zmizel ten fešák od laviček? Je v čudu. To sem si mohla myslet. No oteplilo se. Zas se tu začnou slejzat. A taky že tu je. Juknul na mě z prvního křoví.
"Paničko, pojďte se na něj kouknout." Chlap má gatě u kolen.
"Tim se dloubu v uchu, ty prasáku!" Slovník mé patnáctileté dcerky se taky někdy dá uplatnit v praxi. Zabralo to. Úchylouš zhnuseně odkvačí vyhlížet povolnější oběť.
A mě čeká ještě nejmíň jeden. Toho se ale nebojím. Znaj ho všichni pejskaři. Či spíš pejskařky. Obrýlený mrňavý zakomplexovaný blbeček, číhající v místní zarostlé třešňovce je tak profláknutej, že když ho potkám, tak ho sílou zvyku pozdravím. Známej ksicht, no.
Koukám ale, že jsem se zmýlila. Brejlatej kámo není jako jindy zalezlej mezi třešněma. Stojí na rozcestí a vypadá jak když dostal přes držku. Brejle na něm visej nějak nakřivo. No já ho snad ještě budu litovat. Stojí tam jak svatej a culí se.
"Co čumíš, ulítly ti včely?" Má rád, když se s nim drsně mluví. Ale dneska vypadá, že nebude žádná sranda. No jo hochu, já taky nemám čas se tady s tebou vykecávat. Pokrčim ramenama a jdu si po svym. Za prvnim pokroucenym stromkem se schovává další. Se s nima dneska roztrh pytel, né? S rozmyslem ho posílám někam a rozhoduju se pro urychlený návrat.
Jde se domů, holky. Písknu a zpoza každého stromu na mě mrká můj známý malý úchyláček. Letos je asi klonovali. To neni normální, to opravdu ne. Začnu se smát. Nejen, že mi bolej záda, já sem schizofrenik. Půjdu k cvokařovi. Koukám na to hafo roztomilých chlapečků v brýlích, kterak se srocují zádama k sobě a melou hubou a melou. Ona jim totiž vyrostla ještě jedna tlama vzadu na hlavě. Měla bych se bát, ale je to směšný. Vypadaj, jak když stojej na hanbě. A jak švitořej. Teď se odpoutal jeden z davu.
"Ty se nebát, ty neječet? Ty čerodejnice?"
Co je moc, je moc. Já vím, měla bych si už konečně zajít k tomu holiči.
"Já se nebát. Na co si tu hrajete? Přijela televize Nova?" Utahuju si z nich.
Ty namnožený blbečkové se jen uculujou a vypadaj, že neuměj do pěti počítat. A zase si hromadně šuškaj. Zní to jak když padá listí. Scénka vystřižená z blízkých setkání bůhví jakýho druhu. Jsou divný. A teď se zas odděluje jejich tiskovej mluvčí.
"Ty jít s náma. Seš čerodejka. Budeš u nás mít dobře a můžeš slíkat."
Co to ten kašpar mele. Třeba jsou to mafiáni a unášej ženský do ciziny, aby šlapaly chodník. Kam ale dali oči? Vždyť já bych se nechytla ani na É 55. Taky že jim to hned říkám.
"É 55 neznám. Ty čerodejka a jít s námi." Blbeček si posunul pochroumané brejličky z čela.
"Nemůžu, mám tu psy, ale zítra sem přídu zas ve stejnou dobu. Počkejte tu na mě."
Úchyláčci přikyvují, jakože rozumí. To je tedy prča. Voni fakt snad spadli z višně. Jednoznačně nejsou odsud. Na takhle blbej trik neskočí ani pětiletý dítě. Vřele se rozloučím a koukám vzít roha.
Doma se v první řadě chápu telefonu. 158. Známé číslo.
"Haló, to je policie?" Ptám se blbě, já vím. Ale člověku to nedá.
"Dovolali jste se na linku stopadesátosm. Momentálně nejsme přítomni. Zanechte prosím vzkaz po zaznění zvukového tónu. Ozveme se Vám, jakmile to bude možné."
Si snad dělaj srandu. A já mám trauma, že se blbě ptám. A oni ještě blbějc odpovídaj. Zkusím místní okrsek. Šup už to zvoní. Hlavně se neptat, jestli je to policie.
"Policie, u telefonu.... ble ble ble, jak Vám můžeme pomoct?"
Začíná to docela sympaticky. Chrlím ze sebe můj problém. Zní směšně i mně. A policajt na druhym konci se evidentně baví na můj účet. Mám pocit, že by mi nejradši poslal na vyšetření k určitému specialistovi. Ale je korektní a slušně vychovaný. Má pouze jeden dotaz:
"A udělali Vám ty údajní úchyláci něco?"
"No, neudělali, ale.."
"Žádný ale paní. Dokud Vám nic neudělají, tak mi nemůžem taky nic dělat."
Hergot, to je dělání, že mi z toho bolí tělo. Já snad zejtra na to rande pudu. A dám se nedobrovolně znásilnit, aby měla policie radost, a budu ječet a křičet, aby měli úchylouši radost. A pak mi odvezou na svoji krásnou planetu jako vrchní čerodejnici a budu se tam slíkat. A když sem to pak všechno tomu brejlatýmu psychiatrovi reprodukovala, protože takhle se to fakt všechno stalo, čekala sem jak mi nasadí svěrací kazajku. A on se na mě mile usmál a pravil:
"A ječela byste opravdu hodně nahlas? To by se mi líbilo." Hlasitě zamlaskal a koutkem přední huby mu začíná vytékat nazelenalá slina.
Jeho nápadná podoba s těma z třešňové áleje byla víc než evidentní. Kurňa, já přece nechci být čerodejnice, a tak sem začla strašně ječet. A panu doktorovi se to moc líbilo.
k ZA 35
k Povídkám
k ZA
na start