Labutí píseň
Trpaslík Fridrich však celou tuhle nádheru, která se okolo něj rozprostírala, nevnímal. Vztekle dusal proti kopci.
Fridrich byl ješitný blb, který trpěl velikášským komplexem a proto si nechával říkat "veliký", ale pro jeho chronicky cholerickou povahu mu nikdo neřekl jinak než "šílený". Ovšem jen v jeho nepřítomnosti, jinak se Fridrich vztekal, prskal a dupal nohama tak dlouho, až jste se unavili a otráveně mu odkývali, že tedy je velký.
Nyní byl v dvojnásob nerudné náladě. Včera totiž na palouku u malého rybníčku zarostlého rákosím a žabincem, měla učitelka Fobí, hodinu tanečních s vílami.
Fobí byla krasavice, i když popravdě s léty se trochu víc zaoblila, ale stále byla na ní radost pohledět. Ostatní víly byly taky rozkošné, neboť tančily oděny toliko v poloprůhledné závojíčky. Z těchto důvodů to byla dá se říci téměř společenská událost. V okolním roští totiž byla ukryta převážná část mužských obyvatel Lesa. Byl tu i Fridrich, který si přichvátl, aby urval výhodné stanoviště. To mu později nebylo nic platné, neboť bylo zataženo a navíc padla mlha a tak byly pozorovací podmínky obtížné. Od rybníčku navíc kuňkaly žáby. Pak podnikly nálet dvě perutě vyhládlých komáru. Do toho začalo hustě pršet tak hustě, že se většina diváků rozprchla už v prvních minutách. V nastalém zmatku, kdy do sebe všichni vráželi, jsouce zraňováni trním stejně, jako komáry, si Fridrich najednou uvědomil, že nemá svou čepici. Svou krásnou kouzelnou čepici!
Šmátral v pokleku okolo sebe, ale nic nenalézal. Dosáhl tím jen toho, že mu někdo z prchajících šlápl na ruku a komáři, ztrácejíce jeden zdroj potravy za druhým, se posléze soustředili na něj. Do svého do-mu v dutině mohutného dubu dorazil zdeptaný, promočený a poštípaný.
Ráno se vrátil, ale našel jen podupanou trávu a smečku komárů, hladově vyhlížejících snídani a tak se dal na strategický ústup.
Nyní tedy šel úzkou pěšinou přes kopec. Po dlouhém a těžkém vnitřním boji se totiž rozhodl požádat o pomoc kouzelníka Fredíka. Ten bydlel v malém domku pod černou skálou. Jedině ten mu mohl pomoci získat novou krásnou, červenou, kouzelnou čepičku!
Fredík právě trávil čas v líbánkách s Elen E. a tak byl nesmírně nevrlý, když mu Fridrich začal třískat do dveří. Ovšem v momentě, kdy vyšel ven a uviděl ho, musel se v duch smát, neboť na zdevastovaného trpaslíka byl vpravdě pěkný pohled.
Fridrich, tak jak měl ve zvyku, začal nesouvisle blekotat a šermoval přitom Fredíkovi rukama před obličejem. Ten trochu ustoupil, aby ho trpaslík nepoprskal, ale to byla chyba, protože trpaslík toho využil a ihned se vmáčkl dovnitř a Fredík už věděl, že se ho nezbaví.
Zatímco Fridrich nervózně rázoval pokojem sem a tam, Fredík před ním prchl do knihovny. Bylo to částečně způsobeno i tím, že byl bez-radný a tak začal dohánět mezery ve vzdělání tím, že listoval ve starých zaprášených svazcích. Výsledek mu však přinesl zklamání. Nenašel nic, co by se dalo použít.
Nakonec dostal spásný nápad, kterým doufal, že se trpaslíka zbaví. Navrhl mu, aby se vydal za králem trpaslíků a pořádal ho o novou kouzelnou čepičku. Fridrich zbledl a zakoktal: "Ale to bych musel znova skládat zkoušku!"
"A ty se jí bojíš?" vece na to Fredík.
"Nééé! To víš, že ne, ale on nemá rád ty trpaslíky, kteří žijí volně. Nejraděj by měl všechny u sebe, aby mu sloužili. Proto je na světě tak málo trpaslíků."
Pak do pracovny vplula Elen E., která vše vyslechla a zašveholila: "A Fredíku? Proč by jsi nemohl našeho přítele doprovodit a zkusit se za něj u krále přimluvit?"
Přestože byl do Elen E. zamilovaný až po uši, byly momenty, kdy by ji nejradši zaškrtil.
Během jejího nedlouhého projevu viditelně trpěl a chřadl. Při představě, že bude muset být několik dní ve společnosti Fridricha, se mu udělalo nevolno, ale pod pohledem jejích modrých kukadel tálo jeho vnitřní rozhodnutí, nikam nejet, jako sníh. Nakonec to vzdal a přikývl.
Naštěstí k sídlo trpasličího krále to nebylo daleko a tak už další den za úsvitu stáli ti dva před jeho branou. Ta byla okovaná a krytá neméně masivním padacím mostem přes příkop hluboký tak, že jeden nedohlíd. Stavba byla ohyzdná, nevkusná barabizna se spoustou špičatých věží a věžiček a bytelně se tvářících hradeb se spoustou střílen a okýnek. Král sám byl vyzáblý, tuberkulózní stařec s vysloveně zlým pohledem.
Fredík, který sledoval sta a sta jeho sloužících, se ke své škodě nezabýval studiem jeho kukuče. Král je přijal až podezřele vlídně a vyslechl Fridrichovu prosbu pronesenou (pro jistotu, aby to mělo logiku) raději Fredíkem. Bez zaváhání souhlasil a o opětovném skládání zkoušky nechtěl ani slyšet, ale ani teď to Fredíkovi v hlavě nezasignalizovalo.
Jejich díky přerušil a řekl: "Považujte tuto záležitost za vyřešenou. A nyní odložme starosti stranou a zazpíváme si... třeba... Labutí píseň."
Král udělal drobné a nenápadné kouzlené gesto a začal zpívat: " Bílá labuť stoupá výš...," drapsnul za ruku nejbližšího ze stojících, "leť i ty s ní do mraků...," popadl za ruku druhého z rádců, "krásné dálky uvidíš..." trpaslíci si podávali ruce jeden s druhým: "Uvidíš je z oblaků.." přidávali se ke zpěvu.
Fredíkovi bylo najednou krásně a lehce. Chtělo se mu zpívat s ostatními. Chytil se nejbližšího ze stojících a přidal se ke sboru:
"Bílá labuť letí dál..." cítil se naprosto uvolněně a šťastně.
"Mnoho zemí proletí...," zapomínal na to, že nějaké "venku" existuje a chtěl tu zůstat navěky, "... a ty jsi jejich král...," zpívali všichni sebou, "...po mnohá staletí...,""zakrákoral i Fridrich, který se právě přidal.
Teprve toto skřehotání Fredíka probudilo. Zatřepal hlavou a měl pocit, že se probudil z těžkého snu. Prudce pustil ruce svých sousedů, jakoby ho pálily. Zíral vytřeštěně na ostatní, kteří se skelným výrazem pěli: "Bílá labuť vysoko na nebe..."
"Od jihu k severu," ječel s nimi Fridrich. Fredík ho vyškubl z řetězce a snažil se neposlouchat zvuk mohutného chóru: "Na cestu tebe i tebe..."
Fredík se rozhlédl a koutkem oka postřehl králův hadí pohled i jeho další kouzelnické gesto.
"Všechny vás poberu," trpaslíci udělali úkrok a jejich kruh se sevřel, "Bílá labuť roztáhne křídla..." další úkrok a kruh se zmenšil, "bílá jako sníh..." v rukou se jim objevily malé, ale velice ostře vypadající mečíky. Další třímali neméně nebezpečně vyhlížející kyje.
Fredík zpanikařil, zaječel strachy a vyrazil vpřed proti sevřeným šikům. Teprve blýskání mečíků a máchání desítek rukou s kyji ho přivedlo zcela k rozumu a on si konečně také vzpomněl na kouzlení a vyřkl znehybňovací kouzlo. Fridrichovi zatím mokvaly kalhoty. Nebýt to tak kritická situace, asi by Fredík řval smíchy, protože pohled na armádu zkoprnělých trpaslíků, byl opravdu velkolepý. Jediný, na koho kouzlo nezapůsobilo, byl král.
Věděl, že nyní, když se Fredíkovi podařilo prolomit jeho kouzlo, bude poražen, nepokusí- li se použít své maximální kouzelné síly, byť i s tím rizikem, že ho může takové kouzlo pohltit.
Pohled na jeho paralisovanou armádu ho však natolik zdrtil, že kouzlo, které nakonec použil, Fredík odrazil vlastně jen tak mávnutím ruky.
Fridrich mezitím velmi duchaplně, což bylo z něj naprosto neobvyklé, strhl nejblíže stojícímu jeho čepici, i když byl strachy téměř v bezvědomí.
Chvíli se nic nedělo. Pak se dlažba sálu začala lámat. Škvírami sem pronikalo ostré světlo. Podlaha okolo stupínku s trůnem se propadla. Trpasličí král se ještě okamžik vznášel v tom proudu světla. To ho však vzápětí pohltilo. Všechno se to odehrálo bez jediného zvuku. Ve stejnou chvíli všichni trpaslíci až na jediného zkameněli. Fridrich se plačtivě podíval po svých strnulých druzích a zalkal: "Podívej cos to udělal!"
I Když o sobě měl Fredík docela vysoké mínění, v tomto případě musel uznat, že neumí kouzlo, které by je dokázalo znova oživit, nicméně si umínil, že si jednoho pidimuže vezme sebou domů na památku. Ke vzpouzejícímu se Fridrichovi držel tento proslov: "Máš novou čepici? Máš! zachránil jsem tě? Zachránil! Tak ho berem a TY ho poneseš, nebo tě tu taky zakleju."
Ze strany Fridricha pak už nebyly žádné protesty a tak šli.
Zkamenělého trpaslíka si Fredík postavil do zahrady pře dům a občas neodolal, aby ho zálibně nepoplácal po hlavě.
Fridrich si uvědomil, že je teď pravděpodobně jediným žijícím trpaslíkem v širokém okolí a tudíž raritou, a vrátila se mu jeho ješitnost. Znova chodil po Lese a nechal si říkat "veliký" a jihl jen při pohledu na ozobu Fredíkova alpína.
Procházející lidé si této ozdoby také všimli. Líbilo se jim to, a tak trpaslíci z hradu mizeli a lidé si je dávali do svých zahrádek. Když zmizel i poslední, lidé si začali dělat sádrové náhražky a proto je na světě tolik sádrových trpaslíků. Ale pozor! Jsou mezi nimi i ti pravý, zkamenělý a kdo ví, třebas někdy obživnou...
k ZA 35
k Povídkám
k ZA
na start