Přemýšlela, jak se sem na kopec dostala. Nepamatovala se, že by sem přišla. Matně si vzpomínala, že byla ve vaně. Stála v ní a fénovala si vlasy, ale potom jí uklouzly nohy. Asi usnula.
Vstala a po stráni vykročila k městu. Obloha byla čistě modrá, bez mráčku. Žádné letadlo ji nekřižovalo, což bylo dost nezvyklé. Bylo tam jen hejno ptáků. Velkých ptáků. Ještě nikdy zde takové neviděla. Z jejich zubatých zobáků se nesly skřeky tlumené dálkou. Blány jejich křídel zakrývaly slunce.
Vstoupila mezi domy. Byly honosné a čerstvé nátěry zářily barvami mnoha odstínů. Nátěry musely být nové, protože ještě před nedávnem když tudy procházela naposledy byly zdi budov pokryté vrstvami prachu. Okna, ještě před pár týdny slepá špínou, svítila bělostnou čistotou.
Bydlela o kousek dál. Bude doma za chvíli. Pomalu si vykračovala omámena vůní jara a nastavovala tvář slunci. Vždy měla ráda toto období.
Potkala muže. Byl jí povědomý, ta stará vznešená tvář, z níž čišela moudrost. Na hlavě měl cylindr, který by u ní obvykle vzbudil veselost. Dnes jí ale k smíchu nepřipadal. Zlehka se opíral o vycházkovou hůlku a usmíval se. Určitě ho odněkud znala. Pozdravila. Muž odpověděl pokynutím ruky. Byl divný. Lámala si hlavu kde ho již viděla. Snad byl trochu podobný té soše stojící na mramorovém podstavci na náměstí. Často si pod ním hrávala s kamarádkami. Tam pod zraky toho kamenného muže. Jenže když na náměstí přišla, žádná socha tam již nestála. Nejspíš ji sundali.
Lidí na ulici mnoho nebylo. Jen sem tam někdo, ale nikdo známý. Připadala si osamělá. Přidala do kroku. Už chtěla být doma.
Ulicí, kterou procházela, již delší dobu nešla. Byla lemována řadou letitých stromů. Velkých dubů jejichž mohutné koruny vytvářely nad cestou klenbu. Byl zde chladivý stín. Uvědomila si, že jí matka nedávno říkala něco o tom, že všechny stromy v téhle ulici byly pokáceny, aby nezacláněly okna domů. Asi popletla jméno ulice. Ptáci ve větvích zpívali. Došla na konec aleje. Ještě několik rohů a ulic a bude doma.
Dům, kde bydlela, stál ve stínu soudní budovy. Jejich okna slepě hleděla na velikost soudu. Vždy se na tomto místě, pod justičním domem cítila malá. Stejně malá, jako se před ním malý cítil být její dům. Domov. Malý, bíle natřený a neustále zastíněný svým sousedem. Její rodiště.
Vylovila z kapsy kalhot klíč od domovních dveří. Byl velký, zašedlý a starý stejně jako dům kam vpouštěl. Odemkla a vstoupila do chodby. Byla tmavá a chladná. Vyběhla po schodech do třetího patra a stanula před svým bytem. Sotva stačila vsunout klíč do zámku, dveře se otevřely. Za nimi stála stará žena. Její svrasklé tváři vévodily tmavé, smutné oči. Hnědý šátek zakrýval stříbrné vlasy.
"Ahoj babi", zvolala dívka a provlékla se kolem ženy dovnitř.
"Ahoj Pavlíno", odpověděla a potichu dodala,"cítila jsem, že přijdeš".
Pavla na ni pohlédla a přemýšlela co tím chce říci. Vždyť tu bydlela. Zdála se jí divná. Všechno bylo divné. Městečko, alej, ptáci, všechno. Šla do kuchyně.
"Kde je máma?" zeptala se Pavla.
Žena se za ní otočila," ta taky jednou přijde", řekla tiše.
"Cože? Promiň neslyšela jsem tě," vykoukla Pavla z místnosti.
"Řekla jsem, že přijde," odpověděla žena.
Její bledá, smutná tvář připadala Pavle divná. Jako všechno ostatní. Všechno od toho probuzení tam na kopci. Zvláštní den, pomyslela si.
Přešla do koupelny. Chtěla se vykoupat a schladit v tak parném dni a tak se otočila k vaně. Ale ruka pohyb ke kohoutku nedokončila. Vana byla plná vody. Plná vody a těla dívky. Pavla hleděla překvapeně do známé tváře sotva sedmnáctileté dívky. Kaštanové vlasy smáčené vodou jí padaly do obličeje. Dívka asi ve vodě usnula. Potom Pavla vykřikla. Uvědomila si, že tvář té dívky vídala každý den v zrcadle. Zprudka se otočila. Ve dveřích stála babička. Kývala hlavou a smutně se usmívala. Pavle došlo co jí na ní bylo tak divné. Nechápala jak si to nemohla hned uvědomit. Děsilo jí to. Babička umřela před rokem. Začala plakat.
Dívka z vany pomalu mizela. Jen na dno zvolna klesal fén...
k ZA 35
k Povídkám
k ZA
na start