Parcon 1994
Něco málo o Parconu.
Nebudu tady psát o celém letošním Parconu, protože si o všem jistě dost počtete v jiných časopisech. Tento článek tedy obsahuje pouze jednotlivé postřehy z dění na Parconu, vše, co mě něčím zaujalo (to bych vlastně měl psát úplně o všem) a na co jsem si teď vzpomněl (asi po měsíci).
Tak tedy, začnu zahájením: nestihl jsem jej, přijel jsem asi hodinu po něm. Po příjezdu jsem se zúčastnil přednášky o hruškologii, což je věda zabývající se Hruškou (Na počátku byla Hruška... a z Hrušky pochází vše, nebo tak nějak). Bohužel se však Hruška nemůže najít, přestože se ví, že se nachází v obci Chrochotice (nebo tak nějak) a protože slovenský parlament vydal jakýsi zákon, Chrochotice přišla o svojí ceduli (tabuľu), tudíž není cedule, není Chrochotice a možná už není ani Hruška (nebo tak nějak). Rozpoutaná diskuse možná poněkud chaotická, však se taky k ničemu nedošlo.
Večer... V sobotu jsem vstal brzo (večer jsem nechal puštěný rozhlas a ráno začal pěkně řvát) a vydal jsem se na obhlídku města. Po pár metrech jsem to vzdal a raději zamířil zpět, abych se podíval na besedu s Ikarií. Ikarie nepřijela. Bylo tedy alespoň setkání SF klubů.
Následovala jedna z nejzajímavějších přednášek celého Parconu: SF syntéza poznatků o paranormálních jevech a perspektiva života relativně věčného (uf). Přednášející začal tuším kvantovou teorií částic a teorií relativity, do toho postupně přimíchával vývoj lidstva, cesty časem, východní filozofie, akupunkturu, záhady A. C. Clarka, UFO, posmrtný život dr. Moodyho,... atd... atd... a tak dále. Nakonec to všechno pěkně promíchal (a za stálého míchání...) a už se to vařilo. Došel tak k úžasné „teorii“, která vysvětlovala a slučovala posmrtný život s dlouhodobým vývojem lidstva. Ve stručnosti (a jak jsem to pochopil) lidstvo se úžasně rozvine, snad se i duch oddělí od těla, a protože bude chtít samo sebe pochopit, bude se zabývat především historií. Cesty časem už budou zvládnuty, ale jak zabránit časovým paradoxům? Nu, proč tedy si nepřitáhnout z minulosti všechny lidi vždy v okamžiku jejich smrti, nejlépe jen jejich duševní část, tělo nechat klidně minulosti. Každý pak může o své minulosti pěkně vyprávět. Opravdu převratné myšlenky, ale zůstaly publikem zcela nepochopeny.
Po obědě (nic moc) jsem se tak nějak potuloval mezi přednáškovými místnostmi a jinými prostorami. Tak jsem například zjistil, že bych se měl co nejdříve dát do modelařiny, protože firma Andromeda vyrábí modely všech možných kosmických lodí, zjistil jsem co je to „sajbrpank“ a čím se vyznačuje v literatuře (fakt zajímavé věci o cyberpunku).
Beseda se spisovateli byla poněkud neorganizovaná, takže se toho ujmul Martin Klíma. Postavil se před publikum a vyzval všechny přítomné spisovatele, aby se přesunuli na „jeviště“ a něco nám pověděli. Na výzvu nikdo nereagoval. Nakonec jsme se alespoň dozvěděli co píše (či má již napsáno) Vilma Klímová a že to vydá Altar... Mohla to být poutavá beseda, kde bychom se mohli dozvědět mnoho zajímavého o spisovatelích, ale...
Výsledky CKČ si přečtěte někde jinde.
No a konečně přijela Ikarie. Přijela tedy už o něco dříve, ale teprve nyní byla slíbená a dlouho očekávaná beseda. Byli přítomni Vlado Ríša (pořád), Ivan Adamovič (na chvilku) a Ondřej Neff (chvílema odcházel). Mluvilo se ponejvíce o tvorbě Ikarie, shánění povídek, problémech s autory (pokaždé mají ty povídky jinak dlouhé než je potřeba) a dalších veselých příhodách (z natáčení) z redakce. Posluchači se dozvěděli též něco o začátcích Ikarie a postupných změnách v redakci (o tom je mimochodem článek v srpnové Ikarii) a opět něco o Miléniu od Ondřeje Neffa.
Čas vymezený pro besedu byl již notnou dobu za námi, kdesi začínala Fantasy show (mnoho lidí se na ni již vydalo), tudíž se skončilo a šli jsme na Fantasy show také. Nádhera, člověk jakoby se ocitl v jiném světě - všude bylo mnoho rytířů a bojovníků, krásných princezen a tanečnic. Před našimi zraky se střídal fantasy svět západu a východu, bojovalo se o krásné dívky, půvabné tanečnice nás učarovávaly svým tancem, zkušení bojovníci nám předvedli svá bojová umění. Též byli pasováni rytíři fantasy a vůbec vládlo všeobecné veselí.
Následující párty mě následně zklamala. za to, co jsem za ni zaplatil... ne, to nemuselo být.
Večer jsem zkoukl trochu videa (filmy nic moc, alespoň pro mě, nic co bych rád viděl), pak jsem se zúčastnil „zábavného večera s Carolou B. a Evou H.“ a... Prostě sobotní večer.
A v neděli. V paměti mi především utkvěla mučivá vzpomínka na cestu domů, připomínající smažení se v ohni pekelném. Bylo to jen slunce, ale bylo ho k nám do auta až moc.
Jak tedy Parcon_94? Mohu porovnat jen s loňským šumperským Parconem. Řekl bych, že letos byl horší (pouze můj subjektivní dojem), ale stejně - byl to prostě Parcon. Těšme se na další.
k obsahu ZA 4
k Reportážím
ke Zbraním Avalonu