Peklo
Mistr světa, šéf party, to po ní chtěl. Ne poprvé, ale předtím byli vždycky sami, v noci, a pokaždé byla kapku zfetovaná. Teď byl den a parta posedávala okolo. Přede všemi? To mi přece neudělá! A jo, udělal. A pak jí dal facku a zařval: "Táhni!" Ostatní se smáli. Bavili se. A mě to bolelo, pochopila. V tom je ten fór. Bavit se, aby to bolelo jiného...
Angela se vymotala na žhavou betonovou cestu před pobořený barák, kde ve sklepě měla parta své doupě. Domů? Hádky o prachy, televize, pivo, pět dokola omílaných výchovných frází? Nezájem. Takže co? Rovná silnice.
zastavil jí usměvavý chlapík v otlučené dodávce. "Kampak, slečno?"
"Nevím. Co nejdál."
"Tak sedejte!"
Nebylo jí do řeči, ale on se tak hezky vyptával, docela jinak než rodiče nebo učitelé, bylo znát, že ho její problémy fakt zajímají. Pomalu začala odpovídat, a pak zjistila, že se mu svěřuje a brečí u toho.
"Strašné, tak pustý svět," mumlal si, "jak špatně, mizerně udělaný pro tyhle děti. Ubožátka. Při životě je drží jenom drogy..." Dupl na brzdu. V příkopě se válel opilý nebo zfetovaný mladík, špinavý, hnusný. Majitel dodávky s ním však zacházel stejně pěkně jako s Angelou.
Nedalo jí to, vylezla z kabiny a pomohla mu dostat opilce na korbu. "Co se ti přihodilo zlého, hochu?" zeptal se laskavě ten obyčejný chlapík. Mladík nejdřív jen vzdychal a vzlykal, a potom Angela a její dobrodinec vyslechli uslintané povídání o nesnesitelné prázdnotě života, jež mládence přinutila pít a pít a... nakonec zabít vlastní mámu. Pro prachy. Předevčírem mu došly. Hrůza, otřásla se Angela, hrůza.
"Máte vy právo soudit?" zeptal se jí přísný hlas. Usměvavý muž se už neusmíval.
"Ne," souhlasila pokorně. "Nemám."
Asi za hodinu přibyla na korbu dodávky stará žena, před dvěma týdny vyhoštěná z bytu, když už nebyla schopna platit nájem. Svěřila se Angele s neurčitým plánem na sebevraždu.
Stmívalo se. Majitel dodávky vytáhl termosku, naléval kávu do kelímků a rozdával sendviče. Projeli dědinou se zchátralými domky a vzali do auta malého kluka, špinavého, otrhaného, hladového sirotka, a pochybně zmalovanou ženskou, která se nejistě, toporně potácela jedinou ulicí.
V temném lese, kde se cesta zúžila a točila a klikatila a její povrch byl víc štěrkový než betonový, je přepadl lupič s pistolí velikou jako dělo. Chlapík za volantem ho vlídně vyzval, ať se přesvědčí, co je tady k ukradení, a zatímco maskovaný lupič prohledával vůz, promluvil k němu tak smutně a dojímavě o špatném, prázdném, beznadějném světě, až si muž strhl černou punčochu z hlavy, pistoli hodil na zem a rozplakal se.
"Vezmeme tě s sebou, neboj," ujistil ho laskavý řidič. Lupič se vmáčkl do kabiny vedle Angely a jeli dál.
za lesem se temně tyčil strmý kopec. Auto však nejelo do vrchu. Klesali a byla čím dál větší tma. Angele přeběhl po zádech mráz a bezděčně se přitiskla ke svému sousedovi. Ucítila, jak mu cvakají zuby. "Kam jedeme?" zeptal se vyplašeně.
"Neboj, za chvíli budeme v teple," uklidňoval ho majitel vozu.
zastavili před černou bránou. Ta musí vrzat, pomyslela si Angela. Seskočila spolu s neúspěšným lupičem a blížili se k bráně. Všichni cestující z korby se mátožně, pomalu, ale jakoby přitahováni neviditelným provázkem pohybovali za nimi.
Vlídný majitel dodávky obešel vůz, Angela zahlédla ve světle reflektorů jeho podivně změněný profil, ostrý nos a bradku, kterou předtím neměl, kudrnaté vlasy, ačkoli původně byl skoro plešatý, a zdálo se jí, že najednou nějak napadá na nohu...
Muž vedle ní vykřikl. Temná vrata se rozletěla dokořán a všichni to viděli. Oheň, sálající horkem, šlehající tlustými mlsnými jazyky až téměř k nim, doutnající pod ohromnými černými kotli, v nichž to vřelo a bublalo. Slyšeli křik, chechtot, šílený a vítězný, i zoufalý nářek, ztlumený ve sprškách vařící vody a zdušený párou.
Ubohá skupinka příchozích ucouvla,ale za zády měli dodávku a smějícího se ďábla. "Tohle, moji milí," překřikoval hukot a sykot, linoucí se z otevřené brány, "tohle je pro vás to nejsprávnější místo!"
k obsahu ZA 4
k Povídkám
ke Zbraním Avalonu