Mazlíček
S odporem ťapkal jemnýma nožkama po nerovném, strupatém a podivně bezbarvém povrchu. Podzemní prostor, kam se skryl před ošklivým, zubatým tvorem, byl rozlehlý. Čichal. Poprvé v životě se octl venku bez filtru na náhubku. Ten se utrhl i s řemínkem v tom zmatku při nastupování do neznámého dopravního prostředku, podlouhlé červené krabice. Vzduch tady v podzemí byl prosycen chutnými, výživnými vůněmi. začal zhluboka nadechovat. Cítil, jak jeho plíce vstřebávají živiny rozptýlené v ovzduší. Potrava. Rostu! Šel po čichu ke zdroji vůně. zastavila ho překážka. Lišila se od okolních stěn a byly v ní mezery, dost široké, aby se jimi protáhl, vůně však byla velmi intenzivní, mohl by blízko zdroje vyrůst tak, že by se už neprodral zpět. Byl opatrný. Pán ho vždycky vedl k opatrnosti. Seděl na zadních nohou, dýchal a rostl.
zaslechl zapištění. Ten protivný chlupatý tvor s dlouhým ocasem... Tentokrát už neuteču, těšil se. Opravdu. Byl už dvakrát tak velký, a drzý tvor zapištěl znovu, zděšeně, mrskl sebou a zmizel ve štěrbině mezi stěnou a podlahou.
Dýchal a rostl. Brzy mi bude tahle chodbička malá, napadlo ho. Vůbec ho začaly napadat divné věci. Kde to jsem? Proč se pán vypravil do cizích končin? Kdo jsem? Podrbal se packou mezi špičatýma ušima, tím si odkryl pomocné dýchací otvory, schované v husté srsti na temeni.
Ozvaly se kroky. Přikrčil se za bednou. V podobné nedávno cestoval, jenže ta jeho byla menší a lépe voněla. Bytost, která přicházela, se lišila od těch pištících tvorečků. Chodila po zadních nohou a měla srst jen na hlavě, a byla zahalena v barevném obalu. Připomínala mu pána.
Dvounohá bytost odstranila překážku, vůně prudce zesílila. Dostal strach, že uvízne mezi bednou a zdí. Radši vylezu.
Anička se ve sklepě vždycky bála. Trpěla pocitem, že na ni odněkud něco vybafne, i když netušila, co vlastně. Obvykle hrála sama se sebou hru na neotáčení. Nabrala brambory do staré síťovky a vycouvala z mrňavého sklípku. Neotáčela se, tu věc v koutě však nemohla přehlédnout. Bylo to červené a zelené a žluté, sálalo to jasnými barvami a zíralo na ni obrovskýma očima v chytré zvířecí tváři. zaječela. Dvě tři vteřiny stála a ječela, než se dala na úprk. za sebou slyšela zvláštní štěkavé zvuky. Směje se mi!
Důstojně se procházel podzemním prostorem, kde teď byl zaručeně největší a nejsilnější. Malí tvorové s dlouhými ocásky před ním prchali. Byl rychlý. Některé z nich chytil. Prvního pustil a díval se, jak utíká. Po chvíli si uvědomil, že přestal růst. Vůně už jeho velkému tělu nestačily. Potrava... Co je potrava? Otevřel doširoka tlamu plnou ostrých, neobroušených zubů. Nadechování? Málo! Kousat. Polykat. Vybavovaly se mu jakési divné vzpomínky. Pod nohama mu cosi zapištělo. Chňapl chlupaté zvířátko a zakousl se do něj. Dobré! Až na ty chlupy. Vyplivl chuchvaleček srsti. Tak vy jste jedlé, potvůrky!
"To je hrozný, co si ta holka navymýšlí, jen aby nemusela pohnout zadkem," rozčílil se otec. Anička vzlykla. Nevěřili jí ani slovo. "Vždyť tu pilku nepotřebuješ!"
"Možná ji budu potřebovat!" křičel. "Padej pro ni!"
"Posíláš mě tam schválně! Chceš, aby mě to sežralo!" Dostala facku, druhou, další, byl by ji snad mlátil pořád a pořád, kdyby nezasáhla matka. Vytáhla Aničku před dveře.
"Jdem!" Dovlekla ji ke vchodu do sklepa, postrčila ji dovnitř a zabouchla. "Přijdu za čtvrt hodiny!" houkla nevlídně.
za čtvrt hodiny budu sežraná, řekla si Anička. Najednou byla klidná. Většinou člověk vetřelce zvládne, no ne?
Sešla po pěti schodech a nakoukla do hlavní chodby. Ticho. Šla a zkoušela dveře. Prádelna. zamčeno. Sušárna, zamčeno. Dílna taky, kolárna to samý. Blbci. Nedají mi šanci! Bedna na nářadí! zacloumala víkem. zamčená. Támhle je druhá. Druhou bednu zapomněli zamknout. Anička do ní vklouzla a zavřela nad sebou víko. Škvírami viděla ven docela dobře.
Cítil ji na dálku. Kořist. Vzpomínal si, že jeho divocí předkové lovili a pojídali zvířata. Byli velcí, mnohem větší než já teď. Nevadí. Dorostu. Zvolna vykročil za svou kořistí. Vtom ucítil jiný pach. Známý. Našel mě můj pán! První pocit byla radost, ale potom si vzpomněl. Chtěl, abych byl maličký a bezmocný. Nedal mi jíst! Moji předkové takové jako on lovili a pojídali! Pán je jedlý! Je to kořist!
Anička slyšela, jak kdosi vyrazil boční vchod do sklepa. Blížily se kroky těžkého člověka a kroky těžkého zvířete. Spatřila je oba současně. Velkého muže v komickém oděvu s elastickými kalhotami a bundou nafouknutou jako balón, a příšeru, strakatou, blýskající očima, o hezký kus větší než před chvílí. Člověk se lekl. zarazil se, a promluvil v neznámém jazyce, konejšivě, vlídně, mírně. Obluda se jen štěkavě zachechtala. Muž couvl, mluvil dál, a současně tahal z kapsy zbraň. Nějaká pistole, mhouřila oči Anička, jasně, paprskomet! Ať ho zastřelí, přála si. Příšera náhle skočila, pestré, jásavé barvy se mihly vzduchem jako zdivočelá duha, muž upadl, chroptěl, zmítal se, pistole mu vylétla z ruky a bouchla shora do Aniččiny bedny. Anička opatrně vystrčila ruku a šátrala po víku, až se zbraně zmocnila. Tudy to střílí, jasně, zkoumala tu věc. Kde se to asi mačká? Aha, červený knoflík... Vylezla z bedny. Příšera se zabývala trháním bezvládného těla, hltáním, polykáním. Ty zvuky, fuj! Anička váhavě přistoupila blíž a namířila na barevnou, chlupatou hlavu. Nemůžu minout. Ze zbraně vyšlehl tenký paprsek. Neminula. Zvíře se zhroutilo na svou kořist a jeho zhasínající modré oči se vyčítavě upřely na Aničku.
"Jasný případ," prohlásil kapitán Zelenka. "Mimozemský turista si vzal s sebou domácího mazlíčka, ten mu utekl, a pak svého pána zabil. Ts. Podepisují prohlášení, že zvířátko je neškodné... Pitomci. Nemají potuchy, co se s těmi tvory na Zemi může stát! zakázat! Všecko zakázat! No, bestie je mrtvá... A my abychom fofrem našli holčičku s laserovou pistolí. Kruci, kdo ty děti učí střílet! Její táta už to má za sebou, máma možná přežije, jenže kdo přijde dál? Učitelka klavíru?" Těžce vzdychl a vrhl znechucený pohled na svůj úplně obyčejný revolver. "Práce blbá!"
k obsahu ZA 5
k Povídkám
ke Zbraním Avalonu