Civilizace si poradí
Tehdy, toho dne, šlo od rána všecko šejdrem. V čekárně seděli dva, kluk a holka, a vypadali zatraceně chudě a tak nějak béčkovatě. U takových mlaďochů by to nemělo být poznat. Nemělo, ale já to poznám. Bohužel a třikrát fuj, to dělá tohle blbý zaměstnání. No, šmátl jsem do černé bedýnky pro manipulátory, a hned po ránu jsem se vzteknul. Máška zapomněla večer zapnout pěnový čistič, nástroje se přes noc prostě jen tak lážo máčely v roztoku. Řekl jsem jí, když jsem popadl dech, že ji uškrtím. zašklíbila se tím flekatým ksichtem plným bradavic. Bylo jí to fuk. Mášce je šestadvacet, a já čuju, že o moc víc jí nikdy nebude. Chudák holka. Vykašlu se na horkou pěnu. Pch. Na horkopěnný čistič máme, a na jednorázové nástavce ne! To jsme my. Navrch reklama, vespod bordel... No co. Včera jsem dělal jenom áčka, nic rizikového na těch pitomých špidlátkách nebude...
Roki přitáhl stolek s rozloženými nástroji k černému masívu mikroskopu, zapnul pomocný a kontrolní počítač a další techniku. zavrtěl se na židli, našel si pohodlnou polohu a čekal na první objednávku. Ti dva klopili oči a zjevně se styděli. Robert byl standardně studený. Dobrý agent PRENSTACu je vždy chladný a zdvořilý. Držel v rukou vyšetření genetického materiálu mladých manželů a krčil nos pouze v duchu.
“Z toho, co máte k dispozici, vážení, “ zahájil svůj proslov, pokolikáté už, dokonale nacvičený, propracovaný, “uděláme céčko.”
Tichý vzdech hrůzy a zklamání. Jako vždy.
“Takže,” pokračoval, “předpokládám, že si budete chtít připlatit na genové manipulace s přidáním lepšího materiálu...” Otazník na konci jako vždycky. Ts. Každý si připlatí. Každý.
Roki na půl ucha sledoval rozhovor ve vedlejší místnosti. Už se chýlí ke konci. Robert už mluví o inteligenci. Tak, Roki, připrav se...
“Bude mít IQ v rozmezí pětaosmdesát až sto pět. Přesněji vám to nikdo neřekne,” povídal vzorný agent Robert. “Víc za ty peníze ani nedostanete. Nelíbí! Nechte tomu volný průběh, a máte doma imbecila...”
Máška stojí s otevřenou pusou a hloupě čumí. Tohle je o tobě, děvenko. Máš štěstí, že to nechápeš. Roki pomocnici přivolal kývnutím prstu. “Půjdeš dolů do lednice,” přikázal jí. “Obleč si plášť. zapni si knoflíky. Pořádně, ať si zase zřízenci nestěžujou!”
Robert vešel s hrstí papírů. “Tady máš objednávky,” podával je laborantovi. “A pohni s tím póvlem... Na devátou mám solidní klienty, přejí si děťátko áčko plus, to si mákneš!”
Wilin si protřel Oči. Pálily ho z těch zatraceně silných zářivek. Zívl. Člověk na ně musí vidět. Nepodíváš se pořádně, a můžeš holku za rok odepsat. U céčkařek to začíná už v šestnácti. Pigmentové skvrny na rukou, na předloktích, na tváři, no, tam se to snáz zakryje mejkapem, tak na půl roku, než se ukážou bradavice a fibromky, všelijaké ty kožní výrůstky a podkožní tukové nádorky, lipomy se jim říká,a nejdou pořádně odstranit, jednak po zákrocích zůstávají jizvy, céčkům se všecko tak mizerně hojí, jednak za pár týdnů narostou znovu a ještě větší. Kdepak, céčka nebrat.Nevydrží vám ani rok, a můžete je pak šoupnout leda do kuchyně na úklid. Pokud to při své inteligenci vůbec zvládnou... Unaveně upřel oči na řadu nahých děvčat před sebou.
“Čau, Wiline,” ozvalo se od baru bručavým vypitým basem.
“Roki!” Majitel podniku zaměřil oslepený pohled do šera lokálu. Vlastně je ještě zavřeno, ale Rokiho tu znají, tyká si už i s novou barmankou a vrátný ho pouští tam i ven a nekouká přitom na běláska u krku nebo šlajfku, a dokonce ani na štempl na účtu, ošoupaný laborant z PRENSTACu je zkrátka kámoš...
“Roki,pocem, “zavolal Wilin vesele, “zrovna hodnotím tu tvoji fušeřinu!”
Roki se odlepil od barové stoličky, sklínku v ruce, a klátil se k malému pódiu, kde probíhala přehlídka adeptek na místo striptérky, tanečnice nebo aspoň společnice hostů.
“Tyhle jsem nedělal,” uchechtl se a olízl si rty opilecky třaslavým jazykem. “Jsou moc rozplizlý. Já dělám festovější ksichty.”
“Ts,” Wilin přičichl k jeho sk1enici “Sakra. Máš vůbec na to, co piješ?” '
“Na chlast má každej,” mínil Roki. “Jinak by totiž tvůj podnik krachnul...”
“Nojo, “pousmál se Wilin vlídně, “na sekeru?”
“Když nalíváš na dluh negrům...” podotkl Roki.
Wilin si povzdechl. Prochlastanej je až běda, ale postřeh neztrati1. Ta parta tady byla včera prvně. Kruci, kdyby š1i příště otravovat jinam, grázlové! Po kom tady sakra slídili? Po kom jdou?
“Nejsem rasista, vole, a černej byl mezi nima jenom jeden,” řekl nahlas. “Ostatně, ty mi nepodřízneš krk.”
“Promiň,” špitl Roki a přidal laskavý a soucitný pohled, jako od tatínka. Jako od mého prvního psychiatra. Jako od prvního faráře, který mi podával hostii... Rozbrečíme se, kamaráde?
“Svět je zlej,”prohlásil věcně Wilin.
“Svět je hrozba,” přitakal Roki. “A já ne a ne najít na mapě opuštěnej ostrov...”
“Kup si větší glóbus,” poradil mu Wilin.
“Nebo silnější brejle.” Pokynul a řada děvčat se znovu dala do pohybu.
„Dělá se mi zle, jen se na tu věž podívám,” svěřoval se Roki mladé barmance. Symbol jejich moci. Jejich pochybného, špinavými penězi podepřeného práva nenechat jednoduše vyrůst zdravé lidi, rozkouskovat poklad zdraví, krásy a moudrosti na mrňavé štěpinky, a ty draho prodávat... Věž PRENSTACu. Dobrodince lidstva.
“Je hnusná,” souhlasila dívka. “Samá ocel. Je to pravda, že je jenom na odlákání sabotérů? Že hlavní mrazáky jsou pod zemí?” Při nenáročné konverzaci stačila míchat nápoje, obsluhovat, přijímat objednávky, umývat sklínky a talířky, vyměňovat popelníky a usmívat se na hosty.
“To je pravda,” přikývl Roki, malinko ten pohyb přehnal a klofl nosem do stínítka růžové lampy. Dívka za barem lampu zachytila.
“Asi už má5 dost, Roki...”
“Ty nevíš, proč chlastám,” vzdychl těžce. “Co ty můžeš vědět. O tom, jak PRENSTAC pronásleduje nevinný lidi... Takový holky jako ty...”
“Proč,” podivila se. “Já jsem taky od nich... Všichni jsme od nich, ne? Žádná konkurence. Oni jsou nejlepší.” Věnovala zářivý úsměv zamračenému opilci, jenž se pokoušel vykoktat objednávku.
“Kávu, viďte! Hodně silnou. Nejsilnější na světě...”
Říká to málem smyslně, pomyslel si Roki. Fuj. Jako televizní reklama na pánské prádlo... Ale zabírá to. Chlapík zjihl a upřel na ni psí oči. Bezvadná holka. Jako Jája. Ta je taky bezvadná. Chudinka. Musí si uvědomovat degeneraci. Nezadržitelné stárnutí těla, co v něm perfektně funguje o třídu lepší mozek... Díky mně a mojí blbosti o třídu lepší... Copak tohle není trest? Šílenej, nejkrutější? zakymácel se na židličce. Mám dost. Barmanka se neplete. Nejistě vstal a vysypal obsah peněženky na pult. Co se tak na mě dívá, ženská? Je to málo?
“Moc počítání...” zamumlala, “schovej si ty drobný. Na!”
“Co to je?” Roki cítil, jak mu strká do dlaně něco maličkého, kovového, tvrdého.
“Klíč. Víš přece, kde bydlím... Přijdu ve čtyři. Mám doma binec, ale ty mi ho neuklidíš...” Usmála se. Byl to jiný druh úsměvu, ne ten pro hosty.
“Proč...” zakroutil hlavou a přivodil si lehkou závrať.
“Protože jsi starej, škaredej, ožralej chlap, ne panák z výlohy krejčovskýho salónu,” objasnila mu už docela vážně. “Stačí?”
Ta ženská sem nepatří, říkal si Wilin za svým pozorovacím závěsem vedle baru, ale oni ji pustili dál, usadili, nalili jí... Prachy asi má, přinejmenším na útratu. Můj personál na to má čuch. Sedí u stolečku v koutě a krčí se. Kouká na svíjející se striptýzové tanečnice na pódiu osvětleném růžovými a fialovými blesky reflektorů. Kouká pozorně.
Závist, lítost, lhostejnost? Všechno dohromady? Zvláštní. Obvykle míval zcela jasno v otázce, čím ho která žena zaujala. Ted' nevěděl. Ne že by byla hezká. Ne že by si s ní nutně chtěl hned něco začít... A přesto rázně vykročil a uklonil se u jejího stolku.
“Smím si přisednout?”
“Mně to tu nepatří, “ pousmála se. Maličkým gestem naznačila svolení.
Jako dáma, pomyslel si. “Mně jo,” řekl a posadil se. “Všiml jsem si vás na dálku,“ vysvětlil jí. Na rovinu. “Nevíte proč? Já to nevím.”
“Já ano,” odpověděla. Svraštila husté obočí a sešpulila rty do úzké postavené elipsy. Hezké obočí, husté vlasy. Tvrdá tvář. Já dělám festovější ksichty, vybavil si Wilin slova starého přítele. “Nedokážete si mě zařadit,” řekla. No fakt, uvědomil si. Normálně můžu po třech vteřinách na holku nalepit ceduličku A,B,C. “A vy jako šéf podniku se striptýzem se určitě vyznáte,” dokončila neznámá.
“Promiňte,” zamumlal, aniž věděl proč. “Promiňte, fakt.”
“Nemusíte se omlouvat.” zas ten strohý malý úsměv.
“Mám chuť se omlouvat, kruci,” vyjel na ni.
Opřela se o křehké opěradlo. “No tak si to užijte,” mínila pokojně. Oči má chytré, smutné a příliš lesklé, mluví kultivovaně jako televize, desátý až dvanáctý kanál, pořady pro inteligenty, kde se tady vzala? zahlédl na jejím krku drobné pigmentové skvrny a pár vystupujících fibromků. Nenápadný začátek. Takže nejsme áčko, dámo... Přišlo mu to líto. Je tak živá. Živější než nadopované tanečnice na pódiu...
V5imla si jeho pohledu, ale nepřitáhla si vysoký límec ke krku. “Takže nejsem áčko,” usmála se. Trhlo to s ním. Zopakovala jeho myšlenku. A není áčko? Není A plus?
“Pojd'te,” začal najednou chraptět a odkašlávat,“ pojďte ke mně. Tady nahoru do patra. Mám pěknou terasu... Zvu vás.”
“A víno?” zeptala se vážně.”Mně na víně záleží...”
“Jen to nejlepší,” slíbil.
“Jájo,” promluvil potichu. “Neoblékej se ještě.”
“Ale nerozsvěcej. Znáš to přece. Víš, jak vypadá degenerace kůže. Víš přesně, jak začíná...“
“U tebe nevím nic. zapomněl jsem. Cítím se zamilovaně.” založil si ruce za hlavu a sledoval její siluetu. Tvar v pološeru. Obejdu se klidně bez pravdy ostrých zářivek. Protentokrát.
“Žádná zamilovanost. Jsem prostě dobrá, jsem náramně dobrá v posteli,” řekla tvrdě. “Učila jsem se to. A byla jsem pilná. Jednu dobu jsem myslela, že si zachráním život... Potřebovala jsem hodně peněz.”
“Jájo.” Vzdychl. Zklamání? Úžas? “Čekal jsem dámu, chápeš? Jemnou a zdrženlivou... A ty... Ty!” dokončil v rozpacích.
Natáhla se po svém prádle. zachytil její zápěstí.
“Pusť! Půjdu.”
“Proč? Rád bych ti pomohl. Jestli smím... Jestli můžu.”
“Ne.” Dopnula si zip. Ostrý zvuk zipu, ostré slůvko. Rozsvítila. “Bylo to fajn.” Rozhlédla se po pokoji a Wilin si zničehonic připadal jako kus zařízení vlastní ložnice. Součást posledního dne... To mám teda nápady! Tahle holka se neztratí, blbečku.
“Totiž,” řekla váhavě.
Prudce si sedl na lůžku. “No?” Moc dychtivé, kruci. Bude si myslet kdovíco...
“Přijdeš na to sám.”Stála u dveří.” Určitě na to přijdeš. Zítra zajdi před hlavní bránu PRENSTACu.”
“Kdy?”
“To je fuk,” řekla unaveně. “Já vlastně nevím. Možná pozítří... Bane, spíš zítra. Nikdy jsem vám nerozuměla, vám, lidem s budoucností, víš?”
Světlo zhaslo, byla pryč. pryč z toho pokoje, pryč od něj. A pryč ze života... Potřásl hlavou. Proč? Nesmysl! Přehodil si župan a vyšel na terasu. Stolek jako pro panenky, dvě sklínky, bez otisku rtěnky... Jájo. Z boční uličky zazněly výstřely. Běžná záležitost. Možná ta parta placených zabijáku ze včerejška. Nebo jiná. Někdo si vyřizuje účty... Zívl a vrátil se do ložnice. Nemohl usnout. Byl strašně ospalý, a nespal.
Šel tam dopoledne. Chvíli okukoval plakáty a reklamy na bráně a vysokém plotě. Fuj, uzavřel. PRENSTAC, vrchol nevkusu. Ohlédl se. Čtyři chlapi v pracovních overalech vlekli ke hlavní bráně jakousi skříň a hekali a kleli. Roki, zaznamenal překvapeně Wilin. Táhne se za nimi jako nervózní ocásek. Mávl na přítele, ale ten ho nevnímal. Úporně sledoval muže s bednou. Dovlekli tu věc před záhon růží pod reklamou na šťastnou rodinu se sebevědomými úsměvy áček plus a umístili ji na nízký betonový sokl. Jeden z nich začal pomocí kladiva a silného šroubováku odstraňovat laťkové bednění.
“Ne!” zařval zčistajasna Roki. “Já to udělal! Dejte jí už pokoj, aspoň po smrti jí dejte
pokoj! Já zavinil ty blbý geny navíc! Já!” Pokoušel se chlapíka s kladivem srazit k zemi a vzít mu jeho nástroj. Statný muž ho odstrčil. “Nás to nezajímá, to si vykládej šéfům! Táhni, penzisto!”
Roki se zapotácel. Wilin přiskočil a chytil ho za paži. “Co je s tebou?”
„Wiline... Byl to manipulátor, víš, nebyl vyčištěnej... Geny z áčka, pár pitomejch genů navíc, a oni ji ti idioti rodiče přihlásili na střední školu! Měli ji nechat mezi béčkama...“
Wilin se ohlédl po nějaké lavičce. Roki vypadal na zhroucení.
“Hele, sedni si na trávu,” navrhl mu.
“Nemůžu... Já je musím...” Trhal se z Wilinova sevření. 'To je nelidský, chtít po mladý holce tolik peněz za vylepšenej mozek... Máš ponětí, co stojí inteligence A plus!”
“Jo tak.” Wilin pokývl. začínalo mu svítat.
Ohlédl se na muže kolem bedny. Něco se jim tam vzpříčilo, kladivo upadlo na záhon mezi růže, ozvaly se nadávky. “Po tvém výtvoru PRENSTAC vymáhal prachy? Po tvém kiksu?”
Roki bezmocně sklopil hlavu. “Vyhrožovali jí zabitím, když nezaplatí... Úroky rostly... Neměla peníze. A tak ji zabili. Bylo jí osmadvacet a patnáct let jí nenechali ani chvilku klidu...”
“Měla je sama žalovat,” usoudil Wilin.
“Vždyť to bije do očí! Možná měla žalovat tebe!”
“Jo. Neznáš právníky PRENSTACu.”
“Znám. “zamyslel se. “Asi máš pravdu.”
Laťkové stěny bedny spadly na zem. Wilin se tam podíval. Vteřinu, dvě, tři se tam díval. Nepohnul se. Jájo. Neslyšel, co mu Roki vykládá.
“...a jako příklad ji tady vystavi1i. Nenápadnou hrozbu dlužníkům. Výsměch. Takhle vypadá chudák béčko, se vším všudy, se svojí ubohou kůží, takhle vypadá ta chuděrka nahá... Nechcete si připlatit na áčko, vážení'? Patnáct let chlastám a chlastám... Co ksakru dál?”
Roki mlel a mlel a Wilin se pomalu vzpamatoval. zatřásl tím ožralou.
“Cože?” zahuhlal Roki. “Co?”
Majitel nočního podniku se tvářil chladně a soustředěně. “Ptám se tě, jestli ta tekutina hoří. Ten líh, co ji do něj naložili...”
“Není to jenom líh...” Koktal.
“Hoří'?” opakoval Wilin trpělivě.
“Hoří,” kývl Roki Cosi mu docházelo. Wilin má v ruce zapalovač. Jde k ní. Hledí jí zblízka do tváře s otevřenýma mrtvýma očima. V záhonku růží leží zapomenuté kladivo. Wilin se shýbá, bere kladivo. Rozmachuje se. Sklo puká. Škrt, tiše, jak už to zapalovače umějí. Plamen, plameny, oheň... Wilin si zakrývá obličej a couvá, obrací se, utíká.
On může. Já ne! Já chci taky hořet! Roki se rozběhl, zakopl, upadl a neuhořel.
k obsahu ZA 6
k Povídkám
ke Zbraním Avalonu