Centrum rokenrolu
“Podej mi osušku, “ požádala jsem ho mírně. Ta módní tanečnice ho teda vážně vzala.
“Zítra tančí v Kabaretním divadle,” řekl George.
“Koupil jsem dva lístky. Půjdeš se mnou.”
“zaprvé mám smutek,“ namitla jsem, což bylo pravda, sebrali mi licenci a čert ví, co si počnu, “zadruhé to místní snobárna donese tvé ženě...”
“Mělas mi říct, kdo je v té vaší pitomé komisi,“ pokrčil rameny. “Stačilo sem tam podmáznout...”
Otevřela jsem pusu k protestu, ale nenechal mě promluvit: “ A Leona o tobě ví. Řekl jsem jí to sám. Nerad konspiruju. Připadal bych si jako blb.”
“Fuj,” pravila jsem důstojně. Úplatky, nevěra... Kde to sakra žiju? Jak to sakra žiju?
“Rozvést se nechce a sex ji nezajímá,” prohlásil ten hrozný chlap klidně. “Od tebe aspoň nepřitáhnu AIDS...” Šel za mnou do ložnice, a bylo po konverzaci. No a pak mě ukecal na ten kabaret.
Liadzil. Pitomé jméno. Umírající květina, ts! Byla jsem připravena na nějaký druh hysterie a obecenstvo tomu nasvědčovalo. George znal snad všechny .”Potkal jsem ji, “ špital mi při nudném zahajovacím kouzelnickém čísle. “Vážně. Ráno, v parku. V teplákách. Taky běhá. Je docela milá. Potom se za ní kouknem do šatny.”
“Cvoku, “ sykla jsem. “hlídá ji padesát gori1. “ Na to neřekl nic.
Liadzil byla bílá, křehká, vzdušná i smyslná současně, a tančila rokenrol. Takhle by rokenrol tančily víly, kdyby ho uměly. Neskutečné. Oblečená do Labutího jezera, a pohyby, co by se hodily i na černošskou diskotéku, a docela by se snesly i při striptýzu, popřípadě u ohně cikánského tábora někde ve stepi nebo při obřadu před hostinou kanibalů... V jejím tanci se dalo najít všechno.
Byla v tranzu. Nepříčetná. Dávala víc, než se dá zaplatit. Dotančí a umře, cítila jsem, takhle tančit může jedině naposled!
Zmizela z jeviště a divadlo bylo bez ní prázdné a opuštěné. George mě drapl za ruku a vlekl ze sálu do zákulisí. Vyznal se tu. George se vyzná všude.
“Je to patologické,” mumlala jsem.
“Máš nemoc z povolání,” usadil mě.
V zákulisí panoval zmatek. Stráže pobíhaly a neplnily svou funkci. Vysoký chlapík v černé uniformě chytil George za rameno. “Nevíte tady o nějakém doktorovi?” George ukázal na mě. Kruci! Mám sebranou licencí! Ale ten člověk z ochrany se na licenci neptal. Poklusem nás zahnal do její šatny.
Ležela na pohovce ztuh1á v křečí, zaťaté zuby, modré rty, nedýchala. Rozevřela jsem jí násilím víčka. Zornička nic, zůstala široká. Žádná hysterie! Kdosi mi přišoupl typický lékařský kufřík. V přihrádce hned nahoře jsem našla nejmíň deset ampulek antiepileptik. Neznámé firemní názvy, ale jedna z ampulí obsahovala flunitrazepam, velice účinný lék pří epileptickém záchvatu. Tělo tanečnice sebou začalo škubat v rytmických křečích. Tanec, napadlo mě. Děsný tanec... V mizerném osvětlení, s neodbornou asistenci a s roztřesenýma rukama, protože velký epileptický záchvat není nic příjemného ani pro doktora, se mi hledala žíla pěkně mizerně, nakonec se zadařilo, dívka sebou přestala škubat, ležela a dýchala a já si taky zhluboka vydechla. Sedla jsem si na židlí, kterou mi kdosi přistrčil, hleděla na pacientku a začalo mi to docházet. Připravený kufřík s antiepileptiky. Ochrana, za normálních okolností nejspíš neprodyšná...
Do šatny vlítl jako dělová koule hubený nosatý chlap. “Kde je Wolf!“ zařval, a ty dvě ženské, komorné či co, se přikrčily a vysoký ochránce byl rázem poloviční.
“Nafetoval se, chrápe,” pískla starší z žen. “Byla by umřela!”
“Teď už asi neumře,” řekla jsem nosatému manažerovi. “ Ale patřila by do špítálu. “
“Sakra,” utrhl se. “Kolik za to chcete?”
“Neprovozuju praxi, “ odsekla jsem zvysoka.
“Kdyby nešlo o záchranu života...”
Chtěl něco říct, ale George mě vzal za loket. “Jdeme!”
“Určitě se neléčí, “ dumala jsem nahlas v taxíku. “ A přitom to vědí! Měli perfektně nachystané léky! Ten doktor Wolf je pěknej hajzl!”
“Kdyby ji to složilo na jevišti! “ děsil se George. “Nic tak strašnýho jsem nikdy neviděl! “
Vrtalo mi to hlavou. Ten patologický tanec... Někteří epileptici při úchvatu vykonávají automatické pohyby , napodobující činnost, na jakou jsou zvyklí. Ke křečím, pádu a úplnému bezvědomí může dojít až po delší době. Třeba i po půlhodině. Nebo taky vůbec ne. Nebo někdo včas zasáhne. Dá jí injekci, dívenka se prospí, a pak o ničem neví.
“Georgi,” ozvala jsem se, když už jsme se zouvali u mě v předsíni, “ona tak úžasně tančí právě proto, že je nemocná. “
“Cože?” Sedl si na botník a zíral.
“Myslím, že tančí vždycky před úchvatem.“
“Neblbni. Jak by mohli vystoupení tak přesně načasovat?”
“Nevím.” Fakt jsem nevěděla.
Té noci jsem potom měla jiné starosti. George mi klidně navrhl, že mi bude platit byt a tak, a vůbec že mě bude vydržovat, já po něm hodila popelník a rozbila jsem si jediné pořádné zrcadlo. A druhého dne se mě pokusili zabít.
Odnesla to vycpávka v kabátě. S tlumičem se prý dost špatně míří, a já se zrovna v té chvíli nečekaně sehnula k pultu s časopisy, protože jsem slepá jako krtek, obzvlášť po ránu, když propláču noc... Trafikant byl v šoku, ale telefon policie nezapomněl A potom přišel George, čert ví jak se to dozvěděl, a to už jsem byla náramně hodná holčička a nechala jsem ho, ať mi zaplatí tělesného strážce.
S tím hezkým hromotlukem v patách jsem se pak vydala na neurologickou kliniku, kde působil můj bývalý spolužák a kamarád, sondovat, co se ví o doktoru Wolfovi. Vědělo se. Spolužákovi bylo jméno povědomé. “Nějaký skandál, je to pár let,” brumlal si a zavedl mě k počítači. Stačila jakási mírně nelegální manipulace a na obrazovce naskočil seznam vyloučených z Lékařské komory. Kamarád lehce zvedl obočí, když si tam přečetl i moje jméno, ale zdržel se komentáře. Doktor Wolf, docent Wolf, byl na seznamu také.
Neurochirurg. A kruci. Spolužák nelenil, zvedl telefon a jal se vyslýchat svého přítele, asistenta na neurochirurgické klinice. Držel sluchátko dál od ucha, abych mohla poslouchat.
“Vyloučeni, pokuta, úkaz činnosti, “ pan asistent byl na Wolfa nažhavený ještě po letech. “Ostuda lékařského stavu! Dělal by z lidí účelové automaty, kdyby ho nechali! A ty jeho věčné soudy! Úplatkářské aféry! Na žádost příbuzných udělat z někoho dementa při operaci banální cévní výduti! Na opravdu potřebné zákroky byl šmudla, ale na levárny génius!”
Přítel položil sluchátko a pokrčil rameny. Poděkovala jsem, kývla na svého fešáckého ochránce, kterému se už od zívání trhala pusa, a šli jsme.
Potom jsem se na pár dní zahrabala do odborné literatury a biflovala anatomii mozku a základy neurochirurgie a epileptologii, jako před státnicí.
George si odemkl vlastním klíčem, vzbudil spícího ochránce, překročil dvoumetrovou hromadu knih a anatomických atlasů a výpisků a prohlásil: “Mám to!”
“Ty taky?” podivila jsem se.
“Jo. Liadzil už zas běhá v parku a ten její gorila si mě pamatuje v teplákách. V divadle asi nebyl. Řekla mi všecko.”
“ A kruci. Miluje tě?”
“Hm... Je docela hloupá, víš?”
“Vím, “ souhlasila jsem. “Epileptické záchvaty ničí mozek...”
“Není epileptička,” řekl. “Totiž nebyla. Než...”
“Než ji dostal do rukou Wolf,” dokončila jsem.
Kývl. “Ona tančí pořád na rokenrol.. Na tenhle typ hudby.”
“Čím tu stimulací zahajuje?” zeptala jsem se odborně. Ale George mi rozuměl.
“Liadzil neví... Něco na baterii. Malinký červený přístrojek.“
“Takže její tanec je opravdu součástí záchvatu,“ shrnula jsem naše poznatky .”Uměle vyvolaného epileptického záchvatu. “
“Má implantovanou elektrodu v mozku,” vzdychl George. “Vyslovovala to natřikrát, děvenka... Předtím tancovala jako sboristka v baletu.“
“Wolf si ji vybral.. Je objevitel,” řekla jsem.
“Jo. Objevil jí perfektně.” V Georgově hlase zazněl neutišitelný smutek. Ještěže ho teď neslyší jeho klienti. zaručeně by své finanční transakce svěřili někomu optimističtějšímu.
“Ale ne, o to nejde... Objevil centrum tance. Prošla jsem tuny literatury, a nikde nic takového nepopisují! Asi je fakt génius, hajzl jeden.”
“Nojo,” zachmuřil se George. “zavřou ho. Liadzil bude svědčit. Vysvětlil jsem jí, že jí jde o život. Taky jsem jí řekl, že na tebe stříleli... Prachy,” vyslovil s ošklivostí. “Vydělávali na ní těžký prachy...”
“A cos pověděl policii?” zvídala jsem.
“Všechno. Až na to centrum. Centrum rokenrolu...” zasnil se.
“Rozvedeš se a vezmeš si ji?” pokračovala jsem ve výslechu.
“Asi jo,” odvětil rozpačitě. “Co ty na to?”
“Že je to výborný nápad, “ řekla jsem mírně.
k obsahu ZA 7
k Povídkám
ke Zbraním Avalonu