Podceňujeme se

Václav Pravda

 

    
   Pořadatelům Parconu / Bohemiaconu 1995 se podařilo zopakovat husarský kousek z loňského roku. Hojná účast, zajímavý program, přítomnost významných zahraničních spisovatelů. Podařilo se jim i částečně opakovat chybu všech předchozích akcí. Propagací loňského Bohemiaconu udělali obrovský posun v pojetí conů. Je to pochopitelné, jsou to mladí kluci a jejich pochopení dnešních podmínek a vyrovnání se s nimi je reálnější. Letos ale navenek sebevědomou akci sami trochu shazovali v rámci jejího konání. Je to škoda o to více, že by měli dokázat starší, usedlejší a šťouravé části fandomu, že její pojetí a požadavky jsou často mimo realitu. Možná právě spojení s Parconem, na který si žádný veterán nedá ani šáhnout, bylo tím, co donutilo pořadatele ke skromnějšímu vystupování a potlačování významu své práce a k zachování klesající kvality vyhlašování toho, co dělá Parcon Parconem, totiž Ceny Karla Čapka. Pochybuji, že se ústečáci sami dostali do role zlehčovatelů vlastního úspěchu. Myslím, že jim byla vnucena. Alespoň porovnání prvního a druhého ročníku tomu nasvědčuje. Chápu je o to víc, o co víc si pamatuji nesouhlas zasloužilých členů fandomu se vznikem a pojetím Bohemiaconu, vyjádřený nejen na stránkách Interkomu. Chápu je, protože jsem slyšel, jak neochotní a neschopní pomoci byli někteří veteráni. Chápu také, že do otevřeného a v podstatě generačního konfliktu se nikomu nechce, protože zatím není vyhrocený a koneckonců by to způsobilo víc neštěstí než pokroku. Ale při sledování malicherných nekonkrétních nebo slovíčkářských půtek veteránů na stránkách Interkomu a na podzimní poradě jsem snad něco pochopil.
    Ale zpět. Jsme malý stát, knihy našich spisovatelů se nečtou po celém světě, naši fanové jsou chudí. Se skromností se ale dnes nikdo nikam nedostane a je otázka, zda se kdy kam dostal. Uznávám, u nás stále ještě nejsme zvyklí, že když je někdo úspěšný, ostatní si ho cení víc, a je spíš zvykem jakýkoliv úspěch shazovat, jeho původce pomlouvat a znepříjemňovat jim život. Chápu, že je potom jednodušší těmto snahám vyjít vstříc, zlehčovat vlastní úspěch, tvrdit, že vlastně nic tak světoborného se neděje, že to vlastně bylo snadné, že je zbytečná jakákoliv šou kolem, protože my jsme ti malí, mladí a pitomí a kdybychom se trochu vytahovali, mohl by si o nás někdo myslet, že jsme nafoukanci.
    Je opravdu důvod, abychom se neustále báli velikosti a profesionality ? Já ten důvod opravdu nevidím a nevím, co nutí v zahajovacím ceremoniálu a v ceremoniálu udělování cen na SF&F akcích pořadatele soutěží k tomu, aby zlehčovali jeho význam a odbyli ho mávnutím ruky. Chybí jakákoliv šou kolem, světla, hudba, profesionální nebo alespoň dobré amatérské vystupování. (A to díky za O.Neffa, který vyhlašování CKČ dodal podstatně víc vážnosti, než je schopen E.Čierny při vyhlašování Sira a Lady Fantasy.) Většinou jde o pár laicky odfláknutých vět beze vší příkrasy. Rozumem sice většina z nás uzná, že jsou to jen kosmetické, v podstatě zbytečné detaily a že víc záleží na samotném programu, ubytování apod., ale komu by pořádná šou vadila, kdo by se jí nepoddal a bručel, že ho z míhání světel, pěkných dívek na pódiu, hudby, efektů a bezchybného vystupování řečníka bolí hlava ? Škoda, že pořadatelé jinak moderně pojatého Bohemiaconu podlehli vyšeptalé tradici. Nekritizuji ale je, spíš vyzývám ostatní a hlavně fandom, aby docenili více práci pořadatelů a vytvořili jim lepší podmínky.
   
    Apropó, k té tradici ... Žehrá se na nepřítomnost oceněných autorů na udělování cen. Je to falešná skromnost nebo pochopení pramalého efektu ocenění ? Nebo někoho neláká přijmout před poměrně lhostejným a neinformovaným publikem ocenění, o jehož hodnotě jsou pochybnosti, protože se stejného dostalo X dalším a hodnocení je značně neprůhledné, nato v prostředí, kterému chybí jakákoliv atmosféra, jakékoliv vyzdvižení významnosti chvíle. Pokud se publikum směje uděleným cenám a oceněným autorům, přestávají být přikrášlovací detaily zbytečnými a, spolu se zvýšením prestiže cen stanovením pozměněných podmínek udělování, jsou způsobem, jak se vymanit z malosti, která je stejně neupřímná, jak pochválit ty nejlepší z nás, aby z toho měli alespoň dobrý dojem a pocit hrdosti, když už jim to nepřinese efekt materiální či úspěch u vydavatelů.

   Na conech se tedy shazujeme sami před sebou. Jenže zbytečná skromnost postihuje celý fandom i ve vztahu k méně „postiženému“ okolí. Zdravé sebevědomí můžete sledovat pomalu u každého cizince, ve větším v nebetyčně sebechvalných komentářích a článcích Isaaca Asimova (vím, že on má proč), ve velkém v reklamních kampaních a jednání firem. Našim lidem chybí. Hrbíme se před kdejakým šmejdem jen kvůli zeměpisné poloze mateřské firmy, bombastické reklamě, vysoké ceně, kterou omylem pokládáme za znak kvality. Je zbytečné dělat z komára velblouda, ale proč z komára neudělat alespoň psa ? Nedostatek reklamy, sebepochvalování a upozorňování na sebe vede k tomu, že o existenci fandomu a jeho akcí vědí jen nejzaujatější (a čím dál starší) fanové a širší veřejnost žije v nevědomosti. Zviditelňování na Worldconech je fajn, ale přinese tak pár povídek pro Ikarii. Větší popularizaci SF u nás asi nic. Není to tak dávno, co se někde přiznal tuším šéfredaktor Ikarie, že existuje řada příznivců sci-fi a fantasy, kteří nevědí o Ikarii ! Pochopitelně Nemesis na tom je ještě hůře, vzhledem ke krátké době svého trvání. Proč jsme pořád tak skromní ? Proč pořád čekáme, až nás někdo najde v příslovečném koutě, proč z toho koutu nevystrčíme hlavu a nedáme o sobě vědět sami ?

 
k obsahu ZA 9+10
na Dvory Chaosu
ke Zbraním Avalonu