Rion - dobrodužství v Morini 7
Město jsem objel velkým obloukem, nikam jsem nespěchal. Před obědem jsem
vjel do města třetí branou. Už jsem byl i trochu zaprášený, takže jsem měl
právo předpokládat, že nevzbudím větší pozornost. Našel jsem si hned hostinec,
kde jsem nechal koně a zaplatil si nocleh. Po dobrém obědě jsem se vydal
na potulku ulicemi. Stísněné uličky mezi obyčejnými domky se postupně rozšiřovaly
do ulic lemovaných výstavními měšťanskými domy, tak, jak jsem procházel
jednotlivými čtvrtěmi města. Tentokrát jsem měl v úmyslu něco trochu jiného
než minule. do večera času dost a tak jsem chtěl vyhovět kapitánovi a chtěl
jsem se pokusit něco zjistit. zašel jsem na tržiště a proplétal se mezi
stánky trhovců. Z toho překřikování a rámusu šla hlava kolem. Prohlížel jsem si zrovna nože, které nabízel snědý cizinec. Líbil se mi jeden s jemným rytím na střence a s pořádně nabroušeným ostřím. Ze strany se ke mě přitočil jakýsi skrček, škubl za můj měšec a chtěl zmizet v davu. Jenže se pořádně přepočítal. Nezazmatkoval jsem a vrhl se za ním v tom samém okamžiku. Chytl jsem ho za halenu a trhnutím zastavil. Vrhl se na mne jako zběsilý. Jenže jeho útok byl jen prudký, nic nebezpečného v něm nebylo. Popotáhl jsem ho za útočící paži, zkroutil ji a využil tak jeho síly k tomu, aby skončil v předklonu, s nožem na krku. Tím nožem, který jsem si prohlížel, právě když mě chtěl okrást. Pustil váček ze sevření a prosil o milost. Trhnutím jsem ho zvedl, ale nepouštěl jsem jeho ruce z očí. Přehodil jsem si nůž do levačky, mihla se má sevřená pěst a zloděj se v mrákotách válel na zemi. Hlouček okolostojících jen koukal, jak zvedám svůj váček, ale nikdo se skrčkovi nehnal na pomoc. Ani stráž nebyla v dohledu. Využil jsem toho, hodil prodavači peníze za nůž, přehodil si skrčka přes rameno a vydal se do nejbližší hospůdky. Zatřepal jsem zlodějem, aby se probral, a usadil ho na židli ke stolu. Zbytkem vína z nějakého poháru, který zůstal na stole, jsem ho probral úplně. Ne že bych mu ho dal vypít. Nikdo si nás nevšímal.
“Co se mnou chceš udělat,” ptal se bázlivě.“Ještě si rozmyslím, záleží na tom, co mi řekneš.”
“Měl jsem hlad a ...”
Vytáhl jsem nůž. “Z báchorek už jsem vyrostl před lety.”
“Počkej! Kradu na tržišti. Je nás celá parta a máme rozdělené celé město.”
“A dál?,” přejel jsem zkusmo palcem ostří. “Nezapomeň, že tě stihnu zabít dřív, než ti kdokoli přijde na pomoc. A nemám chuť tady poslouchat nějaké lži.”
“Já patřím do party, která pracuje na tržišti.”
“Pěkná práce,” odplivl jsem si. “Kdo vás vede?”
“Vede nás Olin.”
“Neznám, kdo to je?”
“Bratr Hurmase. Oba patří mezi Kolerovy hlavní náčelníky.”
“Dál!”
Skrček se ošíval, ale nakonec přiškrceným hlasem řekl: “Víc ti neřeknu, Olin by mě zabil.”
“To já taky, zapomněls?”
“Nezapomněl. Ale i ve smrti je rozdíl. Olin by mě poslal jako otroka do Morloku, jako oběť pro morlocké čaroděje. Už jsem slyšel o několika lidech, kteří takhle skončili. Tvůj nůž je aspoň rychlý.”
“Nemusí!”
“Neřeknu!”
“Dobře, tak jinak. Jsi volný.”
Skrček překvapeně zíral a zvědavost mu nedala, aby se nezeptal.
“Ty mě nepředáš stráži? Za krádež na tržišti by mi usekli ruku.”
“Mám dobrou náladu. Ale než zmizíš, ještě mi řekni, kde se můžu poptat po nějaké práci.”
“Jakou máš na mysli?”
Zašklebil jsem se: “Kopání hlíny nebo zametání ulic určitě ne. Řemeslo neumím. Ale s tímhle...” poklepal jsem na meč, “...s tímhle to umím dost dobře.”
“Když se ptáš mě, asi nebudeš mít chuť se stát strážníkem nebo vojákem, co?” pochopil skrček.
“Jasně, že jsem nemyslel nic takovýho. Hledám něco, kde by se šikovnej člověk mohl dostat nahoru, kde budou prachy a děvky.”
Skrček si mne zkoumavě prohlížel, ale nakonec se rozmyslel. “Vezmu tě sebou do hospody U Hnáty, kde se scházíme. Olin pro tebe třeba bude mít nějaký návrh.”
“Platí.”
Plácli jsme si a já objednal dva poháry vína, abychom dohodu zapili. Jmenoval se Plorej, ale říkali mu Prcek. Dali jsme se znovu do řeči a já se snažil vyzvědět něco o tom, jak pracuje organizace zlodějů. Dozvěděl jsem se o rozdělení na cechy, o pravidlech, kterými se cechy řídí. Přiblížila se ale doba, kdy se skrček chtěl vydat na cestu. zaplatil jsem a vyšli jsme. Pro jistotu jsem šel těsně za skrčkem a jednu ruku jsem měl neustále připravenou, abych ho chytil, kdyby měl nějaké zaječí úmysly. Druhá ruka spočívala na meči, protože jsme zašli do nejhorších uliček města a já odevšud čekal nějaké nebezpečí. Na konci slepé uličky jsme zastavili před zašlými, zkroucenými dveřmi. Skrček vyťukal nějaký signál, jehož rytmus jsem si vštípil do paměti. Ozval se hluk odsunování závory. Dveře se otevřely. za nimi stáli dva hromotluci, kteří se na mne nedůvěřivě koukali. Skrček se mě zastal.
“To je v pořádku, zaručuju se za něj.”
Pustili nás dál do zakouřené předsíňky. Postoupili jsme ke korálkům zastírajícím další vchod. Skrček je rozhrnul a syknul přes rameno: “Nijak na sebe neupozorňuj, na všechno je čas. Poslouchej, ale moc nemluv.”
Jeho rada ale byla zbytečná. Stejně bych se nechoval jinak. A kromě toho,
stejně si mě všichni všimli. Včetně tanečnic na vyvýšeném místě. Sedli jsme
si na volná místa, Prcek mě představil okolo sedícím, dostali jsme pohár
vína. Prcek se dal do řeči se svými známými. Já jen jezdil očima sem a tam.
Nejčastěji mi spočinuly na poprsí těch tanečnic. Byly tři. V rytmu bubínku
a za doprovodu píšťaly a jakéhosi nástroje se strunami se pohupovaly v bocích
a svádivě se vlnily. Nebyly to zrovna nejštíhlejší dívky. Dvě vypadaly docela
hrubě, ale ze třetí ještě čas nestačil setřít dívčí vzhled. Té jsem si pochopitelně
všímal nejvíc. I ona se dívala občas mým směrem. I úsměv přidala. Času bylo
dost, protože se zřejmě čekalo na Olina. Prcek se ke mě naklonil.“Dneska přijde sám Koler, jde o něco důležitýho. Ale čekáme ho až později . zatím si všichni zvyknou, že tu jsi, bude to lepší.”
Přikývl jsem a přemýšlel, jak toho využít. zachytil jsem pohled tanečnice. Usmála se znovu. I toho bych měl využít. zaklepal jsem skrčkovi na rameno a zeptal se: “Jak je to tu se ženskými?” a ukázal na tanečnice.
Máme dohodu s hostinským, že pokud si ty holky chtějí přivydělat, nikdo jim v tom nebrání. Ale jen když chtějí. Dodržujeme tu dohodu. Koneckonců, stejně chtějí skoro vždycky. Jen ta mladší si vybírá. Ale ne zas tak, aby se i na tebe nedostalo. Jestli máš dost peněz... Ale nebuď tam dlouho, Olin přijde za chvíli.”
Neměl jsem v úmyslu jít za tanečnicí hned, ale třeba se mi s ní podaří domluvit na noc. Vstal jsem pomalu ze židle a zamířil dozadu na dvůr, ulevit si. I tam hlídal jeden ničema s krátkým mečem.
Vrátil jsem se do nálevny a přitočil se k pultu. Objednal jsem si další pohár, ale upíjel jsem pomalu, aby mi dlouho vydržel. Pozoroval jsem tu sbírku ničemů kolem sebe, odhadoval ústupové cesty a přemýšlel, co podniknout s Kolerem. Když jsem zvedl oči od poháru, díval jsem se přímo do očí té tanečnici. Hudba hrála dál, ale tanečnice měly přestávku.
“Ahoj. Ještě jsem tě tady neviděla. Tebe přivedl Prcek, viď?”
“Jmenuji se Lion. Líbí se mi, jak tancuješ.”
“Ono to tady žádné zvláštní tancování není. Když jsem byla malá, chodila jsem do taneční školy. Jenže pak otce zavřeli za zradu proti králi, matka odešla s nějakým námořníkem a já se dostala sem.”
“A tady chceš zůstat napořád?” opsal jsem rukou nevábné prostředí.
“Asi mi nic jiného nezbude. Stejně nemám, kam bych šla,” pokrčila rameny.
“Mluvme o něčem veselejším.”
Chvíli jsme si povídali, ale musela se zase vrátit k tancování. To už ale bylo jisté, co mezi námi bude následovat. Ještě chvíli budou tancovat a pak už pro dnešek skončí. Bydlela pár domků odsud, popsala mi cestu.
Na Olina jsem už dlouho čekat nemusel. Přišel v doprovodu tří kumpánů a zasedl ke stolu, který stál trochu stranou. Prcek se hned zvedl a šel za ním. Chvíli mu cosi říkal a pak se rozhlédl a kývl na mě. Došel jsem ke stolu. Olin nepůsobil dojmem siláka. Hlavou zlodějů se stal asi spíš kvůli šikovným prstům a vůdcovským schopnostem. Přisedl jsem si.
“Vítám tě, Lione,” oslovil mne jménem, které jsem řekl Prckovi i tanečnici Jurice. “Schopné lidi potřebujeme v každé době. Teď ještě víc. Co umíš?”
“Dobře s mečem, dýkou, lukem, taky holýma rukama. Kůň ani loď mi nejsou cizí. a tak dál,” mávl jsem.
“Odkud jsi přišel?”
“Z Borinie, koně mám ve městě.”
“Co chceš dělat?”
“Bojovat, ale zadarmo to nebude.”
“I pro takové máme práci. Mohl by ses stát členem úderného oddílu, pokud na to máš. Zítra si tě vyzkoušíme.”
Přisvědčil jsem a vrátil se k pultu. Dal jsem se opatrně do řeči s nějakými chlapíky a dál sledoval ruch. Tanečnice skončily a Jurica si pro mne přišla.
“Nezapomněl jsi na mě?”
Usmál jsem se, zavrtěl hlavou. zaplatil jsem, Prckovi vzkázal, kde mě najde, a vyšel ven. Prošli jsme uličkou, jednou zabočili a Jurica mě vedla k jednomu z řady zchátralých domků. Otevřela dveře, rozsvítila lampu, sáhla do skříňky a vyndala láhev vína. Nechtěl jsem ale pít další víno, abych měl čistou hlavu. Ještě jsem se musel vrátit do hospody kvůli Kolerovi.
Jurica ke mně přistoupila. Naše ústa splynula v polibku. Naše jazyky se
proplétaly. Jemně jsem ji kousl do rtu a začal hladit její tělo. Odshora
dolů, odzdola nahoru. Jemně a silněji. Chytil jsem ji oběma rukama za zadeček,
hnětl její tancem zpevnělé tělo. Vyhrnul jsem ji šaty až nahoru a dlaní
laskal rozpálenou kůži. Tiskla se ke mě svými ňadry, pak odstoupila a s
pohledem upřeným na mne začala něco potichu zpívat a tancovat. Při těch
dráždivých pohybech si rozepínala šaty. Svíjela se přede mnou takovým způsobem,
že jsem se musel ovládat, abych se na ni nevrhl. Nakonec začala zklidňovat
tempo až usedla na lůžko a na chvilku strnula. Její houpající ňadra lákala.
Pomalu jsem si sundal i já své oblečení, přistoupil k lůžku, poklekl před
něj a vztáhl ruce k nabízené kráse. Její bradavky byly žádostivě vztyčené
a jejich mnutí vyloudilo z Juricy několik vzdechů. Položila se na záda a
rukou zabloudila do mého rozkroku. Nemusela dlouho hledat, můj úd se jí
již vzpínal v ústrety. I já jsem zamířil přes pevné bříško ještě níž. Hladili
jsme se navzájem. Vzrušení bylo stále větší a větší.“Chci tě cítit v sobě!”
Nadzvedl jsem se, jemně ji roztáhl stehna od sebe, poklekl jsem mezi ně. Její ruka neopouštěla mé mužství a nasměrovala je do své rozbouřené studánky. Pomalu jsem se nořil hloub a Jurica tonula v rozkoši. Pomalu jsme se začali pohybovat proti sobě. Spaloval nás oheň vzrušení a tak se naše propletená těla pohybovala se stále větší vervou. Převalovali jsme se na lůžku, na chvíli jsme se od sebe vzdálili, abychom se spolu zase spojili v jiné poloze. Křeč rozkoše byla sladká jako vždy. Když odeznělo největší vzrušení, Jurica se jen mírně vlnila, aby vychutnala naše spojení až do poslední chvíle.
Museli jsme se ale rozloučit. Pozvala mne sice, abych u ní strávil noc, ale nemohl jsem jí o slíbit, protože jsem nevěděl, co se bude dít dál. Ještě mne políbila a pak se dveře zavřely.
Vrátil jsem se do hospody. Koler tam ještě nebyl. bylo už dost pozdě a tak se někteří domnívali, že snad vůbec nepřijde. Ale netrvalo dlouho, ozval se klapot kopyt čtyř koní a objevil se Koler se třemi strážci. Byli to zjizvení, bitvami a rvačkami prošlí hrdlořezové. Jeden z nich měl pásku přes osleplý důlek, druhý se honosil stříbrem pobitou vestou, třetí nebyl ničím pozoruhodný. Byli o něco větší než já, a to nejsem nejmenší. Strážci rychle prohlédli hospodu a Koler vstoupil. Usedl k Olinovi a dalším náčelníkům, kteří přišli za mé nepřítomnosti. Hurmas mezi nimi ale chyběl. Prcek mi stačil říct, že Hurmas má zvláštní úkol a nepřijde. Pak strážci zamávali obnaženými meči, Koler vstal a všechno ztichlo.
“Odpustím si dlouhé řeči. Všichni víte, že se chystá něco velkého.”
Sálem se rozběhl šum.
“Teď se dozvíte, co to bude. Máme v plánu,” odmlčel se, “převzít vládu nad městem do svých rukou.”
Šum zesílil. Ozvaly se i hlasitější výkřiky.
“Ne, nezbláznil jsem se. Vojenská posádka je oslabená. Městská stráž dostane do jídla něco na přilepšenou.”
Všichni se rozesmáli, ale přestali okamžitě, jak Koler zvedl paži.
“Cech vrahů ovládne všechny tři brány a hradby města zůstanou zavřené. Vojáci se začnou stahovat z hradu a ze svého sídla za městem, ale než stačí zdolat slabé městské hradby, napadne hranici s Morlokem mohutná morlocká armáda. Síly vojáků se tak budou muset rozdělit. Poslal jsem posly do ostatních měst království, takže i tam se naši přátelé postarají, aby si žádný voják nemohl myslet, že se vyhne boji.”
Opět se ozval smích, ale tentokrát Koler nechal své ničemy smát se bez přerušení. Až po chvíli, když se uklidnili, pokračoval.
“Podrobnosti plánu znají náčelníci klanů. Útok byl stanoven na zítřejší půlnoc. Pak se ukáže, jestli si zasloužíte žít lépe, než v takových špeluňkách.”
Pak si Koler opět sedl a já se jen mohl dohadovat, jestli je jeho plán tak dobrý, že se odvážil sám vystoupit. Dosud, podle toho, co jsem slyšel, tajil všechno a sám se do dobrodružství nepouštěl, aby mu nemohl nikdo dokázat vinu. To byl právě problém soudu, že Koler nemohl být podle zákonů potrestán, ačkoliv všichni věděli, že je zločinec.
Zábava se rozproudila, Kooler i jeho náčelníci si poroučeli pohár za pohárem a já se nemohl zbavit dojmu, že na něco ve svých plánech zapomněli.
Rozednění už bylo na dohled, zvedl se potácející se Koler i se svými strážci a vydal se na cestu do svého domu. Jednooký strážce šel odvázat koně, druhý podpíral Kolera a třetí zavíral dveře. Já stál hned u nich. Ten s koženou vestou opřel Kolera o stěnu a vracel se pro něco dovnitř. Přede dveřmi se zamotal s třetím strážcem. Najednou do mne vjel oheň. Teď jsem mohl jednat, i když jsem nevěděl, jestli to, co mne napadlo, nezpůsobí víc škody. Proběhl jsem ven, vytáhl meč a jedním sekem rozpáral Kolerův krk. Jednooký se začal obracet, ale bylo už pozdě. Potřeboval by pořádnou pásku, aby zakryl díru v břiše, kterou jsme mu udělal svým mečem. Než se dva strážní u vchodu vzpamatovali, podsekl jsem koňům šlachy, i když mi jich bylo líto víc než Kolera. Na zbývajícího jsem nasedl a pobídl ho k útěku. Nedělal jsem si iluze, co se stane s Prckem, který mne přivedl, ale doufal jsem, že Kolerova banda bude mít bez svého šéfa pořádné problémy. Proletěl jsem městem uličkami přístavní čtvrti a podél městských hradeb prchal směrem k hradu.
Šestý díl 
k obsahu ZA 15
k Povídkám
ke Zbraním Avalonu