Rion 13
Ileona už byla téměř v pořádku, cvičila pilně, aby nabyla zpět své síly a pružnosti. A dařilo se jí to. Ukázala mi moc pěkný trik s mečem a i já jsem jí byl platným učitelem. Snad jí to někdy zachrání život.
Utábořili jsme se kousek od brodu. Jen tak daleko, aby nás neotravovali komáři a jiní bodavci. Za zády jsme měli skálu a byli jsme chráněni před zvědavými zraky hustým porostem a velkými balvany. I když oheň je stejně cítit, byl jsem klidnější, pokud nebyl vidět na dálku. Seděli jsme opřeni o sebe, nasycení pečínkou a já hladil Ileonu po vlasech. Najednou se zasmála.
„Copak?“
„Vzpomněla jsem si na to, jak jsem jako malá holka takhle seděla u ohně a zezadu se ke mně připlížil bratranec. Skočil na mně, ale já se nějak uhnula a on přepadl a spadl málem do ohně. Chytil mu rukáv a jak se ho snažil uhasit, válel se po zemi. Když ho uhasil, chytil mě a začal mě škrtit, že se mu směju. Já se svalila a on najedou ležel na mně. A jak jsme tak zápasili, oběma se nám to začalo líbit. A tehdy mi poprvé někdo sáhl na prsa.“
„A dál nic nebylo?“
„S bratrancem ne. Ale jestli chceš, budu Ti vyprávět, jaké to bylo poprvé. Ty mi ale musíš také něco vyprávět. Pěkně nás to vzruší a pak ...“
„Už se žhavím, začni,“ vybídl jsem ji.
Rodiče
mě tenkrát poslali nakupovat. Dostala jsem vždycky lepší cenu a tak se jim
to vyplatilo. Vracela jsem se domů a sousedka na mě z dálky křičela: „Ilko,
máš si ohřát oběd a přijít na vinohrad okopávat!“ To mi rázem zkazilo náladu. Ten vzkaz mi nechal táta a s tím nebyla legrace. Pak jsem nahlédla do kotlíku. Byla tam koprová omáčka a pár brambor, jedno vejce. Jako předevčírem a minulý týden třikrát. Takže většinu snědl náš pes. Pak jsem si sundala parádní šaty, které jsem nosila do města. Jen v košilce, pod kterou se mi houpaly prsa, která mi narostla tak nedávno, že mi jejich velikost pořád vadila, jsem hledala nějaké staré oblečení, ve kterém bych mohla pracovat na vinohradě. Jenže než jsem něco našla, pes štěkl a do vrátek se hrnul náš kovář.
„Kde všichni jste, Ilko, už jsem tady byl ráno. Tvůj táta mě poprosil, abych se vám podíval na komín. Copak ty nepotřebuješ vymést komín?“ a zavrtá oči tam, kde mi končí košilka a kouká klín. Kovář, ten největší proutník ve vesnici. Ten zná snad každou postel ve vsi, moc bych nedala za to, že i tu naší.
„Ale jo, Osipe, tady je žebřík, takže když se budete dívat jen na jeho stupínky, třeba ani nespadnete.“
„Žádný strachy, já to zvládnu.“
Za chvíli se ale z půdy ozvalo: „Ilko, já ty dvířka nemůžu otevřít, asi se to někde vzpříčilo, pojď mi s tím pomoc!“
A já mu na to skočila. Ani mě nic nenapadlo a tak jsem se tak jak jsem byla polonahá, jsem vyšplhala za ním na půdu plnou omamně vonícího sena. Ještě mi pomohl, abych snad nespadla. Jenže když jsem se ho ptala, s čím mu můžu pomoc, neříkal nic, žmoulal mi ruku a v očích měl stejný výraz jako obecní bejk, když za ním vedeme naši Straku. Chtěla jsem volat o pomoc, ale nikdo by mě neslyšel, sousedka je hluchá a všichni jsou na poli. A než jsem se vzpamatovala, už mě držel v náručí a líbá na rty.
„Osipe, nech toho,“ zkouším se odtahovat, ale braň se kovářovi. A jeho líbání bylo úplně jiné, než to, co jsem zkoušela s bratrancem. Takže jsem jako omámená přestala jeho ruce odstrkovat, přestala jsem protestovat, dokonce i když mi rukou hladí prsa a zadeček a zajede mezi nohy. To, co jsem cítila s bratrancem, se vrátilo mnohokrát silnější. Už mi prohmatal celé tělo, sahal na místa, kam jsem si sahala do té doby jen já. Položil mě do sena a než jsem se vzpamatovala, byl svlečený. Nalehl mi mezi nohy, které jsem najednou nemohla udržet u sebe a zabořil se do mě. Já jsem zatnula zuby, abych nekřičela bolestí i slastí, když do mě na doraz pronikal. Pumpoval mě pomalu na celou délku svého vyvinutého údu, který jsem ani neměla možnost si prohlédnout. Cítila jsem blaho, které jsem nikdy nepoznala. A když přišlo vyvrcholení, omdlela jsem. Ale jen na chvilku, protože jsem ještě viděla, jak kovář opustil můj klín a sledovala jsem kapky, které potřísnily moje tělo.
„Vítej mezi ženy,“ řekl kovář, když si uvědomil, že byl můj první. „Určitě se ti to bude líbit, viď?“
„Líbilo se mi to, kdy si to zopakujeme?“ chtěla jsem pokračovat.
Nakonec jsme se domluvili a já celé léto ochutnávala zkušenosti, které kovář nabral za těch třicet let života.
Zeptal jsem se: „A co vinohrad?“
„Dorazila jsem tam trochu později, ale nevadilo to, protože jsem i tak udělala spoustu práce. Celou dobu jsem totiž myslela na to, že místo motyky držím úplně něco jiného.“
„Pěkná historka.“
„A teď se pochlub ty.“
Nenechal jsem se pobízet.
Bylo to na svatbě mého přítele. Byl starší než já a našel si ve vzdálenější vesnici pěknou a hodnou dívku. Na svatební hostině jsem poznal matku nevěsty. Její obrovská prsa vzbudila můj údiv. Už jsem něco viděl, ale na jejím hubeném těle prsa opravdu vynikala. A můj přítel, tak jak byl opilý, začal žertovat a pokřikovat na ní. Ona se urazila, začala plakat a utekla ze sálu hospody k nim domů. A já šel za ní, protože jsem chtěl přítele omluvit. Plakala a tak jsem jí něco vysvětloval a pak jsem si dodal odvahu a pohladil jsem ji po vlasech Už měla také něco vypito a tak se nebránila. A já si k ní sedl a začal jí vysvětlovat, že její prsa jsou krásný a že se mi líbí.
„Copak za to můžu, že mi takový narostly? No podívej,“ udělala něco nečekaného. Zatáhla za pásek, kterým měla převázané šaty. Šaty se svezly a ona seděla vedle mě jen v jakémsi korzetu. Sáhl jsem si na ně opatrně.
„Nepálí, viď? Tvůj přítel je pitomý, jsem zvědavá, co bude dělat, jestli mé Morice narostou také taková prsa. Pak už se nebude smát. Ale ty jsi hodný.. Můžeš si ještě sáhnout, jestli chceš.“
Hladil jsem je neuměle, ještě jsem takovou příležitost neměl.
„Ty mě máš rád, viď, ty by ses mi neposmíval. Tak já se ti odměním.“
Sáhla si na stužku, která vázala korzet a povolila ji. Stužka se vypletla z háčků a korzet se otevřel. Mohl jsem oběma rukama hníst tu nádheru.
„Polib mi je, toužím po tom,“ šeptala. „Stiskni bradavku rty, saj, objížděj jazykem,“ dostával jsem pokyny.
„Tak je to ono,“ pochválila mě. Musela vědět, co to se mnou dělá. Stejně mě ale překvapilo, když jsem na svém rozkroku ucítil její ruku.
„Ty se trápíš, počkej, já ti pomůžu.“ Řekla mi, abych se postavil, rozepla mi kalhoty. Třásl jsem se vzrušením. Chytila mě za zadek a přitáhla k sobě. Zabořil jsem se svým údem mezi její prsa. Začala mi ho třít. Myslel jsem, že se mi to zdá. To, co jsem si ještě ani neuměl představit, se právě stalo skutečností. Než jsem stačil něco říct, už měla bílé nadělení na prsou a na bradě. Jen se usmála a utřela to. Postavila se ke mě a políbila mě. To jsem si byl jistější. Už jsem se líbal s několika holkama. Samozřejmě tohle bylo jiné a tak jsem se začal zase vzpírat proti jejímu podbřišku.
„Už jsi někoho měl? Kolik ti je let? Jak se jmenuješ?“ zasypala mě otázkami. Na tu první jsem jí neodpověděl. Pochopila sama.
„Tak na to si najdi nějakou mladší, poprvé by to mělo být z lásky.“
Ale nepřestávala mě líbat a hladit a tak jsem jí postrčil k lůžku.
„Je mi s tebou dobře, manžel mi chybí. Počkej, sundám si šaty úplně.“ Svlékla se a lehla si. „Nenech se pobízet a svlékni se taky.“
Poslechl jsem a lehl si k ní. Její ruka sklouzla do mého klína. Druhou rukou vzala mojí ruku a dala jí do svého klína. „Hlaď mě prosím tě, chci se cítit taky tak dobře, jako ty před chvilkou.“
Ukazovala mi, jak ji mám hladit. Jak jsme se tak převalovali, najednou se ocitla pode mnou. Musela cítit můj úd už blízko, protože říkala: „Nech si to pro nějakou mladší...“ Ale než to dořekla, byl jsem v ní. „Už se stalo, tak toho využijeme,“ změnila názor.
Kývl jsem hlavou. Byl jsem z toho zmatený a tak jsem ani pořádně nemyslel na to co dělám. Takže jsem vydržel dlouho. Najednou se roztřásla. Měl jsem strach, co se jí stalo, ale když mě chválila, jak jsem šikovný, zapomněl jsem na to.
„A teď je zase řada na tobě,“ prohlásila. Položila mě na záda, poklekla nade mne a než jsem pochopil, co se chystá, měl jsem ho v její puse. Byl jsem z toho hodně vzrušený a tak netrvalo dlouho a polykala mojí šťávu.
„Takže takhle to bylo u mě,“ skončil jsem vyprávění. „Pak jsem už s ní ale nikdy nepokračoval, protože se styděla, za to, co se stalo, za to, že je o tolik starší. Mě se líbila a nadbíhal jsem jí, ale musel jsem se vrátit do kláštera a tak jsem odjel a nikdy jí už neviděl.“
„Ty jsi byl v klášteře?“ smála se Ileona.
„Nebyl to takový jako znáš. Byl to klášter plný bojovníků. Poslali mě tam rodiče jako malého kluka, ale když zemřela matka, dovolili mi mí učitelé, abych jí jel dát květiny na hrob. Byla to hodně dlouhá cesta. A zrovna v té době, kdy jsem přijel, se ženil můj přítel, který se o mě staral, když jsem byl v klukovské partě nejmenší.“
Vyprávění nás nažhavilo, takže jsme laskali navzájem svá těla s úporností, která nám měla vynahradit nemožnost normálního milování. Usnuli jsme.
Ráno nás probudil křik. Mířily na nás dva luky, naše zbraně byly daleko a přesila byla jasná. Tentokrát jsme nehlídali a přes dobré místo jsme byli objeveni. Tak to dopadá, když si člověk nehlídá svůj krk.
„Vstávej, mrcho!“
„Kdo jste a co chcete?“ zeptal jsem se.
Dostal jsem ránu oštěpem, ale stihl jsem jí ztlumit.
„Drž hubu! Ale koneckonců ti to můžeme říct. Ty nás už nepráskneš,“ zachechtal se vůdce. „Jsme zběhové a chceme si tady se slečnou trochu pošpásovat a pak ty koně..., ty zbraně... a tvoje poprava pro zábavu...“
Přemýšlel jsem co dělat. Neviděl jsem žádnou možnost. Přivázali mě ke stromu, tak, abych viděl všechno, co budou dělat s Ileonou. A viděl jsem všechno. Nejdřív jí ovázali ruce, nohy a pas provazy, které přivázali ke kolíkům, které zatloukli do země. Pak jí vůdce s požitkem rozřezal oblečení. Ileona se ani moc necukala, věděla, že jí to nebude moc platné a že to naopak jen víc rozdráždí. Takže mezi její nohy zaklekl nejdřív vůdce, pak jeho zástupce. Pak se vystřídali zbylí čtyři. To zase vzpružilo ty první, a chystali se na druhé kolo. Ve všeobecné zábavě si mě nevšímali, takže jsem mohl povolit ještě více provazy. Moc už nescházelo, nevěřil by asi nikdo, jak je snadné se vykroutit ze špatně uvázaných provazů, zvlášť tak silných.. Očima jsem si vyhlídl nejbližší zbraň. Měl jí u sebe jeden ze dvou lučišťníků. Ale protože s čerstvě vydloubnutým okem se špatně míří a zlomenou rukou stejně tak šermuje, půjčil mi jí téměř dobrovolně. Odskočil jsem, střelil toho, co ležel na Ileoně a mečem udělal další čárku do mého seznamu mrtvých protivníků. A bylo po přesile. Zbylé dva jsem zabil rychle jako povodeň a náčelníka jen odzbrojil a pořádně zmlátil. Čekalo ho něco nemilého.
„Ileono!“
„Jsem v pořádku, skoro. Ale ani takový nápor mě neuspokojil,“ pokoušela se být veselá. Bylo ale vidět, že jí to nejde moc od srdce, protože omdlela. Podíval jsem se, jestli dýchá, uvolnil jí a postaral se o mrtvoly. Náčelník se ocitl ve stejné pozici, jako před chvílí Ileona. Když se probrala, konejšil jsem jí. Bylo jasné, že je z tvrdého dřeva, protože si s tím moc hlavu nelámala.
„Už se mi to stalo několikrát, když jsem ještě nebyla tak silná. Můžu ti to třeba večer vyprávět,“ nabízela s úsměvem, který smazal těch pár slz. Ulevilo se mi.
Teď čekala zábava nás. Nejsem přítelem mučení, ale tentokrát jsem udělal malou výjimku. Jen asi tak na půl stopy. Tolik totiž měřil úd vůdce, když ho Ileona zkušeně vzrušila. Pak poodstoupila pár kroků a vystřelila šíp. Netrefila se. Takže zkusila druhý. Ten skončil v boku toho zvířete. Další v zemi a teprve čtvrtý zasáhl. Okamžitě se spustila krev. Ale než úd ochabl, mihl se meč a zběh mohl začít přemýšlet o nadzemských věcech. Ileona ho tam chtěla nechat pomalu vykrvácet, ale já jsem to skončil rychle. Docela mnou její krvežíznivost otřásla. Ale já jsem neležel pod celou tlupou zběhů.
Ileona si uvědomila, že to asi přehnala, protože na další cestě skoro nemluvila. Koně a majetek zběhů jsme všechen prodali v městečku, ke kterému jsme dojeli večer. Měli jsme teď navíc peníze, které jsme si nechtěli nechat a tak jsme se umyli a najedli a pak vyrazili do místní herny. Já jsem zapíjel, Ileona zapíjela. Hráli jsme karty a nějaké další hry. Moc si toho nepamatuju. Ani to, jak jsem se dostal do našeho pokoje v hostinci. Vím jen to, že jsme prohráli a propili všechny ty peníze.
Probudil jsem se v poledne s hlavou bolavou. Tohle dělám jen občas a tak to na mně nechává větší následky, než jindy. Zavolal jsem z okna na sluhu, který postával před domem a nechali jsme si donést jídlo. Celý den jsme zůstali v posteli. Teprve druhý den jsme se vzpamatovali. Aniž bychom se dohodli, zůstali jsme pár dní v městečku. Pokoušeli jsme se zjistit něco o Nardovi nebo Kolkoanovi, ale nic nového nám nikdo neřekl. Až jedna služka, se kterou jsem se dal do řeči na tržišti, se opatrně rozhlédla a pak řekla: „Prý se jeho přívrženci scházejí v domě s černým kohoutem ve znaku. Já ale nevím, který dům to je. Říká se, že se ten dům objevuje a mizí, kde ho nikdo nečeká.“
Ileoně jsem nic neřekl, ale pátral jsem v zákoutích města po popsaném znaku. Nic. A tak jsme se pomalu chystali na cestu, když jsem dostal pozvání od místního zbrojíře, se kterým jsem se spřátelil. Strávil jsem u něj příjemný večer s trochou vína. Zbrojíř byl zcestovalý a dokonce jsme našli jednoho společného známého. Když jsem se pak vracel nocí domů, něco mě zarazilo. Vrátil jsem se pár kroků. Opravdu tam byl. Dům, kolem kterého jsem několikrát prošel. Jenže tentokrát na něm visel prapor, fialový s černým kohoutem. Zbystřil jsem a rychle si vybral přístupovou cestu k otevřenému oknu v poschodí, ve kterém bylo vidět světlo i za zataženým závěsem. Dalo to práci, ale bezhlučně jsem se přemístil až na dosah okna. Zaslechl jsem: „…bratři, závěrem chci jen připomenout, že příští schůzka našeho kruhu se koná za tři dni. Čas se krátí a Kolkoan nepočká.“
Byl jsem na správné adrese, ale přišel jsem pozdě. Všechno jsem vyklopil Ileoně a smluvili jsme se na dalším plánu. Budeme hlídkovat před domem spiklenců a pokusíme se vyslechnout jejich řeči celé. Podnikli jsme příslušné přípravy, jako třeba nákup lan, černidla na tváře, černých obleků a měkkých bot.
Dny utekly a přiblížil se náš večer. Už od odpoledne jsme hlídkovali před domem, který jsem si zapamatoval. Začalo se stmívat a vlajka stále nebyla vyvěšena. Začal jsem mít obavy, jestli se něco nestalo. Už byla úplná tma, ale dům byl stále bez označení. Najednou vrzly dveře a nějaký muž vyšel ven. Nemusel jsem Ileonu upozorňovat, všimla si ho sama. Protože jsme měli zjištěno, že dům má jen jednoho obyvatele, který si občas někoho pozve na úklid, bylo mi divné, že by se teď před schůzkou vydával pryč. A tak jsem se přiloudal k Ileoně a šeptl jsem jí: „Půjdu za ním. Když se do dalšího zvonění nevrátím, zkus najít mé stopy, budu ti nechávat znamení na domech ve výšce očí.“ Přikývla a dál hlídala.
Vydal jsem se nenápadně za mužem. Pospíchal a tak nevnímal okolí. Měl jsem na sobě černý oblek a přes něj ještě normální šaty. Rychlou chůzí mi začalo být teplo. Ale už jsme přišli k cíli. Na domě, do kterého muž zamířil, vlál známý prapor. Pochopil jsem, že místo schůzky se mění. Doufal jsem jen, že Ileona si poradí s různými šipkami a chomáči vláken mého modrého šátku, které jsem nechával všude, kde to jen šlo.
Rozhlédl jsem se, vklouzl do uličky vedle domu, rychle ze sebe shodil své šaty a našel schůdnou cestu k osvětlenému oknu. Naslouchal jsem, ale kromě tlumeného šepotu a přecházení několika párů nohou se nic neozývalo. Pak ale jeden z mužů zvedl ruce, tleskl a všichni ztichli.
„Bratři, sešli jsme se zde, abychom probrali další část našeho plánu. Připíjím na sílu boha Kolkoana!“ Zvedl číši, počkal až i ostatní uchopí své poháry a pak se napil.
„Dnes se budeme zabývat tím, jak začneme využívat sílu, kterou nám dá znovuzrozený bůh Kolkoan. Blíží se noc zrození a musíme být připraveni.“
Mluvil dlouho a hodně se opakoval, ale všichni ho poslouchali. Pochopil jsem, že Kolkoan zeslábl, ale teď se přiblížila noc, ve které má možnost se vrátit na svět. Muži už znali způsob, jak Kolkoana přivolat, ale nebyli si jistí, jestli jeho sílu dokáží zkrotit tak, aby aspoň část sloužila jim. Měli neúplné prastaré svitky, ze kterých často četli a přeli se o významu slov. Přestávalo to být zajímavé.
„Bojím se, že se síla Kolkoanova obrátí proti lidem,“ zaslechl jsem jednoho z mužů. Škoda, že mu nebylo vidět do tváře. Zavyl jsem proto nahlas jako vlk a škvírou v prknech pozoroval, jestli se muž nepřiblíží k světlu. Opravdu se muži v místnosti přemístili, aby se mohli podívat z okna. Mě vidět nemohli, ale já si prohlédl toho, kdo by se dal vyzpovídat.
„Nemusíš se bát, bratře, my budeme chráněni amulety, které připravuje tady bratr Topalen.“
„A lidi si musí poradit sami. Vždyť jde o to, abychom jim mohli vládnout. A to budeme moci jen když budou mít strach. Z Kolkoana a z nás, že jeho sílu můžeme obrátit proti nim.“
Znělo to docela hloupě. Pořád jsem ale nevěděl, jakým bohem Kolkoan je. Jenže mužům to nebylo potřeba vysvětlovat a tak jsem se to nedozvěděl ani já. Zato jsem si vyposlechl spoustu nápadů, jak zkrotit a využít jeho sílu. Vůbec se mi to nelíbilo.
Zaslechl jsem něco z ulice. Právě dorazila Ileona a pátrala po mně. Trochu jsem se vztyčil, abych jí usnadnil hledání. Vyšplhala se mrštně ke mně a poslechla si zbytek. Pak se ale spiklenci rozešli a my se vrátili do hostince. Sedli jsme si ke džbánu vína a probírali to, co jsme zaslechli.
„Měli bychom vyslechnout jednoho muže, ale nevím jeho jméno. Viděl jsem jen jeho obličej.“
„Asi bude nejlepší se procházet po tržišti a obejít všechny hospody. Třeba budeš mít štěstí.“
„Pořád jsem se ale nerozhodl, jestli jim v jejich snaze máme zabránit nebo jim pomoci. Náš problém může Kolkoan vyřešit nebo to umí Nardo?“
„Sázela bych na Narda. O něm se přece mluvilo. To, že bydlí ve svatyni Kolkoana, mu může přinést pěkné problémy. Spíš bych se snažila Kolkoana zastavit. A když se Nardovi nepodaří nám vrátit, co jsme ztratili, určitě se ještě najde možnost, jak Kolkoana znovu přivolat.“
„Takže spiklence musíme jen zastavit, ne zabít, aby nám tahle možnost zůstala.“
Spokojeni s tím, jak jsme to vymysleli, jsme se uložili ke spánku. Spalo se nám dobře, protože jsme měli naději něco nového zjistit.
12. díl 
k ZA 21
k Povídkám
k ZA